The Scios Totalus of Legend – Legenda o Scios Totalus (30-36)

Kapitoly 30-36 zde:

Kapitola 30

Harry se zaklonil, seděl hluboce schoulený na židli, ale byl příliš vyčerpaný, aby učinil něco jiného. Měl pocit, jako by mu i ty poslední částečky magie odtékaly konečky prstů, ale on se ani neznepokojoval tím, že by je měl zastavit. Vlastně se děl pravý opak. Po vyčerpávající bitvě se Harryho magie pomalu navracela do plné síly, i když se nejprve roztříštila, když boj ustal. Zanechalo to na Harryho kůži zvláštní pocit. Byl jen v tu chvíli rád, že se mohl něčeho držet. Nebyl navyklý bojovat takhle dlouho.

Harry pospíchal ke vstupní bráně do Manoru s hůlkou v ruce. Noha mu podklouzla, jak se při tom pohledu snažil zastavit. Kde byli všichni? Dveře bránila jen hrstka lidí. Harry cítil, že ochrany jsou slabé a chvějí se. Pokud se Smrtijedi dostatečně přiblíží, budou je tentokráte už pravděpodobně schopni prolomit. Učinil tedy okamžité rozhodnutí. Otočil se a běžel zpět do knihovny. Zastavil se až přede dveřmi. Rychle sesbíral tolik surové magické energie, kolik mohl dát v ten moment dohromady.

Magie vždy učinila, co chtěl, ne to, co chtěli ostatní. Tak tomu bylo už od té doby, co byl dítětem. A dnes se na to byl nucený plně spolehnout.

Vytáhnul hůlku a mávl s ní v schématu ochran. Ulevilo se mu, když se následně dostavil specifický pocit a magie kolem něj stvořila sérii ochran obdobného charakteru, jakým byl chráněn sám Malfoy Manor. Dokud bude žít, budou ho chránit. A nejenom jeho. Pokud však zemře, ochrany se zhroutí a zmizí spolu s jeho životem. Tiše jen doufal, že pokud by k tomu přeci jen došlo, někomu se podaří Severuse pod pláštěm najít.

Ač se následně ocitl zpět v chodbě, nepřestal se soustředit. Zavřel oči. Užil tu stejnou surovou magii, která se v něm vzdouvala, a zatlačil na ochrany Malfoy Manoru. Teď jich už nebylo třeba. Stejně, ve stavu těsně před zhroucením, jim byly beztak k ničemu.

Ochrany Manoru jeho tlaku jen taktak odolaly, jako by to byl automatický reflex, ale pak se zřítily.

Harry namířil hůlkou na své hrdlo. „Sonorus! ČLENOVÉ ŘÁDU! K PŘEDNÍM SCHODŮM!“ Jeho hlas zaduněl celým sídlem a všechny oči a uši se k němu otočily. Trvalo možná vteřinu, kdy si všichni lámali hlavu nad tím, kdo to volal a co jim přesně bylo řečeno. Ale pak uslyšeli charakteristické praskání, jako by na tvrdou dřevenou podlahu dopal déšť kamenů. Všichni členové Řádu, kteří tam zůstali, se shromáždili u dveří, někteří také uvnitř nebo venku na schodišti. Harry si zkontroloval, že se všichni drží v jeho blízkosti v oblasti ochran, jenž kolem sebe seslal a rozběhl se ke vchodovým dveří Malfoy Manor. Ještě cestou, než se mu podařilo k nim dostat, na ně namířil hůlkou a provedl rychlé, ochranné kouzlo odpuzující nepřátele v naději, že jim to snad zabrání v dalším přemisťování k nim. Pak svou pozornost zaměřil zpátky na Smrtijedy. Mnoho z nich bylo stále ještě lehce šokovaných, ale většina se i tak už stihla ke vchodu do budovy přemístit.

 „Expelliarmus!“ zakřičel Harry a zasáhl nejbližšího Smrtijeda do hrudi. Hůlka dotyčnému vylétla z ruky, zatímco zahalená osoba byla stržena dolů ze schodů a do křoví, které lemovalo přístupovou cestu, ačkoliv většina z rostlin byla nyní ožehlá a pošlapaná. Harryho výkřik byl následován mnoha dalšími a Smrtijedi začali zvolna ustupovat.

Harry si ten boj jen stěží pamatoval. Když většina ze skutečných Smrtijedů uprchla a zbylo jen asi tucet mladých čarodějek a kouzelníků, kteří spíš připomínali zombie, objevili se jako zázrakem bystrozoři. Už zítra se o bitvě na Malfoy Manoru bude mluvit jako o vítězství ministerstva. Voldemort nebyl opět spatřen, ale Popletal se dal slyšet, jako by to on sám vyvedl Temného pána z pozemků jeho bývalého následovníka.

Ne, že by jich mnoho zemřelo, díky Merlinovi, většinou to bylo způsobeno nezkušeností Smrtijedů. Členové Řádu je nechtěli zabít, takže to byla poměrně obtížná bitva a vyskytlo se mnoho zraněných. Smrtijedi byli zajati, včetně Goylea staršího, ale nikdo s vyšším postavením nežli on mezi nimi nebyl. Bystrozoři je odvedli pryč. Harry předpokládal, že také zatkli mnoho z těch, kteří byli pod Imperiem. Doufal, že je nebudou zadržovat příliš dlouho.

Severus byl tím prvním, na koho Harry posléze myslel. Ujistil se, že madam Pomfreyová zkontroluje, že není v nebezpečí. Muž nyní ležel na posteli a Harry seděl vedle něj. Severusova bledá tvář byla jedinou viditelnou částí jeho těla bez pokrývky. Vypadal, jako by měl nasazenou masku. Masku smrti. Harry si povzdechl a přešel pohledem po místnosti. Mnoho postelí bylo dnes večer plných a ještě hůře to vypadalo u svatého Munga. Harry se zadíval na místo, kde stála postel Luciuse Malfoye. Draco seděl na jedné straně, Narcisa na druhé. Oba byli bílí jako stěna a zírali na Luciuse.

„Harry?“ Siriusův hlas donutil Harryho vzhlédnout. Muž stál těsně vedle něj a on si toho ani nevšiml. „Měl by sis trochu odpočinout,“ naléhal na něj Sirius a položil kmotřenci ruku na rameno.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Neopustím ho.“

„Je v bezvědomí, Harry,“ podotkl Sirius.

„Opravdu brilantní pozorovací schopnosti, děkuji, že´s mi to řekl,“ pronesl Harry sarkasticky, setřásl Siriusovu ruku a zkřížil si ruce na hrudi. Znovu se zadíval na Severuse.

„Hej, co je s tebou?“ Sirius zněl naštvaně a trochu ublíženě.

„Koukni, já jen…“ Harry si povzdechl a rukou si promnul oči. Během bitvy přišel o brýle. „Omlouvám se, Siriusi, ale potřebuji tady být.“

„Teď mu ale nemůžeš pomoci, Harry.“

„Já to vím,“ řekl Harry znaveně. „Ale…“ Severusovy vlasy byly na omak tak jemné, když se natáhl a dotkl se jich. „Nechci propásnout jeho probuzení.“ Vzhlédl k Siriusovi, jako by chtěl hodnotit mužovu reakci. „Pohádali jsme se. Vlastně hned dvakrát. Mohl jsem ho dnes ztratit a při představě, že poslední slova, která jsem mu řekl, byla zlostná a zraňující… Jen tu chci být a omluvit se, až se probudí.“ Sirius na Harryho jen nějakou chvíli zíral, pak letmo pohlédl na Severuse, než přikývl. Poplácal Harryho jednou po rameni a odešel. Harry se sklonil ke svému milenci a věnoval mu polibek na čelo.

ooOoo

Draco seděl. Cítil se, jako by byl z kamene a ve stejnou chvíli z křehkého skla. Nedokázal se ani pohnout. Ani nechtěl uvažovat nad možností, že by si něčeho nevšiml a jeho otec by je opustil. Pomfreyová udělala to nejlepší, co dokázala, ale teď to bylo jen na Luciusově těle a magii, aby dokonala zbytek. Draco měl pocit, jako by snad jeden slabounký větřík mohl rozdrtit nejen jeho otce ale i jeho. Jeho matka nevypadala lépe, ačkoliv vyschlé cestičky slz na její tváři naznačovaly, že už tomu trochu podlehla.

Kroky v jinak ztichlém nemocničním křídle nakonec donutily Draca se pohnout. Vzhlédl a uviděl svého bratrance odcházet od Harryho židle a přecházet uličkou k východu. Jak muže sledoval, všiml si někoho dalšího postávat u dveří. Hermiona zachytila jeho pohled a tiše se ho zeptala, jestli chce, aby k němu přišla, nebo jestli nechce on přijít za ní. Draco letmo pohlédl na svou matku, ale ona neměla oči pro nikoho jiného než pro Luciuse. Rychle vstal a pospíšil si za svou přítelkyní.

„Jak je mu?“ zašeptala, když se k ní dostal. Vzal ji za ruku a vyvedl ven za dveří, jen pro případ. Jakmile byli z dohledu, přitáhl si ji k sobě a pevně ji objal. Nadechl se její vůně. Vždy voněla jako knihovna a to ho uklidňovalo jako nic jiného. Objala ho také těsně, i když Draco měl podezření, že jí tím působí bolest.

„Bojuje,“ řekl, když se oddálil.

„Je silný. On to zvládne,“ pronesla věcným tónem, na který se Draco už začal spoléhat.

„Chtěl bych ti poděkovat,“ řekl náhle. Natáhl se a pohladil ji po tváři, jen proto, že to tak cítil. „Zachránila jsi ho.“ Překryla jeho dlaň svou. „Ne mnoho lidí by to v takové situaci udělalo, zejména vezmeme-li v úvahu…“

„O tom jsem vůbec nepřemýšlela,“ řekla Hermiona. Draco vždycky obdivoval, jak rychle dokáže odpouštět téměř všechno. Jak snadno se dokáže přenést přes minulost, když na ní už nezáleželo. Zmijozelové byli známí udržováním zášti a také tím, že nikdy nic nenechají jen tak plavat. Hermiona přinutila Draca cítit se tak… poníženým. Ale místo, aby na ni začal žárlit nebo na ni byl naštvaný, nutilo ho to snažit se víc.

„Miluji tě,“ řekl. Věděl, že mu nedovolí trvat si na tom, že ne každá mudlorozená by z vlastní vůle pomáhala bývalému Smrtijedovi. Usmála se, takovým skrytým úsměvem, který znal jen on, a přiblížila se. Sehnul hlavu a přijal od ní polibek, který mu nabízela.

„Luciusi!“ Dveře byly stále otevřené, a tak dolehlo to syčivé zašeptání až k nim. Draco jen stěží rozeznal matčin zoufalý hlas. Okamžitě se otočil a vběhnul zpátky dovnitř, Hermiona ho následovala. Když pohlédl na postel, srdce se mu na okamžik zastavilo, ale když znovu začalo bít, téměř se složil úlevou. Narcisa přidržovala Luciusovu hlavu a Draco si na kratičký moment pomyslel, že je jeho otec mrtvý, ale když ho políbila na tvář, jeho ruce se zvedly, aby ty její sevřely.

„Otče,“ vydechl Draco. Narcisa se odtáhla a Lucius otočil hlavu směrem k synovi. Jeho tvář byla velmi bledá a zdál se unavenější, než ho Draco kdy viděl, ale už nevypadal jako těsně před smrtí. Dokonce se trochu usmál a pozvedl ruku. Draco přistoupil blíž a uchopil ji. Najednou mu všechno připadalo optimističtější, když v tom stisku ucítil otcovu sílu.

„Synu,“ řekl Lucius, jen hlas byl jen o něco tišší než obvykle. „Z toho, kde se moje postel nachází, usuzuji, že strana světla zvítězila?“

„Ano, Manor je v bezpečí.“

Luciusovo obočí se spojilo dohromady. „Ale ochrany… Cítil jsem je padnout.“

„Ano,“ řekl Draco. „Ale to bylo jen proto, že se Harry rozhodl je zrušit na vlastní pěst.“ Lucius překvapeně vykulil oči. „Všechno ti vysvětlím, až budeš trochu silnější.“ Otec přikývl a nechal svou ruku spadnout zpátky na postel. Narcisa se k němu natáhla a pohladila ho po čele. „Mám zavolat madam Pomfreyovou?“ zeptal se Draco.

„Prosím, jen to ne,“ řekl Lucius. Nijak si neužíval ženinu péči ani minule, když se ocitl v této posteli. Draco se ušklíbl. „Zavolej ji, až znovu usnu… A teď… Kde je ta dívka, která mě zachránila?“ Dracův úšklebek zmizel. Luciusovy oči se přesunuly na někoho, kdo stál za Dracem. „Slečna Grangerová, že?“ Draco se otočil a pokusil se ukáznit svůj výraz. Hermiona vypadala rozhodnutá zůstat neutrální, ale Draco mohl s určitostí říct, že byla nervózní. Lucius pokynul rukou a ona přistoupila. Narcisa se na ni dívala nejistě. „Musím vám poděkovat, slečno Grangerová, bez vás bych už byl mrtvý.“

„To nic nebylo,“ řekla Hermiona. Pronesla automatickou šlechetnou nebelvírskou odpověď. Pozvedla oči a upřela je na Draca o dvě vteřiny déle, než by bylo obvyklé. Oba věděli, že byl ten druhý nervózní.

