The Potion Master’s Snake – Had Mistra lektvarů (II. část)

II. část ZDE

Kapitola 10

Harryho poslední vyučovací hodina dne právě skončila, a tak i on, stejně jako zbytek jeho spolužáků, vyrazil od svého místa k východu. Stále si ještě zastrkával věci do tašky, zatímco spěchal chodbou s Hermionou a Ronem.

„Odcházíte hned teď?“ vyptávala se Hermiona, když společně procházeli chodbou.

„Jakmile si skočím dát věci do ložnice,“ odpověděl Harry a trochu s taškou zatřásl, než si ji přehodil přes rameno. Zašklebil se nad její váhou a rozhodl se, že by nějaké to odlehčovací kouzlo možná neškodilo. Přestože neměl času nazbyt.

Ron zakoulel očima a zavrtěl hlavou nad chováním svého nejlepšího přítele. „Pokud necháš toho zavšiveného parchanta pár minut čekat a dáš si s námi oběd, tak to nebude tak hrozné.“

„To říkáš jen proto, že to nebudeš ty, na koho namíří své kletby,“ podotkl Harry, a když se dostali na první schody, zamával jim. „Uvidíme se, lidi, pozdě večer.“

„Měj se, Harry,“ usmála se za ním Hermiona.

Ron mu krátce mávl na oplátku. „Nezapomeň na můj suvenýr.“

Harry se zasmál a upaloval po schodech, které mu pomohou dostat se rychle zpět na jeho kolej. Ano, mohl by Ronovi vyhovět alespoň tak, že mu přiveze jídelní lístek. A Snapeova následná reakce bude zaručeně přinejmenším zábavná.

Když se dostal do společenské místnosti, byl jen trochu zadýchaný, a tak vyběhl ještě i schody do ložnice. Nedbale mrsknul svou tašku na postel, než jeho pozornost upoutal nepovědomý béžový kousek pergamenu ležící na jeho nočním stolku. Ze zvědavosti ho zvedl a otevřel v přehybu, který ukrýval vzkaz.

Neuvádějte se do rozpaků, vím, že to bude těžké. Vezměte si takový typ oblečení, který jste měl na sobě na večírku, na který jste nebyl pozván. Víte, který myslím.

Harry se uchechtl nad tou připomínkou. Pravda, věděl, který Snape myslel. Nebyl na ten večírek pozván, ale to ho jen těžko odradilo, aby se tam vecpal. Ačkoliv, aby byl zcela spravedlivý, neměl v úmyslu ten večírek zničit, a ještě méně tam jít. Nechal to na Georgeovi. Ten ho bez jeho vědomí poslal přenášedlem na loučení se svobodou profesorky Vectorové, kterého byl Snape zdráhavě přítomen. Málem se mu podařilo vyklouznout nepovšimnut a užuž Georgeovi plánoval řádnou odvetu, když ho dopadli striptérští bystrozoři, kteří tam měli v plánu zatknout pár návštěvníků. A od té chvíle se vše vymklo kontrole a Snape ho následně bez dlouhých cavyků vykopl z hradu předními dveřmi.

Zdálo se, že ať už jdou kamkoliv, společenské hábity nebudou třeba. Ačkoliv to znělo, jako by Snape rovněž nechtěl, aby se tam ukázal v tričku a vybledlých džínech. Jakkoliv bylo lákavé si vzít právě ty, Harry se rozhodl, že přece dokáže dodržet základní pravidla oblékání. Takže se sehnul ke svému kufru a ponořil se až na dno.

V duchu poděkoval Hermioně za její neočekávaný nápad vytáhnout ho jednoho dne na nákupy. Jak dostatečně jednoduché bylo schovat lepší oblečení na dně kufru, pod vším tím kouzelnickým náčiním. Vsadil na logiku a obecný úsudek, když si uvědomil, že jeho strýc Vernon nebude hledat v hloubkách jeho zavazadla, jestli vůbec. Někdy mohlo být totiž velmi pošetilé spoléhat na něčí paranoiu. Konečně se dostal až na dno a vytáhl igelitku z obchodu, která udržovala jeho oblečení v bezpečí.

„Tak se na to podívejte… Ten den jsem měl na sobě zelenou,“ zauvažoval Harry v duchu, zatímco vzpomínal na minulost. Pak přikročil k procházení složeného oblečení, dokud nenarazil na tmavou, tuhově šedivou košili, kterou Hermiona prosadila nad černou. Podle ní už se černé nanosili až dost, a protože Harrymu černá slušela, tohle byla akceptovatelná náhrada. V tomto jí muset důvěřovat. Odložil košili bokem a vylovil ještě černé volné kalhoty. Nedovolila mu koupit si jinou barvu, a když ho v létě navštívil Draco, bezvýhradně s ní ten namyšlený blonďák souhlasil.

Takže se Harry vysvlékl ze současného oblečení a naházel na sebe nové svršky, které budou na výlet vhodnější. Dva horní knoflíčky nechal rozepnuté a pohrával si s dlouhými rukávy tak dlouho, dokud mu správně neseděly na pažích. Pak ještě popadl hůlku a změnil své boty, aby vypadaly dostatečně reprezentativně, než si hůlku strčil do jednoho rukávu. Ten trik se tehdy učil několik dní, ale nyní jej už zvládal levou zadní.

S pocitem, že je konečně připraven, Harry kvapně vyrazil z ložnice.

Trvalo mu dobrý deset minut, než se dostal z hradu, protože musel cestou odrážet některé dospívající příslušnice ženského pohlaví. Nakonec se mu podařilo prodrat se skrz, a tak se s vděčným povzdechem vydal venkovnímu vzduchu vstříc. S rukama zastrčenýma v kapsách začal rázovat směrem k bráně.

„Tohle jste měl v ten den taky na sobě?“ Harry pozvedl obočí, když dorazil na místo a připojil se k učiteli Lektvarů, který už okouněl u brány.

Severus obrátil oči v sloup. „Nebuďte směšný. Striptéři vám zřejmě dali moc šampaňského, když si nevybavujete, že jsme měli všichni společenské hábity. Já náhodou totiž vím, kdy mám změnit své způsoby oblékání, aby to vyhovovalo dané situaci.“

Harry se zašklebil poměrně vlčím způsobem. „Striptéři nebyli ve společenském.“

„Sdělování takových informací si nechte výhradně pro svou nedospělou mysl.“

Harry se zasmál a využil šance, aby protočil oči. Pak si založil ruce na hrudi a velice srozumitelně dal najevo, že si Snapea prohlíží od hlavy až k patě. „Vyšvihl jste se docela dobře. Snažíte se tu snad na někoho zapůsobit?“ zeptal se, bez možnosti potlačit nestoudný úsměv.

„Och, držte prostě klapačku,“ zavrčel Snape, ačkoliv se na jeho bledých lících objevil nádech růžové.

No, ale byla to pravda, Harry si toho nemohl nevšimnout. Neskládal by nějaké nezasloužené poklony. Ale když jistý profesor Lektvarů pověsí na hřebík své obvyklé šaty a dá přednost černé smokingové košili a dlouhým kalhotám, prostě vás to musí upoutat. I kdyby to bylo všechno stále černé, někdy musíte ocenit tu největší změnu ze všech. „Dobře, takže pro vás už žádné poklony,“ usoudil Harry s předstíranou neústupností.

Severus zíral na toho mladého muže zlostně, ačkoliv zdaleka nebyl tak podrážděný. Tahle forma interakce pro ně byla typická, avšak právě teď se nějak stalo, že se scénář změnil. Nikdy předtím jejich den neskončil tím, že vzal toho nestydatého spratka ven na večeři. Myslel si, že něčeho takové prostě nikdy nebude schopen. „Pojďte sem. Nevíte, kam jdeme.“

Harry spustil ruce dolů. „Můžete mi to říct.“

„Ještě stále nevím, jak se vám podařilo projít přes zkoušky z Přemisťování, a nehodlám strávit celé odpoledne snahou najít vaše části, abych je pak musel skládat dohromady,“ prohlásil Severus chladně. „Takže ke mně.“

Harry se ušklíbl a následoval toho muže za bránu, kde se už ocitli mimo ochrany. „Chcete jen záminku, abyste mě mohl obejmout.“

„Stěžujete si, Pottere?“

„Har-„

Severus rychle přerušil jeho námitku tím, že k tomu teenagerovi přistoupil, ovinul kolem něj paže a téměř bezhlučně s ním zmizel.

Když se znovu objevili v prostoru, nacházeli se v opuštěné budově blízko místa schůzky. Ale jakkoliv to bylo bezpečné místo na zjevování, byl to naprostý protiklad k uličkám, které měli tak často sklony navštěvovat opilci.

„To nebylo fér,“ řekl mu Harry, jeho hlas byl utlumený Snapeovou košilí.

Severus se ušklíbl do neuspořádaných, černých vlasů, udržuje paže kolem Harryho dostatečně volně natolik, aby se od něj mohl mladší muž bez problému odpoutat. „Nezdálo se, že byste si stěžoval,“ podotkl škádlivě, nemohl si pomoci.

Harry briskně ustoupil, cítíce, že ho ta zpropadená nervozita znovu začala pošimrávat. Rychle a statečně se pokusil potlačit ty zatracené motýlky v jeho nitru, než se rozmnoží, a tak se rozhlédl. „Kde to jsme? Tohle místo vypadá jako potenciální vražedná scenérie.“

Na některých místech té opuštěné budovy chyběly stěny a omítka se odlupovala a byla vybledlá věkem. Ve vchodu, kde chyběly dveře, visely tlusté archy igelitu. Byly roztřepené, na spodu roztrhané a občasně rozdělené. Podlahu pokrýval prach a vyskytovaly se tam kusy stavebních sutin. Přes okna se rozprostíraly barevné šmouhy a samotná skla byly špinavá a rozbitá.

„Mohu vás ujistit, že v pekle nejsme,“ prohlásil Severus, a pak pokračoval svým neochvějným hlasem, „ale v dějišti vraždy ano.“

Harry na toho muže civěl s otevřenými ústy. „Cože?“

„Nemohu za to, že si Ministerstvo vybírá pro neobeznámené cestovatele, jakým jste vy, takovou podivnou lokaci přemisťovacího bodu,“ pokrčil rameny Severus. „Ale pojďme, než se ukáže někdo další a přistane vám na hlavě.“

„Vy byste mě nezachránil?“ škádlil ho Harry, když kráčel se Severusem k jednomu igelitem zakrytému vchodu.

„Ne.“

Harry si odfrkl. „Jak jsem si dnes vedl?“

„Předvídatelně stejně chabě jako vždy,“ odvětil Severus, jako by pro něj odpověď nebyla žádným překvapením. Což také nebyla.

„Na mou obranu, můj výkon byl lepší než Dracův,“ řekl Harry a kývl při tom pevně hlavou.

„Jen vy můžete cítit potřebu se pokoušet vypadat lépe než Draco,“ odpověděl Severus s úšklebkem.

Harry na muže zazíral bočním pohledem. „Pokračujte s tím a tohle strašidelné místo se stane dějištěm další vraždy.“

Opustili budovu bez krveprolití. Harry vystavoval na odiv svůj úsměv a Severus se zdál pobavený. Budova je vyplivla na úplně prázdnou ulici, ač na další přilehlé cestě probíhal celkem čilý dopravní ruch.

„Takže, kde se máme s tou osobou sejít?“ zeptal se Harry, když srovnal se Snapem krok a vložil si ruce do kapes poté, co si odstrčil pár vlasů z očí. Ne že by to snad bylo něco platné.

Stočili se do té rušnější ulice. „V čínské restauraci na konci tohoto bloku, zřejmě,“ dodal Severus jakoby dodatečně.

„Zřejmě?“ zeptal se Harry ozvěnou a v dobrém rozmaru se zasmál. „Ztratíme se.“

Severus do něj zabodl pohled. „Neztratíme se. A i kdyby ano, prostě vás pošlu koupit mapu.“

„Smutné je, že bych si to o vás nikdy neodvážil myslet,“ přiznal Harry a došlo mu, že doufá, že je ten směr opravdu správný. „Takže tento chovatel je někdo… koho znáte?“

„Nejsem s tímto druhem lidí obeznámen,“ odpověděl Severus mírně.

Harry se jeho směrem zamračil. „Je jako my?“

„Je spíše jako pan Filch, pokud chápete, co tím myslím. Ale jako chovateli hadů se mu vede dobře,“ vysvětlil Severus a počastoval skupinku loudalů na straně chodníku hlasitým odkašláním a ledovým pohledem.

Harry si rychle pospíšil skrz nervózně vypadající chodce. „Nevadí, jsem si jistý, že bude i tak zajímavý.“

Dostali se k čínské restauraci. Severusův orientační smysl je navedl dokonale. Podnik nebyl tak oslnivě osvícený, ale zato vyzdobený hřejivými zemitými tóny, typickými orientálními malbami a na poličkách ohromným množstvím rukodělných výrobků. Uvnitř to vonělo po rýži, zázvoru a sojové omáčce, mimo jiné pachy. Pro Harryho žaludek to byla dráždivá směs, poněvadž čas, kdy obvykle obědval, už dávno minul.

„Vítejte,“ pozdravila je postarší Číňanka, která nesla jídelní lístky. „Pouze vy dva?“

„Ve skutečnosti máme schůzku s panem Carsonem,“ upřesnil Severus.

Žena se usmála a, rozpomínajíc se, přikývla. „Ano, dorazil před několika minutami. Tudy, prosím.“

Harry následoval Severuse, který šel za ženou. Byli odvedeni ke stolu relativně vzdálenějšímu od ostatních a ponechání osudu s dvěma jídelními lístky. Žena se rychle vzdálila. Severus napřáhl ruku, aby si potřásl s panem Carsonem, který zdvořile vstal, aby přijal své obědové hosty.

„Pane profesore, musím říct, že vás velmi rád znovu vidím. Jak je Sorai?“ zeptal se pan Carson s elegantním úsměvem.

Severus pokrčil rameny. „Začala být velmi umíněná.“

Na to se Harry přidušeně zasmál.

„Toto je pan Potter,“ prohlásil Severus, mávaje rukou směrem k Harrymu, „troufám si tvrdit, že vás bude nepřetržitě zahrnovat otázkami ohledně chovu hadů, pokud jej necháte.“

Pan Carson pohlédl na Harryho zaujatě, ale nebyl to ten typ zájmu, na který Harry myslel, když muž promluvil. „Odpusťte,“ řekl a natáhl k Harrymu ruku, „jsem tak trochu ohromen, že s sebou profesor Snape skutečně někoho přivedl. Jsem Barry Carson.“

„Harry Potter,“ prohlásil Harry na oplátku s úsměvem, když stiskl nabízenou ruku.

Barry se usmál zpět, a pak pokynul k sedadlům. „Můžeme začít? Ještě jsem si neobjednal ani pití, takže by se měl někdo brzy objevit.“

Harry si sedl na stranu stolu, aby se Severus mohl usadit naproti tomu muži. Koneckonců, to oni dva tady měli schůzku, ne on. Byl tu jen proto, aby trochu vypadl na vzduch a také se třeba něco dozvěděl, když už tu byl.

„Takže Sorai se chová umíněně? Byla z celé snůšky nejčilejší.“ Barry se při té vzpomínce něžně usmál a ujistil se, že mluví stejnou měrou k Severusovi i Harrymu.

Severusův výraz vypadal jako vytesaný z kamene – ještě si nebyl jist, jestli Sorai odpustí, že na něj u Harryho žalovala. Jen čas ukáže, jestli jí poskytne dlouhý několikanásobně plodný život nebo jestli ji jednou stáhne z kůže a dá si ji k večeři. „Ano, doufejme, že by ji samec trochu usadil.“

„To proto jí chcete nějakého najít?“ prohodil Harry se zamračením.

Severus se setkal se Harryho pohledem. „Chtěl jsem to už dříve. Tohle setkání bylo v plánu dlouho předtím, než se to stalo.“

Harry přikývl a Severusův rozhovor s Barrym pokračoval. Harry to všechno zaujatě poslouchal a dával velký pozor, zejména na Severuse. Vlastně bylo dosti poučné, vidět Snapea v situaci, ve které ho nikdy nezažil. Byl to stále ten stejný muž, ale zdál se méně… nepřístupný. Pod všemi těmi vrstvami arogantní inteligence, schránkou sarkasmu, slupkami pohrdání a chladné fasády, kterými se běžně obklopoval, bylo něco téměř přátelského

Natáhl se pro sklenici vody, kterou mu před několika minutami přinesli, a zamyšleně z ní upil. Teď už alespoň věděl, že na tom něco bylo… a jeho zájem vzrostl. Netušil, jak se bude cítit, až bude mít šanci s mužem strávit trochu času po obědě, kdy to bude už jen o nich. Budou se prostě chovat přirozeně. A Harry nebyl až dosud ničím odrazen.

Severus si byl vědom toho, že ho Harry sleduje, a i když ho to znervózňovalo, tak jen trochu. Důvěřoval si a nehodlal v žádném případě jednat tak, že by Harryho nějak nutil ke spěchu, jen aby ho pak později zasáhla realita, cítil se provinile a byl obviněn tím mladým mužem, že mu klamal. „Zatímco si to projdu, můžete si promluvit,“ navrhl Severus, když přebíral složky potenciálních kobřích partnerů.

Harry se vytrhl ze zamyšlení a usmál se na Barryho. „Nevadí vám to? Ve skutečnosti nemám nějaké určité otázky… Jen mě to zajímalo. Cítím s hady jistou spřízněnost.“

Severus si nemohl pomoci, aby si nepomyslel, že to bylo to nejzdrženlivější vyjádření, jaké kdy slyšel. Tento mladý muž, sedící vedle něj, nebyl s hady jen spřízněný. Byl něčím jako jejich vládce už jen tím, čím byl, ač viděl v hadech sobě rovné, přátele. Lidí jako Harry bylo málo, takových, kteří ani nepostřehli, jak byli výjimeční. A s takovými se hadi zřejmě velmi rádi přátelili.

„…a Sorainy rodiče? Jací byli?“ zeptal se Harry, opravdu zvědavý na to, odkud jeho nejnovější plazí kamarádka pochází.

„Linie předků sahá až ke kobrám z Pakistánu,“ informoval ho Barry. „Moje rodina v tomto odvětví podniká už po generace a Sorainy rodiče vzešli z nejcennější dvojice mého otce.“

„Jak daleko můžete vysledovat krevní linie?“

„Téměř dvě stě let nazpět. Moje rodina vlastnila mnoho hadů,“ usmál se laskavě Barry. „Sorainy rodiče už stárnou, takže už tady moc dlouho nebudou. Ale oba jsou to inteligentní a velmi chytří hadi. Takže je mi zcela jasné, že je Sorai umíněná.“

„Omlouvám se za přerušení,“ promluvil Severus, „ale co mi ještě můžete říct o tomto jedinci?“

Harry je sledoval a se zájmem poslouchal, jak si ti dva muži povídají o konkrétním hadovi. Pak jim donesli jídlo a Harry pokračoval v naslouchání, zatímco si do úst hůlkami házel rýži a kousky kuřete s medem a sezamem, které si objednal. Ani jeden z mužů mu nyní nevěnoval pozornost, takže jedl rychle, aby překonal ten vytrvalý hlad.

„Co si o něm myslíte?“ zeptal se Severus náhle Harryho, ukazuje mu pohyblivý obrázek mladého kobřího samce, který se zdál být stejného druhu jako Sorai. Vedle obrázku byl stručný odstavec s textem, který čitateli sděloval informace obecného charakteru a o krevní linii.

„Mohu?“ zeptal se Harry, odložil hůlky a napřáhl nyní již volnou ruku. Když se k němu papíry dostaly, zvedl je tak, aby si mohl přečíst řádky, než očima ohodnotí toho hada. „Vypadá a zní pěkně, ale jakou má osobnost? Pokud se se Sorai bude snažit tento had spářit poté, co se k ní nebude chovat s respektem a starostlivostí, pak ho pokouše a nedovolí mu se už nikdy přiblížit.“

Severus se usmál, Harry jeho hada každopádně znal.

„Je v mnoha směrech trochu jako ona,“ připustil Barry.

Harry pokrčil rameny a podal složku Snapeovi zpět. „Pak na tom nevidím nic špatného.“ A poté je nechal, ať si své plány utříbí do příštího setkání, zatímco dojídali jídlo. Celý ten oběd byl velmi poučný. Dozvěděl se hodně o hadech a pečlivých praktikách, které se užívaly v chovu, aby se příbuzenská plemenitba nestala problémem. Docela si Barryho oblíbil a opravdu doufal, že bude přizván i na další schůzku. Barry s sebou příště přinese toho samce.

„Jako vždy, pane profesore, bylo mi potěšením,“ prohlásil Barry Carson, když opouštěli restauraci a potřásal muži rukou. „A pane Pottere, doufám, že se jednoho dne opět setkáme.“

Harrymu bylo rovněž potřeseno rukou, než Barry odspěchal davem lidí směřujících z oběda zpět do kanceláře. „To bylo milé,“ prohlásil mladík tiše. „Jeden z mála lidí, které jsem kdy potkal a nekouřilo se jim od uší nebo tak podobně z našeho setkání.“

„Pro vás je dobré, když vás hned každý neuctívá a vidí člověka namísto vašeho heroické obrazu. To je přece to, co chcete, ne?“ podotkl Severus a prohlédl si svého dnešního společníka.

„Být normální.“ Harry se ponuře pobaveně zasmál. „V tom jsem nikdy neměl šanci.“ Pak vzhlédl a zadíval se na Snapea. „Takže, mohli bychom čas zbývající do večeře vyplnit něčím zajímavým?“

„Raději bych se nepotloukal po Příčné ulici.“

„Po Obrtlé tedy.“

„Dobrý pokus.“ Severus protočil panenky a Harry se zasmál. „Alespoň mi řekněte, kde všude už jste byl.“

„Nebudete se pokoušet číst mi myšlenky?“ zeptal se Harry s chabě předstíraným ohromením. „Vlastně… jsem ve skutečnosti předtím nikde v Londýně nebyl. Ne doopravdy. Myslím, že jediná příležitost, která by se dala považovat za pobyt v Londýně, nastala tehdy, když mě Dursleyovi neochotně vzali do zoo, těsně předtím než jsem obdržel svůj dopis. A tehdy jsem omylem osvobodil jednoho hada.“

Severus nedokázal potlačit úsměv nad obrazem, který mu vytanul na mysli. „Ano, zdá se, že jste ten typ, který kudy chodí, tudy namátkou osvobozuje své drahé hadí kamarády.“

„Jak si dokážete představit, moc dlouho potom jsme tam nezůstali,“ prohlásil Harry suše, když si cpal ruce do kapes. „Měl jsem z toho pak dost potíží. Myslím, že to Dudleyho traumatizovalo ještě celé roky poté.“

„Tak pojďme,“ odvětil Severus a vydal se zpět po cestě, kudy sem dorazili.

Harry se otočil a rychle ho dohonil. „A kam vlastně přesně?“

Severus se tajemně usmál, ještě mu nehodlal nic prozradit. Budiž prokleta jeho potlačená romantická stránka, které byl poskytnut čas, aby kypěla a rozrůstala se, tedy alespoň podle jeho obvyklého cynického pohledu na věc. „Opravdu si myslíte, že bych nás ponechal na pospas nicnedělání až do večeře? Nehodlám tohle naprosto dokonalé odpoledne promrhat na Obrtlé ulici.“

Harry se zasmál, vůbec ne dotčeně. „Podle vašeho náhlého rázného kroku tedy soudím, že máme někde rezervaci?“

„Zřejmě mě máte prokouknutého,“ protáhl Severus sarkasticky, což mu vyneslo další smích, třebaže tento byl ohleduplnější. Došlo mu, že si užívá, jak se Harry v jeho společnosti dokáže smát. Předtím toho mladého muže slýchával se smát jen zřídka, a tak věděl, že teď je tím důvodem prostě pobavení.

Harry se sám pro sebe usmál, očima v zamyšlení brousil po chodníku, když teď tak kráčeli bok po boku. Pravdou bylo, že o Snapeovi opravdu mnohé věděl a stále se další věci dozvídal. A třebaže to nebyly konkrétní údaje, až doposud, zjistil, že se v jeho přítomnosti dokáže uvolnit a bavit se. Jeho dřívější nervozita se mu nyní zdála hloupá. Právě teď bylo těžké se k ní byť i jen přinutit, protože si připadal zcela nenuceně. Vůbec to nechtěl popírat a byl připraven přiznat si, že se na své první schůzce s někým nikdy necítil tak v pohodě, jako v tomto okamžiku. Dokonce, i když tohle podle názvu žádná schůzka nebyla. I přesto ale věděl, že by byl blázen, kdyby ji za to nepovažoval.

„Přemýšlíte.“ Severus se zamračil a zatvářil se nejistě. „Přestaňte s tím. Kdykoliv přemýšlíte, musím vás pak nahánět a zachraňovat vám zadek.“

Harry se zašklebil a přelétl očima jeho postavu. „Musíte být hrozně špatný učitel, když mi říkáte, abych nepřemýšlel. Žádný div, že si ve vašich hodinách vedu tak mizerně.“

Severus obrátil oči v sloup, ale jeho rty přeťal náznak úsměvu. „Na jedné straně existuje přemýšlení a na druhé rozumování. Vy přemýšlíte a nemáte k tomu důvod.“

„Víte… mám za to, že máte v devadesáti pěti procentech případů pravdu,“ souhlasil Harry zadumaně se skloněnou hlavou. „Minimálně do tohohle léta. Takže hlavu vzhůru, v nejbližší době by můj zadek nemělo být potřeba zachraňovat.“

Severus si odfrkl a nasměroval Harryho do prázdné a trochu zapáchající uličky. „Tak tedy pojďte,“ řekl a vztáhl k němu ruce. „Jinak se zpozdíme a já pochybuji, že by vám Brumbál dobrovolně dovolil zůstat se mnou venku až do zítřejšího rána.“

Harry mu věnoval tak trochu uličnický úsměv. „Tedy tohle je ale skutečně skandální,“ prohlásil a pomalu k němu došel, než mu vklouzl do náruče a nechal se obejmout, aby se mohli znovu přemístit.

Když se pár zhmotnil na liduprázdném místě obklopeném travnatým porostem a pískem, uvítal je chladný, solí vonící větřík. Pomalý příval vody za písčitými dunami vyvolával příjemný pocit, jak slunce osvěcovalo tenký prostor mezi mraky, kterými byly pokryty části oblohy.

Harry se rozhlédl kolem a na tváři se mu pozvolna zformoval úsměv, když si uvědomil, kde se to musí nacházet. „Nikdy předtím jsem na pláži nebyl. Ne takhle.“ Vážně pochyboval, že by se strýcovo horečné přesídlení celé rodiny do polorozpadlé chatrče na skálu uprostřed moře počítalo jako výlet na pláž. Nějak to totiž postrádalo celý ten umělecký dojem.

