The Potion Master’s Snake – Had Mistra lektvarů (I. část)

Autor: Winds of Water, Překladatelka: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Claire

http://www.fanfiction.net/s/4470157/1/The_Potion_Masters_Snake

Romance, Snarry, OOC, AU

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Winds of Water, czech translatin was created by Patolozka.

Postavy: Harry Potter/Severus Snape, Hermiona Grangerová, Ron Weasley, Draco Malfoy, Ginny Weasleyová, Albus Brumbál, Minerva McGonagallová, Dudley Dursley, Sorai, atd.

Rozsah: 94 tis. slov, 23 kapitol

Popis příběhu: Jednoho rána Harryho navštíví kobra, která patří mistrovi lektvarů. Co všechno Harrymu prozradí a jak to ovlivní jeho další životní volby?

Harryho poslední ročník, po porážce Voldemorta (která je ale popsaná jen v náznacích), začíná v září a končí v červnu.

 

ooOoo

 

Kapitola 1

Harry se probudil se znepokojením. Měl pocit, že je sledován.

Koutkem oka pokukoval po závěsech u své postele, ale nikoho nezahlédl. Podle všeho byl sám. A to by také měl. Jestli se sem Seamus či Dean ještě jednou přikradli, aby mu namočili ruku do teplé vody, udělá jim něco trošku drastičtějšího než pouhou přeměnu v perličky. Oběma chlapcům to zabralo hodiny, než sehnali profesorku McGonagallovou, zatímco je pronásledovali další studenti.

Stále se ale nemohl zbavit pocitu, že je pozorován.

Pomalu se na posteli posadil a promnul si oči, než zamrkal. Brýlí se zbavil už před rokem, když byl vyvinut nový lektvar na opravu zraku. Upřímně řečeno – byl rád, že už nemusí nosit brýle. Stále je rozbíjel nebo ztrácel.

„Dobré ráno.“

Harry zamrkal. Jeho mozek si lehce přeložil ten syčivý zvuk, a on se podíval dolů směrem ke svému polštáři. Ležela tam volně stočená kobra. Kápi měla zasunutou a vypadala docela mírně, zcela podřízená čaroději, v jehož posteli se nacházela. „Dobré ráno,“ odpověděl se zdvořilým překvapením, „odpusť mi mou nevychovanost, ale proč jsi tady?“

I přes jeho schopnosti jej jen zřídka přišel nějaký had navštívit. A když už se tak stalo, nešlo o nic triviálního.

 „Přišla jsem kvůli svému majiteli,“ odpověděla kobra, elegantně se rozvinula a vklouzla kouzelníkovi na stehna, kde se uvelebila v tělesném teple.

Majiteli? Harry se na ni zamračil. „Obávám se, že ti nerozumím.“

 „Teď to musíš být ty, kdo mi musí prominout,“ zasyčela tiše kobra. „Jmenuji se Sorai. Můj majitel je jedním z těch tvých lidí, zvaný Severus Snape. Ale pro mě je pouze mým majitelem.“

To byla novinka – Snape měl mazlíčka kobru? Jak by to odpovídalo jeho… obrazu? Harry krátce zapřemýšlel, jestli nesní, ale pak nad tím nápadem pokrčil rameny. Měl příliš často věštecké sny, vize, ne sny, a představy, aby věděl, že teď prostě nesní. Byl až příliš vzhůru. „Co tu potom děláš? Jestli mě s tebou chytí, bude si myslet, že jsem tě ukradl.“

 „Přišla jsem sem kvůli němu. Můžeš mu to říct,“ konejšila ho Sorai.

„Ale proč jsi přišla, Sorai?“ Harry kobru jemně stisknul. Nechtěl hadovi ublížit, i když podle všeho se mu Sorai bezesporu ve všem podřizovala.

 „Můj majitel je stále více podrážděný, cítím to z něj. Někdy mi říká, co jej trápí. Dělá si o tebe starosti a o ještě někoho, kdo se jmenuje Ginny.“

Harry zamrkal na kobru, a pak se zamračil. Byl z toho všeho najednou zmatený. „Bojí se o mě? Nikdy se o mě nestrachoval. A proč by se měl znepokojovat ohledně Ginny a mne, toho všeho?“

 „Věří, že sis ji vybral za svoji družku, a to ho zarmoutilo.“

Harry se při těch slovech okamžitě začervenal a uvědomil si, že velmi dobře napodobuje zlatou rybku. „Cože?“

 „Věří, že sis ji vybral za svoji družku. Je tím zarmoucený,“ zopakovala trpělivě Sorai.

Trvalo několik minut, než si Harry utřídil své myšlenky. Tiše si odkašlal, aby neprobudil své spolunocležníky. „Ginny a já jsme pouze přátelé, je jako moje malá sestřička. Nikdy bych nechtěl, aby byla mojí přítelkyní,“ řekl hadovi v první řadě. „A za druhé, proč by se měl Snape starat o to, koho si vyberu za svého milence? Nesnáší mě. Nic proti tvému majiteli, ale ten muž neumí být příjemný.“

 „Není pravda, že tě nenávidí, už ne. Uvědomil si to nechtěně pomocí toho pamětihodného starce, že bylo jeho nepřátelství pouze úkrytem před láskou.“ Sorai pokračovala, když se Harry usadil a vypadal ohromeně. „Můj majitel je znepokojen, protože si přeje být tvým partnerem, ale ty sis vybral Ginny.“

„Nevybral jsem si Ginny, neposloucháš mě?“ zasyčel na ni Harry a vypadal poněkud znaveně.

 „Ano.“

„A kdo je ten pamětihodný stařec? Brumbál?“ vytušil Harry. Jak předpokládal, byla to jediná logická odpověď.

 „Ano.“

Skvělé, takže to Brumbál také věděl? Nyní bylo až příliš zřejmé, proč se Snapem skončil při jakémkoliv úkolu, který vyžadoval spolupráci dvou lidí. To vměšování pamětihodného… starce, jak jej Sorai nazvala, že? Ano, dobře, prostě může dát tomu pamětihodnému starci najevo, co si o tom myslí. Ale pro teď bylo tohle důležitější.

„Takže tvůj majitel…“ Harry měl ve svých myšlenkách zmatek. Zjistil, že tou představou není úplně zahanbený. Spíše byl překvapený, nikdy dříve o Snapeovi tímto způsobem neuvažoval. Také dával přednost mužům. Ale doposud nikdy příliš nepřemýšlel o svém učiteli lektvarů. Tohle ho zaujalo. Opravdu už proti tomu muži nic neměl. Šlo jen o to, že vždy cítil, že ho Snape nenávidí. Takže si udržoval odstup. Ale teď pocítil zvědavost, co se skrývá za jeho maskou a mračením. „On si přeje být mým přítelem?“

 „Ano.“

Harry vydechl poměrně hodně vzduchu. Dobře, tohle bude asi to nejzajímavější ráno, co kdy zažil. Nestává se každý den, aby ho naháněl profesorův mazlíček – kobra – aby mu sdělil, že mu profesor tajně našeptal, že chce být jeho milencem. Říkal si, že by ten neomalený had nemohl být přece tak krutý. Byl by vděčný, pokud by to bylo jen malé nedorozumění. „Navedl tě k tomu, Sorai? On ví, že umím mluvit tvým jazykem.“

 „Nenavedl, Harry Pottere. Přišla jsem sama a on na mě bude velmi rozzlobený, až zjistí, co jsem provedla.“ Sorai se posunula a náhle vypadala rozrušeně. „Bojím se o něj. Cítím, že je pod tlakem, nešťastný.“

„Sorai, nejsem si jistý, jak ti mohu pomoci.“ Harry měl pocit, že srdcem s hadem soucítí. Vypadala, že se opravdu stará o blaho svého majitele. „Raději by mě proklel, než by se mnou mluvil.“

 „Promluvíš si s ním?“ zeptala se Sorai nadějně. „Přeješ si, aby byl můj majitel tvým partnerem?“

Harry na chvíli uvažoval. „Upřímně, nejsem si jistý. Musím o tom přemýšlet. Mohla bys to pochopit? Strávil jsem až do teď celý svůj život uvažováním o tom, že mě nenávidí. A k tomu je téměř dvakrát tak starý než já. Potřebuji čas na rozmyšlenou. Přišla jsi s tím za mnou, ale já nevím, jestli ti mohu pomoct.“

 „Nejsem si jistá, jestli rozumím těm věkovým věcem, ale děkuji ti, že o tom budeš přemýšlet. A za vyslechnutí. Omlouvám se, že jsem ti to řekla tak náhle.“

„Netřeba,“ ujistil ji a natáhl ruku, aby se jemně dotkl její hlavy. „Jsi velmi odvážná.“

Dobře, teď měl určitě o čem přemýšlet.

Za závěsy už bylo slyšet ostatní, jak se převalují v postelích. „Je skoro čas, kdy ostatní vstanou. Počkej tu, hned jsem zpět. Dám si sprchu a obléknu se. Vezmu tě s sebou dolů na snídani, aby ses k němu mohla vrátit. Nebude se na tebe zlobit.“

„Děkuji,“ řekla Sorai. Odplazila se mu z nohou a stočila se opět u jeho polštáře.

Harry přikývl a vstal z postele. Závěsy raději znovu zavřel, aby ji uchránil před nechtěnými pohledy. Rozhodně nechtěl, aby někdo náhodou narazil na kobru a vyděsil ji. To, že je podřízená jemu, ještě nemusí znamenat, že se bude chovat přátelsky ke komukoliv jinému v ložnici.

Vletěl do sprchy, oblékl se a vzal si svoji tašku s knihami. Pak se konečně objevil Ron.

„Co že jsi vzhůru tak brrrrrzy,“ zívl zeširoka.

„Nemohl jsem spát,“ vysvětlil Harry, což byla částečně pravda. „Uvidíme se dole na snídani, jo?“

Ron odpověděl dalším zívnutím.

Harry počkal, až si byl jistý, že je vzduch čistý, než znovu rozhrnul závěsy u postele. „Sorai,“ promluvil anglicky a ona hned ožila. „Můžeš se mi ovinout kolem krku? Vezmu tě, jako bys byla jen napodobenina, ale musíš mi slíbit, že se ani nepohneš.“

 „Budu se snažit, ale jestli na mě nějaké dítě sáhne, budu nešťastná a mohla bych zaútočit,“ varovala ho Sorai upřímně.

„Udělám, co budu moci, abych tě ochránil,“ slíbil Harry a pomohl jí usadit se kolem jeho krku. Varoval ji ještě, aby se nestáhla moc těsně.

Ze společenské místnosti se dostal bez potíží a pokračoval do Velké síně. Vstoupil a zjistil, že už tam jsou všichni učitelé kromě Kratiknota a Prýtové. Očima na chvíli spočinul na Snapeovi a ucítil, jak sebou Sorai podvědomě škubla, když zachytila vůni svého majitele. „Vezmu tě teď k němu.“

Přešel k nebelvírskému stolu a ignoroval pohledy a šeptání, když si studenti povšimli hada kolem jeho krku. Položil tašku na své obvyklé místo a rozhlédl se kolem po ostatních žácích, kteří se stále dívali na Sorai. „Oh, čestně, tohle je ta nejpodivnější věc, jakou jste mě kdy viděli dělat.“

S tím se otočil a směřoval přímo k učitelskému stolu.

Minul všechny učitele, ignoruje jejich tázavé pohledy a Brumbálovy strašlivě rozzářené oči. Zastavil se, až když se dostal k místu, kde seděl Snape. Ten ho pozoroval s obvyklým úšklebkem, černé oči zůstávaly bez výrazu.

„Ano, Pottere?“ zeptal se chladně.

Harry natáhl ruku ke svému krku a byl odměněn výrazem polekaného šoku, který přelétl Snapeovi přes tvář, když si náhle uvědomil, co to má kolem krku. Harry vzal Sorai opatrně do ruky a předal ji jejímu majiteli. „Ztratila se a bála se, že se na ni budete hněvat. Opravdu byste na ni neměl být naštvaný, záleží jí na vás,“ pronesl Harry.

Severus převzal kobru zpět do svého vlastnictví. Usadil si ji do klína pryč od všetečných očí, dokonce i zvědavých kolegů. „Mám vám být vděčný za vaše nepříjemné nutkání pomáhat těm, kteří vaši pomoc nepotřebují? Dokáže se o sebe postarat sama.“

Harry se jen usmál. „Měl byste ještě vědět, že Ginny je pro mě jako sestra. Uvidíme se ve třídě, profesore.“

Učitelé, kteří zaslechli jejich slovní výměnu, vypadali celou tou věcí zmatení. Jedině profesor Brumbál byl spokojený a působil, jako by se vlastně vůbec nic nestalo.

Severus měl pocit, jako by ho někdo trefil kovadlinou a současně mu nějaká velká tíha spadla z ramen. Nedalo se popřít, že Potter věděl o tom, co on sám řekl pouze Sorai a tomu všetečnému řediteli. Ale teď tomu musel čelit. Už se nemohl skrývat. „Týden budeš dostávat jen zmrzlé, sušené myši,“ zavrčel na kobru.

Sorai už ale usínala s vědomím, že uspěla a pomohla svému milovanému majiteli.

Zpět u nebelvírského stolu se Harry musel bránit slovním útokům svých přátel, včetně Ginny. „Byl to opravdový had, ano. Pouze mě chtěl navštívit. Vrátil jsem ho zpět Snapeovi v naději, že se nedostane do přílišných problémů, když mu utekl.“ Což byla opravdu pravda.

Nikdy se nesvěřoval snadno. A dokud neprozkoumá své pocity, úplná pravda zůstane jen jeho tajemstvím.

Bezděčně se usmál a očima zavadil o místo, kde seděl Snape. Jakoby profesor pocítil, že na něm spočinul pohledem, otočil hlavu a jejich oči se setkaly. Harry počkal chvilku, než se odvrátil s úsměvem, který prozrazoval úspěch.

Dnes se opravdu těšil na hodinu lektvarů.

 

Kapitola 2

„Nějaké sázky, jak mu bude dlouho trvat, než začne srážet body, protože tady Harry se právě stal přítelem jeho zvířátka?“ Ron si povzdechl a pohodil své věci přes opěradlo židle, na níž se bez okolků svalil.

„Až se ti kobra usídlí na nohách a bude si s tebou přát mluvit, dej mi vědět, jaké budeš mít možnosti,“ odsekl Harry, když také usedal, ač musel s Ronem souhlasit.

Hermiona jim věnovala zničující pohled, zatímco si vyndala svou učebnici. „Namouvěru, on není tak pomstychtivý.“

Ron si odfrkl.

Harry dumal nad tím, za co by Snape mohl odebírat body, protože to on jistě bude. Bude to proto, že se, jak Ron řekl, přátelí se Sorai? Nebo proto, že se nad ním bude znovu pokoušet získat zdání kontroly poté, co se neúmyslně dozvěděl tajemství o jeho pobláznění?

Nebude muset čekat dlouho.

Dveře se s třísknutím otevřely a velmi to připomínalo jeho první hodinu Lektvarů z prvního ročníku.

Harry ho sledoval. Cítil obavy, když Snape plachtil s výrazným úmyslem a tichým zakletím vpřed. Nějak měl pocit, že se tento den stane ještě zajímavějším, ale rozhodně ne zábavným.

„Pokud jste už vy všichni skočili s tímhle otravným rámusem…“ začal Snape, navzdory tomu, že bylo ve třídě větší ticho než v kryptě od chvíle, kdy do ní vstoupil.

Harry zasténal nad tónem jeho hlasu. Och ano, ve skutečnosti to bude zábavné. Takže se obrnil před palbou počátečních hořkých slov, než se na tabuli objevily instrukce.

„Jen se právě stal přítelem jeho zvířátka,“ remcal Ron pod fousy, když on a Harry začali s prací.

Harry potlačoval drobný úsměv, nemohl si pomoci. Ano, Sorai rozhodně obrátila jeho svět nohama vzhůru. „Požádal bych ji, aby předstírala, že máme roztržku, což by vylučovalo naše přátelství, jenže vzhledem k tomu, že nám nemůže rozumět, by to bylo bezpředmětné.“

„Mít roztržku s kobrou také není moje představa zábavy,“ zamumlal si Ron pro sebe.

Hermiona obrátila oči v sloup a dala se do práce, zatímco se Harry dále usmíval.

Uběhlo dvacet minut.

Ron se Hermiony právě ptal, jestli má údajně ten lektvar mít tak odporný odstín oranžové, když se na ně vrhnul on.

Harry by přísahal, že muž musí mít na odhalování chybných lektvarů ve třídě radar.

„Pokud by mě mělo překvapit, že vy dva jste v sedmém ročníku stále neschopní troubové,“ Snape se melodramaticky odmlčel, „pak nepřekvapí. A pokud snad to, že po šesti letech stále nechápete, co znamená proti směru hodinových ručiček, pak rovněž ne. Třicet otáček proti směru hodinových ručiček v půlvteřinových intervalech, a pokud to znovu zvoráte, vyhraji proti Minervě sázku, jestli jste nebo nejste naprosto neschopní.“

Ron se okamžitě otáčel, aby se pokusil napravit jejich lektvar. „Nesnesitelný mizera, měl bych…“

Co by Ron měl, to Harry už neslyšel. Měl napilno s kostičkováním pakomářích larev, zatímco mu na tvář hrál úsměv. Kdykoliv jindy by Snape jejich lektvar nechal zmizet, či by je nechal selhat, ale místo toho jim poradil, jak to napravit. Dokonce se ani nemuseli spoléhat na Hermionu. A pak tu také bylo to drobné překvapení, že jim nesebral bo…

„A odebírám Nebelvíru deset bodů!“

No, musel tedy své stanovisko poopravit. Ale to mu jen posloužilo k tomu, že se jeho úsměv ještě rozšířil. Pocity plné znepokojení se začaly zmírňovat. Hodiny možná nemusely být právě zábavné, ale on tuto změnu vítal. Ať už se odehrála z jakéhokoliv důvodu. Pochopením toho se bude zatěžovat později. Měl své vlastní mínění o tom, jak na to přijít.

