Terms of Endearment – Projevy náklonnosti

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka; Beta-read: Lady Corten, Sitara

http://www.fanfiction.net/s/4883608/1/Terms-of-Endearment

Humor/Parody, snarry

Rozsah: 2700 slov

Popis příběhu: Válka skončila, Snape je předvolán před soud a Harry se nachází v pozici svědka svého nejméně oblíbeného učitele.

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended. This fanfiction was written by Emily Waters, czech translation was created by Patolozka.

ooOoo

Projevy náklonnosti

Šest měsíců po válce konečně začaly soudní procesy.

Harry Potter, stojící u vstupu do Starostolce, si zhluboka povzdechl. Během svých školních let by si nikdy nedokázal představit, že bude vypovídat ve prospěch Severuse Snapea, aby ho dostal z problémů.

Že by byl tím, kdo ho zabije; možná.

Tím, kdo si oddechne, až ten proklatý mizera zemře a zadusí se svou vlastní žlučí; dost pravděpodobně.

Tím, kdo ho má… zachránit… ne. Prostě ne.

Hermiona, nacházející se vedle Harryho, se tvářila formálně a vážně.

„Harry, pamatuj, jsi svědek charakteru,“ ne až tak zcela zašeptala.

O několik metrů od nich Snape trochu pobledl. Ten muž učinil podivné gesto svou pravou rukou a pak si zašeptal něco pod fousy, co znělo jako Ave Maria, gratia plena, Dominus tecum… Harry dumal nad tím, jestli to byl nějaký druh bezhůlkového kouzla a jestli to bylo nebezpečné.

„Pamatuj na to!“ zasyčela na něj. Kruci.

„Ano, děkuji ti, Hermiono, možná bys mi kvůli tomu měla udělat nápovědní kartičku,“ pronesl Harry suše. „Ach, a taky tam připiš, jestli ho mám bránit nebo ho pro dobro společnosti odstranit. Mohl bych na to zapomenout.“

Stáhla rty k sobě a věnovala mu velmi přísný pohled, který jasně vyjadřoval: Jestli dovolíš svým osobním pocitům, aby zamlžily tvou výpověď, a zklameš při zachraňování Severuse Snapea, pak jsi u mě přišel o veškerý respekt. Tedy alespoň Harry se domníval, že to ten pohled vyjadřoval.

„Harry Potter!“ zvolal Nejvyšší divotvůrce. „Předstupte, prosím.“

Harry si lehce povzdechl a zamířil k pultu.

„Koukněte,“ pronesl Harry ještě předtím, než měl kdokoliv šanci mu pokládat otázky, „tohle je naprosto směšné. Máte přece důkazy, že Snape pracoval pro naši stranu. Například…“

„To víme,“ pronesl Nejvyšší divotvůrce rychle. „Ale toto stání se netýká smrti Albuse Brumbála, ani jeho smrtijedských aktivit. Tato obvinění byla stažena.“

„Huh?“ Harry cítil, jak jeho mysl prostupuje strašlivá mlhovina zmatenosti. Nebyl to dobrý pocit. Připomnělo mu to dobu, kdy byl ve Snapeově třídě.

„Jednoduše řečeno, soudní stání pana Snapea se týká emocionálního a slovního napadání studentů.“

Harrymu spadla čelist.

Jeho vnitřní hlas, nápadně podobný hlasu Siriuse Blacka, triumfálně zaječel: ANOOO! KONEČNĚ!!!

Ovšem druhá, ušlechtilejší Harryho část, která zněla podezřele jako Albus Brumbál, podotýkala, že tohle je ten muž, který pro ně všechny desítky let riskoval svůj život a neměl by být potrestán za to, že byl během toho nepříjemný.

„A já jsem… er… pro tohle svědkem charakteru?“ zeptal se Harry pro objasnění.

„Ano, domnívali jsme se, že budete tou nejvhodnější osobou.“

„Ehm. Takže, co se mu stane, když rozhodnete, že byl… er… urážlivý?“

„Bude vám svěřen, aby byl u vás do konce života vázán v otroctví.“

„Bude do konce života mým otrokem?“ zeptal se Harry.