„Když zachráníte někomu život, tak to my zmijozelové nebereme na lehkou váhu. A také je tu Malfoyovská tradice, kterou musíme brát v úvahu.“ Draco se málem zadusil vlastními slinami. Nevěřícně na otce zíral. Ten muž musel být jistě ještě v šoku. Hermiona vypadala zmateně.

„Luciusi, drahý, není to koneckonců trochu… nevhodné?“ pronesla Narcisa tiše, přelétávala pohledem mezi svým manželem a jeho zachránkyní.

Otočil hlavu a zadíval se na ni. „Byl bych mrtvý, kdyby nebyla poblíž,“ řekl klidně. Narcisa sebou viditelně cukla. „Byla bys raději, abych to nebral v potaz?“

Lady Malfoyová vypadala rozpolceně a trochu nešťastně při myšlence na Luciusův blížící se proslov. „Ne, ne, samozřejmě, že ne.“ Vrátila se zpátky k hlazení jeho tváře, což asi více utěšovalo jí než jeho. „Ale jsi si tím zcela jistý, drahý? Je to opravdu… nebývalé.“ Zvolna pozvedl svou bledou ruku a zastavil její konání. Dlouhou dobu si jen tak hleděli do očí. Draco měl pocit, že by se měl odvrátit, ale nestávalo se často, že by viděl, jak moc jsou do sebe jeho rodiče zamilovaní, a tak si to místo toho vychutnával, i když s trochou rozpaků.

„Je to jediný způsob, jak může být náš syn šťastný a přitom zůstat mým dědicem,“ zašeptal Lucius, ale v tiché místnosti se to neslo. Draco náhle pocítil ve svém břiše osten nervozity a vzrušení. Pokud všemu dobře porozuměl, bylo by to úžasné i děsivé zároveň. Narcisa přikývla a popotáhla.

„O co tu vlastně přesně jde?“ zeptala se Hermiona tiše a dívala se na Draca, jako by hledala nějaký klíč, který jí unikal.

„Myslím, že můj otec má na mysli následovat tradici,“ řekl Draco tak formálně, jak jen dokázal. „Což znamená, že pokud nějaký kouzelník zachrání Malfoye, pak se on či ona pokládá za člena rodiny v každém slova smyslu.“

Hermiona automaticky směšně vykulila oči. „Dokonce… Mám na mysli, dokonce…“ zakoktala se.

„Ta tradice byla zapsána v Malfoyoském kodexu dlouho předtím než všechny obavy kolem krevního původu povstaly na světlo,“ řekl Lucius. „Nebyla přesně takto specifikovaná. Ovšem náš manželský kodex,“ dodal a směřoval svůj pohled na Draca, „ano.“ A teď se Hermiona podívala trochu rozpačitě znovu a Draco nedokázal odtrhnout z otcova upřeného pohledu. Jediná myšlenka, kterou dokázal vydolovat, byla: Och, kruci, on to ví…

„Pane, já…“ začala Hermiona, ale zmlkla, když Lucius zvedl ruku, i když jen trochu. Byl očividně velmi unavený, ale jeho pronikavý pohled ani nezakolísal.

„Takové obavy by byly samozřejmě zbytečné,“ pokračoval Lucius, jeho pohled trochu změknul, „kdyby tato dívka byla součástí rodiny nebo jedné z rodin, která má s Malfoyovými spojenectví.“

„Otče…“

„Ušetři mě takových vysvětlení,“ pronesl Lucius unaveně. „A než na to byť jen pomyslíš, Severus tě nevyzradil, ačkoliv mám pocit, že to věděl možná ještě dřív než ty sám. Avšak i já jsem schopen jistých pozorovacích dovedností. Den už je téměř u konce, ale myslel jsem si, že by bylo nejlepší vypořádat se s tímto co možná nejdříve, abys nám tu nezešedivěl obavami. A teď běž, musím se prospat.“ A s tím si Lucius znovu lehl a zavřel oči. Narcisa se posadila, jednou rukou ho hladila ve vlasech a nevěnovala už svému synovi či jeho přítelkyni žádnou pozornost. Draco zůstal chvíli ohromeně stát na místě, než popadl Hermionu za ruku a znovu ji odvedl ven.

„Nejsem si jistá, jestli jsem porozuměla…“ Hermiona tu větu už nikdy nedokončila, protože Draco ji obral o dech zoufalým a hluboce láskyplným polibkem.

ooOoo

Severus cítil, jak ho bezvědomí opouští a jeho tělo začalo zvolna registrovat, že se nachází v měkké posteli. Byl zvyklý na neobvyklé a nebezpečné situace, a tak se okamžitě pokusil upamatovat na poslední věc, která se mu stala, když byl ještě při vědomí. Jelikož byl v posteli, tak mu očividně někdo pomohl. Harry! Vzpomněl si. Snažil se donutit Harryho k návratu do Bradavic a pak… Znamenalo to tedy, že selhal? Co se stalo jeho milému?

Donutil své oči se otevřít, i když věděl, že jeho tělo by dalo přednost přetrvávajícímu spánku. Uviděl strop ošetřovny, což nebylo nic tak úděsně překvapujícího. Pokusil se otočit trochu hlavu ve směru, kde doufal, že by mohly být dveře. Možná, že by mohl někoho zavolat.

Harry seděl přímo tam, na židli vedle postele. Zhrouceně spal. Vypadal docela v pořádku a Severus téměř zanaříkal úlevou. Harryho vlasy, jako obvykle rozstřapatělé, mu padaly do očí. Hlavu měl nakloněnou a opřenou o skrčená kolena. Severus dlouhou dobu jen tak ležel, ani se nehnul, a jednoduše sledoval, jak jeho milý pravidelně dýchá. Uslyšel kroky a otočil hlavu, každou vteřinou se cítil probuzenější.

„To je dobře, že jsi vzhůru,“ řekla Pomfreyová, když k němu přichvátala. „To znamená, že ti mohu podat další bezesný lektvar, než půjdu spát.“ Severus téměř zasténal, ale zůstal jen u zlobného zírání.

„Ne, děkuji,“ řekl. „Přesunu se do svých komnat, co nejdříve to bude možné.“ Pomfreyová si povzdechla, jako by snad ani nic jiného neočekávala.

„Domnívám se, že je to dobře,“ řekla, čímž Severuse překvapila. „Jsi plně vyléčen. Ale i tak požaduji, aby ses příštích několik dnů šetřil.“

„Což se snadněji řekne, než udělá,“ zamručel Severus, když se Pomfreyová přesunula k další posteli.

„Hmmm, Sev´rusi?“ zamumlal Harry. Zelené oči se otevřely. Harry se narovnal rychleji, než by si Severus pomyslel, že by bylo vůbec možné. „Jsi vzhůru. Jak se cítíš?“

Severus měl pocit, jako by se něco uvnitř něj zatřepotalo, když se k němu Harry přiblížil a položil mu ruku na čelo.

„Jsem v pořádku. Pomfreyová řekla, že mohu odejít.“ Harryho obočí se nad tím proslovem spojila dohromady.

„Myslel jsem si, že bys měl spát po zbytek noci tady.“

„Daleko raději bych spal dole ve své posteli… s tebou,“ řekl Severus měkce a velmi ho potěšilo, když se Harry usmál.

„To bych také rád…“ Harryho tvář se znovu zachmuřila. „Severusi, mrzí mě, že jsem na tebe křičel. Neměli bychom spolu takto bojovat. Byla to hloupá rozepře.“

„Ta první byla možná trochu… zbytečná, ale v tom druhém případě jsi měl pravdu.“ Nad Harryho nic neříkajícím pohledem si Severus povzdechl. „Měl jsem si uvědomit, že jsi dospělý muž a můžeš dělat svá vlastní rozhodnutí. Jen bych si přál, aby sis uvědomoval svou vlastní důležitost.“

„Tu si uvědomuji, Severusi. Jen jsem je nemohl takhle opustit.“

„Já… to chápu.“

„Opravdu?“

„Nemusí se mi to líbit nebo to schvalovat, ale nemůžu ti v tom bránit.“

Harry si povzdechl. „Nechci, aby ses cítil tak, že mě musíš před něčím bránit,“ řekl a vzal Severusovu tvář do dlaní. „Budu se snažit být opatrný a ty se budeš snažit chovat se ke mně jako k sobě rovnému. Co myslíš?“

„To je něco, co bych mohl přijmout. A teď mi pomoz dolů. Místní zápach už nevydržím ani minutu.“ Harry se tiše zasmál a pomohl Severusovi z postele. Také nesnášel nemocniční pach, ale pomyslel si, že je docela zábavné, že se s tím Severus, který denně pracuje s lektvary, nedokáže srovnat. Přehodil mu plášť přes ramena a podepřel ho. Severus se ho několikrát pokoušel odstrčit, trval na tom, že nepotřebuje takovou pomoc, ale Harry ho držel celou cestu až do sklepení.

Když byli dole a v ložnici, Harry Severusovi pomohl do jeho nočního úboru a sám se také převlékl. Spočinuli si v objetí. Harry se přitiskl těsně k Severusovi a usnul rychleji, než bylo podle něj vůbec možné.

ooOoo

Jakmile nastala noc a účastníci bitvy o Malfoy Manor se dostali z denního stresu a strádání, mnoho lidí se seskupilo do párů, jako by všichni podvědomě věděli, že to nebude dlouho trvat, než nastane bod zlomu. Dokonce, i kdyby všechny hlavní postavy věřily, že jsou vítězství nablízku, nic jim nemohlo zaručit, že jejich milovaní přežijí budoucí bitvy. A tak se všichni připojili a přitulili se ke svým lepším polovičkám.

Narcisa zůstala se svým manželem a celou noc ho ve spánku sledovala. Vískala ho ve vlasech a pokoušela se něžně usmívat namísto pláče. Té chvíli, kdy mohla ztratit oba své silné muže z rodu Malfoyů, byla tak blízko a ona nemohla udělat vůbec nic, aby zastavila hrozbu, která se před koncem objeví znovu. Ano, věděla, že všechno může být ještě horší, a tak se usmívala a nevšímala si slz, které hyzdily její atraktivní tvář.

Draco vzal Hermionu za ruku a zavedl ji za hranice Bradavických ochran. Jen stěží si všímal těch milionů hvězd, které zářily nad ním na nebi. Přemístil je na Manor. Pozemky byly stále úplně zničené, ale jeho ložnice byla hřejivá a bezpečná. Položil ji na postel a nadechl se její vůně. Zcela ignoroval všechny dnešní události, stejně jako zítřek. A když ignoroval všechno mimo Hermiony, mohl tak předstírat, že jsou kdokoliv jinde. Jejich totožnosti byly bez významu, jejich krev neměla žádné důsledky. Nechtěl doufat, protože naděje byla pro nebelvíry a blázny, a tak okázale ignoroval i lehkost, kterou cítil v srdci z otcova dřívějšího prohlášení, a přitáhnul si ji blíže k sobě.

Sirius se vrátil k Remusově posteli. Jeho milenec byl znovu tím, kdo byl raněn, ale díky Merlinovi to nebylo nic vážného. I tak ho to ale bodlo u srdce více, než by kdy mohla myšlenka na jeho vlastní smrt. Budou mít příště stejné štěstí? Anebo potom? Kolik bitev budou ještě muset vybojovat? A dokonce ještě horší než tohle, byla možná myšlenka, že tak dlouho, jak oni budou bojovat, tak dlouho nebude Harry čelit Voldemortovi naposledy. Sirius chtěl, aby byl Remus mimo nebezpečí, ale ukončení toho všeho by znamenalo mnohem větší ohrožení zaměřené na jeho kmotřence. A s těmito myšlenkami, které v něm bouřily, se Sirius přeměnil na Tichošlápka, vyskočil si na postel a přitulil se Remusovi k nohám.

Brumbál seděl ve své kanceláři, nepřítomně hladil Fawkese, zatímco nahlížel do minulosti a budoucnosti. Skočí tato válka stejně jako ta poslední Velká válka, ve které bojoval? Bude zkáza pro nepřítele znamenat i zkázu pro jeho milované? Harry mu byl drahý jako syn a Severus stejně tak. Kdyby jeden z nich zemřel, ten druhý nebude žít dlouho, tím si byl jist. Věděl to, protože ten druhý by následoval svou lásku kamkoliv. Minulá válka skončila podobně, pomyslel si Brumbál mnohokrát, nepřítel a milovaný byl jeden a ten samý, a když neměl, koho by miloval, stal se z něj vrah. Jeho staré oči se nepatrně zakalily a přesunuly svou pozornost na Fawkese. Pohladil svého přítele ještě naposledy, než zhasl svíčky a odešel do postele. Sám.

ooOoo

O týden později všechno vypadalo ještě chaotičtěji. Nedávný útok Voldemorta opětovně přesunul do povědomí kouzelnické veřejnosti. Hodně studentů opustilo školu. Ministerstvo rozeslalo ještě více příruček. A Harry se stahoval do sklepení při každé příležitosti.