Nebylo to tak, že by měl ke Snapeovi averzi. Kdyby nic jiného, choval k němu tyto dny respekt. Ale vždy si uchovával odstup. Dával přednost nestát v cestě destruktivním rakovinotvorným paprskům, které k sobě vždy cítil směřovat, když byli on a Snape v jisté blízkosti. Ale všechno se změnilo a on věděl proč. Jeho profesor nebyl žádný pitomec, takže se nebude pokoušet předstírat, že Harry o ničem neví. Muselo mu dojít, že mu Sorai řekla o tom, že se do Harryho její majitel zamiloval, protože jinak by tu záležitost s Ginny vůbec nenadhodil.

Prolomení nepřátelství mu poskytne čas o tom přemýšlet a všechno si ujasnit. Dokonce, i když byl tou myšlenkou zaujatý, nedokázal by jednat jedním či druhým způsobem, dokud by nepoznal Snapeovy pocity.

Konec dnešní hodiny byl jednou z mála příležitostí, kdy měl s Ronem v lahvičce se štítkem jakžtakž správný lektvar, připravený na oznámkování.

„Co máme dál?“ hekl Ron, když popadl svou tašku a urovnal si její ramínko na zádech.

Harry rychle přemýšlel. „Přeměňování.“

„Jak jsi na něco takového mohl zapomenout? Myslel jsem, že si užíváte společné hodiny, Lasičáku,“ pronesl Draco, když došel k nim.

Během léta se nepřátelství mezi nimi a blonďatým hezounem ze Zmijozelu přetvořilo do občasného neškodného popichování. Ronovi trvalo o trochu déle, než akceptoval Dracovu přítomnost, ale protože se zmiňovaný Malfoy vážně ucházel o Ginny, bylo lepší se naučit s ním vycházet. Nebo být alespoň tolerantní.

„Každou minutu,“ ušklíbl se na něj Ron.

„To stačí. Pojďme, než tam dorazíme pozdě,“ zaúpěl Harry a vydal se s nimi třemi ke dveřím.

„Pottere! Vy tu zůstaňte.“

Harry zamrkal a ostře se po Snapeovi podíval. S drobným zamračením se otočil k ostatním. „Jděte napřed, dohoním vás.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Ron.

„Můžeme počkat na chodbě,“ navrhla Hermiona.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, není důvod, abyste se opozdili i vy.“

Ti tři si vyměnili pohledy, ale rozhodli se odejít.

Harry je sledoval, než se otočil ke svému profesorovi, který seděl v současné době za stolem a pozoroval ho. „Zlobil jste se na ni?“

„Ona není vaše starost,“ odpověděl Snape, „ale my dva si musíme promluvit o tom, co vám řekla.“

„Teď ne,“ odvětil Harry, zatímco vykročil a usadil se na stoličku postavenou nejblíže mužova stolu. „To může počkat. Jak jsem už řekl jí, potřebuji čas si to promyslet.“

„Promyslet? Ano, to vám zabere jistý čas. Není to tak, že byste příliš často přemýšlel.“

„Se vší úctou, pane, jděte do háje.“ Harry si povzdechl a přiložil si ruku k čelu. „Pokud by se naše role vrátily tam, kde byly, pravděpodobně byste se nyní pokoušel o můj život, takže neočekávám, že tomu porozumíte. Ale tohle není něco, o čem bych prostě v tuto chvíli věděl, jak to vnímám, o to méně vás.“

„Jak mazané od vás. Ale minimálně jste ty poslední roky nezůstával zcela bezradný.“ Snape se ostře nadechl a odvrátil se. „Dopřejte si tolik času, kolik budete potřebovat, ale musíte pochopit, že já nejsem muž s přílišnou trpělivostí.“

Harry se směle ušklíbl. „Och, tak to už jsem zjistil,“ řekl a vstal, aby si to znovu namířil ke dveřím.

„A Pottere,“ zavolal na něj opětovně hedvábný hlas, „nemyslete si, že se tím něco změní.“

Harry hodil přes rameno uražený pohled. „Proč bych si něco takového měl myslet? Bože chraň, abyste si kvůli mně pokazil svou pověst. Rovnováha světa by byla narušena a další Temný pán by se vynořil ze sedmikrásek, aby se pokusil vynahradit vaše chybějící kousavé poznámky.“

„Pottere!“

„Pochopil jsem!“ uchechtl se Harry a pokrčil rameny. „Ještě jsem se nerozhodl. Ale chápu, co se stane bez ohledu na to, jakou možnost nakonec zvolím. Pokud to dopadne tak, že odpovím ano,“ Harry se k němu obrátil, ruku držel na klice, „můžete mi říct, abych sepsal esej o tom, proč se mezi námi ve škole na veřejnosti nic nezmění. Do té doby ode mne Sorai srdečně pozdravujte.“

A byl pryč.

Snape na něj zíral a cítil, že mu nějaký podivný pocit zvedá koutky úst do úsměvu. Ten spratek byl stejně nesnesitelný jako vždy. A přesto si nemohl pomoci, aby ho za to nemiloval. To byla jedna z mnoha vlastností, kterou se naučil vidět, když je Albus bez ustání spojoval při nejrůznějších úkolech. Z toho důvodu se naučil více než jen tolerovat toho spratka a jeho nestoudné poznámky.

Netěšil se, že bude muset na jeho odpověď čekat. Ani na okamžik nechtěl mít znovu zlomené srdce. Pochyboval, že by se to tentokrát mohlo spravit. Možná by to prostě měl vzít do vlastních rukou a pokusit se Harryho přesvědčit, trochu mu pomoci… Tvář mu ozdobil spiklenecký úšklebek.

Úšklebek, který vyvolával na tvářích studentů sedmých ročníků skládajících OVCE nervózní pohledy.

Rozhodně si bude muset o současném vývoji promluvit s Albusem. I když si byl téměř na devadesát procent jistý, že ten starý lišák už o všem ví. Vyřídí to později, pro tuto chvíli má na starosti vyučování.

Mezitím o dvě podlaží, šestnáctery dveře a tři levotočivé odbočky jinde Harry usedal na svou další hodinu.

„Co to mělo znamenat?“ zeptal se ho Ron potichu, zatímco sledovali McGonagallovou předvádět přeměnu peří v provaz.

„Šlo o toho hada,“ zamumlal Harry nazpátek. Ron mu zřejmě to vysvětlení uvěřil. Dokonce ani Hermiona, která poslouchala, nevypadala podezřívavě.

„Pane Pottere,“ McGonagallová k němu stočila svůj přísný pohled, „co se stalo tak fascinujícího, že musíte přerušovat ukázku?“

„Ron si ulevil. Promíjel jsem mu to,“ pronesl Harry s vážnou tváří, ignoruje zvuky rozhořčení ze sedadla vedle.

McGonagallová se zamračila, ale nechala to být, když znovu tišila třídu.

Jakmile konečně začali pracovat, Ron se k němu otočil se slovy: „Dík, má pověst je v troskách.“

„I tak mě máš rád,“ zašklebil se na něj Harry a mávnul hůlkou.

Ron si odfrkl. „Nepokoušej své štěstí, kámo.“

Harry se dál ušklíbal, zejména když se před ním objevil úhledně stočený provaz. Se spokojeným výrazem se usadil zpět na židli. Vážně ušel dlouhou cestu. Už ho netížil stres ohledně Voldemorta a mohl se nyní opravdu soustředit na studium, místo toho, aby se zabýval především pudem sebezáchovy. Vědomí, že je schopen něčeho víc než zabíjení, bylo osvobozujícím pocitem.

 

Kapitola 3

Další den nastal a skončil v nekonečném míhání těch beznadějných, průměrných vtipálků, pitomců a Hermiony Grangerové. Něco bylo s rozmnožovací frakcí tohoto světa očividně v nepořádku, protože to vypadalo, že je nemožné najít nadějného, mladého člověka, který by se věnoval lektvarovému umění. Severus si nemyslel, že by jeho generace byla obzvláště hloupá, takže se zdálo, že se prokazovala pravdivost teorie, že se géniové objevují až ob generaci. Jaké měl štěstí, že byl ve svých nejlepších letech předurčen učit toto omezené pokolení.

Pokání bylo tak zábavné, že?

Šelestivý zvuk jeho hábitu vytvářený vztlakem proti nehybnému vzduchu utichl, jak Severus rozjímal nad kamenným chrličem, výsměšně stojícím před ním. Téměř jako by ten předmět věděl, že byl předurčen k tomuto zvrácenému způsobu života. Nebylo to poprvé, co zvažoval, že nechá tu věc rozprsknout na jemný prášek. Zdrželo ho od toho (tentokrát i kdykoliv předtím) jen vědomí, že je chráněná kouzly.

Nenáviděl ty chrliče. Byly to ošklivé, výsměšné výtvory. A lidé dokonce předpokládali, že si jimi či dalšími pošetilostmi zkrášluje své komnaty, jen proto, že ho považovali za zplozence pekla, který sviští ze svých podzemních komnat a mává přitom pláštěm, jako by to byla jeho křídla. Upřímně, myslí si snad, že nemá nic lepšího na práci než podněcovat jejich vlastní domněnky?

A pak se chrlič pohnul.

Severus údivem zamžikal, ale nikdo ze schodiště nesestoupil a chrlič se ani nezasunul na své místo. „A nahánějí hrůzu,“ usoudil, než vkročil do klenuté chodby s točitým schodištěm.

Když dorazil na odpočívadlo, byly dveře do pracovny otevřené.

„Tak už pojď. Jsem unavený z toho, jak neustále čekám, až si ujasníš, co chceš.“

Severusovy oči získaly nazlobený lesk, ale přesto vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře. „Neujasňoval jsem si, co chci. Přemýšlel jsem.“

„Och?“ Brumbál se ze svého sedadla laskavě usmál a upřel na naježeného mistra lektvarů před sebou své zářivě modré oči.

„Jestli si ten tvůj chrlič dává nebo nedává mozky místních studentů k snídani,“ vysvětlil, zatímco usedal do svého oblíbeného křesla.

Ironií osudu bylo, že to bylo právě to křeslo, které vždy obsazoval i Potter, kdykoliv přišel Brumbála navštívit.

„Severusi,“ napomenul ho Brumbál vlídně.

Druhý muž elegantně pokrčil rameny a v duchu si povzdechl.

„Takže, Sorai šla navštívit Harryho?“ vybídl ho Brumbál, jako by tuto schůzku předvídal od okamžiku, kdy Harry vešel do Velké síně s kobrou důvěrně obtočenou kolem krku.

„Nemám tušení, jak se dostala ven, čert ji vem,“ zamručel Severus, ale jeho hlas postrádal zlobu vůči jeho milovanému hadovi.

„Hadi jsou chytří a vynalézaví, a pokud Sorai opravdu tak moc chtěla s Harrym mluvit, pak by si našla cestu, jak to udělat. Nemohl jsi jí v tom bránit po zbytek jejího života,“ pověděl mu Brumbál na rovinu, než se zaklonil ve svém křesle. „Takže, řekneš mi, co tě ohledně toho trápí, a dáme si spolu čaj.“

S těmito slovy se na jeho stole objevil podnos s konvicí a šálky. A pak začal Brumbál nalévat, když se Severusova slovní hráz protrhla.

„Přišla za ním a řekla mu o mých citech k němu. Řekla mu i o mém znepokojení ohledně Ginny. Možná mu dokonce sdělila hodně dalších věcí, které vůbec nemusí vědět. A ty jsi pravděpodobně také zkompromitovaný. Sorai je bystrá, ví, kdo jsi. A pokud slyšela všechno, pak rovněž ví, že jsi mi pomáhal se svých citů dobrat. Žádným způsobem to nemohla opomenout.“

„Pak se považuji za varovaného,“ pronesl Brumbál, zatímco pokládal svůj šálek čaje na talířek. „Vypadá to, že to vzal celkem dobře.“

„Řekl mi, že potřebuje čas na rozmyšlenou,“ povzdechl si Severus nahlas. „Což je přesně ten důvod, proč jsem nikdy nechtěl, aby to zjistil.“

„A to bys raději pokračoval v tom, že budeš sledovat, jak se snaží najít štěstí s někým jiným? Vypadá to, jako by sis liboval v sebetrýznění,“ zamračil se na něj Brumbál znepokojeně.

„No, možná mám teď šanci být šťastný. Myslím, že proto se za ním Sorai vydala.“ Severus se chmurně zadíval na poloprázdný šálek čaje. „Ale nedokážu jen nečinně přihlížet. Nejsem muž se svatou trpělivostí a už jsem unavený z absence kontroly ve svém životě.“

„Co chceš dělat?“

„Jak jsem řekl, nechci jen přihlížet a nechat ho dojít k rozhodnutí, aniž by prozkoumal všechny možnosti.“

„Snad nechceš podobnými analogiemi odhodit zábrany? Ledaže bys měl zájem, aby tě jako profesora obvinil z obtěžování,“ řekl Brumbál se zcela vážnou tváří, dokonce i třpyt v očích ztratil pobavení.

Severus se do něj v odpověď zabodl pohledem.

„Zcela ti věřím a důvěřuji. Dělej, co cítíš, že musíš, ale varuji tě – neubliž mu během toho, protože by se tě nejspíš pokusil zabít, pokud bys to udělal. Už je dospělý a já tě znám dostatečně na to, abych věděl, že něco takového neovlivní tvé neustálé znevažování jeho práce z Lektvarů.“

„Známkuji ho tak, jak si zaslouží,“ prohlásil Severus uraženým tónem. „Nemůžu za to, že je v mých hodinách totální osel.“

„Přesně o tom mluvím,“ usmál se Brumbál. „Vše, co žádám, je, abys byl diskrétní.“

„Byl jsem špion celé roky a ty se domníváš, že nejsem schopen být diskrétní?“

„Víš, že jsem to takhle nemyslel.“

Severus reagoval zavrčením a vstal z křesla. „Už půjdu. Jen jsem ti chtěl oznámit, co se stalo.“

Mezitím seděl objekt rozhovoru mezi Albusem a Severusem v nebelvírské společenské místnosti.

Harry už téměř dokončil dopis, který psal, zatímco Hermiona jemně hladila Hedviku po hlavě. Ještě několik tahů brkem, než psaní odložil na stranu, zavřel lahvičku s inkoustem a zamával dopisem, aby uschnul.

„Stačilo by prostě použít sušící kouzlo,“ povzdechla si Hermiona, zatímco se vyhýbala kapce černého inkoustu.

Harry se zasmál. „Promiň, nemyslel jsem si, že by se to mohlo stát,“ omluvil se a začal svinovat dopis.

„Už jsi to řekl Ronovi? Víš, že bude mít obavy,“ pronesla Hermiona, když Hedvika slétla z jejího kolene.

„Ronova reakce není jediná, která bude k nezaplacení,“ zašklebil se Harry a zauvažoval, jak se asi bude tvářit Snape.

Hermiona na svého přítele pozvedla tázavě obočí.

Harry předal dopis Hedvice a nechal ji vylétnout z okna, než zodpověděl nevyslovený dotaz. „Ještě ti to nemůžu povědět, ale slibuji, že povím. Je to něco, co musím nějaký čas zvažovat sám.“

A bylo to tady, ten podezřívavý pohled.

„Není to nic nebezpečného,“ uklidnil ji Harry a Hermiona se viditelně uvolnila. „Je to prostě svým způsobem… osobní.“

„Ach,“ vydechla dívka, jako by se jí v hlavě náhle rozbřesklo.

Harry se na ni zamračil. „Nevzdychej nade mnou takovým tónem, nahání to hrůzu. Pokud ovšem nevíš, jak odhalit, že se mi někdo pokouší číst myšlenky, čehož si myslím, jsi schopná.“

To mu od ní vyneslo vlčí úšklebek. „Díky za informaci, mohlo by to být užitečné a použitelné.“

„Ne proti mně, ale lituji toho, proti komu by to bylo.“

„Och, tiše. No tak, měli bychom jít spát,“ prohlásila Hermiona, postavila se a protáhla se.

Harry se na ni usmál. „Jdi napřed. Ještě nejsem unavený.“

„Harry, ne, že se zase vyplížíš ven,“ varovala ho.

„To že bych udělal?“ zeptal se jí Harry, jak doufal, nevinným tónem, a zašklebil se, když protočila oči v sloup, ale nechala ho o samotě. „Dobrou,“ zavolal na ní a ze schodů, kudy zmizela, se k němu vrátila ozvěna jeho slov.

Vyplížit se… To byla dobrá myšlenka. Vždy se mu lépe přemýšlelo, když se v tichu procházel školou a nyní rozhodně nastala doba, kdy potřeboval přemýšlet. Opustil společenskou místnost jen s hůlkou. Poté, co prodělal tajný výcvik, laskavost jistého profesora Snapea, se cítil dostatečně pohodlně bez neviditelného pláště.

Vzpomínka na trénink ho donutila zavrtět hlavou a tiše se sám pro sebe zasmát. Právě si uvědomil, že to byla jedna z mnoha mnohostranně použitelných akcí, aby zlepšil své schopnosti a také, aby byli on a Snape dostatečně dlouho spolu sami.