„Mám ten pocit, že celá ta ne takhle část bude dosti zábavná. S tím se musíte podělit, ale nejprve se dostaňme na místo naší večeře.“

Harry muže následoval přes písečnou dunu, za zvukem spěchajícího přílivu a odlivu. „Takže, proč vlastně máte Sorai? Nikdy jste se nezdál jako ten typ člověka, který by vystál cokoliv jiného než jednu ze svých nabručených sov.“

Severus po něm hodil pohledem. „Pokud to musíte vědět, ve skutečnosti jsem ji zakoupil kvůli lektvaru. Nedívejte se tak. Jak jste si možná povšiml, je stále ještě naživu. Přilnul jsem k ní, protože… to je jedno.“ Zavrtěl hlavou. „Prostě vězte, že jsem k ní přilnul a ztratil tak zájem o její přeměnu do tekutého stavu.“

„A ona o tom ví?“ zeptal se Harry po chvilce zádumčivého ticha.

„Nemyslím, nikdy jsem jí naplno nesdělil, proč jsem ji koupil. Musíte se jí zeptat sám, jestli to chcete vědět. Ačkoliv bych vám moc nepoděkoval, kdybyste proti mně poštval kobru.“

Harry se pousmál. „Zbožňuje vás, hodně. Ale nebojte, neměl jsem v plánu ji o tom informovat.“

Dostali se k malé doškové chatce, uvnitř které Severus s někým promlouval, zatímco se Harry pokoušel vyhýbat útokům racků, kterým se mladík, jak se zdálo, nelíbil ani za mák. Vypadalo to, že všichni dohromady poskytují muži, se kterým Severus hovořil, i Severusovi samotnému, nemálo zábavy. Takže byl Harry opravdu rád, když se mohl vypravit za oběma muži do malé zátočiny s loděnicí vedoucí až na volnou vodní plochu.

Zátočina ústila do moře a z vnitrozemí se do ní vlévala, jak Harry předpokládal, řeka. Neměl ponětí, kam je to Snape přemístil.

U loděnice bylo uvázáno něco, co Harryho donutilo se zakřenit a rozesmát se. „Takže tohle nebyl váš nápad.“

„No, ve skutečnosti to bylo půl na půl,“ opravil ho Severus. „Ale tohle…“ ukázal na kajak, „ne.“

Harry se ještě stále křenil. Mohl si klidně domyslet, kdo se ukrýval za tímhle nápadem s kajakem. Ale dokázal ocenit skrytý význam toho gesta. Budou muset pracovat společně, bez magie, takže to byl vlastně dobrý nápad, jak se poznat. A Harrymu se doopravdy líbilo, když o tom tak uvažoval, že byla tato první-schůzka-která-žádnou-schůzkou-nebyla tak trochu fyzicky rozmanitá. Taková, kde si vyjdete a něco společně podnikáte a stejně tak si můžete popovídat a najíst se. „Brumbál?“

„Ano.“

„Mám zabrat předek?“

„Ano.“

„Myslel jsem si to,“ ušklíbl se Harry, a pak proklusal loděnicí. Užíval si to, což bylo něco, čeho nebyl po dlouhou dobu schopen.

Severus poděkoval tomu druhému muži a se zavrtěním hlavy a lehkým úsměvem na rtech následoval rozradostněného teenagera k lodi. Musel připustit, že Harryho nadšení bylo nakažlivé. Jako by do tohohle všeho oba vklouzli zcela přirozeně. A on si uvědomil, že místo, aby se cítil starší, Harry z něj učinil pravý opak. Cítil se mladý a znovu nespoutaný se svým mladým, mužským společníkem. Kéž by to jen vydrželo.

Polekané zavýsknutí strhlo jeho pozornost zpět k Harrymu, který kolem sebe mlátil rukama v širokých kruzích, pokoušeje se nespadnout do zátočiny, jak sebou kajak houpal a on do něj nastupoval. Uchechtl se nad tím pohledem a napůl doufal, že Harry opravdu sletí do vody… čistě pro pobavení, samozřejmě. Rozhodně to nemělo vůbec nic společného s tím, že by mokrého Harryho musel vytahovat z vody.

Harry věděl, že se mu Severus směje, ale zvládl se posadit, a pak toho chechtajícího se muže probodl pohledem. „Opravdu jste mi byl hodně nápomocen.“

„Náležitě jsem si užíval sledování vašich snah. Byl to jeden z nejúžasnějších akrobatických kousků, jaké jsem kdy viděl,“ podotkl Severus na svou obranu, když hladce vstoupil a rovněž se usadil do kajaku.

Harry se zamračeně ohlédl přes rameno. „Předvádíte se.“

„To rozhodně ne,“ odvětil Severus suše, když se oba chopili svých pádel. „Takže teď tu věc otočíme. A jestli se vyklopíme, budu vám to dávat za vinu.“

Harry protočil panenky, ale vyhověl mu a začal pomáhat s pádlováním. „Prostě udávejte dobrý směr a budeme v pohodě. Takže, kam tedy míříme?“

Severus se usmál, Harry se přirozeně domníval a domníval se zcela správně, že má toto dobrodružství nějaký cíl. „To vám neřeknu. Budete si muset počkat a zjistit si to sám. Prostě následujte mé vedení a neztratíme se… a možná se na tu večeři dostaneme i v rozumnou hodinu.“

„Nemáte tam rezervaci?“ zeptal se Harry užasle.

„Ne na místě, kam se chystáme. Není moc známé. A teď se držte vlevo, poblíž toho útesu.“

Harry tak učinil a lehce zabral do proudu, který je udržoval na cestě. Mezitím se bez ustání díval po okolí, i dolů na modrozelenou vodu, kde pod vlnkami viděl špičky bílých skal. „Jestli se převrhneme, budu obviňovat já vás.“

Severus potlačil nutkání zvednout příště pádlo a pokropit Harryho krk vodou za ten komentář. A bylo to nutkání, kterému se odolávalo jen těžko. „Takže, jaký příběh se skrývá za tou ne takhle návštěvou pláže, o které jste předtím mluvil?“

Harry se nad tou vzpomínkou lehce zasmál. Nyní mu to připadalo vtipné, roky poté, když už se za tím vším mohl ohlédnout a vidět v tom humor. „Když mi začaly chodit dopisy ze školy, strýc Vernon z toho docela dost… šílel. A to to hodně přikrášluji,“ začal Harry. „V okamžiku, kdy jsem se doopravdy pokusil jeden z dopisů otevřít, už byl tak paranoidní a vystrašený, že nás všechny sbalil a odvezl doprostřed ničeho. Po jednu noc jsme za bouřky trčeli v chatrči uprostřed oceánu. To tam jsem oslavil své jedenácté narozeniny a tam mě také Hagrid nakonec našel.“

Severus si odfrkl. „Slyšel jsem, že měli problémy se s vámi spojit. Nikdy jsem si ale nemyslel, že to bylo kvůli něčemu takovému. Je to absurdní.“

„Strýc je absurdní,“ souhlasil Harry pevně. „A teď, když jsem starší, dokážu to vidět i sám. Myslí jako Protiva, velmi jednoduše. Není z těch, koho by bylo obtížné přelstít. Pravděpodobně byste mu způsobil krvácení do mozku už svým prvním teatrálním proslovem. Úroveň intelektu, který by s vámi dokázal držet krok, ho zcela míjí.“

„To zní jako dobrý způsob jako strávit nudný večer. Budu si to pamatovat.“

Harry se usmál, a pak pádlem ukázal směrem na otevřený oceán po jejich pravé straně. „Koukněte!“

„Výletní loď?“ Severus se zamračil, ale poslušně se podíval.

„Ne!“ napomenul ho Harry a protočil panenky. „Tam!

Severus se zadíval znovu a tentokrát spatřil to, na co Harry ukazoval. Kousek dál ve vodě, ale stále viditelný, plaval jistojistě žralok. Hřbetní ploutev mu sotva vykukovala nad hladinu, dávajíc tak na vědomí, že to zvíře sleduje něco pod sebou. „Och, skvěle, další přísada do lektvaru,“ dobíral si ho a vyjekl, když téměř přišel o pádlo, jak Harry cuknutím zhoupnul jejich kajak. „Harry!“

Mladík se uchechtl, a pak začal znovu pádlovat. „Tohohle chudáka žraloka rozhodně nebudete házet do lektvaru, když je na dohled výletní loď.“

Pádlovali podél útesu, dokud neskončil, a po cestě viděli víc racků, než by si Harry přál, hejna ryb a plovoucí lahve od piva, mimo jiných věcí.

„Tam,“ nařídil Severus, a pak stočili kajak ve směru, kde voda v kamenitém  útesu vymlela otvor.

Když byli uvnitř, Harry se rozhlédl a posléze se usmál. Bylo to opravdu pěkné. Světlo nějak prostupovalo vodou, čímž se voda zbarvila do čistě duhově modré barvy a zářila. A na oplátku se části křemene ve skalnatých sloupech a stěnách držících jeskyni nad vodou mihotaly světlem.

„Jak to že ta voda tak září?“ zeptal se Harry tiše, protože jinak by se jeho hlas rozléhal všude kolem.

„To způsobují mikroorganismy žijící v písku,“ odpovídal Severus, zatímco pádlovali. „Za chvíli budeme u nich. Tohle je vyhlídková cesta na místo, kde budeme večeřet.“

„Souhlasím,“ zamumlal Harry a přestal na okamžik pádlovat, aby rukou přejel po jedné z křemenných žil protínajících skalnatou stěnu. „Tohle byl vždycky můj oblíbený kámen, víte.“

„Byl?“ zopakoval Severus.

„Jo,“ zasmál se Harry a vrátil se k pádlování. „Jednoho dne, když jsem ještě chodil do mudlovské školy, jsme na hodině Přírodopisu probírali horniny. Každý měl do třídy přinést nějaký kámen, o kterém jsme se učili. Křemen byl jediný, který mi můj bratranec půjčil, protože byl ten nejošklivější z jeho sbírky. A pak, když mě to odpoledne během oběda uháněl, aby ho dostal zpět, nějak to skončilo tak, že… no řekněme, že to dopadlo tak, že už ten kámen pak nikdy znovu neviděl.“

Severus se uchechtl při té představě. „Tak to je dobrý důvod pro to, aby byl váš oblíbený.“

Harry se zahihňal rovněž. „Té noci si zažil dost bolesti, když se ho snažil získat zpět. Ale můj trest za to stál.“

„Jaký?“

„Žádné jídlo na týden a půl. A musel jsem vycídit celý dům od sklepa až po půdu.“ Harry se při té vzpomínce zachvěl. Našel tam plíseň dokonce i na věcech, o kterých netušil, že na nich dokáže růst. A pak z toho měl skoro tři týdny chřipku.

Severus se zamračil nad tou odpovědí, ale věděl, že Harry byl vynalézavý a že se ho to čistě prostinké štěstí drželo už v mladém věku. „Nechte mě hádat, vykrádal jste se pro jídlo i tak, že?“

„Samozřejmě,“ odpověděl hladce, jako by to bylo jediné logické řešení. „Pokud jsem toho nevzal moc, nevšimli si. Zejména od té doby, co Dudley snědl cokoliv v dosahu.“

Několik dalších minut pokračovali v hovoru o Harryho minulosti, než se Harry na oplátku zeptal na Severusovy vlastní hrdinské činy. „Kdy jste poprvé začal projevovat známky magie?“

Severus o tom dokonce ani nemusel přemýšlet. „Bylo to z mé strany vlastně vcelku dobře načasované, protože má matka právě něco smažila na sporáku… zapomněl jsem co. No, v každém případě, zakopl jsem o její kočku a hlavou dopadl na kamna. Olej vyprskl a byl by mě popálil, kdyby se náhle neproměnil na práškový cukr. Což bylo něco, co až do dnešního dne považuji za nezvyklé. Nicméně tehdy jsem objevil svou magii a také si zlomil nos tak špatně, že je z něj to, co je z něj dnes.“

„Ach, věděl jsem, že se za tím vaším nosem skrývá nějaký příběh. Co se stalo potom?“ zeptal se Harry s úsměvem.

„S hrůzou jsem všechen ten cukr setřel a dal jej do pánve, ve které smažila ten olej,“ odpověděl Severus dosti tiše. „Moje matka tím nebyla nijak nadšená, ale byla ráda, že jsem konečně začal vykazovat známky magie.“

„A to jsem se chtěl zeptat, proč jste si ten nos nikdy nenapravil magií… ale vlastně si vás ani jinak neumím představit,“ připustil Harry. „Sluší vám, takovým zvláštním způsobem. Takže, jaké jste měl první dojmy ze školy? Jaké to bylo?“

Nit rozhovoru je oba zaměstnávala, porovnávali názory a příběhy na určitá místa ve škole či jisté lidi. Rozhovor pokračoval po celou cestu jeskyní, která se zdála nekonečnou v té své ukryté majestátnosti, jež poskytovala přímo idylické místo k soukromému rozhovoru, protože tady je nemohl nikdo vyrušit.

Když se objevil konec, bylo rychle zřejmé, že tam pobyli dosti dlouho. Ale neměli pocit, že by to trvalo hodiny. Protože celou tu dobu se dobře bavili.

Obloha se nyní barvila do temna, s jemným nádechem fialového soumraku obklopeného vadnoucími paprsky slunce, které se vinuly skrz mraky podzimních barev a dodávaly celé atmosféře dojem míru. Od moře přicházel chladný noční vánek a jemný příval vln se zdál hlasitější než obvykle, poté, co strávili takovou dobu v jeskyni, kde byla hladina poklidná a jediným zvukem byly jejich tiché hlasy a pádlování, které uvádělo kajak do pohybu.

„Přirazíme tamhle v loděnici,“ navedl je Severus a oni pak pádlovali tím směrem.

A jelikož byl Harry prvním, kdo nastupoval, byl taktéž prvním, který vystupoval. Nebo spíše se o to pokoušel. Několikrát totiž málem sletěl do vody, než se dokázal chytit dřevěného mola a vytáhnout se vzhůru bez jakékoliv důstojnosti či elegance.

Severus jej brzy následoval a vypadal vysoce pobaveně a zcela nevzrušeně, když tak shlížel na mladého muže stále ještě ležícího tváří dolů na molu. „To jste jako umřel?“

Harry otočil hlavu do strany a zamračil se na něj. „Na zemi postrádám eleganci, to přece víte.“

„Nikdy mě nepřestane udivovat, jak je možné, že ve vzduchu dokážete létat jako pták, ale na zemi se chováte jako novorozené hříbě,“ ušklíbl se muž a nabídl mu ruku. „Tak pojďte.“

„Mé ruce jsou utahané,“ brblal Harry, ale natáhl paži, aby se mohl chytit nabízené dlaně a byl vytažen na nohy. Kterýžto skutek způsobil, že do Severuse málem vrazil, než získal ztracenou rovnováhu. „Díky.“

Severus se na něj ušklíbl. „Alespoň už byste měl mít hlad.“

„Mám takový hlad, že bych jedl i trávu,“ postěžoval si Harry, když se rozhlédl kolem a viděl, že za písečnou pláží roste hustý travnatý koberec.

„Musím vás požádat, abyste tomuto nutkání odolal, ačkoliv jsem si jist, že to nebude tak obtížné,“ prohlásil Severus s úšklebkem stále pevně na svém místě.

„Kam míříme?“ zeptal se Harry a zvědavě naklonil hlavu na stranu.

Severus volnou rukou ukázal k osvětleným budovám, které vypadaly, jako by byly téměř vytvořené ze skla. „Pro teď tam.“

„Pro teď?“ zeptal se Harry a dovolil mu, aby ho odvedl vzhůru po úzké písčité pěšině, která mířila ke stavení.

„To brzy uvidíte,“ usmál se Snape.

„Váš nápad?“

„Zcela.“

Během chůze si Harry uvědomil, že v tomhle dni viděl úsměv krášlící tvář toho muže a slyšel tolik jeho smíchu, jako ještě nikdy. A vědomí, že on byl původcem toho všeho, v něm zažehlo podivný pocit spokojenosti. Věděl, že Severus pozvolna celé odpoledne spouští své štíty. A odhalení toho, co za nimi začínal vidět, ho nutilo zvažovat, jak by se jeho život utvářel, kdyby to nechal zajít dál.

Věděl, že tohle je ta stránka Severuse, která je skutečná, a že bylo na něm, aby se pro ni natáhl a vzal si ji, pokud by chtěl. Stránka, kterou, jak věřil, vidělo jen nemnoho lidí, či chtělo vidět, za tou jeho maskou, kterou prezentoval navenek.

Zamyšleně shlédl dolů a najednou si všiml, s potutelným úsměvem, že se stále ještě, od té doby, co mu Severus pomohl na nohy, drží za ruce. Harrymu ani nedošlo, že je něco jinak… tak to bylo přirozené.

Ano, teď bylo na čase zvažovat, že Severusovi brzy odpoví. Ale ještě měli před sebou večeři, při které se může ledacos ukázat, než večer skončí. Nechá to proběhnout, a pak se rozhodne. Jistě, mohl by to natahovat tak dlouho, jak by jen chtěl, ale to by nebylo fér. Plno věcí se prostě nedozví, dokud se nestanou.

„Už zase přemýšlíte.“

Harry se s trhnutím vrátil do přítomnosti a setkal se se škádlivýma černýma očima. „Nebojte, nebudete mě kvůli tomu muset zachraňovat.“

„To je dobře. A teď sdělte té milé dámě, co byste chtěl jíst,“ prohlásil Severus pobaveným tónem.

Harry zamrkal a pohlédl na boubelatou, blonďatou ženu ve středním věku, která se na něj usmívala a zcela jasně neměla daleko ke smíchu. Snape mu podal menu, což způsobilo, že se jejich ruce nakonec zcela oddělily. Harry předstíral, že si toho nevšiml, ale ve chvíli, kdy přebíral jídelní lístek a jejich prsty se o sebe otřely, mu pohlédl do očí. Pak sklonil hlavu a rychle přelétl menu. „Humra Alfredo,“poručil si, když ženě vracel lístek.

„Vy dva máte dobrý vkus. Objednali jste si má oblíbená jídla,“ prohlásila. „Víno?“

Severus letmo pohlédl na Harryho, který na něj hleděl se zájmem. „Jestli budete mít kocovinu, nebude to má chyba.“

„I tak vás z toho budu obviňovat,“ odpověděl Harry rozpustile, a pak se obrátil na číšnici. „Nějaké dobré, bílé.“

„Máte ho mít,“ řekla a podala Harrymu červenou trojúhelníkovou vlaječku na tyčce. Pak se otočila a odešla do budovy.

Severus obrátil oči v sloup a vzal ji Harrymu z rukou. „Napůl mám chuť přeměnit to vaše na vodu,“ utrousil, když se rozešli.

Harry ho rozradostněně následoval. „Pak si ho přeměním zpět, však víte,“ sdělil mu a srovnal s mužem krok. „Kam to jdeme? A na co máme tu vlajku?“

„Najít si místo na večeři… a ta vlajka jim dá vědět, kde jsme,“ vysvětlil a ukázal Harrymu deku, kterou odněkud získal. „Tak mi pomozte vybrat místo.“

Harry zamrkal, a pak se zasmál. Takže budou jíst venku? Něco jako piknik, sledujíce noční oceán? Nějak se mu to zdálo… perfektní. „Tam nahoře,“ řekl, ukazuje na travnatý pahorek, který jim poskytne výhled na moře.

Když se dostali na místo a usadili se na deku, či v Harryho případě sebou praštili na zem bez ladu a skladu, Severus zarazil jejich vlaječku do země a oba chvíli jen tak seděli a čekali, až jim bude doneseno jídlo.

Harry se pousmál, když hleděl na moře, které zčernalo temnotou noci a třpytilo se tlumeným svitem měsíce a hvězd. „Jste vlastně úplný romantik.“ Zasmál se, krátkým, jasným smíchem, a podíval se na Severuse, který ho sledoval ze svého místa na dece.

Severus mu úsměv vrátil, ale pak zamručel: „Který dříme a čeká na provalení.“

„Není to prokletí, však víte,“ konejšil ho Harry, než se nejistě kousl do rtu. „Byl jsem ohledně dneška nervózní… ale teď nějak nemám ponětí proč.“

„Nejste jediný, kdo tím trpěl,“ prohlásil Severus s úsměvem, který byl váhavě opětován.

V uvolněném a družném tichu pozorovali oceán a obrysy mraků plujících noční oblohou. Někdy prostě není nutné mluvit, ani poslouchat.

Neuplynulo ani deset minut a jejich jídlo se náhle ocitlo na travnatém pahorku, doručeno dvěma dospívajícími dívkami. Jedna nesla pokrmy a druhá košík s chlebem, sýrem a džbánkem vína.

„Co si budete přát jako zákusek?“ zeptala se jedna z nich, zatímco druhá již odcházela.

„Hrušky na víně,“ vyžádal si Severus. Byl to takový typ dezertu, který se na bradavických stolech neobjevoval často. Všechno ostatní se ve škole alespoň jednou za rok vyskytovalo.

„Jak si přejete,“ odpověděla, mrkla na oba, a pak odspěchala pryč.

Harry se zasmál Snapeovu výrazu. „No koukněte se na to, donesla nám jen jednu vidličku.“

Severus nepotřeboval Harryho, aby mu vysvětlil, co se za takovým nápadem skrývá. Natáhl se pro víno, umístil dvě skleničky na deku mezi jejich jídla a nalil jim do půlky. „Doufám, že si s tím vaším vínem dokážete poradit.“

Harry vzal do ruky svou skleničku a hravě ji pozvedl Severusovým směrem. „To vy budete pod palbou, pokud ne…“ odvětil, než si ji přiložil ke rtům a zvolna a zlehka upil.

Severus jej na okamžik sledoval, než následoval jeho příkladu. Zdálo se, že nebyl v nebezpečí, že by se na něj mladší muž vrhl.

„Takže, jak to, že jste dostal volno na celé odpoledne?“ zeptal se Harry, když odložil skleničku a natáhl se pro kousek chleba a sýra.

Severus zavrčel a chopil se vidličky. „To Minerva. Mám dojem, že jí Brumbál o tomhle všem řekl. Nabídla se, že přebere mé studenty z dnešního večera, a Brumbál mi nedovolil odmítnout.“

„McGonagallová to ví…“ zaúpěl Harry, ignoruje Severusův planoucí pohled. „Zřejmě bude mít pré.“

„Och, už s tím začala. Věřte mi,“ poznamenal Severus, než jim oběma dolil víno.

Harry se odmlčel, aby spolykal svůj chléb, a pak uchopil vidličku a začal se věnovat svému jídlu. „A vás trápí, že to ví více lidí než jen Brumbál a já?“

„Ne tolik, jako by mě trápilo to, že by to zjistila dříve než vy.“

„Myslíte, že se mnou někdy budete moci mluvit otevřeně?“

Severus zamyšleně pohlédl na oceán. „Nejsem si jistý.“

Dojedli večeři, oba myslíce na něco jiného. A všechny ty myšlenky vedly k osobě sedící naproti. Také dopili své víno, když dorazil desert, přesně tak, jak Harry předpokládal – s jednou vidličkou.

„Myslím, že to znamená, že dostanu první sousto,“ prohlásil Harry a chňapnul po příboru dřív, než to stihl Severus.

Snape se na něj zamračil. „Fracku.“

Harry se usmál. „To jsem.“ A pak si dal do pusy první sousto, než jeho tvář přeťala zbožná blaženost. Nakonec polkl, ukrojil další kousek a nabídl jej Severusovi.

„Nebudete mně krmit,“ prohlásil Snape příkře a zlostně si zkřížil ruce na prsou.

Harry na něj zíral s hravým pohledem. „Severusi,“ řekl káravým tónem.

„Ha-„

Harry se ušklíbl a vytáhl prázdnou vidličku ze Snapeových úst, zanechávaje kousek hrušky uvnitř. „Bylo to tak těžké?“ dobíral si ho a sám si dopřál další sousto, zatímco pozoroval muže naproti veselýma zelenýma očima.

„Nestydatý fracku,“ zavrčel, ale přišlo mu celkem obtížné se nesmát jeho jednání.

Dojedli hrušky, ačkoliv Harry musel vidličkou několikrát cuknout, aby ji odstranil ze Severusova dosahu, protože muž se ji snažil popadnout. Ani jeden nezmínil fakt, že si Snape mohl vyčarovat vidličku další. Ani jeden z nich si nemyslel, že je to důležité.

Když se sbírali k odchodu, Harry, lehce omámený vínem, zvedl vlaječku a vytáhl hůlku, aby ji kouzlem zmenšil.

„Co to děláte?“ zeptal se Severus, když sledoval, jak si Harry nyní už miniaturní předmět schovává do kapsy.

Harry uložil hůlku na místo. „Ron po mně chtěl nějaký suvenýr.“

„Ron… Máte to ale podivnou škálu přátel,“ povzdechl si Severus a sehnul se, aby si přivolal zátku od vína. „Dejte mu i tohle.“

Harry ji schoval do kapsy. „Aby žárlil? Jste pěkně krutý.“

„To vy jste s tím souhlasil,“ poukázal Severus, než začal sestupovat z vrcholku.

„Pravda.“

Společně se procházeli po pláži, až si nakonec museli sundat boty a vzít je do rukou, aby se mohli náležitě projít po písku. Zdálo se, jako by oba beze slov souhlasili, že ještě není nutné se vracet.

„Víte,“ začal Harry tiše, když se plahočili pískem, „ve skutečnosti mi nikdy nebylo dovoleno strávit chvíli jen tak venku. Vidět a dělat, co bych chtěl. Až příliš velkou část svého života jsem strávil tím, že mi jiní diktovali, kam mohu jít a s kým, proto, že byla na mou hlavu vypsaná odměna. A Prasinky se nepočítají.“

Severus se na něj otočil, právě včas, aby ho chytil za loket, protože v písku klopýtnul, čehož se v jeho, byť jen lehce podnapilém stavu, dosahovalo snadno. „A přesto se zdálo, že vás to neodradilo,“ podotkl.

„Pravda, ale vždy jsem se musel ohlížet přes rameno. Abych se ujistil, že se nenechám chytit… což ne vždy až tak úplně vyšlo,“ připustil Harry, když získal potřebnou rovnováhu a pokračoval v chůzi. „Ale nikdy jsem nic neviděl.“

„Vím, že na prázdniny nezůstáváte ve škole. To proto?“ zeptal se Severus. Viděl ten seznam před několika týdny, když se jím probírali během schůze zaměstnanců. Tehdy se domníval, že na něm Harryho jméno chybí omylem nebo prostě opomenutím.

Harry zavrtěl hlavou, čímž málem znovu ztratil balanc. Rozhodl se, že se raději vyvaruje zbytečných pohybů. „Neodjíždím proto. Ale pravděpodobně se na několik míst podíváme, zaručeně.“

„My?“ zeptal se Snape, ve snaze vyhnout se bodnutí žárlivosti, že Harry odjíždí někam s někým a ne s ním.