Od bitvy se Harryho a Severusův vztah definitivně změnil. Nebylo to nic, čeho by si ostatní mohli všimnout. Vlastně si Harry ani nebyl jistý, co to bylo, ale něco bylo jinak. Naštěstí v dobrém. A cokoliv to bylo, učinilo to v jejich milostném životě zázraky. Severus se díval více do budoucnosti a Harry si byl jistější s každým následujícím dnem. Jen jedna věc ležela v jeho hlavě jako závaží a to zejména v tento konkrétní den, týden po svátku všech svatých. Brumbál sezval všechny na Malfoy Manor, kde Harry a další členové Řádu stále zůstávali. Všichni tentokráte čítali Harryho, Severuse, Siriuse, Remuse, McGonagallovou, Pomfreyovou, Malfoyovi, starší Weasleyovi a Hermionu, kterážto se po bitvě oficiálně přidala k Řádu spolu s Dracem a Harrym.

A příležitost pro takovéto velké setkání byla právě důvodem Harryho znepokojení. Směřoval po schodech nahoru pod neviditelným pláštěm vedle Severuse a pokoušel se nepředstavovat si sám sebe pohlceného zaživa tím monstrem, které bez pochyby najde uvnitř Voldemortovy mysli. Děsilo ho to jako nic jiného, co předtím kdy udělal. Jakmile dorazili do ředitelny, Harry sejmul svůj plášť a přistoupil k Severusovi blíž, nasával mužovu přítomnost. Přesunuli se letaxem přímo do přijímací místnosti, společně, takže Harry ani neupadl. Pokývnul na uvítanou všem, kdo byli přítomni, a pokusil se vyslat ke svým přátelům a kmotrovi úsměv. Sirius mu opětoval úsměv, který byl však trochu nucený. Stále mu nebylo příliš po chuti, že Harry tráví tolik času se Severusem, ale snažil se, jak dokázal nejlépe, nedávat to na sobě znát. Harry uviděl, jak Remus položil ruku na Siriusova záda jako známku uznání a podpory.

„Prosím, shromážděte se kolem,“ řekl Brumbál. Kdokoliv, kdo chtěl, si mohl vzít nebo vykouzlit židli, ale většina zůstala prostě stát ve velkém kruhu. Harry si stoupl přímo naproti Brumbálovi a snažil se, aby se mu ruce nechvěly. „Všichni, kdož jste tu, jste byli v krátkosti spraveni o Scios Totalus. Ovšem to, co se Harry chystá udělat, je něco zcela jiného. Se spojenými Scios Totalus se v podstatě přesune do Voldemortovy mysli, kde si bude schopen prohlédnout cokoliv bez Voldemortova vědomí. Jelikož je toto vlastně experiment, a také neznámá magie, seznámil jsem s celou situací i Poppy.“ Všichni na Harryho vysílali nervózní pohledy a on se pokoušel vypadat statečně, ale náhle mu došlo, že vlastně neví, jak má vypadat statečný člověk, kromě té skutečnosti, že o něm ostatní tvrdili, že takovým je.

„Doporučuji vám si minimálně sednout, pane Pottere,“ pronesla Poppy a znělo to skoro, jako by ho napomínala. Očividně se jí celá ta myšlenka nezamlouvala. Severus mu položil ruku na záda a Harry mu dovolil, aby ho odvedl na nedalekou pohovku. Ostatní postávali okolo v dostatečné vzdálenosti. Harry se posadil, ale Severus ho posunul ještě dál, takže se natáhl a pokusil se představit si, že se cítí pohodlně.

„Pamatuj na kouzlo, kterým se to vypíná,“ zamumlal Severus. „Využij ho v okamžiku, kdy budeš mít pocit, že něco není v pořádku.“

„A co by mohlo být v Voldemortově mysli v pořádku?“ zeptal se Harry tiše, ale o nic méně nedůvěřivě. Pomyslel si, že slyšel Severuse si odfrknout. Severus sebou při zmínce jeho jména už ani necuknul. Něco v Harryho očích mu muselo říct o jeho současném strachu, protože se natáhl a v netypickém projevu náklonnosti překryl Harryho ruku svou vlastní a stiskl ji. Pak vstal a ustoupil.

„Pamatuj si, že hledáš tajemství nesmrtelnosti,“ připomněl mu Brumbál. Harry přikývl a zavřel oči. Zvedl ruku ke své tváři a zašeptal slova kouzla. Fungovalo to okamžitě.

Co Harry už neviděl, když se propadl do propasti Voldemortovy mysli, byly šokované a ohromené pohledy na tvářích ostatních, kteří byli právě svědky ukázky složitého bezhůlkového kouzla, aniž by si to mladík dokonce sám uvědomil.

„Hodně štěstí, můj chlapče,“ pronesl Brumbál laskavě a v hlase mu zazněla špetka pýchy.


 

Kapitola 31

Harry se o nitrozpyt nikdy předtím nepokoušel, ale měl zkušenost s tím, když se někdo probíral jeho myšlenkami, a dokázat si moc dobře představit, jaké to je. Avšak to, co se stalo, když vyslovil kouzlo, bylo v porovnání s tím ničím. Nitrozpyt byl vyzkoušenou a otestovanou technikou praktikovanou mistry a jejich učedníky. Tohle… Tohle bylo neznámé, nevyzkoušené a strašlivě děsivé.

Nejprve cítil, jako by ho spláchli do stoky. Tmavé a mokré stoky, která vedla, jen Merlin možná věděl kam. A ihned potom Harrymu došlo, že nic nebylo v pořádku. Bylo tam vlhko, aniž by vlastně bylo mokro. A temnota vypadala jako by byla ze samotné temnoty stvořená, místo toho, aby byla způsobená absencí světla. Dýchala a pulsovala těsně obtočená kolem něj jako nějaká obluda. Mohl ji cítit tak blízko, že ani nevnímal své vlastní tělo. Byl jako utkvělý, volně se vznášející v nedefinovatelné hmotě a najednou se stal součástí té substance.

A to bylo možná ta nejhrůzostrašnější věc ze všech – být toho součástí. Nedokázal odlišit hranici mezi sebou a tou věcí. Dusilo ho to, i když věděl, že by se měl přestat snažit dýchat, protože toho nebylo třeba. Ta věc dýchala za něj.

Chtěl otevřít ústa a vyslovit kouzlo, které by ho vrátilo domů, zpět do náruče svého milence, ale nedokázal najít svá ústa, aby cokoliv řekl. Och ne, usoudil, pravděpodobně uvízl uvnitř nestvůrné mysli Voldemorta navždy. Zalapal po dechu, ale nebyla to jeho ústa a nic se nestalo.

„Argh! Neschopní idioti!“ zasyčel odněkud hlas. Harry si nejasně uvědomoval, jak se ten zvuk nesl substancí, až dosáhl jeho neexistujících uší. Pak začal dumat nad tím, kdo to křičel. Byl to Severus? Byli snad ve třídě?

Ne. Takhle to nepůjde. Harry se pokusil zavrtět hlavou a zjistil, že ta se nalézá někde na sotva patrných ramenou. Potřeboval se soustředit. Ztrácel uvnitř té věci části sebe samého. Musel jednoduše převzít kontrolu.

„Všechno, co jste měli udělat, bylo přivézt je sem!“ hlas pokračoval a Harry k němu stočil svou pozornost. Naslouchal a soustředil se, až si začal uvědomovat sám sebe v celém dění. Ano, byl Harry Potterem uvnitř Voldemortovy mysli a nyní naslouchal samotnému Voldemortovi. Sesbíral svou magii a pozvedl ruku. Ano, ta tam už teď byla. Oddělil se od záhybů té cizí temnoty a našel okno. Mohl se podívat ven.

Viděl muže na kolenou s hlavou skloněnou a opatřenou kápí. Voldemort na něm trénoval svou hůlku. Smrtijed skučel.

„Prosím, můj pane! Snažil jsem se to provézt, jak nejlépe jsem dokázal! Ale Ministerstvo se má více na pozoru! Po tom incidentu na Malfoyových pozemcích už nemáme dostatečné množství ochotných následovníků. Prosím, kdybyste jen…“

Crucio!“ zasyčel Voldemort. Muž padl na bok a jeho výkřiky trhaly Harryho uši na kusy. Temný pán ho držel pod kletbou po celých pět minut. Na konci šla muži pěna od úst a byl v bezvědomí. „Odveďte ho!“ vyštěkl Voldemort. „A ujistěte se, že nezemře.“ Dva Smrtijedi vystoupili z půlkruhu, kterého si Harry všiml až teď. V místnosti byla taková tma, že je sotva zahlédl, ale i tak tam bylo více světla než uvnitř Voldemortovy mysli. A také se ještě nechtěl otočit zpátky. „Bello!“

„Ano, můj pane!“ Bellatrix poklekla a vzhlédla k němu s výrazem zbožného uctívání. Byla mu nejblíže po pravé straně a on na ni nyní přimhouřil oči. Harry se vylekal, když si uvědomil, že se tím vlastně přimhouřily jeho vlastní oči. Naklonil hlavu a zaposlouchal se, jestli bude moci slyšet mužovy myšlenky. Byly nezřetelné a zněly cize, téměř, jako by syčely.

„Už jsem se ohledně Francie rozhodl,“ řekl Voldemort. Bellatrix zasvítily oči zvědavostí. „Vyšlu tam Rabastana a Carrowovi. Ty zůstaneš tady.“

„Můj pane, nechci vás opouštět, ale tento úkol je jistě tak důležitý, takže…“

„Ticho,“ zasyčel Voldemort. Ona se okamžitě sklonila. „Potřebuji více ochotných následovníků, ne ty pod Imperiem. Nejsou tak silní. Tvůj osud byl zpečetěn.“

Ztuhla a pomalu vzhlédla. Ve tváři měla vepsaný zmatený výraz. „Můj pane?“ zeptala se.

„Dlouho jsem o tvé zradě přemýšlel, Bello,“ pronesl Voldemort. Jeho slova oplývala špetka potěšení. Vykulila šokovaně oči, ve kterých se zrcadlil nechápavý strach. Pokusila se zavrtět odmítavě hlavou. „Och, ano, vím to. Byla jsi za svou sestrou a pověděla jsi jí o chystaném útoku. A nyní jsem se rozhodl.“ Celá se chvěla, hlava se jí zvrátila dozadu a zpět tak rychle, že si Harry byl jistý, že si musela zlomit vaz. „Nehýbej se!“ nařídil jí Voldemort, když znovu sklonila hlavu natolik, až se s ní dotkla kamenné podlahy.

„Můj pane, prosím, nezamýšlela jsem…“

„Dost!“ utnul ji Voldemort. „Už nikdy nechci vidět tvou tvář. Macnaire, Crabbe, víte, co máte dělat.“ Jmenovaní Smrtijedi přistoupili. Na očích se jim zračily samolibé výrazy, ačkoliv zbytek tváře měli zakrytý. Odvlekli vřískající Bellatrix z místnosti. Proklínala je, aby se jí nedotýkali, a skuhrala u svého Pána o milost, které se jí nikdy nedostane. Harry letmo střelil pohledem po jejím manželovi, ale on měl také masku a jeho oči postrádaly jakýkoliv výraz.

Voldemort se zaměřil na další záležitosti. Něco o mudlech propojených přes Ministerstvo s čaroději a čarodějkami. Harry si uvědomil, že informace, které potřebuje, nezjistí prostým sledováním. Stáhnul se zpět a černá hmota okamžitě spolkla prostor, který opustil. Zachvěl se, cítil, jak se ho ta temnota pokouší pohltit také. Měl pocit, jako by se jeho hranice rozpouštěly. Soustředil se a snažil se udržet se vcelku, ale jeho propojení s Voldemortem bylo zcela zřejmé. Nechtěl ani uvažovat nad tím, co to znamená.

Pokusil se rozhlédnout, ale nebylo tu nic k vidění. Zaměřil se tedy znovu na Voldemortovy myšlenky a přemýšlel, proč mu znějí tak cize, když mu náhle svitlo. Hadí jazyk! V okamžiku, kdy mu to došlo, se syčivé zvuky staly angličtinou. Avšak ani přesto mu nedávaly přílišný smysl. Voldemortova mysl byla jedním slovem chorá. Zmítal se mezi jasným soustředěním a přemýšlením o deseti věcech zároveň, až z toho Harryho rozbolela hlava. Co teď?