Jak nad tím vším znovu uvažoval, došel k závěru, že by měl Brumbálovi pěkně vynadat. Minimálně, pokud ho jeho kroky tímto směrem zavedou.

 

Kapitola 4

Harry měl palce ležérně zastrčené za poutka vybledlých modrých džínsů, které nosil pod černým hábitem, jenž jeho běžné oblečení překrýval. I při největší snaze nebylo bezpečné ten hábit nosit, vezmeme-li v úvahu věci, které dělal, a které nebyly součástí obvyklých školních osnov – soukromé tréninky všeho, vytvářením počínaje, ničením konče, a tou trochou vaty mezi tím. Zdálo se, že je ten hábit prostě stvořen k tomu, aby překážel, a Snape více než jednou zálibně poznamenal, že by se měl naučit větší obratnosti, místo aby se choval jako slon v porcelánu.

Ale byl užitečný, když chtěl Harry tajně proklouznout ven. Maskování bylo totiž něco, pro co nikdy nepotřeboval extra trénink. Roky plížení po hradě mu daly dobrou průpravu. Jak ohleduplné od ředitele, že mu dovolil nosit černý hábit a poskytl mu tím pomoc při jeho nočních výletech. Jako by ředitel ve skrytu duše doufal, že se studenti naučí plížit ve stínech a poletovat sem a tam jako netopýři.

Tato touha mohla být naplněna. A jeden profesor toho byl živoucím důkazem.

Harry zadumaně zvažoval, že by ho jeho kroky mohly zavést dolů do stínů jedné chodby. Byl Snape opravdu netopýřím typem lidí? Rozevlátý hábit, jak se zdálo, mohl svědčit v netopýrův prospěch. Ale bez něj ho Harry viděl jako takového. Bez něj ani nelétal, ani nemával křídly. V těch chvílích se zdálo, že je spíše jako plížící se kočka.

Och, jak by se McGonagallová takové myšlence zasmála.

Harry se náhle na své cestě zastavil. Opřel se o jednu chladnou kamennou zeď a ústy vydechl teplý vzduch. Tohle nebylo něco, o čem by měl přemýšlet – jakým způsobem Snape chodí nebo nechodí, či zda se při tom podobá netopýrovi nebo kočce. Měl by přemýšlet o návštěvě, kterou ho ráno poctil jistý znepokojený had.

„To sedí. Zbavím se jednoho problému, jen abych získal jiný.“ Harry si povzdechl a hlavou se zapřel o kámen.

Ale byl Snape opravdu problém?

Harry přemítal, že to je právě něco, na co potřebuje přijít. Vstal ze své shrbené pozice u zdi a pokračoval v chůzi. Dovolil si procházet pruhy měsíčního světla, protože věděl, že v dosahu nikdo není.

Po pravdě, ten muž, o kterém přemýšlel, pro něj byl přinejmenším hádankou, dokonce i po čase, který strávili spolu sami a svým způsobem nablízku celé roky. Teď, když jako dobrý superhrdina z komiksů zabil svého melodramaticky povýšeneckého nepřítele, byly všechny doplňkové lekce zrušeny. Což znamenalo, že byl spíše uvězněný ve spletitosti jistého druhu obrazu Severuse Snapea.

Stejně jako trénink, který se zaměřoval na vše od ničení až k vytváření, měl Snape právě tak široký záběr. Viděl toho muže chovat se laskavě, ale jen když se nikdo nedíval. A viděl Snapea i jako… no… popudlivého parchanta. A to použil jiná slova, než jakými ho nápaditě hanil Ron. Jelikož viděl zblízka i Snapeovy vlasy, mohl dosvědčit, že nebyly mastné, ani zavšivené. Snape byl mizera, ale ne umaštěný.

Někde během těch složitých myšlenkových úvahy, kdy se pokoušel přijít byť na neurčitou odpověď ohledně této obtížné situace, Harry skončil před vysokým, dobře známým chrličem. Měl očekávat, že k tomu možná dojde.

Chvilku zvažoval své možnosti, jako by debatoval sám se sebou, jestli zkusit své štěstí a zjistit, zda je Brumbál v tuto hodinu ještě stále vzhůru nebo ne, když se chrlič neočekávaně odsunul. Očividně dostal svou odpověď a Brumbál patrně chtěl, aby vyšel nahoru a oni si popovídali, místo aby se prostě potloukal kolem. Jen zřídka k tomu došlo, ale když se tak stalo, kdo byl Harry Potter, aby popíral svůj osud?

Takže Harry vystoupal po schodech vzhůru a vešel dovnitř těžkými dřevěnými dveřmi poté, co na ně lehce ťuknul.

„Dnes večer jste tu oba dva, ty i profesor Snape, stáli a zírali na můj chrlič. Je s ním snad něco v nepořádku, kromě teorie, že si mozky studentů dává k snídani?“ zeptal se Brumbál s úsměvem, když vzhlédl od jistého dokumentu, který právě četl.

„To zní jako něco, co by řekl. Byl tady?“ dotázal se Harry, když vstoupil, aniž by byl vyzván, a usadil se do svého obvyklého křesla. Právě toho, které Snape uvolnil chvíli před jeho příchodem. Harry ve skutečnosti ani nebyl překvapený zjištěním, že dnes večer není jediným návštěvníkem této kanceláře.

„Ano, zdálo se mu prozíravé mě osobně informovat o jisté věci, která se mezi vámi dnes odehrála.“

Harry v odpověď pozvedl obočí. „No, je tu možnost, že ten výklad může být nesprávný.“

„Musíš chápat, že ač jsi zletilý nebo ne, stále přemýšlíš nedospělou myslí.“ Brumbál popadl plechovku s citronovými bonbóny a nabídl je Harrymu, který zdvořile odmítl zavrtěním hlavy.

„Jsem si jistý, že tomu tak bylo, ale teď se cítím o hodně starší, než jsem. Velmi unavený.“

„A to nemůže být snad nesprávně vyloženo?“

Harry se proti své vůli usmál, než se zamyšleně otočil. „Jak dlouho už o tom víte?“

„Nenáleží mi o tom mluvit. Zeptej se profesora Snapea, pokud to musíš vědět,“ poučil ho Brumbál, a pak mávnutím spojil prsty k sobě a podepřel si bradu. „Sdělil mi, že o tom budeš uvažovat.“

„Je to těžší, než jsem si myslel, už jen pomyšlení na to,“ připustil Harry, měl pocit, že je se svými úvahami pro dnešní večer určitě u konce. „Došel jsem k závěru, že ho neznám natolik dobře. Znám špetky, kousky a části, ale nemám tušení, jaký ve skutečnosti je.“

„A stále o odpovědi přemýšlíš,“ usmál se Brumbál prohnaně, „což znamená, že tě ta myšlenka, že k tobě chová takové city, neznepokojila.“

„Zaujalo mě to.“

„No, Harry, mohu jen navrhnout, aby ses ho pokusil poznat. Ať už tvé rozhodnutí povede kamkoliv, máte oba mou plnou důvěru.“

Harry přikývl. „To proto jste mu pomáhal, aby si uvědomil své pocity? Proto jste pravdou nebyl nijak rozhněvaný?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „To je jen malá část mých důvodů, můj chlapče. Stejně jako důvod, proč jsem zůstal dnes večer tak dlouho vzhůru, neboť jsem nabyl dojmu, že se po mně budete vy dva shánět. Znovu se zdá, že se intuice starého muže přece jen vyplatila.“

„Dobře tedy.“ Harry se postavil a věnoval tomu pamětihodnému starci, aby použil Sorainu roztomilou terminologii, úsměv. Ovšem ač se snažil, byl jeho výraz úsměvu jen vzdálen, protože jeho mysl se vrátila k myšlenkám na jistou osobu. „Už půjdu.“

„Měl by právě hlídkovat na chodbách kolem knihovny, pokud bys s ním chtěl mluvit,“ zavolal Brumbál za odcházejícím mladíkem.

Harry na něj pohlédl přes rameno. „A ztratit tak body? Dobrovolně? Jste vážně šílenec.“

Jedinou odpovědí mu byl úsměv, a tak Harry odešel.

A nějak se ztratil v myšlenkách, až skončil poblíž knihovny. Když si uvědomil, kam ho nohy v zamyšlení zanesly, obrátil oči v sloup. Brumbál si v této chvíli určitě plně užívá ty vystřelovací konfety, které starému muži z legrace pořídil k minulým narozeninám.

Jistě, mohl by se vypařit a doufat, že nebude přistižen, ale dnes večer se mu v hrudi vzedmulo něco jako vzrušení. Možná by nebylo tak hrozné, kdyby se nechal chytit, nebo spíše nachytat. Pokud už byl tady dole, pak to udělá.

Harry se přitiskl ke stěně, zůstal skrytý ve stínech, oči měl během čekání přivřené.

Nemusel čekat dlouho.

Opravdu. Za rohem se vynořil Severus Snape. Vypadal, že je hluboce ponořený v myšlenkách, ale čest jeho pověsti byla zachovaná, protože se zdálo, že je stále připravený omráčit cokoliv, co by se jen pohnulo.

Harry čekal ve stínech, jeho trénink mu až dosud pomáhal vyhnout se trestu. Musel potlačit nedospělé hihňání při myšlence, že tady stojí student úspěšně se skrývající před profesorem, jenž nadevše miloval chytání studentů toulajících se venku po večerce. Jeho pověst v tomto překonával možná pouze Filch. A Harry by se propadnul, kdyby ho tyto dny ze všech lidí nachytal právě on.

Harry počkal, dokud se Snape nepřehnal kolem, než promluvil: „Věřím, že tohle dokazuje, že jsem lepší, než byste kdy přiznal.“ Ušklíbl se a sledoval, jak se Snape vyděsil, ale rychle to zamaskoval svým obvyklým výrazem.

„A také trochu hloupější, zdá se, jinak byste se neozval. Nikdy svým nepřátelům neprozrazujte, kde jste, pokud s nimi nechcete hrát pochybné myšlenkové hry,“ zavrčel Severus zpět, když sesbíral svou důstojnost.

„Souhlasím,“ přikývl Harry a odstoupil ode zdi. „Ale vy nejste můj nepřítel. A ani s vámi nechci hrát pochybné myšlenkové hry. Nikdy nefungovaly a já bych byl jen hromadou odpadků, kdybych se o něco takového pokoušel.“

„Pak jste možná jen přihlouplý.“ Severus se zdržel protočení oči nad mladíkovou zjednodušující logikou. „Co tady děláte?“

Harry pohodil rameny. „Upřímně? Nemám tušení. Brumbál se zmínil, že se možná dnes večer budete pohybovat kolem, a já jsem se najednou ocitl tady.“

„Svolný k upřímnosti? Jaká to změna, pane Pottere.“ Severus ho pozoroval s něčím, co se podobalo posměšnému pobavení.

„Dnešek je prostě plný překvapení,“ poznamenal Harry a pokusil se usmát. Rychle to vzdal, raději se pokusil s neutrálním výrazem sesbírat dostatek kuráže k vyslovení myšlenky, která ho právě zasáhla. „Mohu se s vámi na chvíli projít?“

Severus zamrkal, jako by si nebyl zcela jistý, jak se má ohledně té otázky cítit, a tak se rozhodl pro prostý zmatek. „Proč?“

Žádný z nich nezmínil skutečnost, že jeden z nich by měl ležet v posteli a ten druhý by mu měl plnými hrstmi strhávat body. Stáli prostě tam, na chodbě, a slušně se mezi sebou bavili.

„Ani nevím,“ zabrblal Harry. Najednou se cítil nějak podrážděný. „Zapomeňte na to, jdu spát,“ oznámil mu a otočil se pryč.

Severus měl pocit, jako by měl ze vší té marnosti rozhodit rukama, ale místo toho se natáhl, popadl Harryho paži a trhnul s ní, aby ho zastavil, čímž málem způsobil jeho pád na zadek. „Nevěřím vám, že byste to udělal. Pojďte, dovedu vás tam.“

Harry se srovnal a zvesela se na Snapea ušklíbl. „Po noční procházce s vámi mě dovedete na kolej? No není to ostudné?“

„Ztichněte,“ vyplivl Severus nedůtklivě, třebaže se mu na tváři objevil jemný ruměnec.

Harry se sám pro sebe tiše zasmál a nahlas spokojeně vydechl. „Proč já?“

„To je trochu moc pro naší první procházku,“ ušklíbl se Severus.

„To sotva.“

„Proč se člověk zamiluje?“ zeptal se Harryho místo toho.

Harry naklonil hlavu na stranu, zatímco rozvažoval odpověď. „Asi proto, že se to prostě stane. Nemyslím si, že je tu něco, co může pomoci.“

„Měl byste svou inteligenci prokazovat častěji. Avšak možná bude lepší i nadále překvapovat lidi vědomím, že máte i mozek.“

„Chrlič mi jej ještě nesnědl,“ škádlil ho Harry na oplátku. „A samozřejmě, že ho mám, ale s vámi je trochu… složité pořízení.“

„Složité pořízení,“ zopakoval Severus bezvýrazným tónem.

„Jo, složité… těžko se s vámi jedná,“ přeformuloval to Harry nápomocně.

„Vím, co to znamená, ty jeden spratku,“ zavrčel Severus a zlostně se na něj zadíval.

Harry si něco uvědomil během jejich chůze v tichosti. Severus totiž stále kypěl vzteky kvůli tomu, že on tady byl ten složitý. „Jsem jediný kromě Brumbála, že ano?“ prohlásil Harry přemýšlivým tónem.

„O čem to, k čertu, zase mluvíte?“ zamračil se Severus. Někdy opravdu osobě, kterou měl rád, nerozuměl, zejména nyní, když Harry znal jeho city. Bylo to, jako by mladík postoupil na vyšší úroveň bytí.

„Kdo vás dokáže takhle rozdráždit,“ vysvětlil s náznakem úsměvu.

Severus měl pocit, jako by ho ten chlapec z důvodu, který nedokázal vysvětlit, přetáhl přes hlavu. „Protože mi na vás obou záleží. Odlišným způsobem, samozřejmě.“

Harry pomalu přikývl, palci se znovu zahákl za poutka pásku, jak se jeho kroky prodloužily a pomáhaly mu tak s přemýšlením. „Ve skutečnosti jsem vyrazil ven na procházku, abych to všechno mohl uvážit. Došel jsem k závěru, že vás neznám ani z poloviny tak dobře, jak bych měl, než učiním rozhodnutí.“

„Nejsem nějaké koště, které by mělo být před koupí oceněno,“ zamračil se na něj Severus, opět neschopen se na něj opravdově zlobit.

„To vím,“ odpověděl Harry urychleně, „takhle jsem to nemyslel. Jen jsem přemýšlel, že pokud bych řekl ano, a pak bych zjistil, že jste skutečně úplný bastard, že by to pro nás oba nemuselo skončit dobře. A stejně tak, pokud bych řekl ne, a poté mi došlo, že jste někdo, koho za sebou chci mít z hlubšího než jen fyzického důvodu, pak bych vypadal jako idiot a vy byste si jen zvětšil ego.“

„Hodláte se dostat k nějakému smyslu toho všeho?“

„Ne, myslím, že si to žvanění nechám až na další schodiště,“ zasmál se Harry a setřásl to z mysli, takže si ani nevšiml Severusova pobaveného pohledu jeho směrem. „K čemu jsem se chtěl dostat, je, že bych vás chtěl poznat o něco lépe, než se rozhodnu, zda skočit do vztahu nebo ne.“

Což ve skutečnosti nebylo nic, co by narušovalo Severusovy plány, a muž už vytvářel vhodné minoritní úpravy. Jaký hlupák by to byl, kdyby Harrymu odepřel možnost být mu častěji nablízku? Byl to koneckonců krok směrem, který sám chtěl. „No dobře, tento pátek musím do Londýna. Mám tam schůzku s chovatelem, který mi prodal Sorai. Mohl byste jít se mnou, pokud si přejete.“

Harry se tou myšlenkou nadchnul. Znělo to, jako by do toho eventuálně mohl proniknout. A představa setkání s chovatelem hadů ho zaujala. Pro Rona bude sice muset vymyslet příběh s vhodnou zápletkou a další zatraceně neotřelou pro Hermionu, ale tím se nenechá zastrašit. „Dobře.“

„Odcházím před obědem. Vy už máte tou dobou po vyučování, je to tak?“ Severus se nezmínil, že zná Harryho rozvrh zpaměti. Už dávno předtím se z mnoha důvodů rozhodl, že je vhodné mít co možná největší přehled o Harryho poloze.

„Ano.“

„Pak se sejdeme u hlavní brány poté, co skončíte, a vyrazíme. Pokuste se nedoběhnout příliš pozdě. Říkal jsem vám, že nejsem muž s velkou trpělivostí. Dokonce, i když jde o vás.“

„Pokud byste byl, pak bych někoho podezříval, že vás napodobuje.“ Harry se usmál při té myšlence, protože si prostě nedokázal Snapea představit, jak s ním má svatou trpělivost. „Budu tam tak brzy, jak jen to půjde.“

Severus přikývl a zastavil se. Dostali se do chodby, která vedla k nebelvírské koleji. „Do postele s vámi.“ Jaká hanba, že Harryho nemůže dotáhnout s sebou do sklepení, aby tam s ním spal… mimo jiné.