„Jo, my,“ usmál se Harry a odolal touze komentovat Severusovu chabě skrývanou žárlivost. „Můj bratranec a já.“ Vzhlédl právě včas, aby spatřil na Snapeově tváři nevěřícný výraz.

„A proč byste zatraceně chtěl trávit s těmito vašimi příbuznými nějaký čas?“ vyptával se Severus a byl by předpokládal, že je Harry pod kletbou Imperius, kdyby nevěděl, že je vůči ní imunní. Neuhodil se třeba do hlavy? Ale Harryho mozek se nezdál popletenější více než obvykle.

„Víte, že McGonagallová a Hermiona reagovaly úplně stejně?“ poznamenal Harry se suchým smíchem. „Chci s Dudleym strávit jen prázdniny. Přes léto jsme zjistili, že už se nenenávidíme tak moc jako dřív.“

Severus v tom vlastně neviděl žádný problém. Koneckonců, on a Harry také kdysi věřili, že se nenávidí. Časem se ale naučili spolu vycházet a vytvořilo se mezi nimi něco jako přátelství. A pak se do něj Severus zamiloval. Jaké štěstí, že byl incest nelegální a on se tak nemusel obávat, že by se snad Dudley do Harryho zbláznil. „To jsem nepředpokládal…“ připustil, „a jak se ohledně toho všeho cítí váš horkokrevný rudovlasý kamarád? Všiml jsem si, že jste ho nezmínil.“

„Ron? Schovávám si to na okamžik, kdy budu muset jít. Chtěl bych si vzpomínku na jeho reakci uchovat po celé prázdniny,“ zasmál se Harry. „A ne aby vám to snad uklouzlo, nebo vás prokleju tak, že se těch následků nebudete schopen zbavit až do příštích Vánoc.“

„Neřeknu ani slovo,“ slíbil mu Severus, věda, že by Harry své slovo opravu splnil. Harryho jemná duše měla velký magický potenciál a on věděl, že nemá zapotřebí provokovat sílu, která by ho měla sklony proklínat.

Harry doufal, že to muž opravdu splní. Mrzelo by ho, kdyby se všechna ta zábava pokazila. „Co budete dělat o prázdninách vy?“

„Posilovat Sorainu ubikaci dalšími kouzly,“ zamumlal Snape ponuře.

Harry se ušklíbl. „Měl byste ji naučit hrát šachy nebo tak něco.“

„Zřejmě jste opilejší, než dáváte najevo.“

„Možná,“ usmál se Harry a lehce se zasmál.

Severus zavrtěl hlavou a usmál se. „Pojďme se ještě projít. Nemohu vás vzít zpátky, když vedete takové zvrácené řeči.“

Harry protočil panenky, ale neprotestoval. Ještě se nechtěl vracet; užíval si tu svobodu mimo hrad. A jeho společnost nebyla vůbec špatná. „Jen se mnou chcete strávit více času,“ dobíral si ho.

„A pokud ano?“

Harry na něj letmo pohlédl, než se se sotva patrným úsměvem odvrátil. „Nestěžuji si,“ utrousil a řekl si, že později za své jednání může obviňovat víno, kdyby se ho někdo ptal, protože se natáhl pro Severusovu ruku a lehce ji stiskl, než tu svou stáhl. „A nejen proto, že můžu být pryč ze školy.“

Severus dokázal samým překvapením jen zamrkat jako sova, pohledem, který věnoval přímo Harrymu. Ruka ho brněla, jak si nervy stále pamatovaly ten pocit. Vypadalo to jako… ale on si tím nemohl být jistý, protože Harry byl mírně podnapilý… ale vypadalo to, jako by to Harryho rozproudilo. Ať už tohle to bylo cokoliv. Dávalo mu to naději. A naděje byla něco, co mu bylo v životě velmi drahé.

Společně se procházeli po pláži, většinou mlčky, kromě sporadických poznámek. Ale bylo to příjemné mlčení, takové přemýšlivé. Třebaže byla většina z těch myšlenek ovlivněna vínem. Až když oba začali zívat, zdráhavě se rozhodli vrátit.

Harry se, ačkoliv se mohl přemístit sám, se Severusem nehádal, když ho muž informoval, že je až příliš opilý na to, aby to zvládl bezpečně sám. „Prostě potřebujete výmluvu, abyste mě mohl obejmout,“ řekl, velmi podobně jako předtím. Ale tentokrát to udělal ochotně.

Když se objevili u hradních bran, Harry se se Severusovou pomocí stabilizoval.

„A vy prostě potřebujete výmluvu, abych vás objal,“ odvětil Severus s úšklebkem.

Harry se setkal s jeho očima, a pak se ušklíbl rovněž. „Jsem opilý a nemám námitek.“

„Samozřejmě, že nemáte.“ Severus obrátil oči v sloup a začal je navádět směrem ke škole.

Trvalo jim to hodnou chvíli, ale Severus doprovodil Harryho celou tu cestu až do chodby ke koleji. Říkal něco o tom, že ho nechce nechat potulovat se po škole, když je opilý. Nebyl si jistý, jestli by to McGonagallová vzala dobře, kdyby dostala příležitost.

Harry se po několika krocích, kdy si uvědomil, že už s ním Severus není, otočil. Na moment na sebe prostě jen tak tiše zírali. Téměř ho rozesmálo, že se nezdálo, že by se Snape pokoušel o opakování předešlé akce, kdy spolu takhle došli až ke koleji. Nechal to na něm… což bylo přesně to, co chtěl, když si to teď tak uvědomil. „Děkuji za dnešek. Potřeboval jsem to, z mnoha důvodů.“

Severus kývl a zůstal přesně tam, kde byl. Dnešní večer vyšel prostě dokonale a on se nebude pokoušet to celé pokazit. „Já také,“ odpověděl upřímně a věnoval Harrymu poslední úsměv té noci. „Děkuji, že jste mě doprovodil.“

Harry mu úsměv opětoval a na vteřinu se zhoupnul na patě, než se začal otáčet. „Zítra brzy ráno mám v plánu si jít zalétat… Dobrou noc.“

Severusův úsměv se ještě více rozšířil a jeho naděje poposkočila výš. Sledoval Harryho, už napůl uvnitř, než v odpověď zavolal tiché: „Dobrou noc.“ Jakmile se portrét uzavřel, ujistil se, že i všem ostatním obrazům vymazal paměť, a pak zamířil do svých komnat. Potřeboval se trochu prospat, než se u něj, jistě v nějakou nekřesťanskou hodinu, objeví rozradostněný ředitel, aby zjistil, jak to šlo.

 

Kapitola 11

Severusova předpověď byla správná. V podstatě se trefil dokonce na vteřinu přesně do doby, kdy se ředitel objeví. Ten starý muž totiž z nějakého důvodu vždycky věděl, kdy je Severus uprostřed nějaké činnosti, a samozřejmě si vybral právě tu chvíli, aby se zastavil na návštěvu.

„Už zase jsem zapomněl zablokovat ten zpropadený krb,“ láteřil Severus s povzdechem, když na toho postaršího čaroděje vrhnul nazlobený pohled. Pak se ale vrátil k opravování svitků pergamenů, které měl před sebou.

„Jsou čtyři hodiny ráno. Co děláš v tuhle dobu vzhůru? V noci ses jistě až tak brzy nevrátil. Klidně bych odpřísáhl, že muselo být už dávno po půlnoci.“ Brumbál se usmál a přišoural se k Severusovi, aby se vedle něj usadil na pohovku.

„Proč jsi tady, pokud jsi neočekával, že budu vzhůru?“ zeptal se Severus podezřívavě.

„Bez důvodu…“ pronesl Brumbál ležérně a začal si nevinně prohlížet místnost.

Severus si odfrkl a připsal na svitek před sebou další rozkošnou rudou značku. „O tom pochybuji,“ zamumlal, než přesunul plnou pozornost zpět k opravám, z dosahu toho starého čmuchala.

„Jak to minulou noc šlo?“ pokusil se z něj vymámit Brumbál, neschopen se již déle ovládnout. Velice ho zajímalo, jak spolu dva z jeho nejoblíbenějších lidí vycházeli.

Ach, a bylo to tady – otázka, kterou očekával. A to se ani nepokusil číst Brumbálovy myšlenky. Buďto byl ten staroch tak předvídatelný nebo se Severus začal stávat vševědoucnějším. Rád by si myslel, že to bylo od obou možností trochu. „Z mého pohledu to šlo dobře. Třebaže ti do toho nic není.“

„Dobře, to jsem moc rád. Tak dál pokračuj v tom, co právě děláš,“ prohlásil Brumbál vážně, „vy dva se k sobě prostě hodíte. Dokonce i předtím, než ses do něj zamiloval.

„Je to na něm, ale snažím se,“ zareptal Severus, když vzhlédl. „Brzy se rozhodne, jestli se mnou chce nějaký vztah navázat nebo ne.“

„No, takže ta neoficiální schůzka dopadla dobře?“ popíchnul ho Brumbál.

Severus skryl svůj úsměv tím, že otočil tvář a namočil brk do inkoustu. „Řekl mi, že si půjde brzy ráno zalétat.“

Brumbál se nad těmi novinkami zvesela zasmál. „Půjdeš za ním?“

„Samozřejmě, že ne! Já…“ Severus zachytil jeho vyčítavý pohled, který se ho snažil odradit, a povzdechl si. „Pak mě nemůžeš obviňovat z toho, že se tě snažím zbavit. Ano, půjdu za ním.“

„Báječné!“ zvolal Brumbál a nadšeně tleskl rukama. „Tak to bys měl přestat s tím známkováním, a jít se raději osprchovat a udělat něco s těmi svými vlasy.“

„Existuje snad nějaký jazyk, který neovládáš, a ve kterém bych ti mohl beztrestně vynadat?“ zalamentoval Severus, když odložil brk na stranu, sepjal ruce a upřel zrak přímo na toho muže.

Brumbál se ušklíbl. Ta otázka mu ani zdaleka nevadila. „Hadí jazyk. Ale mohu tě odkázat na člověka, který jím hovoří.“

Severus na něj zazíral, a pak zamrkal nad svým neskonalým štěstím, protože Brumbál se omluvil a odešel s rozradostnělým: „Hodně štěstí,“ nesoucím se za ním ze dveří.

„Divné,“ zamračil se Severus; byl si jistý, že má ten staroch něco za lubem. Právě teď se ale nemohl zatěžovat hloubáním nad podivným chováním toho muže. Stejně by to bylo marné tažení. V současné době měl totiž pocit, že bude nejlepší, když si vezme jeho doporučení k srdci a slušně se upraví, než se vydá ven hledat jistého mladého muže.

Mezitím nahoře v nebelvírské věži Harry scházel ze schodů a v jedné ruce svíral své koště. Slabá bolest z kocoviny, kterou cítil, rychle zmizela poté, co vypil šálek silné kávy, donesený pomoci-chtivým domácím skřítkem, a dal si horkou sprchu. Oboje dělalo zázraky a Harry se teď cítil jasnozřivý a dokonale zbavený bolesti.

Vyrazil ze společenské místnosti, rozhodnut si jít zalétat.

„Dobré ráno, Harry.“

Mladík lehce překvapeně zamrkal, když zaregistroval Brumbála stojícího na konci chodby. „Dobré,“ odpověděl, a pak k němu došel. „Nestalo se něco, že ne?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Ne, jen jsem tě chtěl po včerejší noci zkontrolovat.“

„Tím myslíte, že jste přišel slídit po podrobnostech, že?“ přeformuloval to Harry s pozvednutým obočím a úšklebkem, kterým Brumbálovi připomněl Severuse.

Setřásl tu myšlenku a prostě se usmál. „No, pokud na tom trváš.“

Harry se zasmál. „Vadilo by vám, kdybychom se při tom mluvení prošli? Chtěl jsem tak nějak vypadnout ještě předtím, než vyjde slunce,“ vysvětlil a prakticky už dychtivě přešlapoval na místě, jak si toužil jít zalétat. To a všechna ta energie z kávy ho popohánělo.

Brumbál úslužně přikývl. „Přece se nebudu stavět mezi chytače a jeho trénink. Nepoužíváš sice tolik násilí jako jiní hráči, ale já si přesto cením svého pochroumaného těla.“

To mu od Harryho vyneslo smích. Chlapec si hodil koště přes rameno a začal kráčet spolu s ředitelem. „Doufám, že vás žádný hráč z mého družstva nikdy nepřinutil bát se něčeho takového. Jinak bych si s nimi o tom musel promluvit a nebylo by to nic příjemného.“

Ano, Severus rozhodně během těch let na Harryho něco přenesl. Nebylo toho tolik, ale občas se to projevilo. „Ne, řekl bych, že tvoje družstvo je jedním z těch nejlépe vychovaných. Ačkoliv na hřišti nejste ani vy svatí. Tímto titulem se až dosud honosí mrzimorští.“

„Nemůžeme si dovolit být svatí, když jsou našimi hlavními protivníky zmijozelové,“ podotkl Harry logicky. „Strávil jsem v nemocničním křídle dost času, aniž bych si tam zarezervoval další návštěvy, protože se snažím chovat jako chytač světec. Podle takového titulu jednat můžu, i když mi ho nikdo neudělí.“

V reakci na to se Brumbál musel usmát. Všiml si už předtím, že se Harry lépe vyrovnává s aspekty svého proslaveného života, který nikdy nechtěl vést. Dokonce o tom dokázal i žertovat. Dospívající chlapec, kterého znával, nějak dospěl v mladého muže. Mladého muže, který toho musel tolik prožít. To proto se Brumbál ničeho neobával, když se do něj Severus zamiloval – věděl, že si Harry bude se svým rozhodnutím vědět rady a dokáže se svou volbou žít. Kdyby to byl kterýkoliv jiný student, pak by nebyl až tak shovívavý… ale Harry byl vždycky výjimkou. A nebylo by fér pokoušet se ho vidět v jiném světle, všechno by se tím jen zkomplikovalo.

„Copak?“ zeptal se Harry s pousmáním, když pohlédl na zadumaného a tichého Brumbála. „Netvrďte mi, že jsem chytač světec, jinak budu rozčilený,“ zašklebil se vesele.

Brumbál na něj upřel svůj pohled, oči jiskřící a ústa prohnutá do úsměvu. „Jen jsem přemýšlel o tom, jak pyšný jsem na to, kým ses stal.“

Harry zamrkal. Něco takového neočekával. Jeho úšklebek zjemněl v laskavý úsměv „Za něco z toho vděčím i vám, však víte. Vám všem.“

„Včetně profesora Snapea?“ zeptal se Brumbál se zcela nevinným výrazem ve tváři.

Harry si odfrkl nad tím bezelstným pohledem, věda, že tomu tak ani zdaleka nebylo. „Dokonce i on. Naučil mě, jak přežít a bojovat za přežití. Myslím, že za to vám musím rovněž poděkovat,“ prohlásil zamyšleně a naklonil hlavu na stranu. „V každém případě byste měl raději kápnout božskou, na co jste se mě doopravdy přišel zeptat, než vyhodím všechny své šance na titul chytače světce nejbližším oknem ven, protože vás přetáhnu koštětem přes hlavu.“

Někde na cestě se zastavili a Brumbál se s úsměvem znovu ujal slova. „Musím říct, že jsi stejně tak děsivý jako on,“ podotkl dobromyslně. „No dobře. Chtěl jsem se tě optat, jak to včera v noci šlo.“

„Potřebuji si od něj nějaký čas odpočinout, abych si to řádně promyslel,“ odpověděl Harry, když se znovu rozešli. „Minulá noc byla… jiná. V dobrém smyslu slova. Nikdy jsem se v takové situaci s nikým nedokázal uvolnit. Vždycky jsem se těchto věcí obával, ale minulý večer tomu tak nebylo. Bavil jsem se. A i když jsem věděl, že to nebylo rande… nejdřív jsem byl nervózní. Ale když jsme se pak vrátili, už jsem ani za Boha žádnou nervozitu necítil. Bylo to… vážně příjemné.“

Brumbál se usmál. Věděl, že má Harry v jeho společnosti sklon být otevřenější než Severus. Ne, že by z toho měl škodolibou radost, protože oba muži, o které se tu jednalo, byli až příliš mocnými kouzelníky, aby se je proti sobě snažil poštvat. A až příliš si cenil jejich důvěry. „A chtěl bys někdy zažít takovou řádnou první schůzku?“

Harry se na něj ušklíbl. „To by vám dalo odpověď, kterou jsem ještě stále neposkytl jemu. Odpověď, ohledně které jsem se dosud zcela nerozhodl. Potřebuji s ním prostě strávit více času. Vím, že to zní hloupě a asi z toho dělám větší vědu, než to je, ale já prostě musím. Myslím tím… dokud za mnou Sorai nepřišla, nikdy jsem ani neuvažoval, že bych kdy chtěl být s mužem. Sotva jsem měl čas na to uvážit, že bych chtěl být s někým, bez ohledu na pohlaví. Celý ten boj o život mě dosti zaměstnával.“

„Je v pořádku, že si chceš dopřát čas,“ uklidnil ho Brumbál. „Dělej, co potřebuješ, aby ses cítil ohledně jakékoliv odpovědi, kterou mu dáš, jistě. Ať si Severus stěžuje, jak chce, že to oddaluješ, je rád, tím jsem si jist. Sníží se tím šance, že byste si v budoucnu ublížili.“

Harry zvolna přikývl. „Myslím, že mě chápe. V každém případě o tom s ním také musím mluvit. Je to jen fér, týká se ho to.“

„Jen mi prokaž tu laskavost a nezmiňuj se o mně,“ požádal ho Brumbál bezprostředně.

„Pokusím se vyjmout vaše jméno z té spleti mých myšlenek,“ zasmál se Harry.

A poté se od Brumbála oddělil, opustil hradní budovu, aby se dostal na otevřené nebe, a Brumbál sám odešel dělat cokoliv, co ředitelé pravděpodobně před pátou ráno dělávají.

Harry kráčel, jak byl zvyklý, až dosáhl známého prostoru famfrpálového hřiště. Sejmul koště z ramene a brzy už byl ve vzduchu.

Letěl stále výš a výš, lenivě kroužil kolem, zatímco se o něj otíral chladný vzduch a dělal z jeho vlasů ještě větší nepořádek. Ale o to se nestaral. Byl ztracený v klidu a tichu celé té výšky. Tam ho mohli doprovázet jen ptáci, a ti ještě stále spali. Měl celou oblohu jen pro sebe, a to byl úžasný pocit. Předtím, než zabil Voldemorta, bylo tohle jedno z mála míst, kde se cítil volný. A ten pocit svobody tam byl stále přítomný.

Nevypadl ze cviku, létal často. Takže poté, co v šílené rychlosti provedl několik obratů a prudkých výpadů, následovaných ostrými otočkami, se zklidnil a prostě se nechal unášet proudem vzduchu.

Tady nahoře ve vzduchu byl schopen celou situaci se Severusem zvážit. Posunul se, takže byl na koštěti usazen naplno obkročmo, a nechal jej letět s proudem. Jak Severus tak často jízlivě podotýkal, ve vzduchu měl styl, ale na zemi byl pohromou. Co na to mohl říct… zbožňoval ta křídla svobody, která mu obloha propůjčovala. Ano, Severus si ho ohledně toho běžně dobíral. Ale doba, kdy by ho to urazilo, byla už dávno ta tam.

Od okamžiku, co se poprvé setkali, se toho tolik změnilo. A tolik se toho ještě stále může změnit. To, čemu čelili nyní, bylo jednou z největších věcí. Rozhodne o tolika událostech, které se mohou stát… Jak si včera v noci uvědomil, existovala Severusova stránka, která se mu líbila. Ta, kterou tak dobře skrýval. A všechno, co musel udělat, bylo natáhnout se pro ni a vzít si ji, když bude chtít.

Ale – bude chtít?

Harry si jednou rukou bezmyšlenkovitě pročísl vlasy. Tohle byla otázka roku. Být se Severusem se zdálo tak… přirozené. Jiné slovo pro to snad ani neexistovalo. Bylo to správné. Ale byl schopný žít s jiným mužem? Bylo to víc, než jen uvědomění si, že spolu mohou vycházet lépe, než si předtím myslel? Tohle si v sobě musí vyřešit. A Severuse z toho vynechat. Což znělo jako rozpor, ale on věděl, že to bylo přesně to, co potřeboval.

Věřil tomu, že pokud řekne Severusovi o svém záměru nechat si čas do prázdnin a zjistit, jaký z toho bude mít pocit, muž s tím bude souhlasit. Ne, že by snad měl na výběr, ale Harry cítil, že bylo jen spravedlivé nenechávat ho v nevědomosti. Nechtěl, aby si Severus myslel, že si s ním jen pohrává.

Harry letěl déle, než zamýšlel, ale pak se usadil řádně a spustil se dolů vzduchem. Doufal, že za ním Severus přijde. Koneckonců, Harry pochyboval, že by muži ta narážka minulou noc ušla. Pokud by tomu tak bylo, Harry by se domníval, že byl opilejší, než dával najevo. A v takovém případě by mu opomenutí takového do očí bijícího náznaku mohl prominout.

Jak se ukázalo, měl pravdu, když dole na zemi objevil černě oděnou postavu, která si očividně myslela, že zůstane stojící pod těmi stromy dobře skrytá.

Harry se ušklíbl a provedl oblouk, takže se k němu pozvolna dostal zezadu. Přesunul váhu, aby donutil koště zastavit právě ve chvíli, kdy by se držadlo dostalo do mužova zorného pole. „Dobré ráno.“

Jen díky desetiletím tréninku Severus překvapeně nenadskočil do vzduchu. Avšak otočil se k ušklíbajícímu se Harrymu a zlostně na něj pohlédl. „To doposud bylo,“ zavrčel, zatímco se pokoušel dostat svou mysl opět pod kontrolu.

Harry protočil panenky, aniž by byl tím komentářem či tónem dotčený. „Nemůžu za to, že jste si zdřímnul.“

„Nic takového jsem neudělal,“ ohradil se Severus pohotově.

Harry se na něj usmál. „Samozřejmě, že ne,“ řekl, když seskakoval z koštěte. „Musím s vámi mluvit a nebuďte takový idiot, abyste začal hloubat nad tím, o čem asi.“ A předtím, než Snape mohl začít protestovat ohledně té idiotské poznámky, Harry znovu promluvil. „Až se vrátím z prázdnin, dám vám svou odpověď. Potřebuji trochu času, abych si byl ohledně svých pocitů jistý.“

Severus přikývl na znamení porozumění. Věděl, že toho má Harry hodně na zvážení, a dokázal to respektovat. „Pak budu tedy čekat na váš návrat,“ prohlásil, aniž by jeho hlas prozrazoval jeho úzkost.

„Jen bych vás chtěl ještě o něco požádat,“ sdělil mu Harry, jak si tak staršího muže prohlížel. „Než odejdu, chtěl bych pokračovat ve vzájemném poznávání…“

Severus slyšel jeho nevyslovenou otázku a přikývl. „Pokud nebudu mít něco naléhavého na práci, pak mě můžete kdykoliv vyhledat.“

Harry se na něj usmál. „Děkuji vám,“ pronesl prostě a na okamžik dovolil svým očím, aby si prohlédly šaty, pod kterými se muž opět ukrýval. Připomnělo mu to, jak byl oblečen včera večer, a došlo mu, že by ve skutečnosti dal přednost tomu prohlédnout si ho zcela bez šatů. „Vidím, že jste zase našel svůj obvyklý úbor,“ povzdechl si.

Severus se na to ušklíbl. „Myslíte, že vypadám lépe bez nich?“

Harry nedokázal potlačit lehké zčervenání, které se mu nad tím dvojsmyslem vytvořilo na tvářích. Zatracené mladistvé hormony. „To jsem naznačoval,“ odvětil kousavě a sám sobě se zasmál.

Severusův úšklebek nabral na síle. „To ano,“ dobíral si ho a prohlížel si toho zcela rozhodně zrozpačitělého muže. „Na co to jen vy, puberťáci, propánakrále hned nemyslíte?“

Harry se zahihňal a otočil se k němu tváří. „Och, přestaň, Severusi,“ usmál se a přinutil ruměnec ke zmizení.

Ach,“ odvětil Severus s ďábelským úšklebkem. „Myslel jsem, Harry, že ses ještě nerozhodl,“ utahoval si z něj nemilosrdně.

Harry na něj nedospěle vyplázl jazyk. „Taky že ne.“

Severus se na toho mladého muže usmál a založil si paže na hrudi. Pak na něj pozvedl obočí. „Shledáváš mě přitažlivým, Harry?“

Harryho ústa se pootevřela. Pak se otevřela naplno a zavřela ještě několikrát, než na Severuse frustrovaně, zlostně pohlédl. „To od vás není fér,“ prohlásil Harry. „A pokud ano?“ zeptal po chvíli, náhle rozhodnut, že je teď na něm trochu se pobavit. Napodobil Snapeovu pózu a opřel si koště o bok.

Severus se na toho nestydatého fracka samolibě usmál. „Pak bych si ty šaty třeba mohl sundat.“

Harry pokus o udržení vážné tváře selhal a červeň se vrátila spolu se smíchem. „Dobře, vyhrál jste,“ rozhodl a znovu popadl své koště. „Sám jste říkal, že jsem spratek.“

„Však jsi spratek,“ odpověděl Severus prostě. Snažil se zdržet smíchu a zjistil, že je to vážně těžké. Ale byl odhodlaný vytrvat.

Harry protočil panenky, ale usmál se. Jeho pozornosti neuniklo, že kdykoliv ho Severus nazval spratkem, vždy to znělo tak nějak něžně. A rovněž mu neuniklo, že si to nadmíru užívá. Trávit se Severusem čas, mluvit s ním, tak trochu se navzájem trápit… Užíval si to a cítil se v pohodě. Dostatečně na to, aby spustil své štíty a nestaral se o to, aby vše držel pod pokličkou. To, co cítil nebo na co myslel, nebude muset udržovat v tajnosti až do konce zimních prázdnin. Bylo to jako minulé noci po večeři, kdy se hned nevrátili zpět. Jako by… zbytek světa mohl počkat, dokud se nenabaží přítomnosti toho druhého.

Sklonil zrak k zemi a pousmál se. Využije ten zbývající čas, který žádal, aby se rozhodl. Aby si byl jistější sám sebou. A zjistil, jestli je či není takový heterosexuál, jak se domníval. Ale nebyl žádný idiot, ani slepý, aby neviděl, že se mezi nimi něco dělo.

Severus se sám pro sebe usmál, jak tam tak před tím chlapcem stál. Nenechá ještě své naděje ohledně něj zdivočet, ale měl pocit, že jestli mělo minulých dvacet čtyři hodin nějaké důsledky, pak jeho šance u Harryho vzrostly. A to mu dodalo pocit klidu, spolu s úzkostí, která ale nemusela odpovídat situaci. Věděl, že dokud se Harry nevrátí, bude nervózní, ale věděl rovněž, že by byl hlupák, kdyby nic takového necítil.