Znovu se vnitřně zkoncentroval a dokázal cítit magii, která ho zde držela. Stále si připomínal, že ho Voldemort nedokáže objevit, a pokoušel se rozehnat strach, který ho do této chvíle téměř paralyzoval. Nemohl se zhluboka nadechnout, a tak prostě zatnul zuby a rozprostřel svou magii. Nesmrtelnost, zvolal do temnoty. Čekal na odpověď a měl pocit, jako by ho ta černá hmota měla pohltit. A o úder srdce později to opravdu udělala.

Bylo to, jako by se ocitl ve vzdušném víru. V jeden okamžik byl vržen do nejhlubších propastí a v další nahlížel na scénu s Tomem Raddlem, kde mohl poslouchat jeho myšlenky a sledovat jeho úvahy. Šlo to příliš rychle, ale v okamžiku, kdy na to Harry pomyslel, se všechno zpomalilo. Ta chorá, černá substance se přeměnila do scény, která vypadala jako mlžné miazma čistého zla. Harry dokázal jen zděšeně zírat, než se pro něj všechno vyjasnilo. Stál tam Tom Raddle, vysoký a odpudivý, dokonce i ve svém mladém obdivuhodném těle, a označoval svého následovníka znamením.

Ano, zasyčela temná mysl, už tehdy zkažená a pološílená. Všichni mi pomůžete připoutat se k této zemi… Harry se prudce odvrátil, když rozeznal bledou tvář mladého Severuse Snapea, klečícího a se zatnutými zuby, jak se kůže kouzlem žhavila. Temnota ho znovu obklopila. Propadl se do ní, nechtěl si připustit, co právě viděl. A pak mu na mysl přišla náhlá myšlenka.

Halloween 1981, pomyslel si a otočil se, aby mohl sledovat události, které se k němu zlehka přibližovaly. Nechtěl vidět všechno, ale musel se podívat na moment, kdy se smrtící kletba obrátila proti jejímu sesílateli. Sledoval, jak se Voldemort ďábelsky ušklíbl, tyčíce se nad dítětem v postýlce. A o jednu Avadu později to Harry uviděl. Spatřil část duše opuštěnou Voldemortem, která směřovala k dítěti, zatímco zbytek šokovaně a zmateně odletěl. Vypadalo to, jako by ten kousek následoval zelené světlo vyzařované ze stále plačícího dítěte, aby nakonec dosáhl jizvy. Ta na okamžik zeleně zazářila, a pak si Harry uvědomil, že už nesleduje vzpomínky uvnitř Voldemortovy mysli. Díval se na Voldemortovy vzpomínky uvnitř něj samého. Scios Totalus mu opravdu dalo přístup ke všemu, co Voldemort…

„Dost,“ vydechl Harry ztěžka. Týral svůj mozek, aby se znovu pokusil zkusit to návratné kouzlo. Pohnul rukama, jako by plaval a snažil se dosáhnout povrchu. Znovu zakřičel kouzlo a zatlačil magií, ale stále tam zůstávala část, která si nepřála odejít, která byla s hmotou pevně spjatá. Harry sebou mlátil a opětovně křičel. Připadalo mu, jako by se topil v tekoucím písku. Nadechl se něčeho, o čemž věděl, že to nebyl opravdový vzduchu a povolal svou magii. Zavřeštěl, když zatlačil vším, čím mohl, a pocítil, jak temnota konečně povolila a odtáhla se, jako by jí bodlo žihadlo.

„Nesahej na mě!“ zaječel Harry, když se posadil. Usilovně se vzpíral tomu, co ho drželo. Temnota se náhle stala pevnou a silnou.

„Harry! Uklidni se! To jsem já, Severus!“ Tím jménem, jako by skrz všechno prozářilo světlo, a Harry se utišil. Stále ještě lapal po dechu, změnil polohu a zachytil se Severusova těla. „Harry?“ Silné paže ho objaly a Harry se pokusil ustálit své dýchání. Seděl na pohovce a Severus zřejmě klečel vedle něj. Z mysli se mu okamžitě vynořila vzpomínka, kterou před nedávnem viděl, a odtáhl se. Ale stačil jeden pohled do Severusovy znepokojené tváře a nedokázal se ovládnout. Tlumeně zaskuhral a přitáhl si Severusovu hlavu blíž, až přitiskl své rty k těm jeho.

Místností se rozlehlo mumlání a reptání a Harry se stáhl. Trochu se začervenal, když mu došlo, kde se nachází. Všichni postávali kolem pohovky a měli na tvářích výraz někde mezi zmatením, pobavením a překvapením. Sirius skoro zezelenal. Poppy se přiblížila a donutila Severuse odstoupit. Už měla hůlku vytaženou a začala s ní nad Harryho hlavou mávat.

„Jak se cítíš?“ zeptala se ho. Harry se pokusil navrátit do přítomnosti. Jeho myšlenky stále těkaly ohledně toho, co se dozvěděl.

„Mám závrať a pocit… na zvracení,“ dodal Harry. Ten pocit ho náhle přemohl a on se nahnul vpřed a přiložil si ruku na ústa. Pomfreyová rychle vyčarovala džber a Harry už to nezadržel. Prudce se vyzvracel. Měl pocit, jako by mu ta černá hmota procházela hrdlem. Vnímal, jak se vedle něj usadila nějaká osoba a položila mu ruku na záda. Doufal, že to byl Severus. Jakmile skočil, byla mu okamžitě podána sklenice s vodou. Žíznivě se napil. Pomfreyová se postarala o džber a zápach. A když Harry vzhlédl teď, viděl v očích všech jen znepokojení. Dokonce i Lucius vypadal, že má obavy, nebo že je vyplašený.

„Už je mi líp,“ řekl Harry mdle. Pomfreyová ho spěšně zkontrolovala několika kouzly. Harry se přimknul k Severusovi a velmi ho potěšilo, když ho jeho milenec objal kolem pasu.

„Neobjevila jsem žádné fyzické potíže,“ prohlásila Pomfreyová.

„Měl by ses prospat, než nám vysvětlíš, co se stalo,“ řekl Remus starostlivě.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, musím to ze sebe dostat.“

„Dozvěděl ses něco, co by nám pomohlo?“ zeptal se Severus. Harry přitakal a vzhlédl k Brumbálovi.

„Bylo to, jako by mě obklopila nějaká obrovská černá věc. Měl jsem pocit, jako bych se topil…“ Harry se zhluboka nadechl, než znovu promluvil. „Voldemort využívá ke svému svázání se s tímto světem své označené Smrtijedy.“ Všichni zalapali po dechu, Severus ztuhnul a Narcisa stiskla manželovu paži. Brumbál se zachmuřil a vypadal zamyšleně. Začal pomalu přecházet po místnosti a očividně horečně uvažoval.

„Zjistil jsi ještě něco?“ zeptal se. Všichni zůstali úplně zticha.

„Jo,“ pronesl Harry nervózně. Zadíval se na Severuse. „Tu noc, kdy Voldemort zabil mé rodiče…“ Brumbál se zastavil a vážně na Harryho pohlédl.

„Zanechal v tobě část své duše,“ odhadoval Brumbál. Harry polkl a přikývl. „Měl jsem už předtím jisté podezření. Naštěstí to není náš současný problém. Ovšem to znamení…“ Brumbál začal znovu pochodovat.

„Není nějaký způsob, jak by se dalo odstranit?“ promluvil Draco.

„Žádný, který bych si uměl představit,“ zamumlal Severus. „Voldemort tu značku sám vymyslel, ačkoliv se zde už podobná pouta objevovala v minulosti. Obávám se, že existují jen dva způsoby, které by Voldemortovi dovolily zemřít nebo ho na smrt poslaly.“ Vypadalo to, že celá místnost zadržuje dech, když přestal mluvit. „Jedním z nich by bylo, kdyby Voldemort vědomě propustil všechny označené… Anebo zpřetrhat to pouto smrtí těch, kdož znamení nesou.“

Harry byl v okamžiku na nohách, vůbec se nestaraje o to, že se zakymácel. „To není žádná možnost,“ zavrčel. „Ani o tom neuvažuj!“

„Harry…“ začal Severus a také se postavil, ale Brumbál ho přerušil.

„Má pravdu, Severusi. Nehledě na to, že bych o tom ani neuvažoval, by bylo nemožné se o to vůbec pokoušet. Smrtijedů je prostě příliš mnoho.“

„Ta druhá možnost je stejně neproveditelná,“ řekl Severus.

„Ano,“ zašeptal Brumbál. „Harry, když jsi byl uvnitř jeho mysli, mohl jsi to spojení mezi vámi cítit?“

Harry přikývl. Nebyl si jistý, co to s tím vším má co dělat. „Bylo to, jako by to byla část mě, jeho část ve mně, a nechtěla mě nechat jít,“ rozvedl.

„Ne,“ zvolal náhle Severus. „O čemkoliv přemýšlíš, prostě ne!“ skoro zavrčel na Brumbála.

„No tak, vyslechněte mě,“ řekl Brumbál a pohledem přecházel mezi Harrym a Severusem. „Kdyby Harry použil Scios Totalus v souladu se spojením přes svou jizvu, mohla by tu být možnost, že by mohl ovlivnit Voldemortovu mysl. Pokud je ovšem dostatečně silný, o čemž věřím, že je, mohl by Voldemortovi podvědomě vnutit myšlenku o propuštění Smrtijedů.“

„Udělám to,“ prohlásil Harry okamžitě. „Vím, že to dokážu.“ Popravdě to nevěděl, ale právě teď se o to nestaral.

„Ne,“ odporoval Severus znovu. „Je to směšné. Při všem co víme, strhnul by tě do hrobu s sebou. Označení Smrtijedi jsou pravděpodobně jedinou věcí, která ho drží při životě.“

„Protože už je vlastně mrtvý,“ zamumlal Harry v porozumění. „Stihnu se stáhnout dřív, než se to stane, stejně jako teď. Mé spojení s ním se také zpřetrhá.“

„Ne, nestojí to za to riziko,“ řekl Severus hrubě.

Harry se na něj zadíval, než se otočil na Brumbála. „Co se stane se Smrtijedy, až se spojení přeruší?“

„Obávám se, že nevíme nic jistě. Všechno to závisí na tom, jak na ně znamení působí. Abych k tobě byl upřímný, Harry, mohou v okamžení zemřít anebo mohou být úplně v pořádku. Není žádný způsob, jak to zjistit.“

Harry zavřel na chvíli oči. Uvědomil si, že neexistuje cesta, jak udržet mimo nebezpeční i Severuse. „Musíte to zkusit,“ prohlásil.

„Nic nebudeme zkoušet!“ Severus popadl Harryho za ruku, nehty se zarýval do Harryho kůže.

Mladík k němu s klidným výrazem vzhlédl. „Co kdybych se sám k někomu připoutal podobným způsobem?“ zeptal se náhle a zadíval se na Brumbála. „Mohlo by mě pak pomoci se tady udržet, když bude Voldemort umírat.“

„To je možné,“ pronesl Brumbál a dovolil si drobné přikývnutí.

„Pak bychom se mohli svázat magickým poutem,“ řekl Harry a otočil se na svého milence se zarputilým výrazem.

„Jsi snad šílený?“ zeptal se Severus nevěřícně. O krok ustoupil a pustil Harryho ruku. „A co když zemřu, jakmile se moje spojení s Temným pánem zlomí? Pak bych to byl já, kdo tě vezme s sebou!“

„Přesně!“ vykřikl Harry, než se dokázal zastavit. „Nechci se vrátit a zjistit, že jsi mrtvý!“

Severus na něj zíral s šokovaným výrazem, oči zeširoka otevřené. Zvolna omámeně zavrtěl hlavou. „Ne,“ skoro zašeptal a Harrymu se sevřelo srdce. „Nepřipoutám se k tobě.“

V celé místnosti bylo po dlouhou dobu ticho, když na sebe oba milenci prostě jen zírali. Harry věděl, že Severus řekl ne proto, že nechtěl riskovat, ale ve svém srdci měl pocit, jako by jeho milenec právě odmítl žádost o ruku. Nebyla to žádost, to nebylo možné, ale i tak ho to zranilo.

Harry se odvrátil a skoro vyběhl z místnosti. Severus ho okamžitě následoval. Remus a Sirius si vyměnily pohledy a také se odebrali za nimi. Měli dojem, že se musí ujistit, že se nikomu nic nestane. Všichni ostatní vypadali příliš ohromení, aby se byť jen pohnuli.

Ve vstupní hale Harry vběhl ke schodišti. Slyšel, jak se Severusovy kroky rozléhají po kamenné podlaze.

„Okamžitě se zastav, ty jeden bláznivý nebelvíre!“ vyštěkl Severus právě, když Harry dosáhl prvního schodu. Zvrtnul se na místě a zlostně se zadíval na staršího muže.

„Bláznivý nebelvír? To je všechno, čím pro tebe jsem?“ Remus a Sirius se zastavili ve dveřích. Mohli cítit magickou energii, která tam proudila.