Harry se otočil, aby se na něj mohl pozorně podívat. Pak se usmál. „Úspěšně jste mě dovedl až sem. Budou z toho klepy.“

Severus protočil panenky a v duchu si poznamenal, že musí všem portrétům upravit paměť. „Vskutku.“ Poté se ušklíbl, rychle přistoupil k Harrymu, chytil ho za ramena a sklonil se ty poslední centimetry, aby mu zašeptal do ucha: „Myslím, že oba víme, co by způsobilo ještě větší pomluvy.“

Harry se zachvěl z jeho blízkosti i ze slov, která mu vydechl do ucha. I kdyby se právě teď chtěl pohnout, nebyl si jistý, zda by to dokázal. A ne jen proto, že ho Snape stále ještě přidržoval za ramena.

„Nemám pravdu?“ vydechl Severus znovu. Ohromně si to užíval, z více než jednoho důvodu. Harry po pravdě neměl ani tušení, jak těžké pro něj bylo, nepřišpendlit mladého muže prostě ke zdi a nezahřešit si s ním. Ale byl rozhodnutý jít na to pomalu, aby Harryho neodradil, takže s tímto postupem žádný jeho plán nepočítal.

Harry si nemohl pomoci, aby si v duchu nepomyslel: To ode mě čeká odpověď? A pak zavřel oči, zatímco se snažil přestat přemýšlet o tom, proč mu tak buší srdce nebo proč tak zrychleně dýchá. Náhle byl velmi nesmělý ohledně všech těch pocitů a musel se přinutit, aby je vyhnal z hlavy. „Nepokládejte řečnické otázky,“ odpověděl a uvažoval, jestli to opravdu zašeptal nebo ne.

Severusovy černé oči zajiskřily pobavením, a pak se najednou odtáhl a vypadal daleko klidnější, než se cítil. Žehnal svým schopnostem špiona, které teď posloužily jeho vyrovnanosti. „Chtěl jste jít do postele, Pottere.“

Harry na něj mžouravě zamrkal, měl nutkavý pocit, že není sám sebou. „Dobře, postel,“ zamumlal se zamračením a prohrábl si rukou neukázněnou kštici vlasů, než se zadíval na portrét blokující mu cestu. Pak otočil své jasně zelené oči znovu na Snapea.

„No tak, pryč s vámi.“ Severus pozvedl obočí, skrývaje celou tu dobu samolibý úsměv.

Harry ochromeně přikývl a počastoval ho posledním pohledem, než se začal věnovat pokusu dostat se ke vchodu. Už byl na půli cesty skrz, když se náhle zarazil a pohlédl se zamyšleným úsměvem přes rameno. „Dobrou noc.“

„Dobrou noc,“ odvětil Severus znuděně znějícím hlasem a právě ve chvíli, když Harry téměř zmizel, zvolal hlasitěji: „A odebírám Nebelvíru patnáct bodů za takové do očí bijící porušení večerky.“ Tlumená kletba z druhé strany nyní již zavřeného portrétu u Severuse vyvolala kratinký úsměv.

Než se sám odebral do postele, vypořádal se ještě s pamětí obyvatel portrétů.

 

Kapitola 5

„Jsi v pohodě?“ zeptal se Ron, když se Harry konečně sesunul na své obvyklé místo a natáhl se pro snídani.

Harry na něj v odpověď zeširoka zívl, ale přikývl a začal si plátek do zlatova opečeného toastu potírat marmeládu. „Zůstal jsem zvečera chvíli vzhůru a přemýšlel jsem.“

A nebyla to snad pravda? Když skočil v čase a dostal se do okamžiku, kdy dorazil nahoru a vlezl si do postele, tak potom zůstal vzhůru a přemýšlel o všem, co se toho dne a noci událo. Takže spal, hrubým odhadem, asi čtyři hodiny.

Hermiona se na něj podívala podezřívavě, ale, jak hluk v síni vzrůstal, neřekla nic.

Harry už téměř domazal svůj toast, když se k němu střemhlav vrhla Hedvika a přistála na stole. „Och, to bylo rychlé.“ Harry se usmál, zatímco od ní přijímal odpověď na svůj dopis a mimovolně ji nakrmil proužkem slaniny.

„Co bylo rychlé? Kdo ti píše?“ zeptal se Ron, zíraje na stále neotevřenou obálku.

„Rone, máš vejce ve vlasech,“ vpadla mu rychle do řeči Hermiona.

Harry po ní střelil vděčným pohledem, což mu oplatila protočením oči. Ron byl příliš zaneprázdněný pročesáváním vlasů, jak se pokoušel najít a uvolnit neexistující vejce, takže Harry rychle ukryl dopis z dohledu a poté se zamyšleně podíval na místo, kde seděl Snape. Muž vypadal, že se snaží ignorovat McGonagallovou jak nejlépe byl schopen.

Pak Harrymu přeťaly čelo vrásky a on se odvrátil. Minulou noc ho Snape nachytal nepřipraveného, a to se znovu nestane. Ten netrpělivý muž ho nebude pokoušet. Příště si bude po čertech jistý, že bude mít možnost mluvit do toho, kdy a jak k tomu dojde. Snape se mu zdál jako někdo, kdo by chtěl trvalý vztah. Takže to Harry nechtěl uspěchat. Pokud to tak má být, tak to tak bude, ale ani o minutu dřív, než tomu Harry dá své požehnání.

Zaměřil svůj pohled na Hedviku, která na něj vyčítavě houkala. Na rtech se mu objevil otrávený úsměv, když ji krmil dalšími kousky své snídaně. „Odpoledne tě budu opět potřebovat. Doneseš zprávu ještě někomu. Není to moc daleko, ale mám pocit, že by tomu tento způsob mohl pomoci dodat větší váhu.“

Hedvika naježila pírka a otáčela hlavu, jako by se snažila určit plánovaný cíl.

„Běž teď spát. Ale vrať se během oběda, to už budu mít zprávu hotovou,“ nařídil jí Harry a sledoval, jak odlétá, než stočil svou pozornost zpět ke svým přátelům a snídani.

Jakmile toho byl Harry schopen, pohotově se odporoučel od stolu. Hermiona od něj naštěstí odvedla Ronovu pozornost, a tak proklouznul téměř bez povšimnutí. Věděl, že Hermiona chápe, co chce udělat, a on byl té mladé ženě nesmírně vděčný. Byla skvělou přítelkyní.

Harry stočil své kroky směrem k podzemí, automaticky směřuje dolů k dalšímu zajímavému začátku dne. V rukách se mu objevila obálka a on ji nahoře roztrhl, aby mohl vyjmout dopis. Rozevřel jej a rychle přečetl obsah.

Harry,

Budu tam, ačkoliv se možná trochu opozdím. Pamatuješ přece, jak jsou tyhle dny ulice přeplněné. Těším se, až uslyším, jak ty novinky vezme ten tvůj přítel Ron. Zní to, jak by to měla být dobrá legrace.

PS: Ta tvoje zatracená sova mě pořád nenávidí.

Harry se ušklíbl, opětovně dopis složil, a umístil jej do obálky. Když ji bezpečně zastrkával zpět, v duchu si poznamenal, aby Hedvice připomněl náležité chování.

A pak zjistil, že se velmi předčasně nachází před zamčenými dveřmi učebny Lektvarů. Průvanem se trochu zachvěl, opřel se o zeď a čekal. Pochyboval, že by to Snapeovi, v krátkosti následovanému stádem dalších studentů, trvalo nějak dlouho.

Dobré ráno.“

Harry překvapením zamrkal a pohlédl doků ke svým nohám, odkud syčená slova přišla. Plazila se mu u nich známá černá kobra. Pak se stočila u jeho chodidla, hlavu nadzvedla dobrých dvacet centimetrů nad podlahu a kymácela s ní tam a zpět. „Sorai, zase ses dostala ven?“

Zapomněl mi dát na výběh víko. Někdy to dělává,“ odpověděla, znějíc spíše pobaveně a potěšeně sama sebou.

Jak ses dostala přes jeho ochrany?“ zamračil se na ni Harry. Nemyslel si totiž, že by kouzla rozpoznala hada a on tak mohl projít skrz. Někdo jako Snape by tomu jistě zabránil v případě, že by to zvíře ve skutečnosti nebylo zvířetem.

Dveře mě pustí ven. Nevím proč,“ byla její odpověď.

Harry také nepřišel na žádné řešení. „No, když už jsi tady, mohu tě o něco požádat?

„Ano.“

Harry se ušklíbl. „Mohl bych vidět tvou kápi? Před tebou jsem kobru nikdy tak zblízka neviděl.

Sorai se královsky povytáhla. „Klekni si, ukážu ti to.“

Harry tak učinil a Sorai dostála svému slovu, když rozvinula kápi, jež těm, kteří ji rozzlobili, sloužila jako varovná vlajka smrti. Harry k ní pak natáhl paži. „Děkuji. Nechceš jít nahoru? Musí ti být zima.“

Po její souhlasné a docela radostné odpovědi ji Harry vzal do ruky. Znovu si ji obtočil kolem krku, její hlava mu spočívala na rameni.

Bude mě obviňovat, jsem si tím jistý,“ řekl jí na rovinu.

Copak jsi s ním nemluvit? Má tě rád, nebude tě obviňovat. Můj pán je idiot, pokud si myslí, že se nedokážu dostat ven o své vlastní vůli.“

Harry se ušklíbl, měl pocit, že ji má náhle docela rád. „Byl na tebe naštvaný?“

Ne. Cítila jsem z něj spíš zaujetí. Sotva si vůbec vzpomněl, aby mě dnes nakrmil.“

Takže víš, že jsem mu řekl, že potřebuji čas na přemýšlení o tom, jestli přijmu jeho návrh na vztah nebo ne.“

Není moc trpělivý, můj pán.“ Sorain hlas zněl rozpačitě.

Uhodila hřebíček na hlavičku, to Harry musel připustit. „Já vím, ale bude se to muset naučit. Nechci to uspěchat. Nemůže si dovolit pomýšlet na to, že mě do rozhodnutí natlačí.

Pak tě skutečně musí milovat, pokud se tě na konci nepokusí zabít.“

Harry se rozesmál, věděl, že měla vcelku pravdu.

„Právě jsem přemýšlel, že byste mohl z vlastního smíchu zešílet.“

Harry i Sorai otočili hlavy směrem, odkud se objevil Snape a směřoval k nim. „No, pokud to není jasným slunečním světlem. Takže, jak by řekla Sorai, dobré ráno,“ pozdravil ho posměšně.

Sorai radostně zasyčela, zatímco Snape obrátil oči v sloup.

Není právě ranní ptáče, že?“ poznamenal Harry ke kobře.

Ani ne, jen vzácně,“ souhlasila ochotně.

„Pokud by vám dvěma nevadilo,“ zavrčel muž, když těsně kolem nich prošel, aby otevřel třídu.

Nevadilo co?“ zeptala se Sorai, nechápajíc nevyslovený zbytek věty.

„Sorai je velmi doslovná, nerozumí moc takovým věcem,“ pokáral ho Harry, „a ano, ve skutečnosti by nám to vadilo. Vedli jsme velmi příjemný rozhovor a ještě není čas vyučování, takže pokud by to nevadilo vám.“

Nevadilo co?“

Povídání, a aby nás nechal si povídat,“ rychle doplnil Harry.

„Ano, ale tohle je můj had,“ pronesl Snape a natáhl se, aby ji odstranil z Harryho krku. „Jak se k čertu dokáže dostat ven?“ mumlal si pod fousy.

Harry se na něj zlostně podíval. „Myslím, že vám to neřeknu, jedině kdybyste poprosil,“ rozhodl se a odešel do učebny.

Ne, to nedělej. Pak bych tě nemohla přijít navštívit, pokud bys ty nepřišel za mnou,“ syčela po něm Sorai.

Mám tě rád, nedal bych naše návštěvy v sázku,“ řekl Harry, když se usazoval na své místo a díval se, jak Snape teď u svého stolu něco hledá. Sorai měl stále zavěšenou kolem krku. „Ráda se u mě zdržuje. Nemohl bych si ji nechat do konce hodiny?“

„Ne,“ byla jeho striktní odpověď a Sorai zklamaně zasyčela. „Nehodlám ji vystavovat nebezpečí tím, že jí dovolím zůstat poblíž kotlíku používaného jistým nemotorným Harrym Potterem. Mám ji rád živou a v jednom kuse.“

„Nejsem nemotorný, ale mezi vašimi posměšnými poznámkami a většinou vašich miláčku studentů, kteří mě obtěžují zprava i zleva, je zázrak, že jsem se ve své zručnosti nevyrovnal Nevillově obrazu,“ informoval ho Harry a zkřížil ruce na hrudi.

„Takže rozhodně nepotřebujete další rozptylování.“

„Och ano, protože jsem vysoce neschopen manipulovat s mnohočetnými problémy a nebezpečenstvími kouzelnických konfliktů. Bože chraň, aby mě něco takového vykolejilo. Kam by svět přišel?“ poznamenal Harry sarkasticky a začal si vyndávat své věci, když se objevili ostatní studenti.

„Ahoj, Harry,“ řekla Hermiona a klesla vedle něj.

„Připomeň mi znovu, proč jsme tady?“ zasténal Ron, když usedal na své místo.

„Člověk by předpokládal, že kvůli učení, pane Weasley.“

Ron tím šokem málem spadl ze židle.

Snape se ušklíbl, elegantně si založil ruce na prsou a pobaveně pokračoval v pozorování nyní vyděšeného teenagera. „A můj směšně nízký plat je naneštěstí odvislý od toho, že se i beznadějný potěr, jakým jste vy, něco naučí. Takže navrhuji, pro vaši vlastní bezpečnost, abyste se pokusil něco dozvědět, když už jste tady, protože ačkoliv pohrdám…“ zamyslel si nad tím, „vámi všemi, mám rád své peníze, které mi dovolují dopřávat si všechny nezbytné přísady, abych mohl připravit lektvary, které mě dostanou do přívětivější nálady, zatímco se musím bez ustání zabývat vašimi nevábnými schopnostmi coby výrobce lektvarů.“

Harry se musel kousnout do tváře, aby se nezačal smát. Snape po něm šlehnul očima s jemným, ale dobře ukrytým pobavením, než odpochodoval pryč.

V ten moment kolem nich ke svému místu procházel Draco. Sehnul se k Harrymu a tiše promluvil. „Ten dopis dnes ráno byl od něj?“

Harry přikývl, všímaje si, že kvůli němu Hermiona opětovně rozptýlila Rona.

„Lasička to ještě neví?“

„Ani nápad, chci, aby mi ten nezapomenutelný pohled vydržel celou tu dobu. Vyprchalo by to, kdybych mu to prozradil už teď,“ odpověděl Harry stejně tiše.

Draco se zašklebil a rychle odešel ke svému sedadlu, protože Snape hlasitě vyštěkl, aby se zdrželi planého brebentění před hodinou.

Pracovali v tichosti a Harryho a Ronův společný lektvar vypadal po hodině a půl téměř dokonale. Někdy během té doby Harry ucítil, jak se mu něco tiskne k lýtku. Pohlédl dolů.

Sorai k němu pozvedla hlavu a její oči zářily odrazem oranžových a červených plamenů hořících pod kotlíkem.

Vyklouzla jsi?“ zeptal se Harry tak tiše, jak jen dokázal. Ron si toho naštěstí nevšiml, stále ho zaměstnávalo drcení květů divizny na prášek.

Viděl mě odcházet,“ zasyčela zpět, zachytávajíc jeho nevyslovenou žádost, aby mluvili tak potichu, jak jen bylo možné.

Harry vzhlédl k profesorskému stolu a setkal se se Snapeovýma očima. Oba rychle uhnuli pohledem a Harryho pozornost se znovu stočila k hadovi. „V pátek máme něco jako schůzku. Víš, co je to schůzka?

Ne,“ přiznala, když se v důvěrném gestu stočila kolem jeho lýtka.

Zatímco Harry několikrát zamíchal lektvar, vysvětloval: „Schůzka v tomto smyslu slova znamená, že on a já strávíme nějaký čas spolu o samotě. Abychom se lépe poznali. Není to skutečná schůzka, protože v jednom okamžiku navštívíme ještě někoho, ale dost se to blíží.

A tato schůzka je nějakým typem namlouvacího rituálu?“

Zřejmě tomu tak můžeš říkat.“

Pak jsem šťastná. Uvidíš, že můj pán není až tak špatný.“

Harry se přidušeně zasmál a po zbytek hodiny se znovu soustředil pouze na lektvar. Sorai se uvelebila u jeho nohou a krátce si zdřímla, zatímco pracoval.

Na konci hodiny se Harry zdržel a zůstal ve třídě jako poslední s tím, že potřebuje se Snapem mluvit o svém před nedávnem přiděleném úkolu z Lektvarů. Hermiona mu věnovala souhlasný pohled, Ron si pomyslel, že se definitivně pomátl a Draco se zamyšleně zamračil, než odešel.

Když se dveře za posledním zavřely, zbývali v místnosti jen on, Snape a Sorai.

Harry se postavil a zvedl Sorai s úmyslem vrátit ji Snapeovi. „Vidíte, je v jednom kuse.“

„To by raději měla, jinak bych byl nucen udělat něco dramatického,“ poznamenal Severus klidně, když kobru přebíral zpět.

Není to hrozba, jen se zvýšila hladina jeho feromonů.“

Harry se zahihňal a urychleně si zakryl ústa v pokusu to potlačit.

„Co je tady k smíchu?“ Severus přimhouřil oči na smějícího se mladíka.

„Nic.“ Harry se na něj zazubil a mrknul na Sorai. „Je to hrozba, ale jiného druhu. Raději bych měl pomýšlet na únik. Měj se.“

A pak Harry bez obav vyšel z místnosti.