„Ano.“

Harry se podrbal na bradě. „Není to trochu… neobvyklé?“

„Ani ne,“ pronesl Nejvyšší divotvůrce. „Vlastně se to děje celkem často.“

„Ach.“ Harry si zhluboka povzdechl. „No, dobře,“ prohlásil Harry. „Nebyl emocionálně nebo slovně urážlivý. Byl… skvělý učitel.“ Ta slova ho málem zadusila.

„Vážně?“

„Ano, vážně.“ Harry učinil pokus odstoupit od pultu, ale muž pozvedl ruku, aby ho zarazil.

„Podívejme se na to. Obtěžoval vás profesor Snape ve vašem prvním ročníku tím, že vás vyvolával, a teď cituji, jako naši novou celebritu?“

Kruci.

„Ano, to řekl,“ pronesl Harry, „ale vůbec to nebylo myšleno zlomyslně, víte? Byl to prostě projev náklonnosti. Miloval jsem to. Víte, miluju pozornost.“

„Hmm, takže vás to netraumatizovalo?“

„Vůbec ne,“ odvětil Harry hladce. „Byl to ten druh věcí, díky kterým jsem si ho okamžitě oblíbil.“

Snape na něj pohlédl a vypadal lehce šokovaně.

„Hrozil vám profesor Snape, že otráví mazlíčka Nevilla Longbottoma?“

Harry v duchu zaklel. Tohle prostě nešlo popřít. Ne, s tolika svědky. „Ano, to učinil. Ale vlastně to ani nebyla hrozba. Byla to… nabídka… laskavost… možnost eutanazie. Ta ropucha neustále skákala ze stolu na stůl, z kotlíku do kotlíku a bylo jen otázkou času než nějakým opravdu příšerným, bolestivým, hrůzostrašným způsobem zemře. Takže to byla vážně… laskavá nabídka – viděno z dnešního pohledu.“

Dotazování naneštěstí pokračovalo. „Donutil vás profesor Snape oloupat panu Malfoyovi před celou třídou scvrklofík?“

„Ano,“ pronesl Harry tiše, „ale to bylo pro mé vlastní dobro. Jen se chtěl ujistit, že mám více praxe než Malfoy, však víte, protože věděl, že budu muset bojovat s Temným pánem a… er… loupání scvrklofíků je v bitvě ceněná dovednost.“

„Jakpak to?“

„No, mě se na to neptejte!“ vyštěkl Harry. „To já jsem porazil Voldemorta a říkám vám, že bych to bez této schopnosti nedokázal.“

„Zesměšňoval vás pan Snape na veřejnosti tím, že o vás předčítal před celou třídou zlomyslné novinové články?“

Harry sebou škubnul, pamatoval si na ponížení toho dne. Na vteřinu ho přemohlo nutkání říct něco jako: Ano, zesměšňoval, ale pak si uvědomil Hermionin pohled ve svých zádech, a tak tiše odpověděl: „Ano, předčítal ty články. Ale dělal si legraci pouze z nich, ne ze mě. Byl to projev solidarity. Však víte. Dával mi tím najevo, že chápe, jak se cítím.“

„Ale to je divný způsob, jak to dělat, Harry.“

„No, možná, ale fungovalo to. Nikdy předtím jsem se necítil tak… povzbuzený,“ pronesl Harry pevně a doufal, že už to bude vážně poslední otázka.

„Tak pojďme dál. Během vašich lekcí Nitrobrany, nebylo to pro vás kruté?“

„Cože? Ne! On byl úžasný učitel,“ odpověděl Harry rychle a zoufale se snažil zablokovat svou zlost ze vzpomínek na ty lekce.

Snapeova ústa se otevřela v čirém úžasu.

„Tak proč jste ho podezříval, že pracuje pro Voldemorta?“

„Nepodezříval!“ oponoval Harry. „Nikdy jsem jeho loajalitu nezpochybňoval.“

Snape si přikryl ústa rukou a vypadal na omdlení.