„Ne, ještě si myslím, že jsi ten nejsobečtější muž, jakého znám,“ vyplivl Severus a popadl Harryho za paži.

Harry mu to nechtěl dovolit, a tak se vytrhl. „Nejsobečtější?!“ zvolal Harry.

„Všichni mluví o šlechetném a sebeobětavém Harry Potterovi!“ pronesl Severus sarkasticky. „Ale ty jsi sobecký! Chceš zemřít se mnou, aby ses uchránil před trochou žalu, a ani nepomyslíš na všechny ty lidi, které bys tu nechal, a kteří by pro tebe truchlili! Tvoje rodina a přátelé, copak pro tebe nic neznamenají?“

Harryho oči se zalily slzami a sám se otřásal emocemi. Zavrtěl hlavou. „Znamenají pro mě hodně, ale bez tebe nemůžu žít,“ odpověděl.

„Ještě nejsem mrtvý,“ řekl Severus měkce, skoro prosebně.

Jedna slza vyklouzla Harrymu z oka a razila si svou cestu po jeho tváři. Pevně se objali a Harry brzy vyhledal Severusova ústa svými. Líbali se, jako by jediný vzduch, který mohli dýchat, byl ten, který sdíleli se svým milencem. Když se Harry stáhl, zůstal hlavou opřený o Severusovo rameno.

„Co budeme dělat?“ zeptal se, nestaraje se o vzdalující se postavy Remuse a Siriuse, kteří je nakonec nechali o samotě.

„Zkusíme to a budeme bojovat,“ řekl Severus. „Ty uděláš všechno, co zmůžeš, abys zabil toho parchanta. A pak budeme prostě doufat.“

Harry přikývl, ale hlavu nezvedl. „Kdyby Voldemort nikdy neexistoval,“ pronesl Harry tiše. „A kdyby to pro dva muže bylo legální…“

„V okamžení,“ přerušil ho Severus, ani nepotřeboval, aby Harry dokončil otázku. Harry zvedl hlavu, aby se mohli znovu políbit. Sňatek byl něčím, o čem Severus věděl, že nikdy nebude mít a nikdy v to ani nedoufal, takže nezáleželo na tom, že to dvěma mužům nebylo dovolené… až do tohoto okamžiku. Harry ho líbal s takovým smutkem a zoufalstvím.

„Chtěl bych bojovat a udržet tak všechny své drahé v bezpečí,“ zašeptal Harry, když se oddělili. Jejich čela se dotýkala.

„Nemůžeš nás všechny udržet v bezpečí,“ řekl mu Severus. „To si musíš ujasnit nebo bys zešílel zármutkem a vinou.“ Severus se odtáhl natolik, aby mohl Harrymu pohlédnout do očí. Po bitvě získal své brýle zpět, ale stále měly ten moderní tvar, který jim propůjčil Black. Severus si už od té doby zvykl na Harryho vyspělé rysy. Ale právě teď, když se zelené oči zaplnily slzami zoufalství, si nemohl pomoci, aby si nepřipomněl, že je Harry stále tak mladý. „Jednou jsem ti řekl, že ho přemůžeš, až budeš dostatečně silný a připravený,“ pronesl Severus měkce. „A ten čas už je téměř tady. Jsi připravený.“

„Ano,“ souhlasil Harry tiše. „To jsem.“ Vzal Severusovu dlaň do své. „Pojď se mnou do postele.“

Severus věděl, že neexistuje žádný způsob, jakým by to mohl zamítnout, když ho Harry sebejistě odváděl nahoru do pokoje. Dobře si pamatoval jejich poslední milování, když tam díky Luciusovi proklouzl. Pokoušel se ani neuvažovat o té poměrně velké skupince lidí shromážděné dole, kteří bez pochyby budou moci odhadnout, čemu se budou za chvíli věnovat. Ale to bylo jedno. Všechno, na čem záleželo, bylo, že si Severus vychutnával každou vteřinku. Jako něco nádherného a dobrého. Jeho čas s Harrym se s jistotou chýlil ke konci a to až příliš rychle. Brzy proběhne finále, které bude soupeřit s pádem velkého impéria.


 

Kapitola 32

Příštího rána Harry po probuzení málem spadl z postele. Rychle překontroloval své vzpomínky a zjistil, že byla sobota. To byl totiž jediný důvod, který by vysvětloval, jak to, že s ním byl Severus stále ještě v posteli. Moc často si nemohli užívat společná rána. Když jeho šok odezněl, Harry se sám pro sebe usmál a přitulil se k Severusovi blíž, položil si hlavu pod jeho bradu a ruku si přehodil přes jeho pevný hrudník. Jeho milenec si spokojeně povzdechl a přitáhl si Harryho k sobě, čímž mladšího kouzelníka donutil k blaženému zavrnění. Harry věděl, že Severus už teď byl vzhůru. Poznal to z mužova dýchání.

„Chtěl bych se celý den jen válet v posteli,“ zašeptal Harry. Severus neodpověděl, ale po chvíli se zpod Harryho vymanil a posadil se. Harry ho sledoval, jak se v tichosti obléká. Jakmile Severus skončil, otočil se a zkoumavě se na Harryho zadíval.

„No tak, vstávej,“ řekl. Harry ho poslechl a tentokrát to byl Severus, kdo se díval. Když byli oba hotoví, společně opustili ložnici a přesunuli se dolů do jídelny, kde se na Malfoy Manor obvykle podávala snídaně. K Harryho překvapení tam byla celá skupina lidí ze včerejška. V místnosti bylo cítit napětí spolu s velkou dávnou obav. Všichni vzhlédli, když oba kouzelníci vstoupili. Harry se zmateně rozhlédl, zatímco usedali bok po boku, vedle Hermiony a Draca a naproti Siriovi a Removi.

„O co tu jde?“ zeptal se Harry a upřel pohled do čela stolu, kde Brumbál v tichosti hovořil s Luciusem. Sirius a Remus si vyměnili pohledy, a pak ten hnědovlasý zvolna zvedl výtisk Denního věštce a beze slova mu jej podal. Harry jej převzal a zadíval se na titulní stranu. Severus mu četl přes rameno. Harrymu se zhoupl žaludek.

Útok na mudly propojené s ministerstvem, od Rity Holoubkové

Minulou noc došlo po celé Británii k sérii útoků. Dosud nemáme dostatek informací o rozsahu útoků či počtu obětí, jsou to jen útržky. Cílem se stali mudlové nějakým způsobem propojení se zaměstnanci Ministerstva kouzel. Až dosud bylo potvrzeno minimálně dvacet pět zasažených rodin. V nemocnici u svatého Munga musela být odstraněna téměř všechna kouzla proti mudlům, aby mohli pojmout tak vysoké množství pacientů. To také naznačuje, že těmito útoky byli zasaženi i mudlové propojení se zaměstnanci Ministerstva, kteří nebyli na seznamu mudlů zpravených o našem světě.

Pachateli byli zřejmě Smrtijedi, ačkoliv toto tvrzení zůstává nepotvrzeno. Na Ministerstvu vznikl chaos, jak se čarodějové a čarodějky z každého oddělení snažily kontaktovat své rodiny a přátele z mudlovského světa. Jedna věc je ale jistá: až dosud došlo k útoku na každý dům, který byl na seznamu mudlů informovaných o kouzelnickém světě, jak zkontrolovali sami bystrozoři. Nás by ovšem zajímalo, kolik dalších mudlů zemřelo, aniž by se zjistilo, kdo to způsobil nebo proč?

Jak se Vy-víte-komu podařilo tyto mudly najít? Dnešního rána mi zdroj z Ministerstva prozradil, že během posledního útoku na Ministerstvo Vy-víte-kým byly odcizeny záznamy o všem mudlech informovaných o našem světě a rovněž záznamy zahrnující mudlorozené, vlkodlaky, magické tvory a kriminální živly. Proč o tom nebyla veřejnost zpravena? A proč Ministerstvo nepodniklo patřičné kroky, aby už předtím zkontrolovalo lidi ze seznamu? Ani ministr, ani vedoucí zasažených oddělení nebyli k dispozici, aby se mohli vyjádřit. Avšak snadnost, s jakou byly útoky provedeny během jedné noci, nevypovídá jen o síle Vy-víte-koho, ale i o další ukázce neschopnosti Ministerstva. Tento zpravodaj stále čeká na odvetnou akci. Veřejnost potřebuje více než jen pouhé nezbytné minimum informací, kterých se jim od Ministerstva dostává, ale také Ministerstvo, které, jak všichni pevně věříme, bude ochotné zahájit protiútok. Vybízím ministra, aby za sebe a svůj přístup, nesl patřičnou odpovědnost.

Když Harry dočetl, okamžitě vzhlédl k Hermioně a v očích měl vepsané obavy. Konejšivě se usmála, když ten pohled rozpoznala.

„Poslala jsem je pryč už před měsíci, Harry,“ řekla měkce. Harry si všiml, že oba, Draco i Hermiona, měli ruku schovanou pod stolem. „Nic o kouzelnickém světě nevědí a sama jsem se ujistila, že budou daleko odsud.“

Harry přikývl, velmi se mu tím ulevilo a pohledem se vrátil k novinám. Stále věděl o mnohých dalších mudlorozených. A co třeba Dursleyovi? Ve skutečnosti se o ně nestaral, ale nepřál si jejich smrt. A podle všeho mu také připadalo nepravděpodobné, že by se alespoň na nějaký čas měli dostat na seznam případných obětí. Ale i tak, vina se mu zařízla hluboko do vnitra.

„Měl bych užít Scios Totalus co nejdříve to bude možné,“ řekl Harry, stále zíraje na ten článek.

„Ne,“ vyjekli ostře Severus, Remus a Sirius zároveň, čímž Harryho donutili poplašeně vzhlédnout. Severusovi to zřejmě došlo, protože mu položil svou silnou dlaň na rameno. „Nebudeš dělat nic neuváženého,“ řekl příkře.

„Není důvod čekat, až zemře ještě více lidí, když už vím, jak ho porazit!“ odporoval mu Harry a zíral na Severuse trochu nazlobeně, i když nechtěl, aby se znovu pohádali.

„Harry,“ promluvil Brumbál a všechny hlavy se k němu otočily. „Samozřejmě, že musíš užít Scios Totalus, co nejdříve to bude možné, ale to není myslitelné, dokud se mnou neprovedeš pár cvičení.“ Jeho hlas zněl vážněji, než bylo obvyklé, a v očích neměl žádné jiskřičky, takže Harry věděl, že na argumenty není žádný prostor. Přikývl, že rozumí, a jeho milenec spolu s jeho „rodiči“ si viditelně oddechli.

„Cvičení jakého druhu?“ zeptal se Harry.

„Máš v sobě mnoho magické energie, Harry,“ řekl Brumbál. „Chtěl bych se pokusit zjistit, zda se na ni dokážeš zaměřit, i když nejsi pod palbou, a užít ji na sesílání skutečných kouzel, jako jsi to provedl během bitvy.“

Harry se zamračil a zamyslel se. Přemýšlel o způsobu, jakým zlomil ochrany, a potom místo nich vytvořil nové. Pro ty nové užil skutečné kouzlo, ale prolomení ochran provedl podobně, jako když užíval svou nahodilou magii z dětství, teď to jen udělal vědomě.

„Pane, když jsem zrušil ochrany, žádné kouzlo jsem nepoužil,“ řekl Harry. Vypadalo to, jako by všichni u stolu jen zamrkali. „Užil jsem kouzlo až následně, ale… ani si nevzpomenu, jaké to bylo.“

„A co když jsi byl uvnitř mysli Temného pána?“ zeptal se Severus.

„Pronesl jsem kouzlo, kterým se Scios Totalus vypíná,“ pokrčil rameny. „Ale ta černá hmota mě nechtěla pustit, tak jsem na ni prostě… zatlačil.“ Všichni si vyměnili pohledy, kromě Harryho, který vypadal ještě více zneklidněný.

„Harry,“ promluvila Hermiona. „Takové kouzlení obvykle přísluší jen dětem, které se ještě nenaučily žádná kouzla, ale nikdy nemívá takovou sílu… Vždy jsem se domnívala, že kdybys dokázal ovládnout část nebo všechnu tuto energii, pak bys s ní mohl skutečně kouzlit.“ Podívala se na Brumbála pro potvrzení svých slov a ten zamyšleně kývl.

„Zcela správně, slečno Grangerová. Už od Harryho dětství jsem obeznámen s tím, že vládne neobyčejně velkou silou.“ Otočil se k Harrymu. „Avšak i tak se domnívám, že by ses na to měl nejprve zaměřit. A mimoto ty mimovolné výbuchy magie ustaly, když jsi začal navštěvovat Bradavice.“ Severus si odkašlal a Harry se k němu prudce otočil. „Severusi?“ zeptal se Brumbál zvědavě.