Mezitím se Severus otočil na svou kobru, které vypadala velmi spokojená sama sebou. „Doufám, že jsi mu neřekla něco příliš trapného, protože jinak bych tě už tento týden nenechal ho znovu vidět.“

Což způsobilo, že se Sorai provinile nahrbila, zatímco si Severus povzdechl a zavrtěl hlavou.

Harry v tu chvíli dorazil do učebny Kouzelných formulí, právě včas, aby stihl vklouznout na sedadlo mezi Draca a Hermionu a nepřijít pozdě.

Dnešní hodinu už Harry vlastně uměl dopředu díky nadstandardnímu tréninku, jehož účelem bylo zabít jistého Temného pána, a tak se pokusil přežít začátek hodiny, aniž by měl nutkání si zdřímnout a načerpat tak zpět trochu ztraceného spánku. Dokázal to, ale jen stěží.

Když bylo třeba začít cvičit, studenti se rozmístili po místnosti. A tak se Harry vzdálil do neobsazeného prostoru, kde mohl zůstat nepovšimnut. Nikdo nevěděl, že už tyhle věci umí, a protože chtěl napsat krátký dopis, tohle byla skvělá příležitost.

Harry držel hůlku v levé ruce a nepřítomně huhlal kouzlo, aby vyvolávalo jen polovičaté výsledky, zatímco druhou rukou tvořil dopis. Na volný kousek pergamenu se inkoustem psaná slova formovala bez zaváhání. Věděl, co potřeboval říct, a tak se mu slova nezadrhávala.

Drahý pane Skandální,

Minulou noc jste mě nachytal naprosto nepřipraveného a já vám mohu zaručit, že se to znovu nestane. Nechci být pod nátlakem a vaše průbojné pokusy mě svádět, ač na určité úrovni příjemné, mé rozhodnutí neuspíší. Pokud mě opravdu milujete, prosím, respektujte má přání a do ničeho mě nenuťte. Už předtím jste řekl, že jsem tvrdohlavý, a to stále platí.

Harry

Harry cítil, že to bylo tak akorát, a složil dopis, aby jej mohl později předat Hedvice. Poté se začal věnovat zdání, že je během praktických cvičení úplně bezradný. Ale jeho mysl se stále ubírala dál. Zjistil, že ho baví se Snapem mluvit na jiné úrovni, a ten rozhovor minulé noci byl velmi hezký. Věděl, že toho muže respektuje, a že už ho nedokáže nenávidět. Ale stále si nebyl jistý, jestli se to někdy může změnit v lásku nebo ne. Jak Brumbál poznamenal – dával Snapeovi šanci. Pro tuto intriku musel mít důvod. On jen potřeboval čas, aby zjistil, jaké to je a dokázal tak formulovat své pocity.

 

Kapitola 6

Harry vysedával u nebelvírského stolu, jedním ukazováčkem kreslil lenivé kruhy na lakovaném povrchu desky, druhou dlaní si podpíral bradu, zatímco zíral ke stromu. Byl rozlehlý, a to bylo všechno, co na něm bylo k vidění.

„Harry, je tady,“ varovala ho Hermiona a šťouchla ho loktem do boku.

On zamrkal a dostal se ze svého omámení právě včas. Chtěl obrátit hlavu jejím směrem, aby ji přinutil zopakovat, co právě pronesla, jenže v tom okamžiku, Hedvika, která se právě snažila přistát na jeho rameni do něj kvůli tomu, že otočil hlavu, narazila.

Harry se s překvapeným výkřikem zapotácel na lavici, obličej měl plný peří a na tváři několik škrábanců, až dopadl ve změti končetin s dutě proneseným: „Uf,“ na záda doprostřed uličky.

Hedvika se mezitím uvelebila na jeho hrudi, věnujíc mu káravý pohled a zlostné zahoukání.

Síní se rozeznělo ztišené hihňání od těch, kteří viděli, jak Harryho dostal jeho vlastní mazlíček na lopatky.

„Možná se měl Voldemort raději vrátit jako sova. Pak by měl šanci tě přemoci, co?“ zeptala se Hermiona s úšklebkem, když Harrymu na podlahu nabízela pomocnou ruku.

Harry se na ni zamračil, ale přijal její dlaň, zatímco ze sebe odháněl Hedviku. „Neměla bys být na mojí straně, Miono?“

„Víš, že si jen dělám legraci,“ zasmála se, když mu pomáhala zpět na nohy.

Harry protočil panenky a usadil se tak důstojně, jak jen byl schopen. „Dávám přednost svému způsobu. Bylo to daleko příhodnější a pro mě také méně trapné.“

„To byl vážně dobrý pád,“ gratuloval mu zubící se Ron, zatímco s Deanem krmili Hedviku kousky ze svých talířů.

„Snažil jsem se, jak to jen šlo,“ odpověděl Harry otevřeně a namířil svůj pohled na Hedviku. „Ty můžeš dojíst až později,“ řekl jí, vytáhl z hábitu dopis pro Snapea a nabídl jí ten přeložený pergamen.

Hedvika jej zdráhavě uchopila do zobáku.

Snape se na obědě neukázal. Stejně to dělával zřídkakdy. Takže Harry byl v klidu, že ohledně toho nebude Hedvika rovněž dělat nějakou scénu.

„Díky, Hedviko,“ prohlásil, když ji poškrábal na flíčku pod krkem, kde věděl, že právě vyrůstají nová pírka. Děkovně se proti tomu doteku vyklenula a jakmile se svou péčí přestal, vzlétla.

„Komu to vlastně píšeš,“ zeptal se Ron, když se znovu usadili k jídlu.

Harry se právě nakládal na talíř kousek třešňového koláče, ale na tváři se mu objevil úsměv, který s koláčem neměl zhola nic společného. „Tohle byl nový korespondent.“

„Musí mít celou řadu romantických vztahů,“ poznamenal Dean s úšklebkem, zatímco míjel šlehačku, na kterou Harry ukazoval.

Ten se jen usmál nad posměšky a smíchem svých chlapeckých spolužáků. „Nic takového nedělám. A jsem jediný člověk toho druhu na světě,“ prohlásil poněkud kousavě a ráčil se sehnout dostatečně na to, aby Deanovu uculující se tvář dětinsky ohodil lžící šlehačky.

„Kdo je to?“ tlačil na něj Ron, „Někdo, koho znám?“

„Hmm,“ zamručel Harry skrz ústa plná koláče a zavřel oči v dramatické blaženosti, zcela ignoruje Ronovu otázku.

„Harry,“ řekl Ron tónem, který hrozil, že jeho příteli ten koláč sebere.

Harry na svého kamaráda pohlédl s úsměvem. „Teď právě se s nikým nescházím. A jestli se to v budoucnosti stane nebo ne, to se uvidí.“

„Zatraceně, říká pravdu,“ zaskuhral Dean a otočil svou tvář ke svému přídělu koláče.

„Jak to můžeš říct?“ zeptal se Ron zvědavě.

„Protože já bych se svou trofejí chlubil.“

„Ano, ty jsi celosvětově uznávaná bytost, se kterou by měli být všichni ostatní porovnáváni, Deane,“ podotkla Hermiona a zasmála se.

Harry trhnul rameny, nezatěžuje se účastí. Řekl pravdu, to bylo jisté. Samozřejmě, že přemýšlel o možnosti, že by se scházel se Snapem, ale ještě se nerozhodl. Takže tímto se postaral o jednoho korespondenta. Ale co ten druhý? O tom věděla dosud jen Hermiona a řečený pisatel rozhodně neměl romantické zájmy.

V rychlosti dojedli, když zjistili, že se jim krátí čas na to, aby se dostali na hodinu včas.

Harry právě popadl svou tašku s knihami, když zaslechl, jak jeho jméno volá povědomý hlas ředitele. Hodil pohledem přes rameno a zjistil, že k němu skrz příval odcházejících studentů a profesorů míří Brumbálům pohled. „Pak vás dohoním,“ řekl Harry přátelům a pospíšil si zpět.

„Odpřísáhnul bych, že tě teď už nechá na pokoji, když už nejsou na obzoru žádní temní čarodějové,“ zamrmlal si Ron po fousy.

„Možná se objevil nový, a mohl bych tak získat nějaké body navíc,“ žertoval s ním Harry zlehka, navzdory vážnosti takové situace.

„Harry,“ napomenula ho Hermiona se zamračením.

Konejšivě pozvedl ruku. „Promiň. Uvidíme se později,“ prohlásil a otočil se od nich, když začali odcházet na hodinu.

Harry se obrátil proti proudu davu a pokusil se se zvědavým výrazem na tváři dostat k Brumbálovi. „Ron si myslí, že se objevil nějaký nový temný čaroděj nebo co.“

„Protože jsem se s tebou prostě rozhodl promluvit? Panečku,“ odpověděl starší muž. „Naštěstí je všude klid.“

„O co tedy jde?“ zeptal se Harry, odkládaje svou těžkou tašku na učitelský stůl, aby odlehčil svému rameni.

Brumbál obešel stůl, aby s Harrym setrval v méně formálním postavení. „Možná jsem starý muž zakleslý ve svých způsobech, ale chtěl jsem tě varovat, abys byl v pátek v Londýně opatrný. Uvědomuji si, že jsi pro téměř každého více než jen dobrá partie, avšak byl bych nesvůj, kdybych to nezmínil.“

„Řekl vám to? Už?“ optal se Harry zamračeně a naklonil při tom hlavu na stranu. „Když chce, je zřejmě hovorný. Bože chraň, aby mně dal nějakou informaci dobrovolně.“

„To je zvyk, který sdílí s nemnohými. Jistě ti to neuniklo, že?“ odvětil Brumbál se škádlivými jiskrami v očích.

„Asi stejně účinně jako protivný neonový nápis.“

Harry byl vděčný, že nemusí vysvětlovat neonové nápisy.

„Tak buď trpělivý. Nemůže od něj očekávat, že na tebe všechno vysype, než mu dáš odpověď.“

Harry věděl, že to bylo jen rozumné, on sám byl celkem tajnůstkář, i mezi přáteli. Dokázal se tedy vcítit do Snapeových diskrétních způsobů. „Ano, no… vezmu do úvahy, abych byl v pátek opatrný.“

„On jistě také nedopustí, aby se něco stalo, tím jsem si jistý.“

„To je nuda. Jak si mohu užívat, když se mi nic nestane? Ne všechno, co by se mi mohlo přihodit, musí být špatné, víte?“ usmál se Harry a přehodil si svou tašku přes rameno. „Musím jít, než bude příliš pozdě i na dostatečně vysvětlující omluvenku od vás.“

Brumbál se usmál a vykouzlil lístek, na kterém už byla žádost o omluvu, že se Harry opozdil. Když ji mladému muži podával, řekl: „Ano, na další hodině máš Hagrida. Je mi jasné, že jeho tresty jsou z nejkrutějších.“

Harry se na něj nesměle usmál a zastrčil si omluvenku do kapsy. „Trénovali mě, abych byl připravený pro každou situaci. Takže v tom případě možná mohu rovněž přinést medovinou oběť?“

„Běž na hodinu.“ Brumbál obrátil oči v sloup s pobaveným zasmáním.

„Ano, pane.“ Harry na něj krátce mávl, než prochvátal nyní už prázdnou síní a začal směřovat k Hagridově domku.

Harry vletěl do hodiny nadšeným tryskem. Dnešek se vyvíjel opravdu zajímavě. Promluvil si se Sorai, pobavil se duchaplný klevetěním se Snapem a nedostal od něj trest, obdržel dopis, na který tak čekal, a poslal jeden vlastní, aby ustanovil svou nadvládu. A ještě to vypadalo, že začne pršet. Nebylo nic špatného na tom, kdyby se hodina musela v polovině kvůli nevlídnému počasí zrušit.

Po krátkém setkání s Hagridem Harry zjistil, že dostal do páru Draca. Měli pozorovat nějaký druh zvířete, které se vypadalo jako výsledek krutého vtípku mezi mývalem a kuřetem.

„Pokud mohu podotknout, tohle se zdá jako zcela bezpředmětné a tenhle chimérovitý zmetek jen plýtvá místem, takže mohl bys přijít jako má intelektuální záchrana s nějakým druhem vážného a mocného důvodu, proč je tohle vůbec důležité?“ zeptal se Draco, zatímco se zamračením namířeným na stvoření, které Harry okamžitě pokřtil jako Boba, zapíchával brk do svého pergamenu.

Harry se uznale zasmál tomu komentáři s vědomím, že před svým nynějším kamarádem už mnohokrát bránil Hagridovu volbu kouzelných divokých zvířat. Většina z těch obhajob byla sice naprosto směšná, ale někdy přišel na docela zajímavá témata. „Mají kouzelníci cirkusy nebo zábavní parky nebo něco takového?“

Draco přikývl. „Něco takového. Nic tak hloupého, na co koukají mudlové. Sloni šlphající na balóny a takové věci jsou směšné.“

„Tak jsou možná zvyklí dělat takové věci pro pobavení?“ navrhl Harry s úsměvem, když pokračoval v zapisování poznámek o vlastnostech a chování Boba.

„Rád bych se pohoupal na téhle ošklivé věci s míčem.“

„Héj, buď na Boba milý. Už je po sezóně,“ odvětil Harry se širokých úsměvem. Bylo překvapivě jednoduché uvolnit se poblíž jeho bývalé skalní Nemesis. Zjistil totiž, že teď, když je Voldemort mrtvý, má více času, aby opravdu žil. A to znamenalo, že si z přátel někdy tropil žerty. Což bylo něco, co předtím prakticky nikdy nedělal.

Draco se sám pro sebe zasmál a naškrábal si pár poznámek. „Koukni, jeho trus je modrozelený.“

Harry věnoval mladému muži vyčítavý pohled. „Jémine, jak je od tebe pěkné, že jsi mě přinutil si toho všimnout.“

„Jste vy dva vůbec schopni nějaké práce?“ zasyčela na ně Hermiona z druhé strany, z místa, kde stála s Ronem vedle vlastní klece s Bobovým klonem.

„Jo,“ odpověděl Harry, otáčeje pergamenem, aby viděla zdlouhavý soupis, který tvořil.

„Je jako matka opatrovnice,“ podotkl Draco.

„Hodláš mít jednoho dne za tchýni paní Weasleyovou, takže se Hermionu ještě nepokoušej adoptovat. Nebo tě budu po příští rok navštěvovat i s Lockhartem.“

„Tak řekneš mi to už?“ zeptal se Draco náhle.

„Řeknu ti co?“ zamračil se Harry, stále zírající na katastrofu vzniklou křížením mývala a kuřete uvnitř klece.

„Proč s tebou byla na Lektvarech kobra. Většina lidí by si toho nevšimla, ale nemysli si, že já ne. To, že se nikdo nepokusil sabotovat tvůj dnešní lektvar, mělo svůj důvod.“

„Možná bych ho měl požádat, abych ji u sebe mohl mít častěji,“ zauvažoval Harry nahlas, ale pak stočil svou pozornost zpět k otázce. „Je profesora Snapea.“

„Ani jsem nevěděl, že nějakou má.“

„Vážně? Huh…“ Harry se zarazil, ale rychle znovu posbíral své myšlenky. „Jmenuje se Sorai a prostě mě v posledních dnech ráda navštěvuje.“

Draco věnoval svému příteli zahloubaný pohled. „Věděl jsem, že jste se po Voldemortově smrti přestali navzájem štvát, ale proč ti nechal svého hada? Dokonce ani já jsem nevěděl, že nějakého má, a to je pro mě skoro jako druhý otec.“

„Nemyslím si, že by jí dovolil, aby mě navštívila. Prostě si prosadila svou,“ vysvětlil Harry a připsal si něco dalšího na pergamen. „Každopádně bych o tom raději moc nemluvil. Už tak mě dost zaměstnává všechno to, co mi Sorai tak laskavě sdělila. Potřebuji malou duševní přestávku.“

Draco poslušně přikývl. „No, jsi rád, že jsi konečně volný? Že už více nemusíš postávat tam, kde ti Brumbál určí, jen proto, že by se Voldemort mohl ukázat?“

„To jsem dělal i tak, ne?“ poukázal Harry. „Zřejmě ano, ale vlastně to ještě nevím, dokud si to nevyzkouším. A stále je tu nebezpečí, že se Smrtijedi pokusí o odvetu, ale nemohu celý život prožít ve strachu, že mě za každým rohem přepadnou. Pokud se to stane, tak ať, ale mezitím bych raději trochu žil.“

„Mohl bys mě přijet v létě navštívit. Až odpromuji, všechno zdědím, takže to znamená, že mi také připadne dům,“ usmál se Draco, který se už přenesl přes matčinu smrt a otcovo uvěznění. Stále to bylo těžké, to ano, ale jako Harry i on se rozhodl, že ve svém životě pohne z místa.

„Napiš mi kdy a já tam budu,“ slíbil mu Harry, než rychle dokončil práci, aby se mohli odebrat na další hodinu dne.

 

Kapitola 7

„Na určité úrovni příjemné…“ četl Severus nahlas z dopisu, který stále ještě držel ve svých dlouhých prstech. Vyslal k Sorai ponuře pobavený pohled. „Zřejmě nedokáže ocenit svůdné půvaby milostné předehry. Takže, co to znamená, Sorai? Myslíš, že zachází do extrému, aby se trochu pobavil nebo aby byl sváděn?“

Sorai ho počastovala zasyčením, kterému nerozuměl, než se uložila zpět na svůj rozměrný, plochý kámen, aby pokračovala ve slunění pod miniaturním sluncem, které pro ni Severus každé ráno vyčarovával.