„Tak proč jste pak vstoupil do jeho myslánky, když byl pryč?“

„Myslel jsem… že se mě třeba snaží chránit před újmou,“ improvizoval Harry rychle. „Takže er… kouknul jsem se. Protože jsem přece dost statečný, abych to zvládl.“

„A když jste tam našel vzpomínku na to, jak byl profesor Snape týrán vaším otcem a kmotrem, nebyl rozzuřený, když zjistil, že jste se podíval do jeho myslánky? Nezačal vás fyzicky napadat, nepopadl vás za paži a nehodil na vás sklenici mrtvých švábů?“

Harry se lehce zachvěl, když si na ten incident vzpomněl. Seru na tebe, Snape, pomyslel si. Snape byl vážně osina v zadu. Možná, že by skutečně měl být jeho otrokem.

Někde za ním si Hermiona významně odkašlala.

Harry si rezignovaně povzdechl.

„Nevím, kde jste ten příběh slyšel, ale rozhodně to není pravda. Profesor mě podržel, když jsem byl na omdlení. Pak mi uvařil čaj a řekl mi, že mě z otcova a kmotrova špatného chování neobviňuje a že já bych se neměl obviňovat taky. Rovněž mi řekl, že byl můj otec dobrý muž a stejně tak Sirius Black a že bych na ně neměl kvůli jednomu incidentu zanevřít.“

V soudní síni byl slyšet zmatený šepot. Snape vydal tlumený, dusivý zvuk, jako by měl něco v krku a bojoval s tím, aby to dostal ven. Ať už to ale bylo cokoliv, Snape to polkl a očividně se to pokusil posunout trávicím traktem dál.

„To že řekl profesor Snape?“ zeptal se opatrně Nejvyšší divotvůrce.

„Ano, pane.“

„Pak proč jste tedy vyběhl ze sklepení pokrytý mrtvými šváby?“

Harry zamrkal. Na to nebyl připravený.

„Musel jsem na jejich roj narazit na cestě na svou kolej.“

„Vy jste narazil na roj létajících švábů? V Bradavicích?“

„Ano, pane.“

„Proč byli tedy mrtví, když jste dorazil do nebelvírské společenské místnosti?“

Harry nonšalantně pokrčil rameny. „Jsem mocný kouzelník,“ pronesl výmluvně. „Nedokážu své moci poručit. Pokud něco zemře, když to na mě zaútočí, tak ať.“

„Dobře. Půjdeme dál. Váš šestý ročník v Bradavicích. Co profesor Snape udělal, když vás uviděl poté, co vám Draco Malfoy zlomil nos?“

„Huh.“ Harry zavřel oči. To byla vážně ta nejhorší vzpomínka na Snapea. Kdoví, jestli ji od teď za dvacet let nebude během pokusu o učení Nitrobrany Snapeových dětí skrývat ve své myslánce.

„Ponižoval před vámi profesor Snape Nymphadoru Tonksovou tím, že spílal jejímu novému patronovi?“

Odpusť mi, Tonksová, pomyslel si Harry hořce. Dělám to, abych splatil životní dluh.

„Ne, neponižoval,“ odpověděl Harry a dokonce už to ani nepovažoval za lež.

„Co tedy profesor Snape řekl?“

„Řekl: Tonksová, nedokážu říct, jestli tvůj nový patron reprezentuje Siriuse nebo Remuse, ale ať tak či tak, líbí se mi. Je neobvykle mocný a hodně vypovídá o tvé loajalitě.“

Harry opatrně pohlédl na Snapea a zjistil, že má ten muž obličej zanořený v dlaních. Lehce se otřásal. Harry nedokázal říct, jestli se smál nebo plakal.

„Jaká byla profesorova reakce na vaše očividné zranění?“

Skoro mi urval hlavu, taková byla! pomyslel si Harry.

„Och, však víte, moje zranění už bylo předtím vyléčeno Tonksovou, ale přesto si o mě dělal starosti, nabídl mi léčivé lektvary a lékařskou péči, ale já trval na tom, že jsem v pořádku. Dokonce jsem si ani nechtěl opláchnout obličej. Možná tím byl trochu podrážděný, že jsem odmítl jeho pomoc a trval jsem na tom, že i v takovém zpackaném stavu můžu pokračovat. Přesto udělal vážně všechno, aby mě podpořil. Vždy to tak dělal.“

Někdo se krátce, nervózně zachechtal.