„Nepotřebuješ sklenici vody, Severusi?“ dotázal se Harry trochu uspěchaně.

„Harry…“ začal Severus, díval se na svého milého prosebně.

„Nedělej to,“ řekl Harry.

„Harry, oni to musí vědět.“

„Není to jejich věc. Nedokážu uvěřit, že bys mě mohl takhle podrazit,“ zasyčel Harry a díval se na Severuse vyloženě zlostně.

„Albus potřebuje vědět o tvojí magii všechno. V sázce jsou životy lidí.“ To byla rána pod pás s ohledem na Harryho sklony k pocitu odpovědnosti za všechny životy. Chvilku na něj pevně zíral, než se odvrátil a zkřížil si ruce na hrudi.

„Harry, o čem to mluví?“ zeptal se Sirius. Ve tváři měl vepsané znepokojení, ale to bylo v současné době v obličejích všech lidí, kteří zírali na mladého čaroděje. Lucius upíral svůj zvědavý pohled na Severuse a Narcisa vypadala, že si prohlíží své nehty. Harry neodpověděl, jen prostě zavřel oči a čekal, že to za něj udělá Severus.

„Harry užíval podvědomě maskovací kouzlo přes celá svá záda, hruď i paže od té doby, co začal chodit do mudlovské základní školy. Teprve o minulých Vánocích od toho upustil.“ Po tom prohlášení následovalo ticho a Harry sevřel svá víčka ještě pevněji. Připravoval se na následné otázky, i když ho velmi překvapilo, kdo se zeptal jako první.

„A jak přesně to maskování zatajil?“ zeptala se madam Pomfreyová. „Nikdy jsem u něj nenašla ani stopy po nějakém kouzle a to jsem ho prohlížela mnohokrát.“

„To jen dokazuje, jak byla účinná,“ podotkl Severus. „A vzhledem k tomu, co zakrývala si myslím, že jen Harry má právo vám to říct.“ Pohlédl na svého partnera a Harry do něj zabodl svůj pohled.

„Jémine, tak to ti děkuji,“ pronesl sarkasticky. „Přesně takhle jsem si představoval ráno poté, co strávím večer v mysli šílence. Děkuji ti pěkně.“

„Harry,“ promluvil Sirius a zněl ublíženě. „Proč jsi užíval maskovací kouzlo?“

Harry se odvrátil ode všech ustaraných tváří a upíral svůj pohled do zdi. „Kvůli jizvám,“ řekl. Jeho hlas byl zcela oproštěný od jakýchkoliv emocí. „Jizvám od Dursleyových. Povětšinou od pásku, ale někdy také od popálenin od mé laskavé tety. Dudley mi uštědřil jen pár modřin, ale ty se zahojily bez jizev.“ Harry se nedíval na nikoho, ale dokázal si docela živě představit jejich výrazy. Sirius a Remus vypadali přepadle, stejně jako Draco. Hermioně kanuly z očí slzy a starším Weasleyovým taktéž. Dokonce i Lucius a Narcisa neskrývali svůj šok, ti svého rozmazleného syna hýčkali. Vypadalo to, že měli problém s tím si jen představit, že by někdo mohl udělat něco takového malému dítěti. Brumbál se zdál, že zestárl, a když zavřel oči, vyklouzla mu z nich slza. Severus se natáhl a položil mu ruku na rameno.

„Nesahej na mě,“ zasyčel Harry. Severus se stáhl, jako by se spálil.

„Myslím,“ začal Brumbál tiše, „že by Harry dal přednost tomu, kdybychom se prostě přesunuli k dalším věcem.“ Harry střelil po řediteli očima, měl v nich vepsané očividné překvapení a úlevu. „Ovšem tohle také dokazuje, že je Harry schopen manipulace se surovou magií a dokáže ji ovládat svou vůlí. O této schopnosti se věřilo, že už neexistuje od té doby, co nám kouzla dovolují ovládat všechno, co potřebujeme zvládnout magií. Moc a síla, která si vyžaduje vůli, je někdy pro průměrné kouzelníky a čarodějky nezvládnutelná. Dokonce ani Voldemort toho není schopen. Vypadá to, že Harry opravdu vládne mocí, kterou Temný pán nezná.“ Harry se zachmuřil, ten výklad se mu moc nepozdával. Nechtěl být mocný. „Jeho vlastní moc a vnitřní síla vhodně propojená se Scios Totalus…“ Brumbál si na okamžik odmlčel, jak se snažil přemýšlet. „Kdybys mě teď doprovodil do Bradavic, Harry, musíme provézt nějaké testy.“ Vstal od stolu a pokynul hostiteli a hostitelce.

Harry se okamžitě postavil, vděčný za to, že se dostane daleko od všech těch litujících pohledů. Na Severuse se ani nepodíval.

Letaxem se přesunuli do Bradavic a zanechali celou jídelnu v naprostém tichu. Severus se zadíval na židli, na které Harry předtím seděl, s nečitelným výrazem ve tváři.

„Učinil jsi správné rozhodnutí, Severusi,“ zamumlal Remus měkce, čímž donutil mistra lektvarů prudce vzhlédnout. „Brumbál to musel vědět.“

„Co bych ale chtěl vědět já, je, jak jsi to zjistil a jak to, že jsou ty jizvy pryč,“ řekl Sirius příkrým hlasem.

„Nějaký čas po Harryho vyloučení jsem byl poslán, abych ho u Dursleyových zkontroloval,“ zalhal Severus, aby tak zamlčel užití Scios Totalus. „Zachránil jsem ho před bičováním Vernonem Dursleym.“

„Bičováním?“ vyjekla Hermiona zděšeně.

Severus se na ni zadíval, jako by si až teď všiml, že tam je také. „Ano,“ pokračoval. „Bičováním. Harry to maskovací kouzlo bezděčně sejmul, když ho Dursley mlátil, aby tak nebyl potrestaný za to, že nechával ty předchozí jizvy zmizet. Slíbil jsem mu, že to nikomu neřeknu, a také jsem mu o minulých Vánocích poskytl léčebnou mast.“

„Minulé Vánoce…“ vydechl Sirius. A pak náhle přimhouřil oči. „To bylo, jak jsem šel po tvém odchodu nahoru a našel jsem ho bez trička a kreslícího tvou kresbu.“

„Jen jsem mu pomohl, nic víc,“ řekl Severus a v jeho hlase zaznělo jasné varování, že by ho Sirius neměl obviňovat z ničeho dalšího.

Remus položil Siriusovi ruku na rameno, aby ho uklidnil. „Myslím, že nejlepší bude, když se vrátíme do práce,“ řekl Remus. „A také mám za to, že bychom před Harrym už o těch jizvách neměli mluvit. Zcela jasně nechtěl, abychom to vůbec věděli.“

Všichni kolem stolu souhlasně přikývli, a pak se začali sbírat k odchodu. Lucius a Arthur odešli do práce. Hermiona a Draco se vrátili do Bradavic, stejně tak Pomfreyová a Severus. Sirius, Remus a Narcisa byli jediní, kteří zůstali, a Remus se brzy také vydal na pochůzku pro Řád. Rozumělo se samo sebou, že ti dva zbývající strávili celý den na opačných koncích panství.

ooOoo

„…Ups…“ Harry civěl na ruiny, které kdysi bývaly Komnatou nejvyšší potřeby, jež rovněž bývala tréninkovou místností. Jakmile Harry plně užíval svou magickou sílu a jednoduše vědomě chtěl, aby se věci udály, výsledky měly sklon být… výbušné. Harry díky tomu dumal nad tím, kolikrát se Komnata nejvyšší potřeby dokáže přeměnit, než ji to vyčerpá. Sám Merlin věděl, že Harry už rozhodně vyčerpaný byl. Výbuchy mohly být rovněž propojeny s jeho momentální náladou, která se od opuštění Malfoy Manoru nijak nezlepšila. Jeho myšlenky ubíhaly přímo k Severusovi. Chtěl být na toho muže naštvaný, ale všechno, co dokázal cítit, byla vina ohledně svého chování k němu. Severus toho pro něj za ty roky tolik vykonal a tohle si nezasloužil, zejména ne přede všemi ostatními.

Pokračovali v procvičování a Harry začal být rychle zběhlý v ovlivňování své magie. Jakmile přestal přemýšlet o kouzlech, jako třeba v průběhu bitvy a jen prostě reagoval, všechno měl kupodivu pod větší kontrolou. Právě se pokoušel přeměnit polštář v mixér, když ho Brumbál zarazil.

„Skvělé, Harry,“ pronesl Brumbál. Jeho oči neměly celý den svůj obvyklý jas, ale Harry byl velice rád, že ředitel vůbec nezmínil Dursleyovi. „Myslím, že to stačí. Je zcela jasné, že máš dostatek síly, abys mohl vládnout svou magií. Myslím, že by tě ve Voldemortově mysli kouzla jen zbytečně zpomalovala.“

„Jo,“ přikývl Harry. „Jen stěží jsem většinu času dokázal promluvit.“

„Ano… Myslím, že už jsi připravený, můj chlapče,“ řekl Brumbál.

Harry se na něj trochu překvapeně zadíval, ale byl tomu rád. „Děkuji, pane,“ řekl. „Vím, že jsem připravený.“

Brumbál přikývl. „Vrať se zpátky na Malfoy Manor a odpočiň si. Ujisti se, že se na svou sílu dokážeš čas od času zaměřit. Jen ji prostě vnímej. Během několika dní za tebou přijdu a budeme pokračovat. Nepokoušej se aktivovat Scios Totalus bez mé přítomnosti.“

Harry přikývl, v tomto bodě s ním zcela souhlasil. Už přecházel ke dveřím a natahoval se po klice, když Brumbál znovu promluvil.

„Nikdy bych tě k nim nedal, kdybych to býval věděl.“

Harry se otočil zpět a zadíval se do smutných modrých očí. Vypadaly tak staře a opotřebovaně, že se Harrymu chtělo jít spát jen z pohledu do nich.

„Vím to, pane,“ pronesl tiše a vyndal si svůj neviditelný plášť. Přehodil si jej přes ramena a zmizel. Chtěl se rychle dostat zpátky do ředitelny. Už stál před chrličem a ústa se mu otevírala, aby pronesla heslo, ale pak je znovu zavřel a otočil se. Instinkt mu napovídal, že už se Severus vrátil. Pomalu procházel do sklepení a přemýšlel o tom, co by měl říct. Jestli to, že se stále ještě zlobí, nebo že se chce Severusovi omluvit, či že prostě chce na všechno, co se dnes stalo, zapomenout a strávit chvíli se svým milencem. Po chodbách se nepotulovalo mnoho studentů, protože většina z nich lenošila ve společenských místnostech. Harry nakonec dosáhl zdobených dveří a zaváhal. Nakonec se rozhodl pro změnu zaklepat.

Když Severus otevřel dveře, trvalo mu jen zlomek vteřiny, co se díval do prázdné chodby, aby porozuměl, kdo to tam stojí. Ustoupil na stranu a dovolil Harrymu vstoupit. Toužil ho odprosit za odpuštění, ale ve stejnou chvíli věděl, že učinil správnou věc, když to Brumbálovi řekl. Ovšem možná to neměl dělat při snídani. Ale pokud byl mladší muž tady, pak se jistě chtěl udobřit, ne? Nebo chtěl na Severuse jen ječet? Harry se objevil a pohodil plášť přes židli. Stáli v uctivé vzdálenosti a jen na sebe tak hleděli.

„Omlouvám se,“ řekl Severus tiše a doufal, že to Harry nebude mít za zradu, která se neodpouští. Severusův jediný pravý strach pramenící z toho, že je jejich vztah příliš křehký, vypadal v tuto chvíli až příliš opravdově.

Harry si povzdechl. „Taky se omlouvám,“ prohlásil, čímž Severuse překvapil. „Nechci se hádat. Ve světě je už tak dost zloby. Je mi to jedno, jestli to lidi vědí.“ Severus věděl, že v tomhle lhal, ale neřekl na to nic. „Jen bych chtěl být s tebou tak dlouho, jak to jen bude možné.“

Severus cítil, jak se mu při té myšlence sevřelo srdce, a tak k němu rychle přešel a sklonil hlavu, aby to stvrdil polibkem. Harry se kolem Severuse ovinul jako liána. Severus se sehnul a vzal mladšího muže pod stehny, aby ho mohl zvednout. Poslepu zamířil přímo do ložnice. Harry ho líbal a hladil dost na to, aby ve chvíli, kdy propleteni dopadli na postel, sotva popadal dech a touha s ním jen lomcovala.

„Něco zkusím,“ zašeptal Harry. Severus ho sotva slyšel přes pokračující polibky a doteky a jeho podráždění množstvím oblečení mezi nimi jen vzrůstalo.