„Tvrdohlavost není jeho jediná přetrvávající vlastnost,“ poznamenal suše a nechal ruku držící dopis spadnout k boku. „Také oznamuje to, co je zatraceně zřejmé, když dostane šanci, že?“

Severus byl tím dopisem ve skutečnosti spíše pobavený a ohromený, než rozzlobený. Dokázal ocenit rafinovaný význam, který dopis obsahoval a kterým tak reagoval na jejich slovní výměnu. Byl pobaven skutečností, že Harry viděl jako vhodné adresovat mu dopis s oslovením pan Skandální. A poměrně upřímně, byl ohromen, jak se Harry snažil prosadit. Což bylo něco, čeho by jiný, hormony ovládaný, puberťák pravděpodobně nebyl schopen.

Bylo mu jasné, že je Harry doopravdy vyspělý, a že je nyní i mužem. Daleko více než jeho stejně staří spolužáci. Jistě, vždy si myslel, že tomu tak v určitých ohledech je, ale nikdy ho nenapadlo, že by ten mladík byl schopen se neřídit tužbami svých vlastních hormonů.

„I tak bych rád věděl, co jsi mu řekla, že ráno tak vypálil pryč,“ zabručel Severus, když znovu složil dopis a otočil se od velké ubikace, kterou Sorai obývala v jeho soukromých laboratořích.

Jeho kroky ho vyvedly ze silně chráněné místnosti ven do úzké chodby, která vedla do zbytku jeho komnat. Jakmile se dostal do obývacího pokoje, věděl, aniž by se otočil do kouta, že tam s ním je ještě někdo. „Opravdu budu muset zase začít blokovat krb, že? Zřejmě jsem moc zpohodlněl, když se zdálo, že jsi tu narážku loni pochopil,“ podotkl ledabyle, když vstoupil.

„Asi jsem ten incident, o kterém hovoříš, dočasně opomenul,“ usmál se Brumbál vlídně z místa u kamenné římsy, kde stál.

„Vsadím se, že ano,“ odfrkl si Severus, zatímco se odešel usadit do jednoho z černých čalouněných křesel, odhazuje dopis, který vzápětí ladně přistál na skleněném stolku ani ne metr od něj. „Co chceš?“ zeptal se s pohledem zafixovaným na staršího muže, než si hlavu opřel v křesle.

Brumbál musel zadusit pobavený smích nad královskou aurou, kterou jeho profesor Lektvarů vyzařoval. Stále se usmíval, i když pohlédl dolů na dopis. „Něco, co nehodláš spálit?“

Severus znal důvod pro jeho mírné překvapení, obyčejně totiž ničil každý kousek korespondence, která mu přišla. Zvykl si na to po tu dlouhou dobu, co byl špionem. A i tak jen zřídka dostával dopisy, které by byly hodny uschování. „Přišel jsi, protože jsi předvídal, že to nebudu pálit, a tak mě tím chceš trápit?“

„Ne, ale snaha vyhnout se tématu mě jen přinutí k tomu být ještě zvědavější, jak víš,“ podotkl Brumbál, přecházeje k dopisu. „Mohu?“

Severus si odfrkl. „To rozhodně nemůžeš. Je to plné nejúžasnějších důvodů, proč si myslím, že jsi takový šťoural. A to jsou jen důvody z dnešního dne.“

„Och,“ řekl Brumbál, náhle se ušklíbající. Teď už měl docela dobrou představu, od koho ten dopis pochází. „Jak to jde s ty-víš-kým?“

„No, ten je teď mrtvý, tvůj zpropadený mazlíček ho zabil, nebo si snad tvoje pokroucená stařecká mysl nevzpomíná?“

„Mínil jsem Harryho, ty jedno jízlivé dítě.“

„Nejsem dítě,“ zavrčel Severus rozmrzele.

„Jsi, ve srovnání s mým věkem…“ zasmál se Brumbál a bez vyzvání se usadil na Severusův gauč. „Takže zpět k Harrymu.“

Severus muži, který se sám pozval, aby zůstal, věnoval pohrdavý pohled. „Buďto perfektně, nebo zůstanu po zbytek svého života sám. Tedy kromě jednoho šťoury a jednoho hada s prostopášným jazykem.“

„Odpoledne jsem s ním mluvil.“

„Gratuluji,“ povzdechl si Severus a se zasténáním zavřel oči. „Máš nějaký důvod tu být? Ve skutečnosti mám důležitou práci, kterou bych potřeboval udělat. Však víš – to, za co mě platíš. Nevěřím, že dostávám plat za společenskou konverzaci s tebou.“

„Nemohu se dočkat dne, kdy narazím na tebe a Harryho, až budete jen tak hovořit,“ zasmál se Brumbál a vstal.

„To by ovšem vyžadovalo, abych ho nejprve získal,“ opravil ho Severus, „a jelikož hodlám svůj krb zablokovat ve vteřině, kdy odejdeš, tento den pro tebe nikdy nenastane.“

„A jak to pomůže v případě nouze?“

U dveří do Severusových soukromých komnat zaznělo zaťukání.

„Ach, podívej, signál z nebes,“ oznámil Severus, čímž způsobil, že Brumbál propadl smíchu. „Vstupte!“ vyštěkl.

„Och, jak nabroušený,“ zamumlal si Brumbál k sobě vesele.

Do pokoje vstoupila Minerva.

Severus jí věnoval zmatený pohled, než se jeho výraz změnil na nezaujatý a napůl srdečný. „Ano? Spadl snad jeden z tvých vzácných nebelvírů z věže a zranil se? A pak si Poppy uvědomila, že jí chybí jeden z lektvarů, které potřebuje, protože mě tento,“ ukázal na Brumbála, „pekelný mluvka prostě nenechá v klidu být?“

Minerva jeho směrem protočila oči v sloup. „Také tě ráda vidím, Severusi.“

„Och, jako vždy je mi potěšením, Minervo,“ škádlil ji předstíraně veselým tónem. „A teď, co chceš?“

„Ne jen jeden z jejích vzácných nebelvírů,“ zamumlal si Brumbál pod fousy spolu se zakašláním, které znělo velmi podobně jako: „Harry“.

„Co to mělo znamenat, Albusi? Přísahám, že jsem tě slyšel říkat něco, co by mě přimělo tě proklít až do konce příštího roku,“ prohlásil Severus plynně.

„Ach, to nic,“ odvětil Brumbál klidným tónem.

Minerva nad jejich jednáním znovu protočila panenky. „V podstatě tě chci informovat, že mám dva studenty, kteří si potřebují odsloužit svůj trest.“

„Jen dva? Zaostáváš za svou denní kvótou, Minervo,“ zazíral na ni Severus dramaticky.

„Ano, všichni jsme si dobře vědomi, jakou kvótu splňuješ ty,“ odpověděla upjatě, ale koutky jejích úst se stočily do drobného úsměvu. „Přišla jsem ti vlastně nabídnout něco, co by mohlo být považováno za laskavost.“

„Mohlo?“ zopakoval Severus chabě, a tudíž bezvýrazně. Nebyl ani moc zaujatý tím, co mu jeho spolupracovnice chtěla sdělit. Netečně dumal nad tím, jak se zbytek jeho odpoledne proměnil ve společenský sedánek na jeho účet.

Brumbál, jak se zdálo, vzal tento vývoj událostí za pobídku, aby začal nabízet své oblíbené sladkosti. Což také učinil. K Severusově zlosti, která zřejmě neměla hranic, a Minervině svolnosti ke konzumaci jedné z jeho cukrovinek.

„Děkuji, Albusi,“ řekla Minerva zdvořile, když přebírala světle žlutou sladkost mezi svůj palec a prostředníček. „Takže Severusi…“

„Takže Severusi, zajisté,“ zamručel si k sobě muž pochybovačně a s jízlivostí.

Ona ho ignorovala. „Famfrpálovému vybavení se nedostalo řádného vyčištění už celé roky, takže jsem tam chtěla poslat ty dva výtržníky. Avšak protože bych je nechtěla zabít, tak jsem si myslela, že bych z tvých rukou převzala potrestané studenty na páteční večer. A nechala bych je pracovat na tom úklidu rovněž.“

„A teď – proč bych na téhle sakramentské zemi dovolil rozmazlovat své zadržené studenty, když je mohu dokonale přimět k týdenním nočním můrám o čisticích prostředcích zcela sám. Nepotřebuji nikoho, aby mi pomáhal,“ procedil skrz zuby.

„Jaká milá nabídka, Minervo. Samozřejmě, že přijímá.“ Brumbál vznosně zatleskal rukama.

„Já co?“ Severus na něj hleděl s otevřenými ústy.

„Skvělé,“ ušklíbla se Minerva a rychle odešla, zatímco si tu sladkost vložila do úst.

Severus se na Brumbála otočil s podezřívavým pohledem. „Pokud zjistím, že jsi jí řekl cokoliv nadbytečného, tak udělám to, co se ani dvěma temným čarodějům nikdy nepodařilo, a nasadím tu tvou hlavu na kůl u hradních bran. Ona se tu prostě náhodou objeví a náhodou se zmíní o pátku? Nemá mě tak moc ráda, aby mi prostě na pátek věnovala půldenní volno.“

Brumbál skryl úsměv, ale jeho oči ho zrazovaly svým třpytem. „Och, ale jdi,“ řekl bublajícímu profesorovi s úsměvem, „prostě přijmi tu nabídku a vezmi Harryho na večeři.“

„Ale…!“

„Víš, že to chceš,“ vemlouval mu Brumbál.

Severus ztichl. Samozřejmě, že chtěl… Byla by to jedna ze zřídkavých příležitostí vyzkoušet si a poněkud pokročit v čemkoliv, o co mezi nimi šlo. Další krok by Harryho rozhodnutí urychlil. Ale on nebyl mužem, kterému by se líbilo cítit se, jako by byl podveden a k něčemu nucen. To, že na Harryho Sorai všechno vychrlila, už bylo dostatečně špatné. „Nevím, co by si o tom myslel,“ řekl nakonec, což byla chabá výmluva, jistě.

„No tak se ho zeptej, ne?“ zamračil se na muže Brumbál, jako by něco takového bylo samozřejmé. „Je to dospívající mladík, pochybuji, že by odmítl jakoukoliv nabídku ohledně jídla. Tohle je sotva bitva, kterou bys mohl prohrát.“

Severus zaskučel. „Dobře. Zeptám se ho zítra,“ řekl naštvaně znějícím hlasem.

„Hodný chlapec. A teď – jsi si jistý, že nechceš citronový drops?“

„Bezesporu. Jedině že bych ti ho chtěl strčit do nosu,“ nadhodil Severus a ukázal svým dlouhým předloktím ke dveřím. „Ven. Musím pracovat, pokud si chci udržet zaměstnání, spolu s odčerpáváním části své důstojnosti a zvládnutím tohohle nepořádku měsíce předtím, než bych chtěl.“

„Jako kdyby ses mu chtěl přiznat poté, co odejde ze školy,“ podotknul Brumbál. „Sorai vám byla oběma ku prospěchu.“ A poté odešel krbem.

Severus se zlostně díval, jak se zelené plameny mění na obyčejné oranžové a červené. Dal si hlavu do dlaně a zaskučel. No, nikdo netvrdil, že to bude jednoduché.

Po několika minutách vstal z křesla a začal přecházet po místnostech, aby se pokusil zabavit prací.

Jeho žaludek mu jako pravidelně oznámil, kdy byl čas na večeři. Byl napůl rozhodnut se zabarikádovat u sebe na celou noc a nechat si přinést večeři skřítky, ale nechtěl poskytnout Brumbálovi pocit uspokojení z myšlenky, že se skrývá, nebo mu vnuknout nějakou podobně směšnou představu.

Takže zamířil do Velké síně a obsadil své obvyklé místo s poněkud mrzutým zabručením.

„Dlouhý den, Severusi?“ zeptala se profesorka Vektorová, která dorazila nepříjemně pozdě, takže se musela posadit až k Severusovi.

Vyslal k ní pohled, který nepochybně dokazoval, že nemá náladu na legrácky. „Stále se bojíš hadů, Vektorová?“ zeptal se šťavnatě sladkým tónem, zatímco nevrle popadl vidličku.

Žena pobledla.

Severus to vzal jako souhlas. „Pak se shodneme, že nemám chuť na klábosení. Za celý den už jsem slyšel dost.“

Vektorová okamžitě přikývla.

Severus se vrátil k porcování grilovaného lososa vidličkou.

Harrymu u nebelvírského stolu neušla jeho špatná nálada.

Mladík tam seděl se stínem zamračení, zatímco nepokrytě sledoval, jak se profesor Lektvarů něčím dusí. Doufal, že to nebylo způsobeno dopisem, který mu poslal. Ale i kdyby tomu tak bylo, nevzal by zpět nic, co řekl. Každé slovo byla pravda a on měl svou přísahu, že bude vždy mluvit pravdu, vepsanou do ruky, když se světlo od kůže správně odrazilo.

„Harry, je ti dobře?“ zeptala se Hermiona se zamračením a následovala přítelův zamyšlený, ustaraný pohled. „Vypadá stejně nabručeně jako vždycky. Co je na něm tak fascinujícího?“

„Myslím, že jsem ho možná rozčílil,“ řekl Harry a odvrátil se. Bude si o tom muset se Snapem promluvit. A mezitím se pokusí zjistit, proč při myšlence, že se tím dopisem Snapea dotknul, ztratil chuť k jídlu. Ale pokud ho Snape miloval, pak by tomu měl rozumět. Pokud ho miloval… Harry si povzdechl a snažil se tu hádanku vyřešit, zatímco se nutil do jídla.

„Kdybys ho rozčílil, Harry, pak bys už měl nařízený měsíční trest. A Nebelvír by byl v mínusu s kolejními body,“ podotkl Ron, než si vložil do úst lžíci plnou bramborové kaše.

„Nebo je prostě jen zlostný jako vždycky,“ navrhl Dean ledabyle. „Nevím, proč by tě to vlastně mělo tak trápit. Není to tak, že by byl někdy k někomu milý.“

Harry beze slova přikývl. Po pravdě nesouhlasil ani s jedním z nich. Neznali Snapea jako on, i kdyby ignoroval nejnovější vývoj ohledně Snapeových zřejmých citů k němu. Naštěstí měl ráno znovu Lektvary jako první. Pokusí se tam dostat brzy, aby si se Snapem promluvil, aniž by byli vyrušeni.

Hermiona v mezičase uvažovala po své vlastní ose. Hloubavě žvýkala jídlo, zatímco přemýšlela o tom, co se odehrálo. Čas od času její pohled zamířil střídavě na profesora Snapea a Harryho, avšak k čemukoliv došla, nechala si to pro sebe.

 

Kapitola 8

Dalšího rána se Harry posadil ke snídani a cítil, jak se jeho oči samovolně zatoulaly na místo, kde Snape obvykle sedával. Muž vypadal více sám sebou… tak sám sebou, jak jen může domýšlivý, nafoukaný muž vypadat, když pozoruje studenty, s největší pravděpodobností hledaje dobrý důvod zaplavit peklo dušemi nějakých chudáků ani ne hodinu po začátku nového dne.

Harry si sám pro sebe pokrčil rameny, otočil se zpět k jídlu a naservíroval si na talíř ještě jednu lžíci míchaných vajíček navíc.

„Hej, Harry, myslíš, že tě letos Brumbál nechá na Vánoce přijet do Doupěte?“ zkusil to Ron během toho, co na vidličku nabodával celý párek. Načež ho takhle začal jíst.

Hermiona se na Rona podívala se znechucením. „Upřímně, používej ke krájení té věci nůž! Člověk by podle způsobu, jakým jíš, uvěřil, že jsi stále ještě neandrtálec.“

Harry se ušklíbl nad Ronovým nabručeným výrazem, zatímco ten se neomaleně chopil nože. „Ne, mám jiné plány, Rone, promiň. Ačkoliv, příští rok bych se mohl na chvíli stavit, co myslíš?“

„Cože? Jaké jiné plány bys mohl mít?“ civěl na něj Ron.

Harry se prostě usmál. „Řeknu ti to s dostatečným předstihem, neboj.“

Ron otevřel pusu, aby se pokusil o dotčený protest a podotkl, že ho zná, ale Hermiona ho v průběhu rychle přerušila. „Je jen dobře, že se Harry někam chystá. Až nám bude chtít říct kam, tak nám to řekne.“

Harry se sám pro sebe usmál, Hermiona byla někdy opravdu užitečná, a vždy připravená, o tom nebylo pochyb. A on si doopravdy chtěl ponechat Ronovu reakci až na později.

Po celou dobu snídaně si Harry udržoval přehled o tom, kde se Snape nachází. Pořád čekal na to, až muž vstane a odejde, aby mohl udělat to samé. Stále ještě s ním chtěl hovořit před hodinou, poněvadž jinak by muset porušit zákaz vycházení po večerce v případě, že by s ním chtěl mluvit někdy později. Dnes ráno jeho vrstevníci naštěstí jeho pozornost u snídaňového stolu nepotřebovali.

Jakmile Harry uviděl, že se Snape chystá vstát a odejít od stolu, stoupl si také a popadl svou školní tašku. „Lidi, uvidíme se tam. Musím se před hodinou ještě zastavit v koupelně.“

Ron na něj s ústy plnými namazaného toastu jen mávnul a Hermiona mu věnovala úsměv. „Nezpozdi se.“

To těžko. „Neboj,“ odvětil Harry a pospíšil si pryč.