Harry na něj znovu pohlédl, když k němu Severus přešel, a věnoval mu zamyšlený zelenooký pohled. „Měl byste si jít dát snídani,“ řekl nakonec.

Severus zlehka přikývl. „A něco teplého na zahřátí. Začíná tu být trochu chladno.“

„Doufám, že bude brzy sněžit,“ odvětil Harry, vzhlížeje na zamračenou oblohu, na které létal. „Myslím, že bude… vzduch je cítit sněhem.“

„Vzduch nemůže být cítit sněhem.“

„Ale může,“ oponoval Harry a sladil s ním krok, oba se začali vracet zpět do hradu. „Asi jste létal jen párkrát, takže mě nepřekvapuje, že v něm nedokážete číst. Je svým způsobem živý, víte?“

Severus obrátil oči v sloup. „No skvělé. Zamiloval jsem se do filozofa,“ prohlásil a navedl je zpět.

Harry se na něj ušklíbl a přehodil si koště přes rameno. „Jen do závisláka v létání.“

Ani jeden z nich si nevšiml Brumbála, přikrčeného v šatně jednoho z famfrpálových týmů, skrytého tak, aby ho náš pár nespatřil. Věděl, že má štěstí. Jediným důvodem, že ho nezaregistrovali, bylo, že byli tak zabraní do svého rozhovoru. Což bylo něco, co s potěšením shledal hned, jakmile se sem proplížil, aby zjistil, jak jim to spolu jde.

„Co děláš v havraspárské dívčí šatně?“ vynadala řediteli Minerva, když ho konečně našla. Hledala ho totiž už dobrou půlhodinu.

„Viděli tě?“ zeptal se poté, co překonal počáteční úlek.

Minerva pozvedla oči k nebi, usuzujíc, že věnovat se své předchozí otázce je vážně bezpředmětné. „Ne, to neviděli. Byli tak zaneprázdnění mluvením, že by si mě nevšimli, ani kdybych před nimi tančila celá nahá.“

„Minervo, to by nikdo vidět ani nechtěl. Nepokoušej se něco takové byť jen navrhovat,“ odpověděl Brumbál tiše. „Bylo by to jako smrtící kletba v lidské podobě.“

Čarodějka se do něj odměřeně zabodla pohledem. „Přesně díky tomuhle nedokážu uvěřit, jak mohou být někteří studenti přesvědčeni, že jsme manželé,“ pronesla se zamračením. „Proč je špehuješ, mimochodem?“

„Myslí si, že jsme manželé?“ zeptal se Brumbál nedůvěřivě. „Takové novinky… děsivé novinky…“

„Albusi!“ vyštěkla na něj Minerva přísně.

Brumbál na ni mrknul. „Jen tě škádlím, Minervo. A neříkej mi, že na ně nejsi taky zvědavá. Harry je jeden z tvých nejoblíbenějších studentů.“

„Mít oblíbence není profesionální. Ale mám ho ráda, je to charakterní člověk. Oba jsou. Ale nejsem si jistá, jestli by mi za takové vyzvědačství poděkoval,“ odvětila upjatě. „A teď už pojď, než se tady objeví děvčata z Havraspáru a toho bídáka z tebe vytlučou.“

Brumbál se zasmál a oba se rovněž odebrali zpět do hradní budovy.

 

Kapitola 12

Harry si pro sebe zvesela pobrukoval, když se usadil ke snídani. Ještě předtím, než vyrazil do Velké síně, si ještě zaskočil uklidit koště, a teď se cítil potom ranním létání dost hladový. Na čerstvém vzduchu a vznášení se bylo zřejmě něco, co nutilo lidský žaludek toužit po jídle.

„Brýtro,“ pronesl k Hermioně, která jako jedna z mála sešla dolů v tuto ranní hodinu. Když odcházel z ložnice, Ron ještě stále dosti náruživě pochrupoval.

„Dobré ráno, Harry,“ usmála se na něj, sledujíc ho, jak si začal nadšeně nakládat jídlo na svůj talíř. „Pěkný let?“ Harry jí ani nemusel říkat, že si byl zalétat, protože jeho apetit soupeřil s tím Ronovým jen ve chvíli, kdy tak učinil.

Harry přitakal, zatímco si lžičkou nanášel nezdravé množství šlehačky na vafle. „Trochu rázný,“ prohlásil, když šlehačku odsunul a rozhlédl se po plátcích banánu. Jakmile je našel, začal je rovněž vrstvit na vafle. „Brzy bude sněžit.“

Hermionu jeho odhad těšil, měla sníh vážně moc ráda. Což bylo něco, o čem si někteří lidé mysleli, že je přílišný sentiment, poté, co žijete v této zemi už takovou dobu. „Neviděla jsem tě, když ses včera v noci vrátil. Muselo být vážně dost pozdě. Šlo všechno dobře?“

„Ano,“ odpověděl Harry bez váhání. „Všechno šlo dobře. Oba jsme stále ještě naživu, takže to považuji za dobře strávený den.“

Hermiona se krátce zasmála, když se sama otočila ke svým vaflím máčeným v javorovém sirupu. „Oba víme, že spolu ty a profesor Snape vycházíte, takže nemusíš udržovat zdání, že se snad stále nenávidíte. Upřímně, byla bych více šokovaná, kdybyste se vůbec kdy zkoušeli navzájem zabít. Myslím si totiž, že by se jeden z vás musel dopustit vážně příšerného činu, aby si to zasluhovalo takové násilí.“

„Zkus to říct hlasitěji,“ podotkl Harry s protočením očí, a pak pohlédl ke zmijozelskému stolu, kde seděl jen Draco s Ginny a ještě pár studentů z prvního a druhého ročníku, kteří zabírali další místa. „Nejsem si zcela jistý, jestli tě slyšeli všichni zmijozelští!“ zvolal nahlas a zašklebil se, když se Draco setkal s jeho pohledem, než rozčileně a pobaveně zároveň potřásl hlavou.

Draco pak něco pošeptal Ginny, ona se zasmála, načež se oba vrátili ke společné snídani. Což Harrymu stále ještě připadalo tak trochu strašidelné.

Hermiona se pobaveně zasmála, jasně rozhodnutá, že si takové prohlášení nezasluhuje odpověď.

Harry se sám pro sebe pousmál, a pak vzhlédl, jen aby načapal Severuse, jak ho pozoruje. Věděl, že muž uvažoval nad tím, o čem tohle všechno bylo. Ale byl docela překvapený zjištěním, že se Snape nechopil příležitosti a nevytěžil z toho dosti výrazné stržení bodů za vyrušování či něco podobného. Harry se s úsměvem vrátil ke své snídani.

Nakonec se dostavil i Ron a poctil je tak všechny svou přítomností.

„Kdy ses vůbec vrátil? Před pěti minutami nebo tak něco?“ zeptal se, když se usazoval vedle Harryho. „Zůstal jsem vzhůru tak dlouho, až jsem z toho usnul, ale to jsi ještě nedorazil.“

Harry obrátil oči v sloup. „No tak, Rone, muselo to být před více než deseti minutami. Jinak bys na mě narazil na chodbě.“

Ron si odfrkl a pak si s chutí začal sázet na talíř párky. „Takže ses unudil mezi tím setkání a čekáním na večeři k smrti? Jak může vůbec někdo večeřet se Snapem?“

„To si prostě vezmeš vidličku a použiješ ji,“ odpověděl Harry prostě. „Ve skutečnosti jsem se včera nenudil ani trochu.“

„Nech mě hádat. Nutil tě platit a vybral mizerný podnik plný podezřelých lidí, ne?“ zeptal se Ron, když zhltnul celé vajíčko.

Harrymu došlo, že nejlepším útokem bude říct pravdu, protože si byl zatraceně jistý, že tomu Ron nikdy neuvěří. „Ne. Platil on a byli jsme v romantické…“ Ron se prudce rozkašlal, „…restauraci, kde jsme si dali víno a rozkošně jsme na sebe pomrkávali.“ Dobře, tak ta poslední část byla vymyšlená, ale ke zbytku příběhu se hodila.

Ron sípal a ve tváři byl purpurový, když se pokoušel říct: „Už o tom nikdy znovu nežertuj.“

Harry se zasmál a vrátil se ke své snídani. Dobře vnímal podezřívavé vlny šířící se od Hermiony, ale odmítal pohlédnout jejím směrem. Tím, že by se na ni podíval, by jí dal totiž svolení k pokládání občasných otázek. Věděl, že se bude ptát i tak, ale byl by raději, kdyby k tomu nedošlo u snídaňového stolu.

Takže ho ani nepřekvapilo, že když skončil s jídlem, Hermiona se zvedla rovněž. Jakmile se oba ocitli znovu na chodbě, bylo to tu zase – příkaz, který se tvářil jako návrh.

„Co takhle zajít do knihovny?“

„Jistě,“ souhlasil Harry pohotově. Zavedl ji do prázdné knihovny, aby si našli místa u stolu. Hermiona si přitáhla knihu, která tam ležela, a kterou si zřejmě nějaká osoba před ní prohlížela.

„Prostě to řekni. To napětí mě ubíjí,“ dobíral si ji Harry jemně.

Hermiona se usmála, znovu knihu zavřela, a pak se na Harryho podívala. „O co mezi tebou a profesorem Snapem jde?“

„Snaží se pro Sorai vybrat vhodného partnera. Takže ze zřejmých důvodů potřebuje mou pomoc,“ odpověděl Harry hladce.

„Harry,“ pokárala ho Hermiona zlehka, „něco mimo toho.“

„Obávám se, že budeš muset být více konkrétní,“ odpověděl Harry. Nenervovalo ho, kam tím směřuje. Věděl to, takže ho to nepřekvapovalo. A věděl rovněž, jaká by měla být odpověď.

Hermiona se na něj usmívala takovým tím hrdým způsobem. Ji přátelé zas tak lehce nedoběhli. „Něco romantické povahy.“

Harry na ni vyrovnaně hleděl. „O nic takového tady nejde.“ Což byla do značné míry pravda.

Hermiona zkřivila rty a zauvažoval nad tím. „Překvapuje mě, že jsi tak klidný, když jsem to naznačila.“

„Čistě hypoteticky,“ začal Harry, „co bys řekla na to, kdyby o něco takového šlo?“

Hermiona se ušklíbla. „O něco jde, že ano.“ To nebyla otázka. „Možná se vy dva nemuchlujete ve výklencích, ale něco mezi vámi je.“

Harry se zasmál a rozhodil rukama. „Řekl jsem hypoteticky. Nic dalšího jsem nedodal. Není co dodávat.“

„Ještě ne,“ odvětila, stále se ušklíbajíc. „Dobře, hypoteticky… pokud by v tom něco takového bylo, pak bych řekla, že jsem za tebe ráda. Nikdy jsi neměl skutečnou šanci myslet na své potřeby. Jsi puberťák, máš své potřeby. A nedívej se na mě tak.“

Harry se rozesmál a uvolněně na ni povytáhl obočí.

„Teď, když je válka za námi, máš čas na sebe a na to, co potřebuješ a chceš. Vím, že bys nikoho nenechal, aby tě zneužil, ale bála jsem se, že pro tebe bude těžké najít někoho, kdo by se o tebe zajímal jen pro tebe samého. A profesor Snape je…“

„Nemusíš to ani dopovědět,“ zavrtěl Harry s úsměvem hlavou. „Potřebuji čas, abych si všechno promyslel, Hermiono. Dám ti vědět, až si utříbím myšlenky, ale tohle je něco, co si musím rozhodnout sám.“

Hermiona se na něj uznale usmála. „Nejsi žádný hlupák, Harry.“

Harry zamrkal. „Někdy je milé si to myslet.“

Seděli spolu v knihovně o chvíli déle, než se pak vyřítili ven, nejen proto, aby mohla Hermiona pokračovat v úkolu, ale aby také uchlácholili knihovnici, která je probodávala ledovým pohledem.

Namísto toho, aby se Harry vrátil s Hermionou do společenské místnosti, oddělil se od ní na půli cesty a řekl jí, že se chce projít. Což byla pravda – při chůzi se mu lépe přemýšlelo. Takže se vydal chodbou, o které věděl, že ho zavede ven.

Když se dostal z budovy, zhluboka se nadechl mrazivého vzduchu. Ano, brzy bude sněžit. Cítil to ve vzduchu, bez ohledu na to, co si o tom prohlášení myslel Severus. Usmívaje se, přešel volným krokem přes trávník. Ani nevěděl, kam vlastně míří. Mohl jít navštívit Hagrida, ale, upřímně, poprvé ve svém životě nějak nevěděl, co by svému příteli a profesorovi v jednom řekl. Takže prostě kráčel dál, směřoval někam a zároveň nikam.

Zpět uvnitř hradních zdí…

Severus věděl, že o něco půjde, když ve sborovně z ničeho nic koutkem oka zaregistroval Brumbála. Vzhlédl od štosu studentských esejí a povzdechl si. „Zcela záměrně jsem se uklidil sem, abych se vyhnul tvému dalšímu vyrušování.“

Brumbál vážně přikývl. „A proto jsem věděl, kam se mám podívat. Někdy jsi opravdu předvídatelný, Severusi.“

Snape zavrčel a vrátil se ke známkování. „Co je to tentokrát?“

„Já,“ začal Brumbál a mávnul rukou, načež vytáhl rudou obálku oraženou zlatou pečetí, „ti osobně předávám tvou pozvánku na vánoční ples. Neopovažuj se tomu tentokrát vyhnout. Vím, že tady Harry nebude, aby si s tebou zatančil, ale…“

Severus na něj zlostně zazíral a chňapl po obálce, vděčný, že nebyl v místnosti přítomen nikdo jiný. „Přežiju to, ačkoliv přiznávám, že tento tvůj taneček nebude příliš nápomocen mému stávajícímu mentálnímu zdraví.“

„Prostě si jen uvař něco z těch svých lektvarů, po kterých jsi tak veselý,“ zamrkal na něj Brumbál. „Uvidíme se u oběda.“

Severus zavrtěl hlavou, ale brzy poté, co se za Brumbálem zavřely dveře, se krátce zasmál. Ano, veselý. To by mohlo být obtížné, vzhledem k okolnostem. Pohlédl na obálku a zamračil se na tu zlatou pečeť. Byl si jist, že ředitel záměrně a cílevědomě vytváří tyto pozvánky v nebelvírských barvách. Ten muž byl jasný sadista. Usmívající se, citronovými dropsy ověnčený sadista. Přelomil pečeť a vyprázdnil obálku, kterou okamžitě poté odhodil i s tou příšernou pečetí do koše. Pozvánku uložil do kapsy, aniž by na ni byť jen pohlédl.

Seděl ve sborovně, dokud se nezačala plnit profesory, kteří ohledně jeho přítomnosti zde pronášeli rádoby vtipné poznámky. Pak se rozhodl, že se raději vrátí do svých komnat, jinak by svým spolupracovníkům musel předvést, zač je toho loket. Takže se ne až tak moc zdvořile omluvil, pobral eseje do náruče a opustil místnost. Mohl ty svitky zmenšit, ale někdy to bylo prostě rychlejší takto. Záleželo totiž na tom, jak blízce hranici příčetnosti jste se nacházeli.

Už byl téměř v obývacím pokoji, když si povšiml něčeho dosti divného. Právě se hodlal zastavit, ale pak namísto toho zamumlal kouzlo, kterým zmenšil svitky, jež následně uložil do kapsy, než se začal plížit za Sorai. Jak se do háje dokázala dostat ven? Říkal si, že ji jen sleduje, aby se ujistil, že se žádný student nedostane do křížku s jejím temperamentem, vědom si toho, že ji ve skutečnosti následuje, protože věděl, koho hledá.

Několik minut pobaveně sledoval, jak se snaží najít způsob, jak se dostat přes těžké dveře vedoucí ven. Nebyly totiž tam žádné škvíry, kterými by se mohla prosmýknout. Nakonec se smiloval, vystoupil ze stínů a přešel ke vchodu.

„Řekni mu, ať tě raději vrátí v jednom kuse, jinak že nebudu spokojen. Nemám zájem o to, aby tě odnesl orel nebo cokoliv jiného,“ prohlásil Severus směrem k překvapené kobře, když jí otvíral dveře. „A pokus se nenechat zašlápnout.“

Sorai radostně zasyčela, než se proplazila skrz dveře.

Severus ji sledoval s pobaveným zavrtěním hlavy. „Vážně budu muset dát na terárium visací zámek,“ zamumlal si pod fousy, když znovu zavíral dveře a vracel se do svých komnat.

Bylo by zbytečné říkat, že byl Harry překvapený, když se se svou známou kobrou setkal.

Sorai?“

Sorai k němu bezodkladně vklouzla, byla rychle pozvednuta a obtočena kolem Harryho krku, aby se mohla zahřát. „Pán mě nechal jít. Nemohla jsem se dostat přes dveře a on mě pustil.“

To jsi mě chtěla vidět tak moc, že jsi zašla tak daleko? Pro hada to není zrovna krátký výlet,“ vyptával se Harry, když se znovu rozešel s kobrou bezpečně umístěnou na svém krku.

Chce, abys mě přinesl v jenom kuse,“ prohlásila Sorai dodatečně. „Ale já se nudila. Neměla jsem nikoho, s kým bych si mohla popovídat, a jsem na tom teď závislá.“

Harry se usmál, vážně ji za to nemohl peskovat. „Brzy tě vezmu zpět. Už jsem ze všeho toho chození unavený a tady je dosti chladno. Třeba mi dovolí na chvíli zůstat, abychom si promluvili u tvé ubikace…“

Pokud neodvede tvou pozornost…“

Harry se usmál a statečně sdělil své dospívající mysli, aby si už konečně dala pauzu.

Sorai zněla pobaveně, když prohlásila: „Hladina tvých feromonů právě vzrostla.“

Tak to ti děkuji. Teď to ignoruj. Jsem teenager, prostě se to stává,“ vysvětlil Harry rychle a s trochou studu.

Máš mého pána rád?“ zeptala se Sorai nevinně. „Nemohla bych mu to říct, i kdybys mi to řekl, ale ráda bych to věděla.“

Harry si povzdechl a zastavil se. Pak si vrazil ruce do kapes. „Nejsem si jistý. Řekl jsem mu dnes ráno, že mu dám odpověď ohledně případného budoucího vztahu, až se vrátím z prázdnin.

Pokud bych pohrozila, že tě kousnu, odpovíš mi?“

Harry se usmál, ale necítil se v nebezpečí. „Ne. Prostě potřebuji trochu času, Sorai.“

Řekl jsi proč…“

Ano, to ano,“ vzpomněl si Harry. „A to stále platí. Do teď jsem neměl na skutečný vztah čas a chci si být jist, že slepě nespěchám jen tak do něčeho. Vlastně mi ani moc nezáleží na tom pohlaví nebo dokonce věku… teď už ne. Člověk to stejně nemůže ovládat. Ale to, že mi to nevadí, není stejné jako vědomí, jestli by mi to nevadilo u něj. Jsem zmatený puberťák, který až donedávna žil život dospělého. Naučil jsem se, že některé věci prostě vyžadují čas. Už nejsem tak unáhlený jako kdysi.“

Vy lidi jste matoucí. Ale ty nejsi tak špatný.“

Děkuji ti.“ Harry protočil oči. „Myslím, že v tuto chvíli bude nejlepší, když se dostaneme dovnitř a vrátíme tě do terárka.“

Takže zatímco se Harry vlekl s kobrou zpět do hradu a skrz chodby, stále s ní klábosil, tentokrát o přicházejícím sněhu. Také ho cítila ve vzduchu, jak se ukázalo. Oba ignorovali pohledy, kterými je obdařovali studenti, třebaže o nich dobře věděli.

Bylo to už dávno, co Harry našel cestu ke Snapeovým komnatám. Necelý rok, ale blížilo se to. A přesto si na tu cestu lehce vzpomněl, což bylo štěstí, když vezmeme do úvahy, jak snadno se dalo v podzemí ztratit. Bylo mu ovšem jasné, že kdyby se tak stalo, Sorai by ho lehce navedla. Hadi byli v tomto velmi chytří.

Dosáhl dveří, které vypadaly jako další část kamenné zdi, tedy pro ty, kteří nevěděli, po čem se dívat. Harrymu trvalo dobré dva měsíce, než se trefil, a Snape se na jeho účet opravdu dobře bavil. Tiše na ně zaklepal, věda, že ho Snape uslyší, pokud už nevěděl, že tam je.

Brzy poté se kamenné dveře změnily ve dřevo a odhalily tak kliku. Harry vstoupil a zachvěl se v chladném průvanu. „Jak vidím, stále ještě nedokážete vykřesat pořádný oheň,“ zamumlal, když vešel do obývacího pokoje.

„Domníval jsem se, že člověk, který létá nad mraky ve výškách, kde se do něj opírá mráz, dokáže trochu chladu tolerovat,“ podotkl Snape z místa, kde seděl u svého stolu a opravoval zbývající eseje.

Harry obrátil oči v sloup a sundal si boty. Věděl dobře, že kdyby Snapeovi dusal po podlaze ve svých těžkých botách, mohlo by to muži přivodit záchvat. „Přinesl jsem ji na tři kusy. Očekávám, že ji dokážete sešít dohromady,“ škádlil ho a usmál se, když se Sorai syčivě zachechtala.

„Pak doufám, že ji Poppy dokáže pospojovat,“ oplatil mu stejným dílem, aniž by vzhlédl od eseje, na které právě pracoval. „Její ubikace je v mé knihovně. Sejmul jsem štíty. Pokuste se nic neroztřískat, až tam budete.“

„Roztřískat knihu? Tak beznadějný zase nejsem,“ zasupěl Harry, a pak odešel úzkou chodbou, která vedla z obývacího pokoje a kuchyně. Ignoroval dveře, o kterých věděl, že vedly do Severusovy laboratoře, a místo toho vstoupil po dohodě se Sorai do knihovny. Nikdy mu nebylo dovoleno ocitnout se tak daleko v této chodbě, třebaže tady pobýval v minulosti z mnoha důvodů několikrát.

Když vešel do knihovny, zjistil, že vypadá zcela tak, jak si myslel, že bude. Zaplněná knihami, ale zázračně bez jakéhokoliv prachu. Také se tam nacházelo několik čalouněných pohovek a křesel a tu a tam nějaký ten stůl. Ve vzdáleném koutě bylo postaveno skleněné terárium s kameny, trochou vegetace, spoustou písku, malým bazénkem s vodou a miniaturním sluncem pohupujícím se tak, aby imitovalo skutečné slunce.

Přesunul mě sem včera. Bývala jsem v jeho laboratoři, ale myslím, že doufal, že mě přijdeš navštívit,“ prohlásila Sorai, když si Harry pohrával s víkem ubikace.

Takže mě stále nechce ve své laboratoři, huh?“ ušklíbl se Harry a dal víko pryč.

Překvapilo mě, že tam tak často pouštěl toho pamětihodného starce, když spolu mluvili o jeho citech k tobě.“

Harry se pousmál, zatímco ji odvíjel ze svého krku. „Myslím, že je plný překvapení. Člověk by si nikdy nemyslel, že je na něm něco víc, než co je vidět na pohled.“ A pak ji položil do písku.

Běž si s ním promluvit, já se o sebe postarám. Ale přijď mě brzy navštívit,“ prohlásila Sorai pevně.

Přijdu,“ usmál se Harry a vrátil víko od terária na místo, než opustil knihovnu. Rozhlédl se po chodbě a zjistil, že tam nejsou žádné další dveře, ačkoliv pochyboval, že by je mohl prozkoumat, i kdyby chtěl.

Takže opustil chodbu a zamířil zpět. Sám se pozval a usadil se na židli na stranu, kde seděl Severus. Dokonce si odvážně dovolil zvednout jeden ze začerveněných svitků a rozvinul jej, aby se do něj mohl začíst.

Severus přerušil známkování a pozvedl na toho chlapce, který se zájmem četl, obočí. „Pochybuji, že byste měl kvůli svému zlepšení číst právě tuto esej, protože není hodna ani toho pergamenu, na kterém je sepsána.“

Harry se zasmál. „Ne. Jen se bavím sledováním, že nejsem jediný, kdo je cílem vašich sarkastických posudků,“ podotkl a ukázal na rudý komentář. „Není to trochu kruté?“

„Rozhodně ne,“ odpověděl Severus bezodkladně. „A teď to položte.“

Harry tak učinil a s povzdechem se opřel do židle. Vytáhl hůlku a duchem nepřítomně máchl ve vzduchu, aby z čista jasna vyčaroval horkou čokoládu. Vzal hrnek a postavil jej před Severuse, než vykouzlil jeden i pro sebe. Uklidil hůlku a usmál se na muže, který zíral na ten nápoj. „Neotrávil jsem to.“

Severus přenesl svůj pohled z hrnku na Harryho. „Jsem jen překvapen, že se vám povedlo něco, co nezpůsobilo žádnou explozi.“

Harry pozvedl oči k nebi a upil doušek. „Cvičil jste mě déle, než kohokoliv jiného. Pokud snad něco pokazím, tak proto, že jste neučinil nic, abyste to napravil. Tedy vše kromě lektvarů,“ dodal Harry návdavkem.

Severus zabručel a pozvedl svůj hrnek horké čokolády. „Takové… frivolní věci… běžně nepiji.“

„Horká čokoláda je výborná, ne frivolní. A teď se napijte,“ trval na svém Harry s úsměvem. „Roztaví to trochu ledu ve vašem srdci, takže si pak můžeme dát partii šachů.“

Severus se pohledem zaměřil na teenagera, který se pokoušel nerozesmát, zatímco upíjel ze svého hrnku. Pak sklonil hlavu k tomu svému. „Zřejmě hodláte způsobit smrt buďto mě nebo mé kariéře,“ prohlásil, a pak opatrně ochutnal.

Harry se zasmál. „Ne, s celou tou vraždící záležitostí jsem už skončil. A ohledně vaší kariéry – můžete říct Brumbálovi, že jsem na hodinu odvedl vaši pozornost. Jsem si jistý, že mi udělí trest, a to bude tak všechno.“

Severus se zakuckal, než zavrtěl hlavou. „To by mě vážně dojalo. Myslím, že to ustojím.“ A pak se znovu dlouze napil horké čokolády.

Harry ho souhlasně sledoval. „No ták, zbývají vám jen dvě. Můžete je dodělat, až zase jako obvykle vynecháte oběd,“ řekl a postavil se. „Zahrajeme si šachy.“

„Copak je Ron nedostupný?“

„Ron není ten, s kým si chci právě teď zahrát,“ usmál se Harry a otočil se. „Ale mohu počkat, než to dokončíte, jestli chcete. Nemám co dělat. Všechny domácí úkoly už mám hotové.“

Severus s pousmáním zavrtěl hlavou. „Tak dobře. Vyhrál jste, vy jeden zatraceně vytrvalý puberťáku,“ prohlásil. Pak vstal a připojil se k Harrymu, který vypadal velmi spokojen sám se sebou.