„No dobře. Tohle je… nečekané.“

Harry pevně stiskl oční víčka. Něco bylo špatně. Cítil to. Dělal, co mohl, ale stejně to nebylo dost.

„Harry,“ zeptal se opatrně další člen Starostolce, „poskytujete tuto výpověď ze své vlastní vůle?“

„Ano,“ odpověděl Harry.

„Nepřinutil vás k tomu někdo? Jakýmkoliv způsobem?“

„Ne.“

„A nejste pod vlivem kletby Imperius, že ne?“

„Nebuďte směšný,“ odsekl Harry příkře. „Nikdo mě nemůže přinutit jednat pod Imperiem.“

„Pravda… nuže, možná tedy trpíte Stockholmským syndromem. Však víte, to je stav, kdy sympatizujete s tím, kdo vás zneužíval.“

„Ne, jsem v pořádku.“

„No, pokud byste si svou výpověď rozmyslel nebo byste se ji rozhodl změnit či byste si vzpomněl na něco dalšího, na co jste třeba zapomněl nebo potlačil…“

Harry si zhluboka povzdechl a rozhodl se, že to jednou a provždy ukončí.

„Vypovídám tady ze své svobodné vůle. Nikdo mě k tomu nenutil. Nejsem ani duševně chorý. Profesor Snape je soucitný a spravedlivý učitel. Během učení dokáže své žáky podpořit a buduje ve studentech sebeúctu. Možná tomu nevěříte, ale tam v Chroptící chýši, kdy bezmála vykrvácel, on…“ kruci, kruci, kruci, „mi řekl, že jsem byl velmi statečný a že by na mě byli moji rodiče hrdí. Že je hrdý na to, že mě znal. Také mi sdělil, že ho Hermiona udivovala svým intelektem a abych řekl Ronovi, že jeho… ach, schopnost oddanosti a přátelství byla… er…“ do háje, do háje, do háje, „hodna Nebelvírské koleje.“

„Tohle všechno řekl s tepenným krvácením na hrdle?“ zeptal se jasně skepticky Nejvyšší divotvůrce.

„Ano. Takové bylo jeho odhodlání,“ odpověděl Harry. „Udělal by pro své studenty cokoliv.“

„Óóch,“ pronesl někdo velmi rozcitlivělým tónem hlasu. „To je úžasné.“

„Ano, to je, že?“ přidal se někdo další.

Někdo pořídil Snapeovu fotografii, zatímco muž vypadal, jako by už vzdal zjišťování, co je skutečné a co není.

„Pak se zdá, že jsme se v profesoru Snapeovi zmýlili,“ zauvažoval Nejvyšší divotvůrce. „No dobře, pane Snape, můžete jít a přijměte naše omluvy. Vaše učitelské metody jsou očividně… neobyčejně účinné a… chvályhodné, takže, prosím, pokračujte v tom, co jste až doposud dělal.“

Snape vstal a rychle odešel, aniž by komukoliv věnoval jediný pohled. Ale přesto si Harry myslel, že zahlédl na jeho tvářích slabou růž. Což ho dělalo… zvláštním způsobem… přitažlivým.

ooOoo

O dva týdny později se Harry stále ještě cítil divně. Cítil se… Ach, krucinál. On ani nevěděl, jak se cítil. Aby řekl pravdu, zčistajasna začal o Snapeovi jako svém otrokovi fantazírovat. Nelitoval své výpovědi, ale… ty fantazie přetrvávaly.

Jak se to jen stalo?

Možná, že měl Brumbál pravdu. Pokud někoho bráníš, pak jsi k němu připoután. Nebo tak něco.

ooOoo

Harry postával u dveří do učebny lektvarů a mlčky poslouchal. Snapeův plný, kultivovaný hlas právě chrlil urážky na studenty.

Pak z učebny vyběhla nebelvírská holčička a vrazila přímo do Harryho. Její tvář byla pokrytá stroužkami slz.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry soucitně.

„Řekl, že jsem hloupá a beznadějná a přesně jako má matka, která nikdy neměla dodělat školu! A pak vzal… Ne-belvíru de-set bodů, protože mi do kotlíku upadla hůlka a rozpustila se v něm!“ bědovala dívka žalostně.