Lehce prokličkoval chodbami. Roky plížení hradem mu dodaly potřebné znalosti o tom, jak se rychle dostat na místo určení. A jelikož byli všichni na snídani, tak ho v jeho počínání nikdo nezdržoval.

Brzy poté se nacházel u dveří do učebny. Zkusil kliku. Bylo otevřeno.

S pokrčením ramen prošel skrz a vešel do prázdné třídy. Odložil věci na své obvyklé místo, než se usadil na lavici a čekal. Nohama zvolna klimbal sem a tam a tiše bubnoval prsty o desku stolu, zatímco vyčkával.

„Stane se z toho snad nějaký zvyk?“ Ta slova přišla brzy poté, co se dveře znovu otevřely.

Harry obrátil hlavu za tím známým hlasem. „Vlastně nevím, kdy jindy bych si s vámi mohl promluvit. Jistě, mohl bych veškerou opatrnost hodit za hlavu, otevřeně ignorovat školní pravidla a předvést se tak před vámi, ale nějak jsem si myslel, že byste se uchýlil k tomu mě spíš proklít, pokud bych to udělal.“

„Tak to máte pravdu,“ souhlasil Severus suše, když pohlédl na Harryho, který kráčel k jeho stolu. „Co chcete?“

„Minulý večer,“ začal Harry bez předmluvy, „jste vypadal, jako byste měl chuť někoho zabít. Bylo to kvůli tomu, co jsem vám napsal? Myslím tím, co jsem řekl a…“

„To jste skutečně tak sebestředný?“ pozvedl na něj Severus obočí, lehce pobaveně.

„No, hej!“ zavrčel Harry pobouřeně.

Severus protočil panenky. „Uklidněte se, Pottere.“

„Harry.“

„To je jedno.“ Odvětil Severus, ale pak to doplnil, když se Harry zamračil. „Váš dopis mě donutil cítit mnohé, ale hněv mezi tím nebyl.“

„Ach.“ Harry zaváhal a jednou rukou si pročíst neposedné vlasy.

Severuse potěšilo, že byl Harry zcela rozhozený a odbočil tak od tématu, se kterým se hodlal vytasit. A bylo zábavné sledovat, jak se mladík snaží zachránit. „Můžete se mě třeba zeptat, na co myslím? Nebo proč jsem byl rozčilený?“ navrhl s podlým úšklebkem.

„Dobře. Proč jste byl…“ Harry pohlédl na Severuse a spatřil jeho grimasu. Měl to vědět, Snape ho škádlil a on mu na to naletěl.

Severus se zasmál, když uviděl Harryho zamračení. „Och, nehrajte mrzutého. Byly to dobré návrhy a já nemůžu za to, že nedokážete vymyslet ani nic tak jednoduchého.“

Harry byl ze svého zachmuření vytržen jeho smíchem. Bylo to, jako by se na něj Snape usmíval, a jemu chvíli trvalo, než si na tu změnu zvykl. „Fajn,“ uznal s vlastním krátkým zasmáním, „proč jste byl rozčilený?“

Severus pokračoval v třídění papírů, kterými se probíral. „Dostal jsem na pátek večer volno a jak se zdá, jste pořád ještě Brumbálovým oblíbencem. Zřejmě si myslí, že je vám stále dovoleno překračovat pravidla.“

Harry se ušklíbl nad posměškem ve Snapeově hlasu. Vypadalo to, že bez ohledu na to, co k němu ten starší muž cítil, bude stále tím, kdo lpí na pravidlech.

„Naznačil mi, abych vás vzal na večeři, když už se hodláme vydat do města. Pokud chcete jít na večeři, tedy.“

„Rozhodně jste si osvojil dosti zdlouhavý způsob, jak někoho pozvat na večeři,“ poznamenal Harry se zahihňáním.

Snape na něj zlobně zíral.

Harry přerušil svůj smích s lehce nervózním zakašláním. Z tohohle byl Snape tak rozčilený? „Takže, proč vás rozčílilo, že vám dovolil vzít mě na večeři?“

„Jde o ten fakt, že mě do toho vmanipuloval.“

„Ach.“ Harry připouštěl, že to dávalo smysl. Podle minulých společných zkušeností věděl, že Snape nemá rád, když ho někdo do něčeho nutí. „Chcete mě vzít na večeři?“

Chtěl vzít Harryho na večeři…? Jak mohl ten muž položit tak stupidní otázku? Mohl by to říct jinak? Tuhle hru mohou hrát dva. „Chcete jít na večeři?“

Harry se zasmál, nedokázal se na něj za ten dotaz zlobit. Byl zvyklý, že si Snape pohrává, a záměna otázky, to byl jeden z mužových oblíbených nástrojů, jak ho potrápit, když cvičili mimo školu. „Ano.“

Severus přikývl a jeho rtů se dotkl sotva patrný úsměv, který ale rychle zmizel, když se dveře do učebny znovu otevřely a vpustily další studenty. „A Pottere, pokuste se o nějaké způsoby.“

Harry na muže dětinsky vystrčil jazyk, když se k němu otočil zády, a pak přešel ke svému místu.

Avšak jak den pokročil, Harry si uvědomil, že začíná být ohledně pátku lehce nervózní. Věděl, že na něj nebude vyvíjen žádný tlak. Bude to prostě jen způsob, jak se rozhodnout, zda by se dokázal se Snapem stýkat i jinak, než jako s přítelem v průběhu války. Ale i tak byl nesvůj. Ještě nikdy nebyl na žádné schůzce. Ne na skutečné. Ta záležitost s Cho se jen těžko počítala za rande. Byla to spíše katastrofa.

Avšak, i když neměl páteční výlet nálepku romantické schůzky, Harry byl dostatečně inteligentní, aby věděl, že tím ve skutečnosti byl. Falešná první schůzka, aby mohl prozkoumat své pocity v prostředí někde mimo školu. A z toho už nervózní byl.

Po večeři se vrátil zpět do společenské místnosti s tím, že třeba v noci dojde k závěru, že potřebuje nějakou radu. Nebo alespoň někoho, kdo by mu řekl, aby se uklidnil a prostě počkal, co se stane. Neměl mnoho možností a rozhodně nechtěl, aby Hermiona nebo Ron právě teď věděli, o co tady jde. Mohl by napsat… – ne, nemohl, odpověď by mohla tentokrát přijít moc pozdě.

Takže se vzdálil od přátel a zamířil do Brumbálovy pracovny.

Byl to vážně podivný důvod k návštěvě, ale Harry věděl, že ho muž vyslechne. Ten pamětihodný stařec bude pravděpodobně potěšen, že si ho Harry této noci vybral za svého důvěrníka. Mladík jen doufal, že se to Snape nikdy nedozví, jinak by sám hlasoval pro svět plný bolesti.

Takže nakonec Harry došel k Brumbálově kanceláři, odříkal seznam cukrovinek, než chrlič přijal tu správnou, a nechal se vyvézt po schodišti. Zaťukal na dveře pracovny a vstoupil.

„Harry, něco je špatně?“ zeptal se Brumbál, jakmile vzhlédl od rozečtené knihy.

Harry se pokusil zavrtět a kývnout hlavou zároveň, čímž se zcela zmátl, a tak raději přestal s tělomluvou. „Ani ne,“ řekl a odkráčel ke svému obvyklému sedadlu.

„Co máš pak tedy na srdci?“ usmál se Brumbál, zatímco odkládal knihu stranou. „Vždycky máš na tváři ten samý výraz, když tě něco trápí.“

„Jen bych potřeboval, abyste mi řekl, abych o všem přestal přemýšlet a prostě tomu nechal volný průběh.“

Brumbál tak učinil.

Harry si nedokázal pomoci, a tak se koutků jeho úst dotkl lehce pobavený úsměv. „Díky, to jsem potřeboval.“

„Bylo mi potěšením,“ mrknul na něj Brumbál, nezatěžuje se zjišťováním, kvůli čemu to všechno bylo. Byl si docela jistý, že už to věděl. „Každopádně, zvážil jsi můj návrh ohledně začátku příštího roku?“

Harry přikývl. Nezapomněl na to, jen měl poslední týdny v hlavě plány na prázdniny a teď také tu věc se Snapem. „Ano, ale rád bych počkal s konečným rozhodnutím, až uvidím, jak to dopadne se Snapem. Pokud bychom skočili spolu, pak ano, přijal bych. Ale pokud ne… pak bych nechtěl působit problémy.“

„Dobře tedy, ale neodkládej rozhodnutí moc dlouho,“ usmál se Brumbál. „Učitelé podepisují smlouvy na začátku března. A do té doby potřebuji vědět, jestli mám nebo nemám udělat i jednu s tvým jménem.“

„Nebojte, spíše bych se obával Snapeova hněvu, pokud bych s tím příliš otálel. Pochybuji, že to tak bude,“ řekl Harry a pohlédl přímo do ohně. „Přitahuje mě, jen potřebuji zjistit jak moc. A jestli je to dost na vybudování nějakého vztahu.“

„Jen se do něj neobávej zamilovat, Harry. Už přece víš, že je to dobrý člověk.“

„Ano, to vím. Uvidíme, jestli pátek něco změní,“ prohlásil Harry, a pak se zvedl z křesla. „Mimochodem, děkuji vám, že jste ho přinutil, aby mě vzal na večeři.“

„Nemám nejmenší tušení, o čem to tu hovoříš,“ zamrkal na něj Brumbál.

„Samozřejmě, že ne, pane,“ usmál se Harry, sebral svou tašku a přehodil si ji přes rameno. „Uvidíme se zítra.“

„Och, a Harry?“

Harry se otočil, napůl cesty ke dveřím. „Ano?“

„Užij si Vánoce, zasloužíš si to.“

Harryho úsměv se rozšířil. „Děkuji. Plánujeme si vynahradit ztracený čas.“

Brumbál s porozuměním přikývl. „To jsem rád.“

Harry směrem k muži sklonil hlavu, než odešel z pracovny. Ano, plánoval si vánoční prázdniny řádně užít. Vůbec poprvé je mohl strávit mimo hrad. A byl rozhodnutý zjistit, o čem Vánoce ve skutečnosti jsou. Byl z celé té záležitosti nadšený. Ačkoliv teď už se trochu zklidnil. Když si poprvé uvědomil, že by mohl, teď když byl Voldemort mrtvý, uskutečnit své vlastní plány, McGonagallová z něj, jak byl unešený, málem zešedivěla ještě více, než už byla.

Hermiona se nejprve zajímala, jestli se neudeřil do hlavy, s ohledem na to, s kým to chtěl strávit prázdniny, ale poté, co jí Harry vypověděl, jak se měl v létě, to pochopila a plně ho podporovala. Dokonce zašla tak daleko, že Harrymu pomáhala udržovat Rona v nevědomosti. Měl za to, že také toužila vidět výraz Ronovy tváře.

A vzal-li do úvahy, že pokud by se to v pátek se Snapem vyvinulo dobře, pak by ten výraz mohl být také neocenitelný.

Což mu připomnělo, kolik z jeho budoucí cesty závisí na jeho rozhodnutí. Na začátku roku mu Brumbál nabídl práci. Ne post učitele Obrany, jak by si mnozí mohli myslet. Ano, exceloval sice v tomto předmětu, a možná v něm měl více znalostí než jiní uchazeči, ale minulé roky ho utvrdily v tom, že kouzelníci a čarodějky nebyli v obraně sebe sama moc zběhlí. A tak si Brumbál poté, co viděl Harryho výsledky v BA a následné pokroky všech členů, uvědomil, že by z Harryho byl skvělý instruktor soubojnictví. Harry věděl, aniž by s tím mělo co dělat jeho ego, že byl v duelech opravdu dobrý. Pokud by nebyl, tak by se už nenacházel mezi živými. Dostal se ze všech střetů během závěrečné bitvy s Voldemortem. Ovšem jeho osud na té práci nezávisel. Nebyl si jistý, co by chtěl dělat, ale tohle byla jedna z možností, pokud se to se Snapem vyřeší. A protože pro něj to místo nebylo tak důležité, tak to nemělo až takový vliv na rozhodnutí jedním nebo druhým směrem. Což bylo koneckonců lepší.

Naučil se, že je určitým způsobem výhodnější nelpět příliš na materiálních věcech.

Harry se vrátil do věže, vyhýbaje se tomu, aby si ho někdo všiml. Nechtěl, aby ho Snape sledoval, nechtěl být přistižen, a Snape, jak se zdálo, nebyl ani nikde v dohledu. Vešel dovnitř a nepovšimnut proklouzl do hloučku studentů. Vydal se směrem, kde Hermiona s Ronem hrála šachy.

Sám od sebe vytáhl domácí úlohy a začal na nich, k Ronovu zděšení a Hermioninu uznání, pracovat. Alespoň se jeho mysl bude muset soustředit na něco konkrétního a zdrží se opětovného uvažování o schůzce, která nebyla schůzkou, ale ve skutečnosti jí byla.

Dostane se jeho život někdy do bodu, kdy všechno přestane být tak matoucí?

 

Kapitola 9

V době, kdy nadešel pátek, se Harry pokoušel dát dohromady. Alespoň navenek. Uvnitř se stále cítil na pokraji nervozity, ale to bylo, jak předpokládal, očekávané. Protože jinak, jak pro něj bylo typické, on pod tlakem jen kvetl. A tohle byla rozhodně tlaková situace, když se na to podíval z vnější perspektivy z té logické stránky. Alespoň, že nebyl takovým tím typem člověka, který se rozpadne ve švech, když musí čelit něčemu nevšednímu.

Zbývající dny do pátku mu poskytly trochu času, aby zauvažoval o tom záhadném muži, který se do něj zahleděl. Netýkalo se to ale jejich posledních setkání. Ve skutečnosti měly jeho myšlenky častěji tendenci navštěvovat místa nazývaná jako paměťové stopy, než události z posledního týdne. A rovněž to nebyl ani čas, který strávili trénováním, na který myslel nejvíce, či doby, během kterých ho Snape učil. Nejvíce času věnoval okamžikům mezi tím. Chvíle plné rozhovorů, argumentů nebo prostě obyčejného ticha, ať už bylo přátelské nebo ne. Na těchto momentech opravdu záleželo.

Neznal přesný bod na časové ose jeho vztahu se Snapem, ve kterém vzniklo jeho pobláznění, takže nemohl pouze vybírat konkrétní vzpomínky, hledaje znamení, která mu musela uniknout. Znamení, která by mu vypověděla, či mohla vypovědět, něco o Snapeově změněném náhledu na jeho osobu. Jistě, postupně opouštěli nepřátelství, když se naučili jeden druhého respektovat, ale rozvoj vzájemné úcty neznamenal, že se musela ve stejném okamžiku objevit i láska. To byly dvě zcela odlišné emoce.

Harry se musel spokojit s tím, že o tom přemýšlel se stejným zaujetím, jako u každé vzpomínky předtím. Svou retrospektivní studií Snapea, zatímco čas plynul a pomáhal mu udržovat jeho nervozitu na uzdě, udělal z dlouhodobého hlediska jen malý pokrok. Stále měl pocit, že toho muže vůbec nezná. Avšak uvědomil si jedno: Nebylo to tak, že by s tím mužem nechtěl trávit čas.

Vlastně zjistil, když se na to podíval zpětně a dokonce zvážil i způsob, jakým se k sobě chovali tento rok, že si rozmluvy s tímto ironickým mistrem lektvarů užívá. Jejich hašteření ho udržovalo v pohotovosti a naučilo ho rychleji uvažovat. Člověk musel přemýšlet rychle, aby při hádce se Snapem, jehož IQ bylo pravděpodobně pozoruhodné, udržel krok a neutekl. Musel uznat, že na rozhovorech se Snapem vydělal, a někdy z toho měl i požitek, protože ne každá rozmluva, kterou vedli, končila zvýšenými hlasy.

Dokonce i období mezi lekcemi bylo snesitelné a rozhodně lepší než být sám. I když se jeden z nich cítil obzvláště nepříjemně. A opět – Harry byl člověk, který dokázal přiznat, že to nebyla vždy Snapeova chyba, když se mezi nimi spustila hádka. Jak říká jedno přísloví: K tanci jsou potřeba dva. Ach, jak moc jen oni věděli, že to byla pravda.

Celkově došel ke zjištění, teď když si to shrnul slovy, že shledává Snapeovu společnost přijatelnou. Pokud ne občas dokonce i příjemnou.

Takže i se vší tou nervozitou, která se uvnitř té poklidné fasády, kterou nosil, slabě třepotala, Harry věděl, že se těší na to, co se dnes přihodí. Nezáleželo na tom, co to bude, byl připravený to zjistit.

Vytrhl se z tichého zasnění. Seděl právě v jednom z křesel ve společenské místnosti. Snídaně se bude podávat až skoro za hodinu, ale on se probudil brzy. Dával to za vinu, v podstatě výstižně, všem těm myšlenkám, které mu vířily hlavou. V okamžiku, kdy člověk začne snít o rozhodování nebo dokonce o tom, že dochází k nějakému výsledku, je čas vstávat. Pokojný spánek byl v tomto bodě beznadějnou záležitostí.

I přesto se domníval, že to pro něj bude praktické. Stále si potřeboval promluvit s Hermionou o tom, kam se po vyučování chystá. Obvykle bývala vzhůru brzy a on předvídal, že ji každou chvíli uvidí scházet ze schodů. Potřeboval trochu času, aby ji ubezpečil, že se nechystá na nic nebezpečného. Byla daleko podezřívavější než Ron, a on to přisuzovat skutečnosti, že měla pro svou rodinu a přátele nadměrně vyvinutý ochranitelský postoj.