Uběhly dvě hodiny, během kterých zvládli šest her v šachy a téměř tři litry horké čokolády. Harry se setkal s něčím, o čem si nikdy nemyslel, že kdy uvidí. Severus Snape v cukrovém rauši. Což bylo znepokojivé a stejnou měrou zábavné. Nikdy toho muže neviděl tak čilého.

A právě tak je tam našel Brumbál.

„Tohle nebyl tah podle pravidel!“ napomenul Severus Harryho, zatímco se pokoušel nekymácet se ze strany na stranu v důsledku přemíry energie.

Harry se zasmál a zauvažoval, jestli by neměl Snapea propustit, aby mohl začít běhat kolem hradu nebo tak něco. Muž vypadal na pokraji výbuchu, jak se snažil chovat normálně, zatímco překypoval elánem. „To tedy byl. Naučil jsi mě to, když jsme byli loni na Velikonoce v Praze.“

„Ale to se stalo loni na Velikonoce,“ prohlásil Severus zadumaně s několika svižnými pokývnutími.

Brumbál se pokoušel nerozesmát a nezubit se jako blázen, když k nim došel. „Přemýšlel jsem, kvůli čemu jste asi zmeškali oběd.“

Harry se na něj usmál. „Pardon.“

Severus škytl a zamračil se na Brumbála. „Kvůli tvému vyrušení jsem ztratil myšlenku,“ řekl a ukázal Brumbálovým směrem roztřesený prstem, než stočil pohled zpět k šachovnici.

Brumbál polkl smích a pohlédl na Harryho. „Co jsi to s ním udělal?“

„Vypil asi tak dva litry horké čokolády,“ vysvětlil Harry. „Nemyslím, že by běžně konzumoval takové množství cukru. Za pár hodin to bude mít těžké.“

„Horká čokoláda je nechutná,“ prohlásil Severus a znovu si přihnul. „Ale návyková.“

Harry přikývl. „Samozřejmě, Severusi.“

Brumbál s úsměvem zavrtěl hlavou. „Myslím, že ho nechám ve tvých schopných rukách. Nechám vám přinést oběd a vysvětlím slečně Grangerové a panu Weasleymu, že jsi právě nepostradatelný jinde.“

„Díky,“ odpověděl Harry hřejivě, než se sklonil k šachovnici. „Severusi, proč hýbeš mými figurkami?“

„Protože ti to trvá moc dlouho,“ vysvětlil muž šťastně a briskně pohnul jednou ze svých. „Šach.“

Harry se na něj přes stolek zamračil.

Brumbál se rozesmál, a pak jim věnoval poslední pohled, než je znovu zanechal o samotě. S překvapením si uvědomil, že kdyby býval věděl, co Sorai provede, nechal by ji utéct z terária už dávno.

Mezitím se Harry pokoušel zachránit svého krále a připravit se na neodmyslitelný a brzy se rýsující pokles cukru, ke kterému dojde, až Severuse jeho nabuzení opustí. Bude to jistě zajímavé, o tom byl přesvědčen. Ačkoliv jistě jednodušší, než se muset potýkat s nevrlým a opilým mužem. Jen doufal, že ho Severus nezabije, až se z náhlého poklesu energie vzpamatuje.

 

Kapitola 13

Když Severusovo tělo náhle opustila cukerná euforie, bylo to zcela zjevné. Harry znal všechny příznaky dobře. Díval se po nich. A zatímco to bylo v některých aspektech zábavné, zároveň mu to přišlo děsivé.

Harry doopravdy doufal, že se dožije zítřka.

Severus se zhroutil takovým způsobem, že vypadal téměř fyzicky menší. Jeho předtím rozjasněné oči byly netečné a prázdné. Všechny končetiny, dříve tak aktivní, se najednou jevily bez života. „Cítím se, jako by mě právě pošlapal dům.“

Harry potlačil úsměv a jemně odpověděl: „Dům nemůže nikoho pošlapat.“

„Ale může,“ odsekl Severus žalostně, nehledě na to jak dětinsky to znělo.

„Měli bychom tě dostat do postele. Potřebuješ načerpat energii šlofíkem,“ prohlásil Harry rozumně a postavil se.

„Šlofíkem.“ Severus vydal zvuk, kterým Harrymu přesně sdělil, co si o takových věcech myslel.

Harry se usmál. „V tomhle mi věř. Potřebuješ si jít lehnout,“ trval na svém a nabídl mu svou ruku. „Tak pojď. Ujistím se, že se tam dostaneš v pořádku. Třeba mě pak budeš mít menší chuť zabít.“

Severus popadl jeho ruku, ale jinak neučinil žádný pokus o to se postavit, ať už s Harryho pomocí nebo bez ní. „Nikdy bych nezabil někoho, koho mám rád,“ odpověděl a vzhlédl k Harrymu se zamyšleným, ale něžným pohledem. „I kdyby ses rozhodl, že mi nedáš šanci.“

Harry se na moment zarazil, vrávoral na hraně udělat a říct několik protichůdných věcí najednou, než si nakonec klekl, Severusovu ruku stále ve své. „Nepřipravuj se na to nejhorší, když ještě neznáš výsledek. Věř si trochu a věř trochu mě. Musíš přece vědět, že jsi měl vždycky šanci, když jsem se rozhodl o tom vůbec uvažovat. To já bych měl být ten, kdo je tady vystrašený, ne ty.“

Severus zamrkal, zatímco se pokoušel prodrat vatou ve svém mozku. „Vystrašený?“ zopakoval s něčím, co, jak doufal, vypadalo jako zamračení.

Harry mu věnoval takový ten váhavý poloúsměv, než se znovu odhodlaně postavil. „Čas jít spát. Žádné další odmlouvání.“

„Proč vystrašený?“ naléhal na něj Severus, ignoruje to, co Harry řekl. Věděl totiž, že mladší muž dříve přiznal, že byl vystrašený jen jednou v životě, a že v ten moment právě čelil velkému zlu. Takže co? Znělo to, jako by to mělo co dělat s něčím, co se mezi nimi právě odehrávalo. A pokud tomu tak bylo, pak o tom z mnoha vážných důvodů chtěl vědět.

Harry se nad starším mužem na chvilku zamyslel, věda, že třebaže právě trpí náhlým nedostatkem energie, Severusova mysl měla stále sklony zůstat bystrá. A proto zřejmě jeho předchozí poznámka vedla k mnoha závěrům, či snaze zjistit ten správný. „Až do nedávna jsem žil celý svůj život pro ostatní,“ prohlásil Harry, zatímco nad ním stál. „A třebaže jsem to nenáviděl, můj život mi byl předurčen. Teď mám šanci žít podle svého a tak, když jsem se poprvé ocitl venku, bylo to vzrušující, ale rovněž trochu děsivé. Nechci nic podělat, protože nemám zaručeno, že tě budu mít nablízku, abys mi zachránil zadek. A pokud sis toho ještě nevšiml, dosti se na tebe spoléhám, ať už si to v tu chvíli uvědomuju nebo ne. Nemám moc nadání chránit si svou vlastní kůži.“

„Bez ohledu na cokoliv budu vždy na blízku,“ odpověděl Severus jemně. „Některých návyků se člověk jen těžko zbavuje.“

Harry se na něj pousmál. „Děkuji, Severusi,“ řekl tiše, než ho neústupně zatahal za ruku. „A teď do postele s tebou.“

Severus zaskučel, ale zvedl se na nohy, s velkou pomocí, což by nikdy nepřiznal. Bylo příjemné, když se o něj mladší muž staral. „Dobře,“ vydechl a začal je vést směrem do široké chodby odbočující ze vzdálenějšího kouta obývacího pokoje.

Harry ho podpíral a ani nemuknul o tom, že to Severus mohl zvládnout sám. Nevadilo mu pomoci, a pokud by byl upřímný, byl zvědavý. A to ani nezmiňujeme ten zvláštní, ale příjemný pocit, který cítil ze vzájemné blízkosti – bok po boku, tak těsně u sebe v prostoru, který byl určen pro jednoho, s Harryho paží ovinutou kolem Severusova pasu a druhou, svírající zápěstí jeho levé ruky přehozené přes jeho ramena.

V určitých ohledech stálo ochomýtání se kolem za to.

Severus se natočil k jedněm ze tří dveří v této chodbě a mávl volnou rukou, aby se z nich ochrany zvedly a dveře se na jeho podnět otevřely. „Všimni si všech těch mučících zařízení,“ zavtipkoval, když klopýtnul o práh, stále s Harrym po boku. Šťastná náhoda, že byl mladší muž tak vychrtlý, jinak by se tam nikdy nedostali.

Harry vydal částečně chmurné, ale pobavené uchechtnutí. Obojí plynoucí ze skutečnosti, že Severus zmínil jisté představy, které o něm kolovaly, a zároveň ze skutečnosti, že vážně potřeboval přitáhnout otěže své, v poslední době přebujelé, představivosti. Zdálo se fér a správné tvrdit, že ho za to muž, kterého podpíral, obviňoval. „Budu se snažit.“

Tehdy ti dva konečně vrávoravě dorazili do ložnice Severuse Snapea. Třebaže nebyla zaplněná předměty, které by středověké podzemí jistě uvítalo, pro někoho, koho už profesor Lektvarů vážně ohromil, by mohla být i naprostá obyčejnost místnosti doopravdy děsivá.

Všechen nábytek byl standardní, nic honosného či kouzelnicky stylového. U pravé stěny stála prostá postel a dále se v místnosti nacházela masivní skříň, noční stolek, na kterém byla posazená charakteristická lampa, skřínka s šuplíky, na jejímž vrcholu sídlil starodávný přehrávač, a pohovka pro dva, na jejíž jedné části byl odložený objemný, starý svazek.

Harry Severusovi pomohl k jedné straně postele, ačkoliv mu to šlo pomalu vzhledem ke všemu tomu rozptylování kolem. Sám byl možná chodící pohromou, ale vykompenzoval to pružností a reflexy. Takže bylo relativně snadné – více než by mělo – zaměnit stranu, ze které Severuse podepíral, aby mu umožnil lepší ulehnutí. „Přikrývku?“ zeptal se, když uzpůsoboval svůj úchop.

„Těžko říct, když se tvé tělo proti mému stále hýbe,“ podotkl Severus suše, příliš unavený na to, aby se zamyslel nad cenzurováním svých slov.

Harry zčervenal a potlačil uchechtnutí. „Mrzí mě to.

„O tom pochybuji.“

Harry na něj dětinsky vyplázl jazyk. „Och, sklapni už, Severusi. Chceš teda přikrývku nebo ne? Soustřeď se.“

Severus zavrtěl hlavou. „Bylo by mi příliš velké horko. Tohle je dobré,“ vyslovil tak, že to nebylo srozumitelnější než znavené zívnutí. Dokonce ani ten pocit, když se o něj Harry otíral, třebaže ne se sexuálním úmyslem, ho zřejmě nedokázat vysvobodit z poklesu energetické hladiny cukru.

Zatraceně.

Harry peřinu přesto jednou rukou přisunul, neboť si říkal, že bude pak pro Severuse jednodušší přikrýt se, kdyby mu začala být zima. Narovnal se v zádech a pohlédl na muže, kterého napůl podepíral. Severus vypadal, že spí ve stoje. Harry se usmál. Něco takového vídával jen zřídka. „Tady,“ řekl a natáhl k němu ruku, kterou ho už nedržel za zápěstí.

Severus na něj kalně zazíral, téměř jako by netušil, o co jde. Očividně byl zcela zmatený a měl pro to dobrý důvod. Pomoc, jakkoliv zamaskovanou, nebyl zvyklý přijímat. „Co?“

„Věříš mi?“ zeptal se ho Harry tiše, dlaň, která zůstávala na místě, napřaženou.

Co to dneska s Harrym a jeho hloupými otázkami bylo? Dokonce ani jasnozřivému Severusovi nikdy nedávaly smysl. Takže k tomu, do háje, zcela jasně nemohlo dojít teď. „Samozřejmě,“ ohradil se otupěle, ale stále se nepohnul.

„Tak mě chytni za ruku,“ začal Harry, „a nech mě, ať tě položím,“ dokončil a čekal na nevyhnutelnou námitku.

Severus se na něj podíval, jako by se, dokonce i v tomto vyčerpaném stavu, rozumělo samo sebou, že zvažuje Harryho příčetnost. Nehledě na důvěru.

Harry rozhodnutí ale nezakolísalo. „Věř mi,“ žádal ho trpělivě, zatímco hleděl do těch nestřežených, pochybovačných očí.

Harry si vždy všiml, když byl Severus ochotný se otevřít, nehlídat se. Pokaždé to bylo jako poprvé – nikdy to nezevšednělo.

Severus váhal jen o okamžik déle. Natáhl rukou, která se právě nenacházela kolem Harryho pasu, a sevřel dlaň mladšího muže. Věřil mu, a kdyby to snad mělo skončit tak, že se kvůli Harryho další vylomeniny zraní, vždycky ho mohl později proklít.

Harry se usmál, jeho sevření se zpevnilo, když se muž otočil a nechal se spustit na záda – zcela se na něj spoléhaje, že mu nezlomí ruku. A Harry to neměl v plánu.

Namísto toho mladík o krok ustoupil a pravou rukou plynule vmanévroval skloněného Severuse do kontrolovaného a poměrně elegantního pádu šikmo na postel.

Všechno šlo hladce, až na jednu věc.

Harry se zapomněl zmínit, že by měl Severus v půli pohybu jeho ruku pustit…

Severusova paže se bezpáteřně zřítila a neočekávaně s sebou strhla i tu Harryho. Toho stejného Harryho, který tak často trpíval pobaveným nařčením, že je tím největším nemehlem na zemi.

Dnešek nebyl výjimkou.

Takže nakonec ten samý šokovaný a hlasu zbavený Harry skončil napůl rozvalený na Severusovi… který zcela ironicky upadl do hlubokého spánku v okamžiku, kdy se jeho hlava dotkla polštáře. Harry si nemohl pomoci, aby se tiše nerozesmál, když se odvaloval z postele. Třebaže jeho odvaze trvalo nějakou dobu, než se pohnula a zariskovala možné probuzení té nereagující hroudy na posteli. Ostatně jako s dalšími věcmi – bude o tom uvažovat později.

Harry se usmál, když pohlédl na spícího muže. Tohle nebylo poprvé, co ho viděl usnout vyčerpáním. Ale bylo to poprvé, co se k tomu Severus přiznal. Žmoulaje si spodní ret neschopností se rozhodnout, posadil se Harry na kraj postele, aby ho mohl sledovat.

Po chvíli ale vstal, přikryl ho peřinou, protože, třebaže muž předtím tvrdil, že by mu bylo moc horko, ze zkušenosti věděl, že Severus často během spánku prochladl. Když museli tehdy v Evropě a Kanadě na noc zůstávat v hotelích nebo úkrytech, Severus se vždy obklopoval kupou přikrývek. Takže mu vytáhl peřinu až na zvolna se zdvihající a klesající hruď.

Pak se otočil, mávnutím ruky zhasnul světla a po špičkách odešel z místnosti, tiše za sebou zavíraje dveře. Když se dostal zpět do obývacího pokoje, našel tam pro ně přichystaný oběd, stále nedotčený od té doby, co byl doručen.

Harry si přisunul svůj talíř a usadil se ke stolu. Eseje odložil stranou a uchopil vidličku. Mohl odejít, ale cítil, že by to nebylo správné. Severus, třebaže by to okamžitě popřel každému, kdo by se na to zeptal, by se nevzdálil, kdyby se Harry takto abnormálně unavil. Takže i Harry zůstane, koneckonců, starali se přece jeden o druhého.

Vždy to tak dělali, ať už si to uvědomovali nebo ne.

Když dojedl, odeslal talíř zpět do kuchyně. Vstal, a než zamířil k pohovce, přivolal si knihu, která ležela na poličce k němu nejblíže. Zdálo se, že to byla ta nejnovější, kterou Severus četl, neboť se nacházela na vrchu pečlivě srovnaných knížek na poličce. Pohled na obal mu prozradil, že se Severus zajímal o svůj chov hadů. Rozhodnutí pořídit Sorai partnera, aby jí dělal společnost, zřejmě myslel velmi vážně. Přesto ho Harry podezříval, že většina z vajec, ne-li všechna, přijdou do lektvarů.

Dumal nad tím, jak tohle Severus plánuje své kobří matce vysvětlovat.

Zasmál se, když mu taková myšlenka přišla na mysl, a pak se uvelebil na pohovce a otevřel knihu. Se vší tou schopností mluvit s hady o nich nebyl téměř vůbec informován. Takže neviděl důvod, aby se trochu nezačetl, když už tady zůstal. Nebyl si jistý, jak dlouho bude Severus spát, ale možná se zvládne prokousat několika kapitolami.

A přesto to nebyl Severus, kdo se v těch pokojích objevil jako první.

Z krbu vystoupil Brumbál a vypadal dosti potěšeně, že tam Harryho stále ještě vidí. „Požádal tě, abys zůstal?“

Harry vzhlédl a zasmál se té otázce. Knihu složil do klína a zavrtěl hlavou, upravuje svou polohu, aby zabíral jen polovinu pohovky. „Kdyby se to stalo mně, zůstal by, a já bych z toho měl divný pocit, kdybych ho tady nechal samotného poté, co jsem ho v takovém stavu odeslal do postele. Asi je to zvyk.“

Brumbál se posadil na gauč, do části, kterou pro něj Harry uvolnil. „Informoval jsem tvé přátele, že jsi až do odvolání indisponován, a aby neměli obavy. Takže se o tebe, přirozeně, bojí.“

Harry se zasmál. „Nic překvapivého.“

„Ano. Nemám tušení, proč mi prostě nevěří,“ bědoval s úšklebkem. „V každém případě máš ale volno, abys tu mohl zůstat tak dlouho, jak si jen budeš přát.“

„Měl jsem v plánu odejít, jakmile se ujistím, že je v pořádku,“ sdělil mu Harry, než se zadíval směrem k ložnici. „Tedy za předpokladu, že mě dřív nezabije, že jsem ho do takového stavu v první řadě dostal. Až totiž už nebude tak unavený, mohl by přehodnotit svůj názor na proklínání.“

„Jen ty bys tady zůstával tak dlouho, abys to zjistil,“ zasmál se Brumbál rozjařeně.

Harry se usmál: „S rozpoznáváním nebezpečí jsem měl vždycky problémy. Neřekl byste?“

„Severus by to jistě řekl.“

„Mmm.“

Brumbál se rozhlédl po pokoji. „Za všechny ty roky, co ho znám, jsem ho viděl v podnapilém stavu jen párkrát, ale nikdy hýřícího přemírou energie z cukru. Dokonce, ani když byl ještě student.“

„Jako hyperaktivního puberťáka by bylo nemožné ho zvládnout,“ zasmál se Harry, ušklíbaje se té myšlence. „Také jsem ho neviděl moc pít. Myslím, že naposledy, kdy jsem ho spatřil opilého, jsme se právě nacházeli v Rumunsku, tehdy v listopadu. A to jen proto, že mu tam jakási břišní tanečnice přiostřila pití.“

Brumbál trochu vykulil oči a ten výraz na jeho tváři byl neuvěřitelně zajímavý. „Ony tam byly břišní tanečnice? Nejsem si vědom, že by vám školní rozpočet proplácel návštěvu takového místa.“

Harry se zahihňal. „Šli jsme se najíst do indické restaurace. Netušili jsme, že tam bude i… představení. Byl to přece rodinný podnik!“ ujistil ho rychle. „Jen to pití bylo trochu silnější. Třebaže on očividně věděl, co se stalo, a myslím, že byl rád, že měl omluvu pro to se tak zřídit.“

„Huh.“ Brumbál na něj nevěřícně zíral. „Najednou mám pocit, že jsem vás dva měl lépe vyslechnout, kdy jste se z těch výprav vrátili.“

Harry se usmál. „Jako kdyby vám to snad řekl.“

Brumbál si nedokázal pomoci, aby s ním nesouhlasil. Měl pravdu. Pokud se totiž Severus nechtěl s něčím svěřit, bylo téměř nemožné přinutit ho tak učinit. „Tak tedy, musím se vrátit do ředitelny. Čekám profesorku McGonagallovou na čaj. Pokud bys něco potřeboval, ozvi se krbem, ale myslím, že bys měl být v pořádku.“

Harry se s ním rozloučil a počkal, dokud nezmizí v krbu, než se znovu chopil knihy a uložil se, aby mohl pokračovat ve čtení. Ta publikace byla překvapivě málo technická; zázračná výjimka v porovnání s knihami, kterými se Severus běžně obklopoval. Což naštěstí znamenalo, že si z ní Harry dokázal něco odnést, aniž by trpěl bolestmi hlavy.

„Mohl bys mi vysvětlit, jak to, že mám kocovinu?“

„Nemáš,“ zasmál se Harry, aniž by vzhlédl od čtení, třebaže ho ten hlas vylekal. „Prostě jen nejsi zvyklý na cukr.“ Odložil knihu na stranu a vzhlédl k místu, kde Severus postával, poblíž vstupu do chodby, a mnul si rukou čelo. „Pojď a něco si sněz. Dá tě to dohromady.“

Severus na něj pohlédl a nechal ruku spadnout k boku, zatímco sledoval, jak Harry zvedl talíř s jídlem a nabídl mu ho, mumlaje ohřívací kouzlo. „Proč jsi zůstal?“

Harryho pohled se letmo setkal se Severusovým, než se mladík usmál. „Protože jsi to chtěl.“

„Nikdy jsem neře-“

„Ani jsi nemusel,“ odvětil Harry prostě a pokynul k talíři, který držel. „Pojď se najíst.“

Severus na něj na moment zíral, než k němu přešel, aby si s úsměvem, který se zvolna a úspěšněji začínal prohlubovat na jeho tváři, převzal talíř. „Díky.“

Harry se nemohl ubránit vlastnímu úsměvu. Nemyslel si, že ho někdy omrzí vidět toho muže takhle se tvářit. Severus Snape nebyl člověk, kterému bylo dáno mnoho příležitostí k úsměvům, a Harryho to, jelikož byl příčinou těchto vzácností, vnitřně zahřálo. „Ovšem,“ odpověděl tiše a udělal mu místo na gauči.

Severus, který by se šel najíst ke stolu, se nad tím znovu zamyslel, když se Harry přesunul. Třeba by mohl pro jednou porušit své pravidlo a najíst se na pohovce. A tak se usadil.

„Klidně mě vykopni, kdykoliv budeš chtít,“ prohlásil Harry a znovu otevřel knihu, třebaže se mimovolně posunul blíž k tomu hřejivému tělu, sedícímu vedle něj. „Je mi jasné, že jsem tě dostal někam, kam jsi vůbec neměl v plánu zajít.“

„Ano, známkování. Vždy je tak zábavné.“

Harry se rozesmál.

„Mluvím vážně!“ oponoval Severus s protočením očí. „Vy studenti si totiž vymýšlíte ty nejnepochopitelnější hovadiny. A nejlepší na tom je, že si ve skutečnosti myslíte, že si toho ani nevšimnu.“

Harry mu věnoval uražený pohled. „Možná jsem jich pár sám vymyslel, ale nezacházel bych tak daleko, že bych je nazýval nepochopitelnými. A vím, že sis všiml, nemám totiž v hlavě jen pitomosti,“ ušklíbl se a otočil se zpět ke knize.

„Jen většinou.“

Harry po něm střelil postranním pohledem. „Sněz si svou zeleninu.“

Severus se ušklíbl, ale učinil, jak mu bylo řečeno. Byl až příliš vyškolený na to, aby se o téhle zeleninové věci handrkoval, a navíc ji měl rád. A mimoto, stejně věděl, že se ho Harry pokouší umlčet dřív, než by mohl mladšího muže dál trápit. Kdyby to jen bylo tak jednoduché. „Zdá se, že jsem si právě uvědomil, že jsi to byl ty, kdo mě do tohohle stavu dostal.“

Harry znal ten tón až příliš dobře, a tak se pokoušel nesmát. Vzhlédl a uviděl škádlivou jiskru v těch černých očích, zcela v protikladu k přísnému výrazu v Severusově tváři. „Dobře si vzpomínám, jak jsi sám tvrdil, že mě nemáš v úmyslu zabít…“

„Zabít tě ne. Ale mohl bych třeba…“

Zbytek Severusova prohlášení byl zahuhlaný do Harryho dlaně, která rychle přistála na jeho ústech. Harry se usmál, když na něj Severus se zjevným zamračením zazíral. „Nelaškuj se mnou,“ sdělil mu na rovinu. „Vím, že nejsi šílený. Takže ten svůj nápad laskavě přehodnoť.“

Severus obrátil oči v sloup, a pak se natáhl a jednou rukou uchopil Harryho zápěstí. Odtáhl tu pohoršenou ruku pryč a jeho úšklebek se vrátil. „Existuje spousta věcí, které bych ti rád udělal namísto toho, abych tě zabil. Ale ne tady, ani teď.“

Harry zamrkal a cítil, jak pod jeho upřeným pohledem rudne. A tak se odvrátil a sklonil hlavu, zacílil se na místo, kde ho Severus stále držel za zápěstí. Což byl pohled, díky kterému si vzpomněl na jejich schůzku-která-žádnou-schůzkou-nebyla, kdy nějakým způsobem skončili držící se za ruce, zatímco Harry předstíral, že si toho ani nevšiml. Při pohledu zpět se pokusil o úsměv. „Myslím, že vím.“

„Děkuji, že jsi zůstal,“ prohlásil Severus, když s lítostí uvolnil Harryho zápěstí.

Harry otupěle přikývl a ruku stáhl. „Bylo mi potěšením.“

Severus se na Harryho zadíval trochu melancholickým pohledem, jen aby zjistil, že chlapec zírá dolů na knihu v klíně, ale jeho oči se nehýbají. Namísto toho se zdálo, že jsou téměř přišpendlené na jeho rukách. Zapřemítal nad tím, dojedl a odeslal prázdný talíř pryč. Pak si spolu s brkem přivolal jednu z esejí, která si vynucovala jeho pozornost. „Opravdu bys byl schopen ta slova číst,“ prohlásil Severus, když se natáhl a jemně uchopil ruku, která překrývala stránky, „kdyby sis neblokoval výhled.“

A pak se, jako by právě vůbec nic neučinil, přesunul ke známkování eseje druhou rukou.

Harry sebou lehce překvapeně trhnul a vzhlédl od jejich spojených rukou na muže, než znovu sklonil hlavu ke knize. „Tuhle ti nechám,“ pronesl tiše, začínaje se usmívat. „Prošlo to celkem snadno.“

„Nemám tušení, o čem to tu plácáš,“ podotkl Severus nenuceně a připsal na esej další rudou poznámku.