Náhle hlasitě zalapal po dechu. Otevřel zeširoka oči a uviděl ušklíbajícího se Harryho obkročmo sedět na svém klíně. Byl úplně nahý, stejně tak jako on sám. Harry se k němu nahnul a pohnul tak boky, až Severus znovu zalapal po dechu. Zelené oči hořely nezbednými plameny, což bylo něco, co by mělo profesora donutit k nedůvěře, ale Severus pro jednou nechtěl strhávat body, místo toho je chtěl udílet a… dávat.

„Myslím, že si začínám svou vůlí ovlivnitelnou magii užívat,“ zašeptal Harry a sklouzl rukou Severusovi přes hrudník. Trochu se tak zhoupl dopředu a oba naráz zasténali. Harry dlaní lehce pohyboval po Severusově paži nahoru a dolů, až s ní spočinul na znamení. „Chtěl bych ho donutit zmizet.“

„Magie má vždy své hranice,“ řekl Severus. „Můžeš být mocný, ale nejsi všemocný.“

Harry si povzdechl a přitiskl své rty na Severusovy. Jejich jazyky na chvíli sváděly boj, dokud Harry rukou neproklouzl mezi jejich těla, čímž si vysloužil od Severuse toužebné hrdelní zasténání.

„Myslím, že by se mi líbilo, kdybych tě dnes pomiloval,“ zašeptal Harry a sevřel Severusovo mužství skoro hrubě.

Severus zaúpěl.

„Myslím, že to by se líbilo i mně,“ byla jediná věc, kterou dokázal na dlouhou dobu souvisle vyslovit.

ooOoo

Když se Harry vrátil na Malfoy Manor, cítil se po uspokojivém a dlouhém milování o hodně lépe. Siriuse našel ve svém pokoji. Bývalý vězeň nemohl vycházet ven, zatímco ostatní upravovali zahradu a obnovovali ochranná kouzla. Kmotr jeho jizvy nezmínil, ačkoliv Harry si byl jistý, že by chtěl. Strávili zbytek dne pospolu. Harry se čas od času zastavil a pokoušel se vnímat svou magii. Všímal si, nakolik se zlepšil v oproštění své mysli od okolního světa, na rozdíl od svého pátého ročníku.

Harry byl moc rád, když si Severus odskočil z Bradavic a povečeřel na Malfoy Manoru. Byla to vážně zvláštní skupinka: Harry, Severus, Sirius, Remus a oba Malfoyovi. Jestli všichni ostatní členové Řádu pracovali mimo, nebo jen Lucius nedovolil nikomu jinému jíst s nimi, tím si Harry nebyl jist. Ale mohl tak alespoň popřát Severusovi dobrou noc o samotě před krbem. A až ve své posteli, kdy ho temnota obklopila, se k němu vrátily myšlenky, kterým se snažil vyhnout celý den.

V hlavě mu rezonovaly informace o útocích na mudly. Nedokázal si ani představit krutost Smrtijedů. Zachvěl se, když na návrat do Voldemortovy mysli jen pomyslel, ale věděl, že to musí udělat. A také přemítal o Severusovi a temném znamení a přál si celou svou bytostí i magií, aby jeho milý přežil. Věděl, že magie takovýmto způsobem nefunguje, a tak nakonec upadl do nepokojeného spánku.

ooOoo

Následujícího dne se Harry po příchodu na snídani nachomýtl k velmi hlasité scéně. Jídelna byla plná lidí, sotva že si mohli sednout. Všichni se pokoušeli mluvit jeden přes druhého. Harry si povšiml, že u Remusových nohou sedí Tichošlápek. Rozhlédl se a zpozoroval několik bystrozorů. Nakonec zahlédl Brumbála. Starý čaroděj pozvedl hůlku a vystřelil do vzduchu několik rachotivých jisker. Všichni zmlkli.

„Prosím všechny, aby se usadili. Bystrozore Pastorku, kdybyste si vy a vaši muži mohli sednout zde.“ Pokynul na konec stolu, který byl prodloužen, aby pojal takové množství lidí. Draco a Hermiona byli také přítomni a Harry jim na pozdrav kývl. Vypadali nervózně. „Harry, prosím, posaď se.“

Přešel ke stolu a sedl si po Brumbálově pravici, bystrozoři byli naproti. O chvilku později se vedle něj objevil Severus. Harry byl zmatený a napjatý. Pohlédl na Severuse, který zavrtěl hlavou, čímž Harrymu naznačil, že musí počkat, až jim to Brumbál objasní.

„Nejprve to nejdůležitější,“ prohlásil Brumbál. „Pro ty z vás, kteří neznají celý příběh, po útoku a článku v Denním věštci se ministr rozhodl přejít k ofensivě. Plánuje napadnout místo, které, jak se domnívá, je Voldemortovou základnou. Raddleovo panství. Bystrozore Pastorku?“ Brumbál se usadil, zatímco si bystrozor stoupl a pohlédl na lidi usazené kolem stolu.

„Tohle je ministrova akce. Chce vzbudit zdání kontroly a dokázat tak schopnost převzít dozor nad válkou. Riskuje tím ovšem naše životy. Každý odborník a také vedoucí našeho oddělení ho od toho odrazuje. Už jen samotné ochrany panství budou mít bezpochyby za vinu více životů, než kolik jsme jich ztratili v poslední bitvě. Proto jsme sem přišli s žádostí o pomoc. Mnoho bystrozorů se více a více přiklání na stranu Řádu a sám vím, že moji muži by jen uvítali, kdyby mohli bojovat po vašem boku. Problémem ovšem je, že máme jen málo času na přípravu. Popletal hodlá zaútočit už dnes.“

Celou skupinou proběhlo mumlání. Pastorek zřejmě naklonil na Brumbálovu stranu více bystrozorů, ale přesto Harry přemýšlel nad tím, jak by se jim útok mohl zdařit i s posilou.

„To je sebevražda,“ promluvil Lucius zřetelně. „Ochrany jsou ničím. Temný pán má v držení stvůry, které to místo střeží. A bez jakékoliv přípravy nebudete vědět, co očekávat.“

Pastorek se naklonil dopředu, ruce měl položené na stole. „Takže potvrzujete, že je na Raddleově panství?“

„Nic takového netvrdím. Jen říkám, čím ho chrání,“ odpověděl Lucius hladce.

„Vy víte, kde se nachází, a když to potvrdíte, pak budeme mít alespoň o jednu pochybnost méně k obavám!“

„Všechno, co vím, je, že se Temný pán mohl přesunout, od té doby, co jsem byl v jeho službách.“

„Jednou Smrtijed, navždy Smrtijed,“ zamumlal jeden z bystrozorů.

„Takhle v domě mého otce mluvit nebudete,“ pronesl Draco úsečně. „My pracujeme pro Řád a ne pro nějakého tupého idiota, který si říká ministr.“

„Vypadá to ale, že pro stranu světla mnoho neděláte, když jen vysedáváte v Manoru a…“

„To stačí,“ přerušil je Pastorek. Draco už otevíral ústa, aby něco odsekl, ale zůstal zticha, když Lucius pozvedl ruku. „Tohle nemá význam. Řediteli, potřebujeme vaši pomoc. Byl byste ochoten?“ Brumbál se zadíval na Harryho, jejich oči se bez vyřčeného slova setkaly, než se otočil zpět k bystrozorovi.

„Bude to nebezpečná bitva,“ řekl, jeho slova byla ztěžklá jejich významem. „Možná dokonce úplně poslední. Musím dát každému na výběr, aby se rozhodl, zda bude bojovat nebo ne. Já tam být, naneštěstí, nemohu, stejně tak Harry Potter.“

„Cože? Proč?“ zeptal se Pastorek. „Potter byl v minulé bitvě úžasný. Výrazně podpořil morálku.“

Harry nad tou chválou uhnul pohledem, ale Brumbál naštěstí odpověděl za něj. „Budu spolu s Harrym pracovat na způsobu, jak Voldemorta zničit. Je životně důležité, abychom začali co nejdříve.“

Pastorek se na okamžik zamyslel, a pak v porozumění přikývl. Přehlédl dlouhý stůl. „Takže, kdo jde s námi?“

Znovu se ozvalo mumlání, ale po chvilce se Remus, Weasleyovi a několik dalších zkušených členů Řádu postavilo. O úder srdce později se zvedla i Hermiona, Draco a stejně tak Severus a Lucius, který pozvedl výsměšně obočí na bystrozora, který o něm pochyboval. Pak ještě pevně položil ruku na rameno své ženy, bez pochyby kvůli tomu, aby jí odradil od účasti. Zbledla, ale neodporovala. Každý kolem stolu, kromě Harryho a Brumbála, na konci povstal. Bystrozoři vypadali trochu šokovaní, ale velmi se jim ulevilo.

„Dobře,“ řekl Pastorek, „Tady je plán…“


 

Kapitola 33

Trvalo několik hodin, než Pastorek odešel, a ještě déle, než se všichni připravili. Bystrozor se pak vrátil asi hodinu před soumrakem a věci se konečně daly do pohybu.

Jak postupně na Malfoy Manor nastával shon a čas přemístění se blížil, Harry a Severus se setkali a v tichosti odešli do prázdné knihovny. V okamžiku, kdy se dveře zavřely, přitiskli se k sobě, pevně se drželi a líbali se skoro zběsile. Brzy zpomalili své počínání a polibky se staly něžnými namísto zoufalých. Severusovy ruce se přesunuly z Harryho pozadí na jeho pas, lehce mladšího muže hladily.

„Buď opatrný,“ zašeptal Harry, když se oddálili, ačkoliv stále zůstávali v objetí.

„Jen když i ty budeš,“ zamumlal Severus. „Musíš se dostat…“

„Ššš,“ přerušil ho Harry a jemně ho políbil. „Instrukce v poslední minutě nejsou potřeba. Jen mě líbej.“ A to Severus udělal rád. Oba mysleli na to samé – že tohle může být poslední okamžik, kdy se políbí. Severusovy myšlenky se také zaměřily na to, jak úžasně se jeho život změnil, když se zamiloval do takového nádherného stvoření a když Harry jeho lásku opětoval. Mladší čaroděj na druhou stranu vzýval všechny božstva na nebi, aby si Severus pamatoval, jak moc ho Harry miloval, a kdyby Severuse Voldemortova smrt chtěla stáhnout s sebou, aby s tím bojoval ze všech sil.

Dveře se otevřely a oba otočili hlavu jejich směrem. Když z nich vykoukla Siriusova hlava, zdráhavě se oddělili. Siriuse se zamračil, když si všiml, že se objímali, ale pokusil se své pocity překovat, zatímco vstupoval do místnosti. Remus přišel s ním.

„Odcházíme, abychom se připojili k bystrozorům,“ řekl Sirius a zadíval se na Harryho s nečitelným výrazem. Napřáhl k němu ruku. „Hodně štěstí.“ Harry ji uchopil a nebyl překvapen, když ho Sirius pevně objal.

„Jak budeš bojovat?“ zeptal se Harry, jeho hlas byl tichý a sotva slyšitelný.

„Pod maskovacím kouzlem,“ odpověděl Sirius, jakmile ho propustil. „Doufejme, že v době, kdy začnou bystrozoři bojovat, tak se budou prostě jen dívat po těch v maskách.“ Harry přikývl a tiše doufal, že bude Červíček tentokrát dopaden. Přál si, aby to mohl udělat sám, už jen pro to potěšení.

Remus Harryho také objal, ačkoliv ten alespoň Harryho nepřipravil o dech. Všichni si pokynuli navzájem. Remus vzal Siriuse za ruku, protože muž vypadal, že se zdráhá odejít, a odtáhl ho pryč. Harry a Severus se objali naposledy.

„Budeš v pořádku,“ přinutil se říct Severus ve zvláštní chvíli optimismu.

Harry se jen pousmál a přikývl. Díval se, jak za sebou jeho milenec nehlučně zavíral dveře. Zavřel oči a zaposlouchal se do sotva patrných přemisťovacích zvuků, když členové Řádu odcházeli.

Netrvalo to dlouho a obrovský dům zůstal zcela v tichosti. Pak Harry uslyšel pomalé kroky a otevřel oči, když se dveře znovu otevřely. Brumbál stál na prahu, v očích neměl žádné jiskřičky, ale stejně svítily nějakým zvláštním světlem.

„Můžeme to udělat v přijímací místnosti? Madam Pomfreyová se rozhodla zůstat a pomoci nám.“

Harry přikývl a namáhavě polkl. Nedokázal najít vhodná slova. Následoval Brumbála do přijímacího pokoje.

Madam Pomfreyová seděla na jedné pohovce. Harry se usadil naproti a lehl si. Brumbál ho poklepal po rameni. „Hodně štěstí,“ řekl. Harry děkovně přikývl a zadíval se na lékouzelnici. Sesílala na něj diagnostická kouzla a Harry si všiml, že si s sebou přinesla i několik nástrojů z Bradavic, které Harry předtím viděl jen zřídka. Jen když byl zraněný opravdu vážně. Vzhlédl ke stropu. Byl opravdu překrásný, ve středu byl umístěn starodávný lustr, který odrážel světlo z okna.