Nemusel čekat ani moc dlouho, aby se objevila.

„Harry, to je ale překvapení,“ podotkla Hermiona, zatímco s taškou v ruce scházela po věžním schodišti.

Harry se na ni srdečně usmál. „Dobré ráno.“

„Ránko,“ usmála se na oplátku a usadila se do křesla vedle něj. „Nemohl jsi spát?“

„Měl jsem o čem přemýšlet, takže mě to udržovalo vzhůru,“ připustil Harry. Takové přiznání nemohlo ničemu uškodit.

Hermiona mu věnovala pátravý pohled. „A?“

Harry po ní střelil rychlé pousmání. „A tak jsem tady. Ačkoliv, chtěl bych ti říct něco o dnešním odpoledni.“

Nepatrně na něj kývla hlavou.

„Po vyučování se chystám s profesorem Snapem do Londýna. Setkáme se tam s chovatelem hadů. Připouštím, že jsem na to povolání zvědavý,“ řekl Harry a pro sebe si doplnil zbytek věty: A na Snapea.

Hermiona vypadala zaujatě. „Vážně? To by pro tebe mohlo být fajn, dostat se ven a promluvit si i s další osobou, která má ráda hady.“

„Zřejmě se nevrátím dříve než pozdě večer. Jen jsem nechtěl, abyste si dělali starosti,“ doplnil Harry rychle.

Po tomto prohlášení pozvedla obočí. A pak se objevil podezřívavý pohled. „To ti bude trvat tak dlouho přemístit se s profesorem Snapem do města, promluvit si s chovatelem hadů a přemístit se zpět?“

„Máme v plánu setkat se s chovatelem, a pak jít na večeři,“ dodal Harry pro klid její mysli.

„A co mezitím?“ zamračila se, obočí se jí vrátila do normální pozice.

To byla v podstatě rozumná a dobrá otázka. Taková, kterou Harry nedokázal zodpovědět. Neměl totiž šanci se Snapem hovořit od té doby, co ho muž pozval na večeři. Byl příliš zaneprázdněný přáteli, úkoly a vlastními myšlenkami. Ovšem i když nevyvinul úsilí si se Snapem promluvit, druhý muž byl stejně tak na vině. Zdálo se, že měli oba právě teď plné ruce práce s vlastními životy. Takže se dnešní odpoledne a večer může stát příjemným odpočinkovým časem od denních aktivit, kromě svého dalšího účelu.

„Možná mě vezme do zoo nebo tak něco,“ nabídl Harry nenuceně a trhnul rameny.

„Harry!“ přišla káravá odpověď.

„Vážně si nejsem jistý,“ sdělil jí s pousmáním. „Ale i tak budu v pořádku. Není to tak, že by tu příležitost využil pro mou vraždu, vůbec ne. Už jsme se přes ty první roky, kde jsme chtěli jeden druhého nabodnout na kopí, přenesli.“

„Všimla jsem si,“ vzdala se Hermiona s povzdechem. „Dobře, nebudu se bát… nějak moc.“ Ačkoliv si byla téměř jistá, že jí Harry neřekl všechno. Musí mu zkusit důvěřovat a koneckonců, profesor Snape bude s ním. Předtím spolu na konci války strávili celé týdny. Takže tohle sotva stálo za řeč. Byla si jistá, že ať už jí Harry zatajil cokoliv, nebude to nic nebezpečného. Minimálně nic z toho, s čím by si profesor neporadil.

„Díky, Miono,“ odpověděl Harry a napůl vstal, aby se k ní nahnul a rychle ji políbil na čelo.

Usmála se na něj. „Jo, očekávám letos k Vánocům nějaký pěkný dárek.“

„Samozřejmě. Měla by to být dárková poukázka do nějakého knihkupectví?“ dobíral si ji, když se znovu usadil.

Hermiona si posměšně odfrkla a protočila panenky. „Budu ráda, když se pokusíš zapojit trochu představivosti. Ačkoliv, myslím, že pan Weasley by si takový dárek zamiloval.“

„Tak co takhle celé knihkupectví?“ pokračoval Harry nezdolně v laškování.

„A co očekáváš, že budu dělat s takovým místem, kde bych byla nucena prodávat knihy?“

Harry si truchlivě povzdechl. „Pak se domnívám, že budu muset tvůj dárek zcela přehodnotit.“

Jejich rozhovor pokračoval, zatímco ranní minuty plynuly dál a objevovalo se čím dál víc studentů, kteří zaplňovali společenskou místnost v polobdělém stavu, než se vydali dolů na snídani.

Když se k nim připojil Ron spolu s Ginny, odebrali se všichni čtyři na snídani jako skupina. Hermiona si rychle vyměnila pozici, aby byla vedle Ginny a aby zvládla mladší dívku zaměstnat rozhovorem, dávajíc tak Harrymu příležitost potřebnou pro rozmluvu s Ronem.

„Po vyučování se chystám do Londýna a vrátím se až pozdě,“ řekl Harry, když s Ronem srovnal krok.

Ron věnoval příteli zmatený pohled. „Do Londýna? Proč se tam chystáš?“

„Snape a já máme sraz s chovatelem hadů. Považuj to za… vzdělávací akci,“ dodal Harry se zamáváním ruky.

„Celé odpoledne a večer?“ zeptal se Ron stejně zmatený jako Hermiona, že něco tak prostého může trvat tak dlouho.

Harry přikývl. „Jo, asi si dám ještě večeři, když už tam budu. Ale to je všechno, co mám v plánu.“

Ron pokrčil rameny. „Dobře, kámo. Potřebuješ se častěji dostat ven. Přál bych si, abych tam mohl být s tebou místo toho…“

Harry se na příštích pět vteřin, o kterých věděl, že je Ron stráví pomlouváním Snapea, duševně vypnul. Měl s tím roky zkušeností.

„…prostě mi přivez suvenýr nebo tak něco,“ zakončil Ron svůj výlev.

„Chystám se do Londýna, ne do Paříže,“ podotknul Harry.

Ron mu věnoval další pokrčení ramen, tohle vypadalo tak trochu nesměle. „Řekl jsem: Nebo tak něco.“

„Přivezu ti jídelní lístek,“ nabídl mu Harry otevřeně.

„A jednu z těch mátový věcí, co dávají k večeři,“ trval na svém Ron, jeho hlas nezanechával žádný prostor pro argument.

Harry se prostě usmál a zavrtěl hlavou. Všechno bylo daleko snazší, když šlo o jeho zrzavého přítele. Ne, že by mu to vadilo.

Brzy poté se dostali do Velké síně a tudíž i ke snídaňovým stolům. Harry se s těmi třemi usadil na obvyklých místech a okamžitě si začal nakládat jídlo na talíř. Jeho nedávná nervozita se zmírnila. Cítil jistotu, že se dokáže najíst a předejde tak možnému omdlívání z nízké hladiny cukru nebo něčeho podobného. Dokázal si představit, jak komicky by to asi působilo.

Byl asi v polovině mrkvového muffinu, když se Hedvika vymanila z houfu příchozích sov a povznesla se do výše s úmyslem posléze přistát. Odložil zbývající kus muffinu a ona se s cvaknutím drápů a posledním máchnutím křídel snesla na stůl. „Děkuji ti,“ řekl, když se natáhl, aby přijal složený a zapečetěný pergamen, který upustila ze zobáčku do jeho dlaně. Prsty rozlomil pečeť a otevřel ho teprve, když si byl jistý, že ho nikdo nešpehuje.

Pořád to chcete?

Harry nedokázal potlačit úsměv, který mu přelétl přes rty nad tím možným dvojsmyslem. No co, no? Pořád byl mladým mužem plný hormonů a sám o tom věděl. Ale byl dostatečně vyspělý, aby mu došlo, že těmito pěti slovy, sepsanými Snapeovým charakteristickým škrabopisem, nebyl myšlen jeho hormony ovlivněný výklad. Téměř se cítil dotčeně, že to nebylo vytvořeno za pomoci krvavě rudého inkoustu, který tak často přetínal jeho eseje. Zdálo se totiž, že mistr lektvarů opravdu vlastní i inkoust normální barvy.

Složil dopis, uložil ho do kapsy, a pak vzhlédl k učitelskému stolu. Netrvalo mu dlouho, než zachytil pohled Snapeových očí, a když tak učinil, věnoval mu drobné pokývnutí hlavou, aby tak naznačil svou odpověď. Pak se na něj sotva znatelně usmál a odvrátil se, aby dojedl tu část své snídaně, kterou si ještě Hedvika neposloužila.

Poprvé za posledních několik dní Harry znovu odešel od snídaně brzy. Koutkem oka zachytil, že se Snape také hodlá omluvit od stolu. Možná to vypadalo zvláštně, protože ne mnoho studentů a učitelů opouštělo síň ve stejnou dobu, ale Harry nevěnoval Snapeovi žádný další pohled, sebral svou tašku z podlahy a vyřítil se z místnosti.

Prošel křivolakými chodbami dolů, než skončil u učebny Lektvarů. Zkusil dveře a byl lehce zklamaný, když zjistil, že jsou zamčené. Mohl se pokusit si vstup vynutit, ale pochyboval, že by se setkal s uznáním. Dokonce, i když to byl Snape sám, kdo ho naučil pokročilým znalostem v oblasti překonávání ochran a pronikání dovnitř. A mimoto, pokud byly jeho předpoklady správné, brzy se k němu připojí právě ten muž, od kterého obdržel tu krátkou zprávu.

„Myslel jsem, že už jste s tímto svým posledním zlozvykem přestal.“

Harry se na Snapea, který kolem něj prošel a vypadal stejně hrozivě jako vždycky, ušklíbl. Zjistil totiž, že je těžké nechat se jím zastrašit mimo vyučování. Takže to možná byla výuka sama o sobě, která Harryho teď děsila. „Kdo říká, že jsem tady tak brzy, abych s vámi mluvil? Třeba se jen chci včas nachystat.“

Severus nad tou poznámkou protočil oči v sloup. „Nestoudnost,“ zamumlal si pod fousy a mávnul hůlkou ve směru dveří. „Tak běžte, než si to rozmyslím.“

Harry tak učinil. Rychle. Stále jednal tak, jako by se chtěl prostě jen včas nachystat, a tak přešel přímo k věci. Ve skutečnosti do učebny nezamířil s určitým záměrem či tématem k rozhovoru. Věděl jen tolik, že raději dorazil znovu dříve sem, než aby strávil delší čas u snídaně.

Severus se pousmál, když viděl, jak si Harry cíleně připravuje všechny potřebné věci na hodinu. Kupodivu mu to nevadilo. Mít Harryho poblíž nebylo v rozporu s jeho přáními, bez ohledu na to, co mladší muž právě dělal. Někdy bylo prostě příjemné pobývat v jeho přítomnosti. Bylo to zvláštně uklidňující, ač se zdálo, že je mladík připraven k dalšímu výslechu.

„Vezmete s sebou Sorai?“ zeptal se Harry nonšalantně, když skončil a usadil se na místo.

Severus vzhlédl, právě se probíral stohem pergamenů, vyvažovaném na ohybu paže. „Tohle není ten typ setkání, na kterém by měla být přítomna,“ odpověděl, než se vrátil zpátky k pergamenům.

Harry na něj zvědavě pohlédl. „A jaký typ setkání to tedy je?“

„Sorai je čistokrevný zástupce svého druhu. V její genetické linii neproběhly žádné magické úpravy, které by daly vzniknout hybridovi,“ vysvětlil Severus. „Snažím se jí najít partnera. Nedávno jsem totiž objevil nový lektvar, ve kterém se používají čerstvá kobří vejce.“

Harry na něj zděšeně zazíral. „Určitě si děláte srandu, že?“

„Přirozeně, Pottere,“ drobně se usmál a složil haldu pergamenů na stůl, než Harryho uzemnil svým typicky pozvednutým obočím, což obyčejně každého donutilo cítit se jako imbecil.

„To nebylo vtipné,“ zabrblal Harry, ignoruje ten pohled. Alespoň, že znal Snapea natolik dobře, aby věděl, že se nesnažil o pomstychtivou legraci. „A je to Harry. Říkal jsem vám to už nejmíň před rokem.“

„Pottere…“

„Harry.“

Severus si v duchu povzdechl. „Starých zlozvyků se člověk zbavuje jen těžko. Nemohu vám říkat křestním jménem ve společnosti jiných studentů.“

„Teď jsme tu sami,“ podotkl Harry.

Severus to na okamžik zvažoval. „Tady je má rada, Harry. Otevři si učenici na straně dvě stě sedmnáct a můžeš začít číst dopředu. Možná, že pak skončíš včas.“

„Nadržování?“ žertoval s ním Harry lehce.

„Řekl jsem možná, což neznamená, že to bude pravda.“

„To od vás není pěkné.“

„Na to budu mít spoustu času dnes odpoledne.“

Harry protočil panenky, ale držel svou ironickou odpověď za zuby, protože se začali pomalu objevovat další studenti. Usmál se, aby přivítal Hermionu a Rona, kteří brzy usedli vedle něj a také se začali připravovat. K velkému překvapení všech tří se po Harryho levici brzy objevil i Draco, který až dosud pracoval sám. Tu a tam si s ním zmijozel sedl, ale to se stávalo většinou vzácně.

„Potřeboval jsem změnu prostředí,“ vysvětlil, než začal z tašky rovněž vytahovat zmenšené vybavení na lektvary a plynule je zvětšoval.

„Co jsi udělal mé sestře, že se dnes pokoušíš vypadat tak slušně?“ zeptal se podezřívavě Ron.

„Nic, s čím by nesouhlasila,“ odvětil Draco neurčitě, což mohlo, ale také nemuselo, znamenat něco více… intimního charakteru. Ron ovšem přirozeně zůstal Ronem, a tak to vzal za narážku na akci osobního rázu, a okamžitě vystřídal několik barev naráz, než se usadil na zajímavé kombinaci purpurové a bílé.

Hermiona, cítíc počínající bouři, rychle zakročila.

Harry skryl úsměv v dlani, když dívka pacifikovala Rona, a vynadal Dracovi za to, že zavdal Ronovi důvod k rudnutí ohledně sestry. Teď už byl na takové věci zvyklý. Někdy se cítil divně, že měl Draca za přítele, ale bylo to divné takovým tím milým způsobem.

„Dost bylo vašeho pošetilého brebentění,“ vyštěkl nakonec Snape do mírného šramotu v učebně, protože se rozhodl, že už je čas začít hodinu. Přesně, jako vždy. „Otevřete si učebnice na straně dvě stě sedmnáct,“ ignoroval rozhořčené zasténání linoucí se z Harryho směru. „U tohoto lektvaru nemáte času nazbyt. Takže navrhuji, abyste si návod přečetli pečlivě, ačkoliv i na to máte dost málo času, s ohledem na to, že jsou vaše čtecí schopnosti mizerné.“

Harry muži, který se na něj ušklíbal, věnoval zlostný pohled, než se dal do čtení. Zřejmě ho nějak donutil, aby si s ním zase pohrával. Ačkoliv příště, jak se domníval, to pravděpodobně navzdory veškerému úsilí nebude hra.

„Co je ti, kámo?“ zašeptal Ron po Harryho pravici, když začali se čtením.

„Je to ďábel,“ prohlásil Harry, ačkoliv jeho hlas nepřinášel žádnou zlobu.

„Jo, to jsme usoudili už v prvním ročníku,“ zamumlal Ron.

Draco si po Harryho druhé straně odfrkl. „Zmijozel?“ zeptal se tónem, který naznačoval, že by ho Snapeovy akce neměly překvapovat.

„Tiše,“ zasyčela na ně Hermiona.

Harry při čtení v duchu zaskučel. Snape pro ně přirozeně musel vybrat tak dlouhý a komplikovaný lektvar, aby se ujistil, že bude Harry úplně vygumovaný. Brzy bude trpět mozkovou plynatostí, což si Snape jistě užije, jako vždy.

Když přelouskal poznámky a postup, odložil knihu stranou. Vzhlédl k tabuli, aby vzal na vědomí, jestli nebudou ještě potřeba nějaké další nutné přísady, protože se profesor domníval, že na světě neexistovala učebnice, která by se neměla přepsat. Dosud ještě svou vlastní publikaci nesepsal a Harry byl dost chytrý na to, aby se o tom nezmiňoval, když muž začal svou tirádu ohledně autorské nezpůsobilosti v době, kdy měli společné lekce. Věděl, že byl Snape téměř celý život vázaný časem kvůli práci dvojitého agenta. A teprve teď se všechno začalo trochu zklidňovat.

Severus se právě plíživým krokem pohyboval na druhé straně místnosti a v duchu se škodolibě, dosti dětinským způsobem, chechtal. Byl si jistý, že mu tuto intriku Harry časem vrátí, ale nedělal si s tím starosti. Tohle bylo poprvé, co mezi nimi k takové příhodě došlo. Mělo by jim to, alespoň prozatím, poskytnout dobré téma k rozhovoru během klábosení na odpoledním výletu. Výletu, ze kterého, jak přiznával, byl trochu nervózní.

„Jen doufám, že to bude fungovat,“ zamumlal si pro sebe.

„To já také, profesore,“ odpověděl student, který mu stál nejblíže, zatímco opatrně hleděl do svého kotlíku.

Severus se ušklíbl a odplachtil zastrašit několik dalších studentů, zatímco se ujišťoval, že jejich lektvary nevytvoří z Bradavic vlastní verzi Černobylu.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s