„Samozřejmě že ne. Prostě další z těch nepochopitelných hovadin,“ odvětil Harry, zatímco ruku, která ho svírala, lehce stiskl. Tentokrát už na stránce, kterou četl, doopravdy viděl slova.

Ani jeden z nich neřekl nic, jeden příliš vystrašený z toho, že by roztříštil tu špetičku skutečné naděje, kterou cítil, druhý příliš vyděšený tím, že by na sebe upozornil ještě větší měrou. Takže pak jinak tichou atmosféru místnosti rušilo už jen škrábání pergamenu přes nekonečnou plejádu esejí a otáčení stránek v knize.

Ve stejnou chvíli ve své kanceláři Brumbál právě dopíjel čaj s Minervou.

„Takže jsi u nich tu špionáž už provedl?“ zeptala se ho vyčítavě.

Albus se na ni zcela nevinně usmál. „Jsem si jistý, že jsem se zmiňoval pouze o tom, že jsem se byl mrknout, jestli se nepozabíjeli.“

Minerva obrátila oči v sloup. „Jinými slovy ano?“

„Správně,“ usmál se a spokojeně se opřel v křesle. „Myslím, že se všechno vyvíjí v Severusův prospěch.“

„Ráda bych předtím ještě podotkla, že o tom, pokud mezi nimi k něčemu dojde, nechci vědět. Vrtání se v osobních životech je tvá zvrácená zábava. Ráda s gratulací počkám, až se k tomu přiznají sami.“

„To tedy znamená, že se se mnou nevsadíš?“

„Rozhodně ne.“

Brumbál si zasmušile povzdechl. „No dobře. Budu se muset zeptat Arguse.“

„Albusi!“

„Dělám si legraci, Minervo.“

Zafuněla a zavrtěla hlavou. „Asi jsi na stará kolena zešílel. Měl bys požádat Severuse, aby ti připravil nějaký lektvar, který ti od toho bláznění pomůže.“

„Vůbec se nedokážeš uvolnit,“ peskoval ji Albus zlehka. „Tohle je to nejzajímavější, co se mezi studentem a členem učitelského sboru odehrálo od té doby, co tu jsem. Všichni bychom se od nich měli učit, jak najít lásku i přesto, co si všichni okolo myslí.“

„Jenže Harry se ještě nezamiloval,“ podotkla Minerva.

Brumbál se usmál. „Pravda. Dobré věci chtějí čas. Teď záleží na Severusovi, aby to nezpackal. Takže, na Severuse a Harryho!“ zvolal, pozvedaje poloprázdný šálek čaje do vzduchu.

„Jsi blázen,“ usoudila Minerva s povzdechem.

 

Kapitola 14

U večeře ve Velké síni se Harry nacházel na svém obvyklém místě a snažil se nevypadat myšlenkami mimo. Opustil Severusovy komnaty něco před půl hodinou a dorazil tak na večeři brzy. Strávil se zmiňovaným mužem prakticky celý den a vůbec toho nelitoval. Ale jeho nepřítomnost a Brumbálovo jistě vágní vysvětlení, proč chyběl, bylo pro určité lidi více než podnětné, aby se začali zajímat o to, kde byl. A tak se snažil nevypadat, jako kdyby nebyl vytížený a mohl tak libovolnou dobu s kde kým klábosit.

Přesto ale věděl, že to nejspíš nepomůže – ty dva nejpravděpodobnější slídiče bylo vážně těžké odradit.

„Takže co bylo tak zatraceně důležitýho, že ti to zabralo celý den?“ zeptal se nakonec Ron, jehož trpělivost se vypařila během první minuty.

Harry se sám pro sebe usmál a na prchavý okamžik mu myslí proběhl obrázek Ronova obličeje, kdyby se jeho kamarád dozvěděl pravdu. Rozhodně by to bylo k nezaplacení. „Do něčeho důležitého jsem se začetl,“ odpověděl upřímně a takticky vynechal tu část, při které by Ron více než pravděpodobně vypěnil a způsobil tak scénu.

„Začetl?“ Ron byl tou myšlenkou zcela jasně zděšený.

Hermiona naopak vypadala hrdě. „Taky by ses měl zajímat o něco přínosného, Rone.“

Ron pokrčil rameny a zamračil se na ni. „Famfrpál je přínosný!“

„Když to říkáš.“ Hermiona obrátila oči v sloup.

„To tedy říkám!“

Harry lehce pobaveně zavrtěl hlavou a napůl ucha se odvrátil od jejich přátelského hašteření. Zbytek své pozornosti zaměřil zcela záměrně na jídlo, aby se tak jeho oči nezatoulaly ke skutečnému důvodu jeho celodenní absence. Což bylo vážně těžké, když se jeho myšlenky tímto směrem ubíraly bez ustání.

Dnešek byl… milý. Dokonce i Severus podvádějící u šachovnice se bavil. No, spíš byl zábavný. Harry měl za to, že by něco takového Severus jen těžko přiznal. Celkem vzato to byl příjemný způsob, jak strávit sobotu. Což byla jen jedna z mnoha věcí, nad kterými věděl, že bude nutné se vážně zamyslet.

Začínal zjišťovat, že je do prázdnin ještě moc daleko, a zároveň, že se přibližují až příliš rychle.

A Harry nebyl jediný, kdo byl podobného mínění.

U učitelského stolu Severus zdařile ignoroval vítězoslavnou auru, která vyzařovala z jednoho vousatého, starého čaroděje. Avšak už nezvládal tak dobře ignorovat vzpomínky z dnešního dne, které k němu náhodně přicházely.

Už teď věděl, že to bude dlouhá noc.

V době, která se přehoupla do pondělí a zároveň v poslední školní týden před prázdninami, se Harry a Severus úspěšně vyhýbali jeden druhému.

Nebylo to záměrné, ale způsobeno docela zábavným a celkem frustrujícím souborem vnějších důvodů, které jim trvale narušovaly jakékoliv pokusy, které by třeba učinili. Mezi všemi těmi schůzemi učitelů, setkáními s přáteli, famfrpálem a výčtem dalších událostí neviděl jeden druhého dokonce ani u jídla.

Takže, když nastal čas pondělní hodiny Lektvarů, Harry měl nevysvětlitelně pocit úlevy. Jak se stalo jeho zvykem, dorazil dřív, všímaje si, že se Hermiona zdržela jakýchkoliv poznámek.

Jenže neměl štěstí.

Dveře zůstaly zamčené celých těch několik minut do začátku hodiny. Celá skupina studentů, včetně Harryho, stála shromážděná přede dveřmi a tiše dumala nad tím, kde asi jejich profesor vězí. Tohle se předtím ještě nikdy nestalo a oni tak byli pochopitelně zmatení. Hermiona se na Harryho tázavě zadívala, ale on jen zavrtěl hlavou.

A pak se objevil on.

Severus se přihnal tím nejráznějším krokem, metal výhružné pohledy a mumlal si pro sebe něco o idiotech, kteří do všeho strkají nos. Harry došel k závěru, že Brumbál zřejmě uskutečnil další podnětné setkání s tímto mrzutým profesorem.

„Běžte dovnitř a začněte pracovat,“ zavrčel, když vstoupil jako první a mávl rukou k tabuli, na které se zjevily instrukce.

Od Harryho bylo třeba rychlého neverbálního kouzla, aby se tabule přestala otřásat. Nemyslel si, že si Severus vůbec uvědomil, jakou silou tou rukou mávl. Ale pochyboval, že by nějaké to chvění tabule profesora zarmucovalo. Věděl, že Severus musel cítit magii, kterou uvolnil, ale muž to nedal nijak znát. Za což byl Harry docela vděčný.

„Harry?“

Oslovený mladík se otočil, a když mu Hermiona věnovala další tázavý pohled, pokrčil rameny. Ona ho tedy jen napodobila a oba se rychle přisunuli ke svým místům, aby mohli začít pracovat. Harry brzy došel k závěru, že je rád, že si svůj domácí úkol připravil včas a řádně. Protože jak mnoho z nich zjistilo, tento lektvar byl minimálně předem ztracený, pokud o něm nezpracovali náležitou esej. A to náležitou a řádnou, bez všech těch nepochopitelných hovadinek okolo, které běžně přidávali.

Jenže pak si Harry uvědomil, že ho Severusova špatná nálada nějakým způsobem rozptyluje. Obvykle, a to až do této chvíle, by to zlehka přešel. Koneckonců, jen zřídka se stávalo, že by muž ve třídě z nějakého důvodu nebručel. Ale bylo to těch pár slov, která Harryho trápila, a nedostatek ventilace jeho očividného podráždění na studentech, tím, že by kolejím odebíral body a rozhazoval tresty, stejně jako Brumbál rozhazuje své citronové dropsy.

Když Harry konečně dosáhl bodu, ve kterém musel u svého lektvaru čekat, uplynulo již hodně času, během kterého ho to znervózňovalo víc a víc. Pak se ale rozhodl, odpustil si těžký povzdech a vzal do ruky brk, aby na kus pergamenu naškrábal krátký vzkaz. Jakmile brk odložil a stočil pergamen, vzhlédl, jen aby zjistil, že jsou všichni, včetně Severuse, zaneprázdněni. Poté, vědom si toho, že by mohl být i zabit vzhledem k tomu, jak špatnou náladu profesor měl, Harry hodil sbalený vzkaz Severusovi na hlavu.

„Co to kruci-?“ Severus se zabrzdil právě včas. Promnul si čelo a shlédl na ten pohoršlivý předmět. Skrz pergamen mlhavě prosvítaly obrysy inkoustem psaných slov. Zazíral na vyjevenou třídu a se zavrčeným: „Zpátky do práce!“ sebral vzkaz.

Harry tak učinil a připravil se, čistě pro případ.

Mezitím, co Severus rozkládal vzkaz, jeho rozčilenost se lehce zmírnila, protože rozpoznal ten rukopis. Prokletý Harry a jeho schopnosti chytače. Zvedl hlavu, jen aby spatřil, jak se Harry pokouší zůstat nenápadný. Ušklíbl se, než se vrátil k lístku.

Tvá špatná nálada mě rozptyluje. Chceš o tom mluvit? Mám totiž dojem, že to má co dělat se mnou.

Severus se v duchu pousmál, než si zlověstně odkašlal. „Pottere,“ vyštěkl, „po hodině máte trest. Za to, že jste přesvědčen, že všechno, co se děje, má s vámi co do činění.“

Překvapivě to byla Hermiona, ne Ron, která se jako první ohradila. „Ale pane, po této hodině máme profesorku McGonagallovou a…“

„A tímhle ji vážně naštvu,“ dokončil za ni Severus. „Teď zpátky do práce. A dvacet bodů za všechny nebelvíry na mé hodině.“

Harry se pokoušel nevypadat pobaveně.

„Kde zatraceně přišel k tomu si myslet, že si zasluhuješ trest?“ zaprskal potichu Ron. „Neřekl jsi tomu slizkému parchantovi ani slovo.“

„Je to Snape,“ zabědoval Harry, „co čekáš?“

Zdálo se, že takové vysvětlení stačilo, ale místnost po hodině stejně opustila nabručená partička nebelvírů.

Harry a Severus počkali, dokud se dveře za posledním studentem nezavřely, než Harry muži věnoval tázavý pohled.

„Tentokrát máš ohledně toho, co se stalo, pravdu.“ Severus vydal povzdech, který zadržovat celé ráno a opřel se o desku stolu.

Harry přeskočil možnost mít z toho škodolibou radost a namísto toho zamířil k němu. „Co ti Brumbál řekl?“ zeptal se a opřel se o stůl vedle Severuse, jejich paže se téměř dotýkaly.

„Slyšel jsem ho, jak McGonagallové vypráví o své sobotní špionské výpravě, kterou u nás vykonal.“

Harry se zamračil. „Ale to nevykonal. Jen se několikrát zastavil. Tak se v tom třeba nakonec ztratil?“

Severusovy černé oči se sarkasticky obrátily v sloup. „S tím ani nikdy nemusel začínat. A já si ani nevybavuji, že by nám, poté, co jsem se vzbudil, ohlásil svůj příchod.“

Když to Harrymu došlo, trochu se začervenal. Jeho mysl se vesele chopila příležitosti, aby mu předhodila vzpomínku na jejich propletené ruce. O tom, jak správný to byl pocit a jak se to všechno snažil ignorovat. Harry se lehce zachvěl a pohlédl na Severuse. „Nemohl nás přece z krbu vidět, když…“

„A ty tomu vážně věříš?“ zeptal se Severus vyčítavě.

„Ne,“ připustil Harry suše. „Ve skutečnosti ne.“

„Takže je zbytečné říkat, že jsem znovu zablokoval svůj krb. Proto jsem přišel pozdě a ve špatné náladě. Musel jsem se potýkat se špionským dítětem.“

„Nemohu uvěřit, že ho nikdo z nás necítil.“

Severus se krátce zasmál. „Byli jsme trochu zaneprázdněni.“

Harry musel uznat, že měl pravdu. Tiše si povzdechl a téměř nostalgicky se usmál. „Jo, jen trochu.“

Severus se na něj zadíval. „Zase jsi svůj lektvar zvrtal?“

„Samozřejmě,“ dobíral si ho Harry a otočil hlavu ke skupince fiol na stole, aniž by spustil ze Severuse oči. „Očekávám nemilosrdnou kritiku.“

„Uvidím, co s tím mohu udělat.“

„Vím, že ano,“ usmál se Harry a s tichým povzdechem se odtáhl od stolu. „Měl bych jít. Oba máme před sebou další vyučování. Tvoje třída tu bude co nevidět a já musím projít praktickým testem.“

Severus sledoval, jak se vzdaluje, ale pak se natáhl a popadl Harryho za ruku, aby ho k sobě obrátil. „Mýlím se snad?“ zeptal se klidnějším hlasem, než jaký by měl být.

Harry zamrkal, a pak spustil oči k jejich momentálně spojeným rukám. „Nevím,“ odpověděl tiše a zvedl hlavu.

„A co víš?“ zatlačil na něj Severus stejně tak tichým hlasem, jeho oči studovaly Harryho tvář. Pátraly v ní, ale odmítaly slídit po odpovědích.

Harry by normálně odvětil nějakou přidrzlou poznámkou jako: Daleko víc než ty, ale všechny mu uvázly v krku. Namísto toho ztěžka polkl, než mu sdělil současnou pravdu. „Nic už není jako předtím, Severusi.“ Jeho pousmání bylo přinejlepším sotva patrné. „Nic z toho, co jsem zažil za těch prvních pár dnů, mi nevadilo. Dal jsi mi čas a prostor, který jsem potřeboval, a někdy během toho jsi mi poskytl i určitý klid, který jsem nikdy předtím neměl. A zároveň i spoustu věcí, na něž musím myslet a o nichž potřebuji přemýšlet.“

„Vím, že se obáváš, abys neudělal chybu,“ odpověděl Severus poté, co mezi nimi nastala chvíle ticha. „A třebaže je dobře, že konečně o některých věcech uvažuješ předtím, než začneš bezhlavě jednat, aniž by ses zamyslel… Jen se to pokus nepřekombinovat. Možná jsi dosti lehkovážný, ale srdce máš vždy na správném místě. A já tady stále budu, abych tě zachránil, takže se nemusíš bát udělat volbu.“

Harry na něj bezeslovně hleděl, ačkoliv jeho zelené oči jasně odrážely nejistotu v jeho emocích, kterou při těch slovech cítil. „Jsi neuvěřitelně dobrý člověk.“ Snažil se nedumat nad tím, kde se to v něm vzalo.

Od Severuse si za to vysloužil temně znějící uchechtnutí. „To ti nikdo neuvěří a raději tě okamžitě doporučí ke svatému Mungovi, že jsi něco takové naznačil.“ Sevřel Harryho ruku, kterou stále ještě držel. „Ale těší mě, že si toho někdo konečně všiml.“

„Myslím, že jen velmi málo lidí mělo šanci vidět tě jinak, než jak chceš, aby tě ostatní vnímali,“ odpověděl Harry, než jemně stiskl jeho ruku na oplátku. „Měl bych jít.“

Severus přikývl a zdráhavě Harryho ruku pustil. „Ano, než sem vletí další třída a bude se divit, proč jsem na tebe tak milý.“

„A to bys kvůli své pověsti nechtěl,“ zasmál se Harry a s heknutím si přehodil svou tašku přes rameno. „Ahoj.“

„Pokus se vypadat přiměřeně rozrušený,“ zavolal za ním Severus.

Harry se zastavil u dveří a mrknul na něj nazpět. „Myslíš, že bude pár slziček stačit?“

Severus se na něj zamračil: „Myslíš, že bych tě někdy úmyslně dokázal přinutit k pláči?“

Harry se zachechtal a konejšivě se na něj usmál. „Vyřeším to pohledem zpráskaného psa.“ A odešel.

Severus se snažil nemyslet na všechny přednosti zpráskání Harryho na všech čtyřech.

Mezitím Harry zamířil na další hodinu a snažil se vypadat vystresovaně, kdykoliv někoho potkal, ale jinak se cítil spokojený. Když se dostal do učebny Přeměňování, ignoroval všechny pochopitelně šokované pohledy, které obdržel. Spolužáci se bezpochyby divili, jak se mu povedlo vyklouznout z uděleného trestu, pokud z něj tedy neutekl. Jediný, kdo nevypadal užasle, ale spíše prostě jenom pobaveně, byla McGonagallová osobně.

„Pane Pottere, nemyslela jsem si, že se vás ještě dnes dočkáme. Tohle musel být váš nejkratší trest vůbec,“ poznamenala strnule.

Harry, pamatuje na to, co mu Severus říkal o Brumbálovi a jeho špionských poznatcích, se kterými se jí svěřoval, se na ni nestoudně usmál. „Řekl bych vám, jak se mi to povedlo, ale myslím, že by to asi u nikoho jiného než u mě nefungovalo.“

V tu chvíli Minerva McGonagallová zbledla a zčervenala několika odstíny naráz, což jí propůjčovalo dosti zajímavý chameleonský výraz. „Tak si to, u Merlinova vousu, chlapče, nechte pro sebe!“ prakticky zapištěla.

Jediným studentem, který nevypadal profesorčiným náhlým nepokojem zmatený, byla Hermiona, a Harry samozřejmě. Dívka se snažila zadusit svůj smích, aniž by to bylo vidět, a Harry se nevinně usmíval. Ačkoliv upřímně doufal, že o tom, co právě řekl, Severus nikdy neuslyší.

Zatímco Hermiona a Harry čekali, až na ně přijde řada při praktickém testu, ona se k němu nahnula a zašeptala mu do ucha: „To, co jsi tady naznačoval, jsi myslel vážně?“

Harry lehce zrůžověl. „Nic se nestalo, ale zřejmě to byl její přesný předpoklad.“

„A co se tedy dělo?“

„Jen jsme mluvili,“ odpověděl Harry a rychle ztichnul, když po nich profesorka McGonagallová vrhla přísný pohled.

Zbytek rána proběhl v klidu a Harry se dokonce dokázal vyhnout dalšímu Hermioninu dotazování. Jako by rozpoznala, že toho má v hlavě moc, a že by nebyl dobrý nápad, aby se v tom šťourala. Harry jí byl za to vděčný.

Měl dokonce spády vynechat poslední hodinu před obědem, ale Hermionin planoucí pohled ho přesvědčil o opaku. A tak se rozhodl, že jakmile bude mít všechno za sebou, půjde si zalétat, a Merlin pomoz člověku, který se ho bude snažit zadržet. Potřeboval strávit chvíli ve vzduchu.

Když nastal čas oběda, Harry se usadil na své obvyklé místo, a pak vzhlédl a uviděl Severuse tiše si rozprávět s Kratiknotem. Vypadal méně napjatý. Harry se pousmál a pohledem se vrátil, aby si mohl naložit na talíř jídlo. Právě si potíral kukuřici máslem, když mezi jeho příbory s rachotem vlétla hnědá školní sova, položila mu obálku na bramborovou kaši politou šťávou, a pak zase odstartovala pryč.

„Milé,“ zahihňal se Ron, když se Harry zašklebil a odstranil obálku z kaluže tekutiny.

„Sklapni,“ zamumlal pak, než mávl volnou rukou, aby se zbavil toho bince, než to zamastí úplně všechno. Pokud mu bylo známo, nečekal žádnou poštu, takže ji zvědavě otevřel, zatímco ho při tom Hermiona s Ronem pozorovali. Sotvaže nakoukl dovnitř, ucítil, jak se z pergamenu uvolnila magie.

Ale to ho neznepokojilo, znal dotek této magie, bylo mu jasné, od koho pochází. A s devadesáti devíti procentní jistotou věděl, zejména s ohledem na odesilatele, co to bylo za magii. Kouzlo soukromí, nic nebezpečného.

Takže vyjmul dopis a poměrně klidně ho rozložil. A usmál se, když si přečetl krátkou větu:

Děkuji, že ses zajímal, a ty mi můžeš poděkovat, že jsem to po tobě nehodil na oplátku.

Harry se sám pro sebe zasmál. Byl si jistý, že kdyby mu Severus hodil vzkaz nazpět, tak by to mohlo dopadnout nehorázně. Hlavně, vzal-li v potaz, co by udělal Brumbál. Takže ho znovu složil a uložil do kapsy, předtím než spálil obálku kouzlem.

„Harry?“ Hermiona se mračila a Ron vypadal, že propukne v smích.

„Co?“ zeptal se jich Harry, protože neměl tušení, o co jde.

„Proč sis právě schoval objednávkový formulář na kondomy?“ zeptala se Hermiona chabě.

Harry na ni zíral, neschopen slova, než se náhle rozesmál, třebaže jeho tvář zaplála odstíny rudé, hravě soutěžící s Ronovými vlasy. „To nebyl!“ protestoval skrz slzy smíchu, v duchu proklínaje Severuse, že mu něco takového provedl.

„Já myslel, že to byl obrázek dvou hipogryfů, kteří se na to právě chystají,“ prohlásil Ron zvolna a vypadal dosti zmateně.

Hermiona věnovala Ronovi tázavý pohled, zrovna když Harry začal smíchem a děsem kuckat a mávat rukama kolem sebe, aby jim dal na vědomí, že je v pořádku. Horečně se snažil vymyslet, co za zatracené perverzní kouzlo pro soukromí Severus na ten vzkaz umístil. Nevadilo mu to, spíše naopak. A začínal rovněž docházet k závěru, že Severus musel být jako teenager vskutku zajímavý mladý muž.

Zatímco byli Ron a Hermiona stále zaneprázdněni, Harry vzhlédl k Severusovu místu a potají ho pozoroval. Stále se pochechtávající na něj téměř neznatelně zavrtěl hlavou a ušklíbl se. Právě se odvracel, když mu Severus úšklebek vrátil, a pak se otočil k Hermioně, která ho znovu volala jménem.

„Ne,“ odpověděl Harry na její otázku, oči na tu nejkratší vteřinu zaběhly zpět k Severusovi, než se znovu nenuceně zaměřily na jeho jídlo. „Nemám tušení, kdo mi to poslal. Jen někdo, kdo žádal o autogram.“

Náhlý dusivý zvuk pocházející od učitelského stolu Harrymu sdělil, že Severus musel umět odezírat ze rtů.

Harry se usmál a klidně zvedl vidličku, když kašlání odeznělo a většinou školy přeběhl kolektivní povzdech, že se jejich profesoru Lektvarů podařilo přežít. „Co jsem to jen udělal, že jsem si tohle zasloužil?“ zalamentoval s hranou dramatičností a začal jíst.

Hermiona s Ronem si vyměnili pokrčení rameny, než se také vrátili ke svým obědům.

Nakonec Harry nedokázal od svých přátel vyklouznout před koncem poslední hodiny. Jeho zvědavost ohledně toho, co to zatroleně na ten vzkaz seslal Severus za kouzlo, ho pojídala zaživa. Nikdo by mu to nikdo nepřipsal na vrub, ale zajímal se o magii a snažil se o ní dozvědět víc. Jenže býval v tomto ohledu pravidelně zastiňován Hermionou. A tohle byl ten druh kouzla, který se Harrymu zdál hodný Poberty. On už se většině z nich naučil.

Takže skončil zpátky v učebně Lektvarů, když s tichým ťuknutím vstoupil. Ignoroval poslední třídu, která si právě ve spěchu balila věci, aby mohli tuhle nebezpečnou místnost co nejdříve opustit.

„Pottere, vy jste se ztratil, že ano?“

Harry se kousl do rtu, aby se zdržel úsměvu. Ignoruje pachuť krve, dal se dohromady. „Snape, vy jste zapomněl na můj trest, viďte?“

Teď to byl Severus, kdo se musel nutit neusmívat. „Jsem profesor Snape, Pottere.“

Harry pozvedl obočí. „Takže tedy mohu jít, že? Když jste na to zapomněl a tak vůbec?“

„Nestydatý spratku, zůstaňte, kde jste. Vyřídím to s vámi okamžitě. Snažte se nezadržovat dech, protože bych nerad, abyste odpadl, ještě než s vámi začnu.“

Harry si byl docela jistý, že lehce zčervenal a byl vděčný za to mdlé světlo, díky kterému to šlo zaměnit za mladickou energičnost. Někdy byl tento status teenagera, který vidí náznaky narážek kdekoliv, skutečně jako osina v zadku. A tak se snažil neuvažovat ani o významu sousloví osina v zadku. Zatracený pubertální mozek. Vůbec mu nepomáhal s tím, čemu právě teď čelil.

Severus se svým nejvražednějším výrazem čekal, než se nevytrousí i poslední student, než stočil svou plnou pozornost zpět k mladému muži stojícímu stále u dveří. „Můžeš začít s čištěním podlahy zubním kartáčkem.“

Harry zamrkal a pak se, přecházeje směrem k muži, začal smát. „Jak velkým zubním kartáčkem?“

„Tak velkým, jaký by se ti líbil,“ odpověděl Severus sladce, usadil se zpět na svou židli a uznale Harryho obhlédl od shora a dolů. Mladší muž vypadal mimořádně půvabně po tom jejich malém škádlení. Tak plný života.

Harry se zachechtal, sedl si na jednu lavici a začal tam a zpět komíhat nohama. „Nenuť mě vysvětlovat skutečný důvod mé přítomnosti. Vím, že víš, že to budu chtít vědět.“

Severus si odfrkl. „Díky, že jsi mi to objasnil.“

Harry se na něj jen zašklebil nazpět.