Harry si přikryl pusu rukou. Věděl, že by měl tu dívku politovat, ale upustit hůlku do kotlíku? To je tak pitomé. Najednou zjistil, že sympatizuje se Snapem.

„Tak běž,“ pronesl. „Promluvím si s profesorem Snapem, aby byl… milejší.“

Zírala na něj se směsicí děsu a naděje.

„Buďte opatrný,“ zašeptala. „Je velmi nebezpečný.“

„Neboj,“ zašeptal nazpět. „To jsem i já.“

Harry počkal, až studenti jeden po druhém opustí učebnu. Když tam zůstal Snape sám, Harry vešel a konfrontoval ho.

„Pottere,“ pronesl Snape takovým pro něj bezpochyby něčím jako neutrálním tónem. Byl to s největší pravděpodobností kompromis mezi vrčením a syčením. Velmi sexy vrčením a velmi svůdným syčením, jak si Harry roztržitě povšiml.

„Snape.“

„Co chcete?“

„Špatná otázka,“ odpověděl Harry tiše a vytáhl se nahoru, až seděl na Snapeově stole. „Správná otázka by byla, co chcete vy?“

„Já chci, abyste okamžitě opustil můj stůl.“

„Vážně, Snape, se vším tím dramatem, kterým jsme si prošli, jsem tak trochu předpokládal, že… se zklidníte. Že budete na nebelvíry přívětivější. Přestaňte dětem nadávat.“

Snape na něj zíral bez mrknutí oka.

„A proč bych to měl dělat?“

„Protože to, že budu svědkem týrání mladých nebelvírů, by u mě mohlo vynést na světlo některé bolestné vzpomínky,“ prohlásil Harry jemným, příjemným hlasem. „Mohl bych si vybavit něco… traumatického. Něco, co by změnilo mou výpověď. A mohlo by vás to dostat do problémů.“

Snape na něj dál hleděl, aniž by sebou cuknul. „A?“

„Pak budete můj otrok,“ podotkl Harry nemilosrdně.

Snape něj stále zíral. Dosti zdrcujícím způsobem. „A?“

Harry trochu zčervenal. „A. No. Díky tomu, že zatvrzele pokračujete v tom samém chování, které vás dostalo do dosti hrozivé situace… Člověk by si skoro myslel, že si říkáte o problémy.“

Snapeův výraz se vůbec nezměnil. Kromě koutku úst, který se lehce nadzvedl a vytvořil tak na jeho tváři náznak úšklebku. „Ano,“ zauvažoval. „Člověk by si to skoro myslel.“

„Vy jste tak deprimovaný výstřední chudák, víte to?“ zeptal se Harry.

„Hmm.“

„Něco vám řeknu,“ pronesl Harry pevně. „Vy budete na nebelvíry milejší a já vám vyplním ty vaše choré, zvrácený fantazie. Nechám vás dělat mi otroka.“

Snapeův úšklebek se rozšířil. „Uvědomujete si, že se červenáte, Pottere?“

„To vy taky.“

Na vteřinu na sebe zírali se směsicí pobavení, nepřátelství, rozpačitosti a… něčeho dalšího. Pak se ale Harry rozhodl tu trapnou situaci ukončit tím, že sklonil hlavu k profesorově a políbil ho. Ten polibek byl úžasný, naplněný příslibem zuřivé vášně, která se zrodila z roků zahořklého nedorozumění a nesmyslného nepřátelství. A nejlepší na tom všem bylo, že se zdálo, že to bude pokračovat dál a dál, navždy.

Někdo se tiše zahihňal a oni se najednou odtrhli. Ta nebelvírské dívka, se kterou Harry předtím mluvil, stála ve dveřích a beze studu na ně zírala.

„Odebírám Nebelvíru deset bodů!“ zvolali Harry a Snape jednohlasně.

Dítě okamžitě uteklo.

„Tak to asi dělá dvacet bodů,“ zapřemýšlel Harry.

„Jsem ohromen,“ odpověděl Snape vážným tónem hlasu.

„… Že dokážu být krutý k nevinnému dítěti?“ zeptal se Harry a cítil se trochu samolibě, že dokázal ohromit Snapea.

„Cože? Ne, Pottere. Jsem ohromen, že umíte počítat.“

 

KONEC