„Takový drobný nápad inspirovaný zrcadlem z Erisedu,“ vysvětlil Severus. „Kouzlo ukáže ostatním divákům jen to, po čem nejvíce touží. A zanechá je to dostatečně dlouho zaneprázdněné, abys měl šanci přečíst si, co je ve skutečnosti uvnitř.“

„Och, do háje,“ otřásl se Harry, „to mi chceš říct, že Ron nejvíc touží po tom vidět dva hipogryfy, jak na to jdou?“

„Netroufal bych se tvrdit, že dokážu říct, jaký důvod se skrývá za Weasleyovým šílenstvím,“ zafuněl Severus, ale vypadal Harryho otázkou zaujatý a pobavený. „Ale bylo by zajímavé ho tím potrápit na hodině…“

Harry na něj zlostně zazíral. „Neopovažuj se na to ani pomyslet, Severusi Snape.“

„Řekni mi, co viděla slečna Grangerová?“ odbočil muž.

Harry zbledl, když si to uvědomil. „Ona musí chtít… och ááá! Severusi! Dneska jsem se o svých přátelích dozvěděl víc, než by chtěl jakýkoliv příčetný člověk vědět.“

„Tak zlé?“ zeptal se Severus rozvážně. „Vždy jsem se domníval, že se za slečnou Grangerovou skrývá více než jen knihomolka, ve kterou máme věřit.“

Harry zaskučel a připlácl si dlaně na uši. „Už tě vůbec neslyším.“

Severus se zasmál a trpělivě přečkal celý la-la-la popěvek, který Harry vyluzoval. Nakonec musel jeho směrem seslat salvu zelených jisker, aby ho přinutil přestat. „Děcko,“ zachechtal se a znovu položil svou hůlku.

Zasažen chvíli nestydatosti, kterou mu Severus rád vyčítal, na něj Harry vyplázl jazyk. „Vetchý staříku.“

Severus protočil panenky. „Jeden ze tří, ale nikdy prvně jmenovaný.“

„Tak naučíš mě to kouzlo?“ zeptal se Harry s úsměvem a položil ruce zpátky na lavici.

„Až budu mít čas. Ale teď kšá,“ pronesl Severus, opláceje mu úsměv. „Ne, že bych si neužíval tvou společnost, ale potřebuji připravit test pro třetí ročníky a ty mi s mým soustředěním moc nepomáháš.“

„Uvidíme se u večeře?“ zeptal se Harry, když seskočil z lavice.

Severus mu věnoval pichlavý pohled. „Pokud se mi podaří s mými plány vůbec řádně začít, pak ano. Takže…“

„Už jdu.“ Harry se usmál a zamířil ke dveřím. Už byl na odchodu, ruku položenou na chladivé klice, když se ohlédl přes rameno. „A mimochodem, rádo se stalo.“

Severus zvedl hlavu právě v okamžiku, kdy Harry zmizel za dveřmi, a zvolna se usmál, než pohled znovu sklonil k tomu, co právě dělal. Ano, situace se začínala obracet k lepšímu.

Venku na chodbě Harry odcházel z podzemí, ruce schované hluboko v kapsách, oči nevidomě zírající na podlahu. Jeho zelené oči, předtím v učebně, které se dříve obával, vesele jiskřící, byly teď netečné, ztracené v myšlenkách.

Ano, prázdniny se blížily moc pomalu a zároveň až příliš rychle.

 

Kapitola 15

V době, kdy nastal čtvrtek, už scházel do začátku prázdnin jen jeden den, a tehdy Harry poprvé odjede pryč, aby strávil nějaký čas skrytý přede všemi v ústraní. Věděl, že byli jeho přátelé zmatení jeho náhlým samotářským chováním, ale rovněž věděl, že mu alespoň Hermiona rozumí, protože ví, že má už tak dost o čem přemýšlet, a tak dělala, co mohla, aby Rona uklidnila. A za to jí byl Harry vděčný.

Sletěl dolů, aby přistál, když šedočerná obloha sotva znatelně zesvětlala, takže měl za to, že slunce začne co nevidět stoupat nad obzor. Strávil venku dobrou hodinu před východem slunce a už byl vážně hladový.

Musel několik minut pomalu kroužit vzduchem, než našel přijatelné místo na přistání. Poslední dva dny střídavě sněžilo a země byla na mnoha místech pokrytá celkem vysokou vrstvou sněhu. Říkal Severusovi, že cítí, že bude sněžit, a doufal, že tohle tomu muži, který ho měl za blázna, když prohlašoval, že cítí ve vzduchu předzvěst blížícího se sněhu, dokáže, že měl pravdu. Velmi rád by využil šance mít z toho škodolibou radost, ale zatím nedostal příležitost.

Ve skutečnosti měli totiž, znovu a opět, sotva možnost dýchat ve společnosti toho druhého, natož spolu snad dokonce mluvit. Jak se prázdniny kvapem blížily, všichni učitelé studentům na poslední chvíli zadávali domácí úlohy a studijní materiály. A tak měl Harry co dělat, aby se o to všechno postaral, pokud ovšem nechtěl některý z úkolů psát během prázdnin. A co se Severuse týkalo, tak to byl částečně jeho problém, jak by se tak řeklo, třebaže mu Harry nemohl upírat, že dělá svou práci. Jen bylo prostě obtížné se navzájem vidět.

Harry si povzdechl a zachvěl se, pak seskočil z koštěte a přistál téměř až po kolena v bílé pokrývce. Dal si koště přes rameno a vydal se směrem k hradu. Technicky vzato, a kdyby byl chytrý, mohl prostě doletět až na astronomickou věž a vyhnout se tak všemu tomu sněhu, ale on měl sníh rád. Dodával mu pocit pokoje, a i když mu byla zima, alespoň věděl, že je naživu.

V okamžiku, kdy se dostal dovnitř, začalo znovu sněžit, a on za sebou ještě zavřel dveře, než si vytřepal vločky z vlasů. Zívnul a trochu se oklepal, a pak začal směřovat ke schodům, které ho dovednou nejrychlejší cestou zpět na kolej.

„No vždyť to říkám, přišel jsi o rozum.“

Harry nadskočil při zvuku toho hlasu, ale otočil se s úsměvem. „Proč jen mi stále předhazuješ tohle konkrétní téma? To už tě stáří olupuje o tvou paměť?“

Severus protočil panenky, zatímco pokračoval v chůzi, ale změnil svůj směr, takže nyní doprovázel Harryho, namísto toho, aby šel tam, kam směřoval předtím. „Víš ty vůbec, kolik mi je?“ zeptal se kousavě.

„Ne,“ odpověděl Harry samolibě. „A odvažuji se říct, že by to nedopadlo dobře, kdybych se zeptal.“

„Trefa,“ přikývl Severus, ale pak si Harryho zběžně prohlédl. „Tohle na druhé straně…“

Harry se na sebe podíval, zkoumaje své džíny, temně zelený svetr a tenisky, které měl na sobě. „Co? Já aspoň když jdu ven, tak na sobě něco mám.“

Severus si odfrkl. „Jestli nastydneš, tak si pak za mnou nechoď pro léky,“ informoval mladšího muže přísně. „A teď pošli tuhle vymyšlenost nahoru a pojď se mnou.“

Harry naklonil hlavu lehce na stranu, v očích se mu zračil zmatek. „Proč?“

„A proč ne?“ opáčil Severus se smělým úšklebkem.

Harry lehce přimhouřil oči, jak nad mužem uvažoval, než se pousmál a odeslal koště díky zamumlanému kouzlu pryč. „Chyběl mi čas strávený s tebou,“ připustil, když srovnal se Severusem krok a vykročil jeho směrem.

Severus na něj pohlédl s pozvednutým obočím. „Och, co tak najednou?“

Harry si všiml toho škádlivého tónu a tiše se sám pro sebe zasmál. „Sklapni už, Severusi.“

„Doufám, že důvodem, proč jsi mě neobtěžoval po hodinách, je, že jsi dělal něco produktivního. Myslím tím, mimo běhání ve sněhu, oblečený, jako kdybys přišel o rozum.“

„Tahle nikdy nekončící bitva proti neustávajícímu přívalu úkolů zřejmě stojí zato, když jsem pak označen za produktivního,“ poučil ho Harry, než si nacpal ruce do kapes u džínsů. „A tys nevypadal, jako kdybys neměl radost, když jsem tě chodil obtěžovat.“

„Co naplat.“ Severus mávl nedbale rukou, daleko více nedbale, než jak se sám cítil. V kontrolovaném jednání byl opravdu dobrý, třebaže byla realita kontrole dalece vzdálená.

Harry se zasmál a v duchu se pousmál, když s mužem pokračoval v cestě. „Už tě nedokážu vidět jako někoho, kdo by neudělal něco podobného.“

„Nemám rád košťata,“ prohlásil Severus a trochu se zachvěl.

„Myslel jsem tím – že bys šel ven oblečený, jako kdybys přišel o rozum,“ uvedl to Harry nenuceně na pravou míru.

„A proč si to myslíš?“ zeptal se Severus, a tak nějak podivně se na Harryho zamračil.

Harry se zhluboka a rozvážlivě nadechl. „No, potom, co jsi mi poslal ten vzkaz s kouzlem, které mělo odvést pozornost mých přátel, jsem si začal myslet, že máš Hermionu rád. Ne jako knihomolku, jak máme věřit. Takže tě už dokážu vidět, jak běháš kolem ve sněhu, aniž bys měl na sobě všechny tyhle vrstvy.“

Hluboké zachechtání bylo Harrymu odpovědí, dokud si Severus neodkašlal a neušklíbl se. „Ubezpečuji tě, že jsem byl vždy jenom obětí, a naučil jsem se, co jsem musel, abych se pokusil zahnat tvého otce a jeho spolupachatele.“

„Jistěže ano.“ Harry obrátil oči v sloup. „Teď už vím, jak to bylo, a nedovolím ti na to zapomenout. Nebo lépe řečeno, hrát si na oběť.“

„Nic se nezměnilo, ty stále neposloucháš.“

„Říkal jsi něco?“ usmál se na něj nestoudně.

„Spratku.“ Severus se ušklíbl i přesto, že nechtěl, a natáhl se, aby do Harryho láskyplně šťouchnul.

Harry se zahihňal, když klopýtl, a pak znovu získal rovnováhu, spěchaje za mužem. „Počkat, myslel jsem, že chceš, abych šel s tebou.“

„Jsi mladý, dohoníš mě,“ zavolal Severus přes rameno.

„Opatrně na tvou kyčel, starý muži,“ zavolal Harry na oplátku, když se na zbytek cesty rozběhl a znovu tak dosáhl Snapeovy úrovně. „Celé tohle pochodování, abys vypadal hrůzostrašně, by mohlo vyjít vniveč.“

„Jen kdybys mi podrazil nohu. Ale to bych tě pak musel zabít,“ odpověděl Severus suše.

Harry se usmál. „Už je to tu zase. Oba známe pravdu,“ trochu se zasmál, než pohlédl do tváře svého profesora, který se snažil neukazovat, jak moc se baví. „Takže, kdy mě hodláš naučit to kouzlo?“

„Dnes večer budeš mít trest,“ informoval ho Severus. „Už vymýšlím nějakou vážně děsivou věc, ze které tě obviním.“

Harry protočil panenky. „A co si bude myslet můj fanklub? Úplně mi zničíš pověst.“

„Jakou pověst?“

„Přesně,“ přitakal Harry empaticky. „Úplně ji zruinuješ.“

„Báječné. Tak s tím hned začneme, ne?“

„Ó, běda mi.“

Severus do mladšího muže znovu šťouchl, čímž z Harryho vydobyl zasmání. „Jsi nenapravitelný.“

„Dost možná. Strávil jsem ve tvé společnosti až příliš mnoho času,“ souhlasil Harry se slavnostním přikývnutím. „Tebe je třeba vinit.“

„Vskutku.“ Severus obrátil oči v sloup a zastavil se před jedním oddílem podzemní zdi. Sotva si uvědomil, že už tam byli, předtím než to téměř minuli. Byl totiž tak zaneprázdněný tím spratkem vedle sebe. „Myslím, že s tebou chce mluvit,“ vysvětlil, když otevíral dveře do svých komnat a gestem Harrymu naznačil, aby vstoupil. „Udělám něco pro zahřátí.“

Harry vešel a ušklíbl se na Severuse přes rameno. „Horkou čokoládu!“

Severus zaskučel. „Už nikdy se toho odporného svinstva ani nedotknu. Alespoň ne před vyučováním,“ opravil se.

Harry se zahihňal, dal si ruce v bok a otočil se k němu čelem. „Víš, že tě přitahuje.“

Severus nechal své oči popást se po Harryho těle, než se setkal s těma pobavenýma zelenýma očima. „Čokoláda ne,“ odpověděl a zauvažoval nad tím, jaký by asi byl Harry pokrytý čokoládou. To totiž už znělo snesitelně.

Mladší muž zrudnul, třebaže věděl, že něco takového muselo přijít. „Máš štěstí, že už jsem za hranicí toho, abych tě za něco takového praštil,“ informoval Severuse, než se otočil na patě a odkráčel pryč.

Severus se s úsměvem díval, jak se vzdaluje. „Teď jen kdybych věděl, co bys udělal v tom případě, kdybych se tě pokusil políbit. Odolat tomu nutkání je vážně dost těžké,“ zamumlal si pod fousy a zamířil do kuchyně.

Mezitím byl Harry usazen na zemi poblíž Sorainy ubikace s kobrou na svém klíně. „Myslí si, že se mnou chceš mluvit. Chovala ses nějak jinak? Nebo mě sem na to jen nalákal?“

„Jsem ráda, že nás konečně nechal trochu si popovídat,“ odpověděla Sorai unaveně znějícím tónem.

Harry se usmál. „Tvůj majitel a já jsme si už hodně popovídali. Vycházíme spolu lépe, než předtím, než jsi mi proklouzla do postele. Ale teď, co tě trápí?“

„Ten pták už mě vážně otravuje. Stále se přemisťuje tam a zpátky, když se snažím spát.“

„Jaký pták?“ zamračil se Harry trochu, ale uposlechl její bezeslovnou žádost, aby ji poškrábal na hlavičce. Vypadalo to, jako by se měla každým dnem začít svlékat.

„Ten fénix,“ odpověděl Sorai, než se přimkla do jeho doteku.

Harry se kousl do spodního rtu, zatímco nad tím uvažoval. „Uvidím, jestli s tím nemůžu něco udělat. Nebo jestli nemůže Severus. Je to tak trochu naše chyba, že tě otravuje. Je mi to líto.“

Sorai zasyčela a znělo to jako temný druh smíchu. „Tomu ptáku to bude líto, pokud můj majitel nechá mou klec v noci zase otevřenou. Bude z něj svačinka k nakousnutí.“

Harry se pokusil nesmát, ale nedokázat se udržet. Och, kdyby jen Brumbál a Fawkes věděli, jaký ďábelský plán jistá kobra přichystala pro toho opeřence. „Pokus se ho ještě nesníst. Budeme se snažit přinutit toho pamětihodného starce, aby ho sem přestal posílat.“

„Můžu to zkusit, ale nemůžu nic slíbit.“

„To stačí,“ řekl jí Harry a začal ji na její přání drbat o něco dál. „Zítra odjíždím na prázdniny. Zkusím se předtím, než odjedu, ještě zastavit, abych ti dal sbohem.“

„Přijdeš mě zase navštívit, až se vrátíš?“

„Jistě,“ usmál se a znovu se s drbáním trochu posunul. „Jsi na vrcholu mého seznamu.“

„A kde je můj majitel?“ zeptala se Sorai potutelně.

„V kuchyni.“

„Tak jsem to nemyslela.“

„Zapomněl jsem, jak se mluví hadím jazykem,“ odpověděl Harry poměrně rychle.

„Ale teď tak mluvíš.“

„To jistě ne.“

Sorai se syčivě zachechtala a kývla hlavou tak, až láskyplně šťouchla do Harryho předloktí. „Běž se podívat za mým majitelem. Budu v pořádku.“

„Určitě? Přivedl mě sem, abych se mohl stavit za tebou,“ připomněl jí Harry, přestávaje ji drbat.

„Pokud věříš tomu, že je to jeho jediný motiv, pak jsi toho taky moc nenaspal,“ informovala ho Sorai jemně. „Tak běž.“

Harry ji zvedl a postavil se na nohy, aby ji mohl vrátit do ubikace. „Brzy tě zase přijdu navštívit.“

„Vím, že přijdeš.“

I přes její nesouhlasné syčení vrátil víko od klece na místo, opustil místnost a tiše za sebou zavřel dveře. Nechtěl, aby Sorai Fawkese snědla předtím, než bude mít šanci být varován.

Zamířil zpátky, aby našel Severuse, a objevil ho už sedícího u stolu. Nebyl ani překvapen, když spatřil na jedné straně eseje a nedaleko červený inkoust, spolu s brkem v té ruce, která nedržela kouřící šálek s nějakým nápojem.

„Je v pořádku. Myslím si ale, že si bude jeden z nás muset jít promluvit s Brumbálem. Fawkes se totiž zřejmě přemisťuje tam a zpátky vždy, když zablokuješ krb. Vytrhuje ji to ze spánku, a protože se má co nevidět svlékat, začíná být dosti náladová,“ prohlásil Harry, když se sám pozval, aby se usadil.

Severus s povzdechem odložil brk a promnul si spánky. „Proč jen nejsem překvapen? Ach, pravda, protože není pod jeho úroveň poslat toho ohniváka, aby u mě slídil.“

Harry se na něj usmál a zvedl hrneček, který spočíval na jeho straně stolu a zcela očividně na něj čekal. „Mohlo být hůř. Chceš, abych se o to postaral?“

„Ne.“ Severus na něj pohlédl a trochu se usmál. „Nemusíš. Nejsi to přece ty, kdo u mě slídí. Promluvím si s ním a řeknu mu, že by jeho mazlíček mohl krutě skončit, pokud bude vyrušovat kobru během svlékání.“

Harry se ušklíbl. „Někdy vážně zníš dost jako Sorai.“ A pak zvedl hrneček ke svým rtům a opatrně si usrkl, usmívaje se přes okraj, když poznal chuť horké čokolády.

Severus zachytil ten škádlivý pohled, který po něm Harry házel, zatímco pil. „Neopovažuj se to ani vyslovit. Mám kávu. Velmi černou, velmi dobrou, kávu.“

Harry se zachechtal, přestal pít a odložil hrneček na stůl. „Samozřejmě, Severusi.“

„Vážně mám!“

Harry se zasmál, natáhl se přes stůl a položil svou ruku na tu Severusovu, zatímco se na něj usmíval. „Děkuji ti.“ A pak se stáhl zpět a oběma rukama objal svůj hrneček s horkou čokoládou, zíraje do něj s intenzivním soustředěním. „Můžu tě zítra před odjezdem navštívit?“

Severus se choval, jako by tu otázku vážně zvažoval. „Nevidím důvod, proč bys to dělal.“

„Já vlastně taky ne,“ souhlasil Harry s pokývnutím, zatímco rovněž předstíral, že se nad tím zamýšlí.

„Zajdi sem dolů po snídani, než odjede vlak,“ sdělil mu Severus. „Hodlám zítra ráno spát.“

Harry prostě upil další doušek horké čokolády a díval se, jak se Severus vrátil k zohyzďování eseje rudým inkoustem. Když dopil, odložil hrneček na stůl. „Tohle není ta moje, že ne?“ zeptal se vážně, když se na pergamenu objevila další velká červená poznámka.

„Ne, ta tvoje je rudá skoro celá,“ odpověděl Severus tiše, máčeje konec brku znovu do kalamáře.

„Skvělé,“ zamumlal Harry suše a protočil panenky. „A už jsi oznámkoval můj lektvar? Ten, při kterém jsi mě rozptyloval?“

Severus přikývl tak pomalu, že to bylo sotva k povšimnutí. „Byl jsem velmi kritický, přesně jak jsi očekával.“

„Ještě lépe,“ zachechtal se Harry. „Připomeň mi znovu, jak jsem dokázal tvými hodinami proplout?“

„Mimo toho, že ti Grangerová pomáhala?“

„Mmm.“

„Čiré idiotské štěstí. Zdá se, že ho máš přehršel.“

„Tak doufejme, že jen tak neuteče,“ byla Harryho zabručená odpověď, než se postavil. „Za chvíli bude snídaně, měli bychom jít.“

„Jdi napřed. Potřebuji si ještě zajít na návštěvu k tomu pamětihodného starci,“ odvětil Severus a pohlédl na něj. „Uvidíme se na hodině. Buď připravený.“

„To zní zlověstně,“ podotkl Harry, a pak se obrátil k odchodu.

A tak se Harry ještě rychle stavil na koleji, aby se převlékl a popadl své věci, než zamířil dolů na snídani. Jakmile se usadil ke stolu, nahromadil si jídlo na talíř, a právě když zdravil své přátele, ještě si rychle otevřel učebnici lektvarů.

„Harry, co to děláš?“ zeptal se Ron znepokojeně, když si uvědomil, co to Harry čte.

„Mé čiré idiotské štěstí mi říká, že se dnes na hodině stane nějaká zlověstná událost,“ odpověděl Harry, zatímco procházel stránku.

Ron věnoval Hermioně ponurý pohled. „A mám já snad něco z toho pochopit?“

„Zřejmě ne,“ zamračila se dívka, než se vrátila ke svým vajíčkům, i když byla na tyhle Harryho předtuchy zvědavá. Většinou měl totiž se svými podezřeními pravdu.

V době, kdy byla snídaně u konce, a nastal čas začít se hlásit na hodinách, se už Harry cítil daleko sebevědomější ohledně všeho, co na hodině probírali od poslední prověrky, kterou jim profesor Snape zadal. A protože věděl, že v poslední době připravoval test pro třeťáky, nebylo třeba jeho představivost nějak moc napínat, aby dokázal vyvodit, že něco plánuje i pro jejich třídu.

A nebyl zklamaný.

„Navrhuji vám, abyste těmito prázdnými výrazy přestali zírat na tabuli. Ztrácíte svůj drahocenný čas,“ posmíval se jim Severus a začal korzovat po místnosti, vyvolávaje hrůzu spíše než akcí svou pouhou blízkostí.

Harry se rozhodl, že si vezme Severusovo doporučení k srdci a začal se na pozadí Ronova vztekání a Hermionina syčení připravovat.

Systematicky odvažoval přísady a přikládal do ohně pod svým kotlíkem. Začínal být vskutku rád za to, že na Severuse dnes ráno narazil. Bylo milé vyvarovat se zbytečného stresu, který by jistě cítil, kdyby nebyl varován. A třebaže si uvědomoval, že to nebylo úplně fér, oba věděli, že žádné předběžné upozornění nebude schopno zachránit, cokoliv se Harry pokusí připravit.

Což se ukázalo jako pravdivé zejména s ohledem na sotva slyšitelné chechtání, které Harry občas zachytil, když kolem něj Severus procházel a povýšeně nahlížel do kotlíků.

Harry ho prostě ignoroval, třebaže to bylo těžké.

Před koncem hodiny si byl Harry docela jistý, že by jeho lektvar neměl mít hustou, třpytivě fialovou konzistenci, která vydávala srkavé zvuky, zatímco se postupně vařila. Ale i tak, stejnou měrou si nebyl jistý, proč byl Hermionin lektvar světle oranžový a uvolňoval obláčky hustého kouře, smrdícího po shnilotinách, kdykoliv některá z bublin praskla. Aby byl zcela upřímný, nebyl si jist, zda tím posledním Severusovým testem prošel vůbec někdo.

Odměřil výsledný lektvar do lahvičky, odložil ji na stranu a začal si uklízet věci, aby se vyhnul spěchu během odevzdávání vzorků na Severusův stůl. Důvodem bylo tohle a také to, že byl zvědavý, jak dopadla mužova rozmluva s Brumbálem. Ani jeden z nich se totiž na snídani neukázal.

Když měl všechno sbalené, popadl svůj vzorek a odnesl jej ke stolu. Položil jej, jako poslední z rozmanitých lektvarů svých spolužáků, a zachytil Severusův pohled, když muž zvedal oči. „Fawkes?“ zeptal se tiše a stručně.

Severusovy rty se smrskly do sarkastické linky. „Očividně nevinen, ale myslím, že to pochopil.“

Harry se slabě usmál. „To doufám. A teď, neměl jsi mi náhodou udělit za něco děsivého trest?“

Severus si nepřesvědčivě odkašlal. „Pottere, tenhle váš lektvar je jednoznačně…“ lépe si jej prohlédl a jeho obočí se lehce překvapeně pozvedla, „nenacházím slova, kterými bych tento váš dětinský pokus popsal. Máte trest.“

Harry se musel kousnout do tváře, aby se nerozesmál. „To je teda dost chabý důvod. Co to s tebou jenom je?“ zasyčel s přidušeným smíchem.

„Dneska jsem ještě vůbec nic nejedl,“ zasyčel Severus nazpět a zabodával se do něj pohledem.

„Jistě, pravda,“ zamrkal Harry a potajmu vytáhl hůlku. „Oba víme, jak to je. Už ti přijde dost zatěžko být na mě naštvaný,“ prohlásil a se zamumlanou inkantací se na Severusově stole objevil máslový koláček.

„Och, dokážu být na tebe naštvaný, věř mi,“ trval na svém odhodlaně, než jídlo popadl a hladově se do něj zakousl. „A teď kšá,“ zamumlal skrz sousto koláče.

Harry se zahihňal a vrátil hůlku na místo, otáčeje se, aby si pospíšil vyzvednout své věci. A pak opustil učebnu, zatímco se jeho přátelé snažili pochopit, jak mohl právě tento lektvar být o tolik horší než všechny ty stovky před ním.

V době, kdy vyučování pro dnešní den skončilo a přiblížil se tak čas začátku prázdnin, se Harrymu nějak podařilo dohonit všechny domácí úlohy a udělat je. Asi to bylo proto, že většinu zvládl během oběda a to, co zbývalo, během volných okének či při hodinách, ze kterých se mohl uvolnit.

Takže u večeře už měl volno… tedy mimo toho jednoho trestu.

„Nemohu uvěřit, že ti ten magor dal trest ze všech dní právě na dnešek!“ lamentoval Ron nahlas, vlastně tak nahlas, že bylo překvapující, že ten dotyčný magor tuhle poznámku nezaslechl.

Harry pohlédl od rohlíku, který si právě mazal, na svého přítele. „Má to v povaze. Teď už jsem to pochopil.“

Hermiona nad tím zauvažovala, a pak se usmála, když se pustila do svého steaku. Nebyla si jistá, kvůli čemu Harry ve skutečnosti dostal trest, ale pochybovala, že by byl jeho lektvar tak hrozný, aby to ostatní vyzdvihlo na lepší světlo.

„I tak. Měl by sis jít stěžovat k Brumbálovi,“ bručel Ron.

Harry odsekl nějakou odpověď, než se zakousl do svého rohlíku. Kdyby si měl chodit Brumbálovi stěžovat na všechno, pak by prvním bodem jeho seznamu bylo, že byl Fawkes vyslán k Severusovi, aby u něj slídil. Jak jen mohl Brumbál doufat, že se tímhle dostane k nějakým informacím? Měl za to, že se dost jasně vyjádřil, že se rozhodne o prázdninách a odpoví po svém návratu do školy.

Když se k nim Severus přiblížil, Harry vědomě vstal od stolu. „Uvidíme se pak,“ zamumlal a dal se na odchod, aniž by na druhého muže počkal. Tedy alespoň dokud se nedostal ven do široké chodby.

„Ještě jsi neměl ani dezert, jsi si jistý, že máš dost?“ zeptal se Severus, když vycházel a zaznamenal Harryho, opírajícího se o stěnu, kterak na něj čeká.

„Jako kdybys mi v tom dal na výběr,“ podotkl Harry s pozvednutým obočím.

Severus se ušklíbl. „Dobrý postřeh.“

Harry se ušklíbl nazpět a dal se do chůze. „Občas ho mívám. Takže, kam směřujeme?“

„Nejprve do kuchyně, abychom si vyzvedli trochu toho koláče, a pak na jedno odlehlé místo na trénink,“ prohlásil Severus a navedl je na cestu, třebaže ji oba dva znali.

Harry vstoupil jako první, když Severus otevřel portrét, který vedl do kuchyně, a pohlédl přes rameno, aby počkal, až se k němu druhý muž připojí.

„Takže, kdepak je ten tvůj oddaný poddaný…“ prohlásil Severus, když se po zavření dveří rozhlédl kolem.

Harry protočil panenky. „Dobby nic takového není,“ odvětil a připravil se na to, jak se k nim vzrušeně řítili skřítci. „Dva kousky koláče?“ odpověděl na všechny ty radostné dotazy.

Okamžitě dostali dva dosti štědré kusy jablečného koláče s kopečky vanilkové zmrzliny a pokapané karamelem.

Harry je zavedl k malému stolku, u kterého se oba usadili. Když zvedl vidličku z talíře, natáhl se, aby Severusův koláč zbavil tvrdší krusty na okraji, zatímco se Severus naklonil k jeho talíři, aby z Harryho zmrzliny odebral ztuhlý karamel. Učinili to beze slov, jako už mnohokrát předtím s některými dalšími věcmi.

Důkaz toho, kolik času spolu za poslední roky strávili u společného stolu.

„Představ si, kdyby sem právě teď vešel Brumbál,“ přemítal Harry, když ukusoval tvrdší kousek moučníku.

„Proklel bych ho a ty bys k tomu neměl co říct,“ odpověděl Severus bezodkladně, než polkl kousek koláče spolu s extra porcí karamelu, který šlohnul Harrymu.

Harry se zasmál a začal jíst.

Když skončili, podali talíře rozradostněným skřítkům, v jejichž středu byl i Dobby, a odešli najít nějaké odlehlé místo na trénink. Což je, přeloženo do jejich řeči, zavedlo do učebny lektvarů, kde prostě jen přeskupili lavice. Harry věděl, že dovnitř nikdo o své vůli jen tak nevstoupí. A Severus byl jediný člověk, který by sem takovou osobu dokázal dovléct proti její vůli po vyučovacích hodinách.

„A teď pečlivě sleduj mé zápěstí, protože jinak nechtěj vidět, co by se stalo, kdybys ten pohyb vykonal špatně,“ prohlásil Severus přísně.

Harry přikývl a pohledem se vrátil k Severusovi, protože předtím zíral na něco na mužově stole. „Severusi?“

„Co?“

„Proč je můj lektvar stále na tvém stole?“

Severus tam zalétl očima, usmál se, a pak Harrymu věnoval pronikavý pohled. „Proto tady nejsme.“

Harry do se něj zabodl přísnýma očima. „Severusi,“ prohlásil vážným tónem.

„Není to tak beznadějný výsledek, jak sis asi myslel,“ sdělil mu muž. „A teď dávej pozor. Ještě máš naději.“

„Hej! Jsou to jen lektvary, ve kterých jsem neschopný,“ opáčil Harry.

Severus se ušklíbl. „To jsme si mysleli. A teď ztichni a dívej se.“

Harry tak učinil, ruce zkřížené na hrudi, rozpolcený mezi zlostným zíráním a úsměvem věnovaným tomu muži, zatímco tam seděl na jedné z lavic, kterou odsunuli stranou, a sledoval, jak Severus přenesl svou pozornost k velké hromadě zmačkaných papírů, která ležela na kamenné podlaze. Pokud by došlo k nehodě, Severus očividně nechtěl zničit své lavice.

Severus nejprve předvedl pohyb zápěstí, pak pronesl inkantaci, načež to zopakoval oboje najednou, a Harry okamžitě věděl, že tak učinil. Oči se mu rozšířily a rychle jimi ucukl od papíru.

Severus poté ukončil kouzlo, třebaže si ten ruměnec na Harryho tváři opravdu vychutnával. „Mohu se odvažovat ptát, co jsi viděl?“

Harry zrudnul ještě víc a seskočil z lavice, než zavrtěl hlavou a odkašlal si. „Jsem prostě puberťák?“ nadhodil, jako by to vysvětlovalo všechno, a pak přešel k němu. „Teď já?“

„Pokud myslíš, že to zvládneš?“ vyzval ho Severus s úšklebkem.

„A ty?“ zeptal se Harry, odvažuje se pohlédnout muži do očí. „Oba víme, jaká je tvá největší touha.“

Severus zůstal na několik vteřin v klidu, zíraje do těch znepokojivých zelených očí, než mávl rukou a dal mu tak svolení. „Když jsem se kolem tebe dokázal ovládat takovou dobu…“

Harry přikývl a odvrátil se ve snaze nezaznamenat to lehké zklamání nebo pocit důvěry, který se v něm rozprostřel. Od všeho se oprostil, vytáhl hůlku a začal se soustředit, než nad ním převzaly moc lety naučené pohyby hůlkou a on provedl správný manévr. A ve stejnou chvíli se snažil nepřemýšlet nad tím, zda se Severus vážně dokáže ovládat nebo ne.

A kdyby přišlo na to, že ne, jaký by to v něm vyvolalo pocit.

 

Kapitola 16

Páteční úsvit Harrymu nepřinesl jen vzrušení, ale i pod ním ležící obavy. Byl to poslední den, kdy bude moci strávit aspoň malou chvilku se Severusem, než odjede na prázdniny a dostane se mu prostoru na přemýšlení. Zbývaly poslední hodiny do odjezdu a také do doby, než učiní to největší rozhodnutí, o kterém věřil, že bylo toho všeho hodno. Až se vrátí, už nebude čas to odkládat.

Vstal z postele, v očích tak trochu melancholický pohled, a skočil si ještě do koupelny a převléknout se. Všechno, co potřeboval, si už zabalil předchozí večer, a tak mohl dát jen kufr do kapsy u černých džínsů, které si oblékl namísto školního oblečení.

„Takže, kam to jedeš?“ zeptal se Ron, který přicházel za Harrym, než položil příteli ruku kolem ramen.

Harry se na něj vyhýbavě usmál. „Ještě ne.“

Ron podrážděně protočil oči. „Ale no ták, aspoň náznak?“

„Ani nápad!“ zasmál se Harry a mrknul na svého přítele. „Věř mi, později si to užiješ daleko víc. Nebo možná já,“ zakřenil se a odstoupil od něj, uvolňuje se z jeho objetí.

Ron si za ním pospíšil. „Jsi nějaký tajnůstkářský. Je to snad někdo výjimečný, koho jedeš navštívit?“ zeptal se se spikleneckým úšklebkem a šťouchancem, jehož význam nebylo těžké si vyložit.

Harryho úsměv na okamžik zakolísal, když si v duchu pomyslel: Ten tam nebude, ale jeho ústa pronesla: „Svým způsobem,“ a pospíšil si dolů ze schodů. „Ale už můžeš přestat vyzvídat, brzy se to stejně dozvíš.“

Ron si vzal jeho povzbuzení k srdci a začal vymýšlet grandiózní příběhy o tom, s kým že to Harry stráví prázdniny.

Hermiona je dostihla ve společenské místnosti a okamžitě na Harryho zamrkala a ten se na ni usmál, než popadla Rona a propletla si s ním prsty. „Připravila jsem pro nás učební plán, abychom přes prázdniny nebyli pozadu.“

Ron zaskučel a pokusil se vyškubnout, ale Hermiona se ho držela jako klíště. Teprve tehdy, když se dostali skrz portrét, dokázal Ron pomocí jedné ze svých otoček uvolnit ruku, a pak se rozběhl chodbou a zvolal: „Uvidíme se na snídani!“, což se k nim vracelo ozvěnou.

Hermiona se přes rameno zazubila na tiše se smějícího Harryho. „Myslíš, že ho to na chvíli zadrží?“

„Někdy jsi vážně ďáblice. Víš to?“ sdělil jí s laskavým úsměvem. „Ale děkuji ti.“

„Bylo mi potěšením,“ usmála se a natáhla se, aby mu krátce položila ruku na rameno. „Nevypadáš tak vzrušeně, jak jsem si myslela, že budeš.“

Harry na ni letmo pohlédl a pousmál se. „Myslel jsem si, že to poznáš. Neboj se, jsem vzrušený. Jen jsem prostě asi nervózní.“

„A to nejen proto, že máš konečně skutečné prázdniny, viď?“ hádala Hermiona.

„Tyhle prázdniny pro mě mají větší význam než jen to, že se mi konečně dostane legální volnosti,“ odpověděl Harry. „Je to začátek mých vlastních rozhodnutí pro zbytek mojí budoucnosti. A bez ohledu na to, co on říká, stále to nechci podělat.“

Hermiona se vědoucně usmála. „Pak to nepoděláš,“ prohlásila sebejistě. „Prostě si trochu věř, v tomhle jsi daleko chytřejší,“ poklepala si na srdce, „než já. A třebaže mě trápí si to přiznat, je to pravda.“

Harry jí věnoval vděčný úsměv. „Jsi vážně dobrá kamarádka. Co bych bez tebe jen dělal?“

„Byl bys mrtvý už v prvním ročníku,“ zakřenila se nazpět.

Harry protočil panenky a žertovně do ní šťouchnul. „Och, tak pojďme najít Rona, ať ho můžeme vykolejit vším tím učením.“

Oba dva sešli dolů na snídani, kde se okamžitě usadili vedle Rona a Draca, který se k nim uráčil připojit. A Harry si dokázal domyslet proč. Draco byl na tyhle prázdniny pozván k Weasleyovým, aby se tak neoficiálně setkal s Ginnyinými rodiči. Popřál blonďákovi hodně štěstí, třebaže věděl, že všechno půjde jistě dobře.

„Takže, co budeme dělat, než přijede vlak?“ zamyslel se Draco, než si slaninu pokapal sirupem a donutil tak Rona udělat obličej.

„Učební plány,“ kývla Hermiona svědomitě.

Ron jí rychle překryl ústa svou rukou. „Co třeba sněhovou bitvu?“ navrhl.

Hermionin názor byl většinově zamítnut a jakmile skončila snídaně, všichni se vyvalili ven.

Harry věděl, že má jen něco přes dvě hodiny do odjezdu vlaku, takže měl čas alespoň na pár přestřelek, než bude smět jít dát sbohem Sorai, jak slíbil. To, a pak se také rozloučit se Severusem…

„Héj, Harry! Tak pojď!“ zaječel Ron.

Harry vzhlédl a pospíšil si za nimi dál na školní pozemky. Zanedlouho byly jeho myšlenky odsunuty stranou přívalem sněhových koulí, dokud nevycouval ze hry, protože už zbývala jen hodina a půl, než budou muset nastoupit do vlaku. Takže zamával na své přátele a odběhl, aby si vyzvedl něco, co zapomněl, jak se jim vymluvil.

Byl zčervenalý zimou a během do sklepení, když se tam konečně dostal a mohl zaťukat na dveře. Jakmile se klika vytvarovala ve zdi, vstoupil.

„Máš ve vlasech sníh.“

Harry zamrkal a pomalu za sebou zavřel dveře. „Nic takového jako: Ahoj? Jen: Máš ve vlasech sníh?“ zeptal se s úsměvem.

Severus se ušklíbl a odložil knihu stranou. „Dobré ráno, máš ve vlasech sníh.“

Harry zafrkal. „Brýtro. Nebude vadit, když jí teď půjdu dát sbohem?“

Severus mu dal gestem svolení a usmál se, když Harry zmizel, aby si mohl promluvit s jeho hadem. Jakmile byl chlapec pryč, zhluboka se nadechl a docela dlouho zadržoval dech, než zvolna vydechl.

Mezitím Harry už rukama spočíval na hraně kobří ubikace, shlížeje dolů na Sorai. „Jak se ti teď spí? Už tě nic neruší?“

Sorai zvedla hlavu na jeho úroveň, jazyk jí vykukoval ven, jak ochutnávala vzduch kolem sebe. „Děkuji. Proč voníš tak… zvláštně?“

Harry se zamračil. „Zvláštně?“

„Voníš jinak. Jsi v pořádku?“

„Ano,“ ubezpečil ji Harry. „Jen jsem trochu rozrušený a nervózní.“

Sorai zněla dosti samolibě, když prohlásila: „To kvůli mému majiteli?“

Harry věděl, jak zbytečné by bylo lhát, protože ona dokázala rozeznat i malé odchylky v jeho chování. Takže to ani nezkoušel. „Částečně ano. Ale neboj se, jsem v pořádku. Nebo spíš budu.“

„Řekl ti snad něco krutého?“ Sorai zněla ustaraně. „Vím, že si na to, co říká, často nedává pozor.“

Neschopen zabránit úsměvu, který se po té otázce objevil na jeho tváři, ji raději uklidnil. „Neřekl nic krutého.“

„Nenuť mě hádat, Harry Pottere, nebo tě kousnu,“ varovala ho Sorai.

Spíš pobavený než vystrašený tou hrozbou byl Harry stále dost chytrý na to, aby si kobru rychle usmířil. „Odjíždím na prázdniny, jak jsem ti včera říkal. Na první, na které jsem kdy měl dovoleno odjet, aniž by mě následovala kupa pravidel nebo jsem byl sledován dalšími, kteří si mysleli, jak jsou nenápadní.“

„Ty odjíždíš na prázdniny? Brzy? Pryč od mého majitele?“ zeptala se Sorai se zvědavým nachýlením hlavy. Což bylo gesto, které, jak si Harry uvědomil, asi přejala od lidí.

„Ano,“ souhlasil Harry, než změnil svůj postoj a napřímil se. „Mám ještě asi něco přes deset minut, než budu muset jít, abych stihl vlak.“

„Tak když jsi řekl sbohem mně, můžeš dát sbohem i jemu.“

„Proč myslíš, že už jsem tak neučinil?“ zeptal se Harry s úsměvem.

Sorai se znovu sklonila, vypadala skoro samolibě. A také se to projevilo v jejím hlase. „Protože je na vrcholu tvého seznamu. Nechal sis pro něj své sbohem nakonec, protože pro tebe znamená nejvíc.“

Harry otevřel ústa, aby odpověděl, ale pak je zase s pousmáním zavřel. „Uvidíme se, až se vrátím. Ahoj, Sorai.“ A pak se natáhl, aby prsty přejel po její hlavičce, než se otočil a odešel z místnosti.

Sorai ho sledovala, dokud nezmizel, než se znovu stočila na sluníčku, cítíc se velmi spokojeně ohledně toho, jak se věci vyvíjely.

Harrymu se zdálo, jako by mu zrosolovatěly nohy, ale přesto se vrátil do hlavního pokoje, kde našel Severuse u kuchyňského koutku, kterak na něj čeká, opíraje se o pult. „Nemyslel jsem si, že by to mohlo být tak těžké,“ prohlásil po chvíli, kdy se snažil rozhodnout, co řekne.

Severus v zamyšlení zabručel, než rychle odvrátil pohled. „Loučení nikdy nebývají lehká. A zejména ne takováhle.“

„Tys neměl loučení stejně nikdy rád,“ vzpomněl si Harry s drobným, téměř váhavým úsměvem. Jako by se snažil rozhodnout, jestli má být zasmušilý nebo optimistický.

„Ne,“ souhlasil Severus. „Ale to stejné se dá říct o tobě.“

Harry přikývl a jeho nohy se, jak se zdálo, samy o své vůli pohnuly směrem k místu, kde Severus stál. „Nemohl jsem ani pomyslet na to, že bych odešel, aniž bych tě viděl. Pochybuji totiž, a vypadá to, že jsem měl pravdu, že bys porušil tradici a na první den prázdnin se objevil.“

„Nemohu přece dovolit, aby o tom lidé začali přemýšlet.“

„Ne,“ pousmál se a zastavil se pár stop od něj. „To asi ne.“

Severus nad tím na chvíli zapřemýšlel, než naklonil hlavu lehce na stranu. „Tak proč nepřeskočíš loučení a nedostaneš se ke skutečnému důvodu, proč jsi stále tady, a proč jsem tě ještě nevyhodil.“

„Jsou to ty samé, jako ty tvé,“ odpověděl Harry a jeho oči se téměř zamračily. „Nemyslel jsem, že bude tak těžké odejít.“

Severus zaskučel. „Nedělej to, Harry. Už tak je těžké nechat tě odejít na zasloužené prázdniny.“

„Já vím,“ odpověděl Harry upřímně. „Já jen… děkuji ti,“ dokončil tiše, a pak se pokusil usmát, než se otočil a zamířil ke dveřím.

„Není zač,“ odpověděl Severus, jeho ruce pevně svíraly pult, aby mu zabránily jít za tím mladým mužem. Klouby mu zbělely celým tím úsilím zdržet se něčeho neuváženého. A to nebyl mužem neuvážených akcí, to byla Harryho silná stránka.

Harry se u dveří zastavil, ruku položenou na klice a hlavu skloněnou vnitřním zápasem, než pohlédl zpět na Severuse. Muž se ani nepohnul. Jeho oči vypadaly nerozhodně, pokoušejíce se vymyslet, co říct, ale všechny věci, které měl v hlavě, se mu na jazyku vypařily. Jako by nebyly dost dobré. Jak měl v takových chvílích být schopen komunikovat, aby vyjádřil, kolik pro něj minulé týdny znamenaly? Co by bylo adekvátní?

„Harry?“ zeptal se ho Severus se stejnou nejistotou v hlase, jaká se ukazovala v těch zelených očích.

A tehdy Harry spustil ruku z kliky, zhluboka se nadechl, otočil se a tentokrát jeho nohy vykročily beze stopy předchozího váhání. „Nepřežeň to s přemýšlením,“ pronesl, když se dostal k velmi zmateně vypadajícímu Severusovi.

„Co to…“ Severusova slova byla neočekávaně ukončena. Všechno, co chtěl říct, se mu vypařilo z hlavy, když měl najednou náruč plnou Harryho, který ho… objímal? Nemohl si vzpomenout, když ho někdo naposledy objal. A jistojistě ne někdo, koho miloval.

Harry zvolna vydechl, když se jeho ruce sevřely do pěstí na zadní straně Severusova hábitu, zatímco se sám trochu uvolnil proti tomu statnému tělu. Hlavu schoval pod mužovu bradu a zavřel oči, když promluvil: „Děkuji, že jsi mě nechal to udělat podle svého.“

Severus nejprve zaváhal, poté ale hodil obezřetnost za hlavu a obtočil paže kolem Harryho o něco těsněji. A pak už toho mladšího muže držel úplně. „Nejsi na to sám,“ odpověděl tiše, bojuje o udržení sebekontroly. Což se snáze řeklo, než udělalo, když měl objekt své touhy ve svých rukách.

„Ne,“ souhlasil Harry právě tak tiše.

Severus se zhluboka, vyrovnaně nadechl. „Měl bys jít, než zmeškáš vlak. A než se rozhodnu zkusit tě přinutit zůstat.“

Harry přikývl, zvolna se odtáhl, aby se mohl zadívat do těch tmavých očí, nehlídaných a vířících emocemi, které, jak věděl, zrcadlily ty jeho. „Uvidíme se za dva týdny,“ prohlásil s pokusem o úsměv.

„Budu čekat. Jen si pamatuj, že bez ohledu na tvou volbu, nikam nejdu,“ odpověděl Severus a kývl ke dveřím. „A teď běž. Než tě obejmu znovu.“

Harry přikývl, bez dalšího slova se otočil a rychle odešel ke dveřím, aby jimi prošel, než některý z nich udělá něco unáhleného. Srdce mu bušilo jako o závod a téměř se mu točila hlava z toho přívalu dojetí. Nevrle zavrtěl hlavou a vydechl, jako by celý ten čas, co tam byl, zadržoval dech.

Co jen měl dělat? Co vůbec chtěl dělat?

Se zasténáním zvýšil tempo do běhu, aby se k vlaku dokázal dostat včas. Nárazy kamenné podlahy do podrážek jeho tenisek do něj zase vlily nový život. A pak se mu pročistila hlava. Nemohl teď o tom všem přemýšlet. Bylo příliš brzy. Věděl, že to potřebuje čas. A věděl, že na to nebude schopen rozumně myslet, dokud nebude dostatečně vzdálen od zdroje svého trápení. Hormony měly na všechno obecně spíše nepříznivý vliv.

„Pottere.“

Harry se smykem zastavil, když zaslechl hlas profesorky McGonagallové. „Ano?“

„Po nástupišti se neběhá,“ sdělila mu přísně.

„Budu si to pro příště pamatovat,“ ujistil ji Harry a rychle se s ní rozloučil, než se přehnal dál.

Minerva ho sledovala, a pak protočila panenky nad jeho chováním. Bylo těžké chovat se k němu přísně, když byl zcela jasně tak šťastný. Už kvůli tomu se hodlala Brumbálovi vyhýbat jako moru pro příštích pár dní, aby nemusela poslouchat jeho teorie ohledně toho, proč byl Harry šťastný. Nebo spíše, kdo ho učinil šťastným. „Potřebuju dostat přidáno,“ zamumlala si pro sebe, než se vrátila k dohlížení nad studenty.

Harry dostihl poslední skupinu studentů, kteří čekali na nástupišti na vlak, jen trochu zadýchaný. S úsměvem pak zamířil ke svým přátelům a pohotově objal Ginny a Draca kolem ramen. „Takže, Draco, nezapomeň na své způsoby. Tahle dáma tady…“ kývl na Ginny, která právě pozvedala oči k nebi, „má totiž za bratry dvojčata, která ti udělají z prázdnin hotové peklo, pokud na ně zapomeneš.“

„A ty ne?“ zasmál se Draco, pokoušeje se osvobodit z Harryho sevření.

Harry se zakřenil a přilepil se ke svému příteli i přes Dracovy nejlepší pokusy o uvolnění. „Věř mi, to bys byl raději, aby si to s tebou vyřídili oni.“

„A co já?“ stěžoval si Ron, který stál téměř přímo před Ginny.

„Ty?“ zachechtal se Draco a tentokrát se mu povedlo od Harryho odpoutat. Ale jen proto, že ho Harry pustil, protože okamžitě, co od něj blonďák unikl, schytal pár ran od Rona, který po něm skočil.

Harry a Ginny se otočili a sledovali, jak Ron pronásleduje Draca po nástupišti, zatímco se přítomní učitelé snažili si toho nevšímat.

„Rozloučil ses se všemi?“ zeptala se Hermiona, která k nim přistoupila a objala Harryho kolem volného ramene, zatímco všichni tři dál pozorovali, jak se Ron k prchajícímu Dracovi přibližuje.

Harry se pousmál a nespouštěl z celého představení oči. „Víš přece, že ani jeden z nás nemá rád loučení.“

„Ty a kdo?“ vyzvídala Ginny a na okamžik se na něj zamračila, než Ronův výkřik strhl pozornost jejích očí zpět k honičce. Její bratr se tváří málem rozplácl o bok vlaku.

„Tajný ctitel,“ odpověděl Harry poplašeně.

Ginny se na to zakřenila. „A znám já tohoto tvého tajného ctitele?“

Hermionino odfrknutí se změnilo na uchechtnutí, díky čemuž se na ni Harry částečně uculil, než pohlédl zpět na Ginny. „To ano.“

„Tak kdo to je? On nebo ona?“ zeptala se Ginny konverzačně. Ne tolik vyzvídající, jako spíš obecně zvědavá. Více jí totiž zajímalo dovádění jejího přítele a bratra.

„On,“ odpověděl Harry a trhnul sebou, když Draco dostal Rona do zámku. „Neporanil si krk?“

Hermiona se pobaveně zasmála. „Kdyby jo, možná by měl hlavu zase zpříma.“

„Jeho hlava nikdy neměla šanci. Fred mě ujišťoval, že si ji narazil už jako dítě,“ informovala ji Ginny věcným tónem. Ale pak pohlédla na Harryho. „Takže, kdo je ten tvůj tajný ctitel, kterému jsi dával sbohem?“

Harry se usmál. „Nějak si prostě neříkáme sbohem, raději to nevyslovujeme. Říct to nahlas by pro lidi, jako jsme my, bylo až příliš definitivní.“

„Kdo?“ tlačila na něj Ginny, více tím tématem zaujatá, teď, když, jak se zdálo, její přítel nad jejím bratrem zvítězil a řečeného bratra bylo nutné zachránit jedním z profesorů, který se váhavě rozhodl pokusit se je roztrhnout…

„To je z dobrého důvodu tajemství,“ sdělil jí docela tiše. „Ale den nebo dva po prázdninách můžeš přijít a já ti to povím. Ale pro teď prostě potřebuju klid, abych si to rozmyslel.“

Ginny od srdce zasmála. „Harry, chováš se jako holka. Právě přemýšlíš, a to mozkem, o záležitostech lásky. Proč jen musíš být na muže?“

Harry se také rozesmál. „Neboj, jakmile se o svých citech rozhodnu, budu zase ten stejný blázen a ukvapenec jako vždycky. A Draco je stejný jako já… nebo by raději měl být. Takže se ho drž, Gin.“

„Nemyslím, že by Harry byl někdy ten, kdo do záležitostí lásky spěchal,“ ozvala se Hermiona.

„Nikdy jsem neměl čas, nebo nouzi o nebezpečí,“ odpověděl Harry, jeho oči vzpomínkami potemněly. Po chvíli ztěžka vydechl a poodešel od obou dívek, do kterých se zavěsil, či se ony zavěsili do něj. „Tak do toho, vy dvě si najděte své muže a já pro nás seženu kupé.“

Ginny a Hermiona se ochotně vydaly polapit oba dva příslušné chlapce a Harry mezitím vyšplhal do vlaku a našel volné kupé. Což bylo něco, co bylo teď o prázdninách až překvapivě jednoduché, protože ve škole několik studentů zůstávalo. Usadil se na volné sedadlo prázdného kupé, které vybral, a opřel se o stěnu u okna, aby se mohl dívat na nástupiště.

Po chvíli zavřel oči a tiše vydechl. „Hodně štěstí,“ zamumlal si pod fousy. Ani Severusovi nezáviděl, že bude celé prázdniny zavřený s Brumbálem. Jen doufal, že až se vrátí, nikdo z nich nebude vážně zraněn či zmrzačen.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s