„V pořádku,“ řekla Pomfreyová. Očividně byla hotová s kouzly i nástroji.

„Dobře,“ pronesl Brumbál a shlédl na Harryho. „Pamatuj na to, co jsme probírali v průběhu tréninku. Musíš využít vaše spojení. Neodtahuj se. Jdi hlouběji. Pokud tě objeví, pak se stáhni a začneme znovu. Doufejme, že bude příliš zaneprázdněný bitvou, aby si tě všiml.“

Harry přikývl. Věděl, že většina věcí, které se chystá udělat, bude podléhat jeho instinktům. Strašně se bál vrátit se do té temnoty, ale zároveň si uvědomoval, že tentokrát ví, co má očekávat… alespoň trochu.

„Kdybych se nedokázal stáhnout včas, dáte moji hůlku Severusovi?“ zeptal se Harry. „A všechno ostatní Siriusovi?“

„Neboj se Harry. Postarám se o to,“ řekl Brumbál laskavě.

Harry přikývl, ale ještě musel požádat o jednu poslední věc, než se všechno seběhne příliš rychle a on už se o to nebude schopen sám postarat. „Mohl byste všem rozdat moje kresby? Kromě těch v deskách. Ty jsou soukromé, ty musí dostat Severus. Všechny jsou nahoře v mém pokoji.“

„Ano, samozřejmě,“ řekl Brumbál. „Ale jsem přesvědčený o tom, že to nebude potřeba.“

Harry se pokusil usmát, ale nepovedlo se mu to. Zhluboka se nadechl. Věděl, že to bude naposledy, kdy pro něj bude vzduch takto svěží. Zvedl ruku, znovu zavřel oči a úplně zapomněl na svou hůlku. Podvědomě věděl, že ji nebude potřebovat. Zašeptal kouzlo a znovu se propadl do temnoty.

Brumbál přiložil ruku na Harryho čelo. Cítil, jak chlapcova teplota znatelně poklesla. To stejné se stalo i minule, ale ne nijak nebezpečně. Seslal na něj jednoduché upozorňovací kouzlo a sedl si do blízkého křesla. Zhluboka se nadechl a zavřel oči. Cítil magii, která proudila místností.

Jeho vlastní byla značná, jako ostatně vždy. Madam Pomfreyová byla silná čarodějka, ale byla jen nepatrnou hvězdičkou, v porovnání se sluncem, jakým byl Harry. Chlapec magii prostě vyzařoval a každá osoba, která dokázala vnímat jemné rozdíly, jako Brumbál, mohla jednoduše odhalit, kdy už Harry nebude ve svém těle. Slunce se utlumilo, jako by Harry umíral, ale Brumbál věděl, že chlapec je jen někde jinde, uvnitř mysli jiného člověka. Avšak bude schopen cítit, pokud by Harry zemřel a nadobro opustil tento svět. Doufal jen, že to slunce brzy opět vzejde.

ooOoo

Velký Visánek se nacházel jen šest mil od Malého Visánku, ale nikde poblíž velkých měst. Bystrozoři se setkali u zašlé policejní stanice, která sloužila pro obě města. Nyní se proměnila ve shromáždiště všech, kteří se hodlali připojit k boji. V suterénu se v současnosti nacházela místnost zaplněná až po stěny čaroději a čarodějkami. Skupina vysoce postavených bystrozorů postávala kolem rozlehlého stolu, vášnivě diskutovala nad mapou. Mnoho bystrozorů se dívalo na přemisťující se členy Řádu s nedůvěrou, ale nikdo z nich nic nenamítal. Pastorek přešel ke stolu a šeptem o něčem hovořil s Amelií Bonesovou, která zaujala místo v přední části stolu a vypadala velmi nespokojeně.

Severus rychle a důkladně prozkoumal místnost. Přitáhl si těsněji k sobě svůj zimní plášť. Nejen, že bylo venku chladno, ale jeho černý zimní plášť mu dodával tu nejlepší magickou ochranu. Dumal nad tím, proč ministr nechal jednat vedoucí jednotlivých oddělení, místo aby se o všechno postaral sám. Ale to znovu nebylo velkým překvapením. Amelie Bonesová nevypadala, že by tuhle práci nějak moc chtěla. Očividně nechávala na zkušených bystrozorech, aby se vypořádali s taktikou. Poté, co s ní Pastorek promluvil, se zadívala na stále přibývající skupinu členů Řádu. Usmála se a přešla k nim. Vzala McGonagallovou za ruku.

„Velice vám děkuji, že nám poskytujete pomoc,“ řekla.

„Není třeba děkovat,“ pronesla McGonagallová. „Každý člen Řádu je tu sám ze své vůle. Byla jsem také v Bradavicích a získala i některé další učitele.“

„Doufám, že je škola zabezpečená?“ zeptal se Bonesová.

„Samozřejmě,“ odpověděla McGonagallová lehce popuzeně. „Albus zabezpečil ochrany a bude si plně vědom čehokoliv, co by se dělo. Zůstává na Malfoy Manor a bude se mnou v kontaktu.“

Bonesová přikývla. Vypadala spokojeněji, když si prohlédla nově příchozí. „Pastorek mi sdělil, že pan Potter pracuje na něčem důležitém, je tomu tak?“

„Ano, zatímco mluvíme, on a Brumbál na tom pracují, ale obávám se, že vám nemohu prozradit více.“

„Dobře, chápu.“ Bonesová znovu děkovně kývla a vrátila se ke stolu.

Po chvíli vedoucí bystrozor učinil prohlášení. „Zbývá nám jen pár minut do západu slunce. Vedoucí jednotlivých skupin mají přemisťovací schémata. Členové Fénixova řádu k vám budou rozděleni.“

Severus, spolu s Remusem a zamaskovaných Siriusem byli přiděleni, díky Merlinovi, ke starším bystrozorům. Když Severuse poznali, byli očividně překvapení, ale vypadalo to, jako by se jim zároveň ulevilo a dokonce se ho vyptávali, jestli zná nějaké vhodné kletby. Když obdrželi své pokyny a pozice, Severus si nemohl pomoci, aby si nepomyslel, že je celá ta akce odsouzená ke zkáze, pokud se Harrymu nepodaří nejprve zlikvidovat Temného pána. Nikdy si nebyl tak dobře vědom svého znamení na předloktí, když nebylo aktivované.

ooOoo

Harry se pokoušel necítit zcela zděšeně, když byl znovu uvržen do temnoty. Nemohl si pomoci a zachvěl se a trochu sebou trhnul, jak se kolem něj ta hmota stáhla ještě více než minule. Jediný problém byl v tom, že tentokrát, se předpokládalo, že, abychom tak řekli, jí to dovolí.

Věděl, že to nebude o nic snazší, a tak se nejprve snažil docílit toho, aby zůstal celý a oddělený od mysli, ve které se nacházel. To mu samozřejmě nijak nepomohlo, ale i tak neudělal další krok. Místo toho se natáhl a oddělil se od té temné hmoty, aby si vytvořil okno jako minule. Cítil se lépe, protože temnota se udržovala za ním a neměl pocit, jako by se rozplýval. Díval se skrz Voldemortovy oči. Čaroděj byl v místnosti. Vypadalo to tam, jako by všechno roky zešedlo. Dřevěné zdi i holá podlaha byla už na pohled chladná. Krb byl vpředu po pravé ruce od Voldemortova křesla, ve kterém podle všeho seděl. Harry také viděl malý stolek se sklenicí pravděpodobně vína, ale Harry by na tento předpoklad nevsadil ani srpec. Ruka s dlouhými šupinstými prsty se natáhla a popadla sklenici. Harry byl vděčný, že nemusí ochutnat cokoliv, co Voldemort pil. Rozhodně to vypadalo více jako krev, když se ve sklenici odrazilo světlo z krbu. Harryho zajímalo, na co ta stvůra myslí, a tak naklonil hlavu a zaposlouchal se.

Bylo to stejně chaotické jako posledně, ale některé myšlenky zněly jasně. Pošetilí mudlové. Vždycky jsou zdrojem pobavení. Takové historky! Škoda, že jsem je nezabil sám. Ale on přijde. Musí přijít. Je příliš velký nebelvír, aby nepřišel. Už brzy, velmi brzy. A pokud se nedostaví, tak prostě jen znovu udeřím.

Harry věděl, že Dursleyovi jsou mrtví. Necítil vůči nim výčitky svědomí, ale měl pocit viny, že se nepřesvědčil, že jsou lépe chráněni. Dveře se se skřípotem otevřely a Voldemort střelil očima na stranu, ale dveře byly za ním, takže jediné, co Harry viděl, bylo okno. Slunce právě zapadalo a obloha zčervenala.

„Co je?“ zasyčel Voldemort. Bylo slyšet nějaké šustění, a pak do výhledu vešel Petr Pettigrew. Nervózně si mnul ruce a vypadal provinile jako hřích sám.

„Můj pane…“ začal Červíček. „Dawlish je tady se zprávami…“

„A proč mě tím zatěžuješ? Co se stalo?“ dožadoval se Voldemort.

„Mohu ho vpustit? Může vám to říct osobně. Myslím, že by to bylo lepší.“ Červíček byl očividně vyděšený z toho, že by to svému pánovi měl sdělit sám.

„Řekni mi to hned!“

„Bystrozoři na nás hodlají zaútočit!“ vyhrkl Červíček. „Připravují se na to právě teď.“

„A proč jsem nebyl informován už předtím?“ zeptal se Voldemort, ačkoliv v hlase mu nezazněla žádná zášť, což Červíčka viditelně překvapilo.

„Dawlish řekl, že o útoku nevěděl, dokud to nezjistil před několika hodinami. Měl včera den volna a oni ho nepovolali.“

„To stačí,“ utnul ho Voldemort. „Řekni Macnairovi, aby toho hlupáka zabil. Pomalu. A teď mi jdi z očí.“

„M-můj pane?“ vykoktal Červíček. „Co ten útok? Neměli bychom povolat ostatní Smrtijedy?“

„Ty se mě opovažuje vyslýchat, Červíčku?“ zasyčel Voldemort.

Pettigrew okamžitě klesl na kolena a sklonil hlavu, celé tělo se mu chvělo. „Ne… ne, můj pane! Prosím! Nic jsem tím nemyslel!“

„Zmlkni,“ pronesl Voldemort znaveně a mávl rukou. „O bystrozory se postarají ochrany a nemrtví. Už mě nevyrušuj.“

„Ale…“

„VEN!“

Červíček pelášil tak rychle, jako by se přeměnil do krysy. Harry byl velmi rád, že ten parchant byl příliš zbabělý, aby mu sdělil, že s nimi bojují i členové Řádu. Jen doufal, že tam těch nemrtvých není příliš. Pamatoval si, jak o nich četl v učebnici Obrany.

Nakonec došel k závěru, že nyní je stejně vhodný čas jako kdykoliv jindy. Stáhl se zpátky a nechal tu díru se uzavřít. Spolkl pocit absolutní hrůzy a nechal se unášet, upustil od udržování svého těla. Temnota jako by ho okamžitě prolnula a smísila se s jeho částí. S částí, která patřila Voldemortovi. Místo toho, aby se ze strachu vzepřel, Harry jí dovolil, aby ho pohltila. Na okamžik to vypadalo, jako by se nestalo nic, a pak se v jednom okamžiku stalo všechno.

ooOoo

Severus se instinktivně přikrčil ve chvíli, kdy se přemístil k Malému Visánku. Raddleův dům ležel na kopci nad nimi. Sluneční světlo se za ním vytrácelo a zanechávalo dům tmavý a zapomenutý. Severus tady nikdy dříve nebyl. Než Severus otevřeně projevil svou věrnost, Voldemort je vždy povolával na hřbitov.

„Tak pojďme,“ zašeptal jeden z bystrozorů.

Vytáhli hůlky a stoupali na kopec. Nebylo příliš větrno, ale bylo chladno a Severus mohl vidět svůj dech. Když se přiblížili k rozlehlému, plochému vrcholu, v jehož středu stál dům, Severus ucítil ochrany a zvedl ruku. Skupina se okamžitě zastavila. Všichni došli k závěru, že bývalý Smrtijed znal Voldemortova zabezpečení. Dívali se nalevo a napravo a viděli, jak se zastavily i ostatní skupinky lidí. Nebylo jich dost, aby obklopili celý dům, protože ochrany ležely v širokém kruhu kolem něj. Severus měl pocit, že je to beznadějné, ale pak si v duchu odříkal tichou žádost, že Harry jistě vyrovná všechny jejich bezúčelné snahy, a začal pracovat na prolomení ochran.

ooOoo

Něco cvaklo, něco se propojilo a Harry cítil, jako by se jeho plíce měly ve vteřině rozmáčknout. A pak byl najednou všude, ve všech Voldemortových vzpomínkách i v jeho myšlenkách. Harry se stal Voldemortem, ale ještě stále byl uvnitř černokněžníkovy mysli. Sotva dokázal definovat, kde jeden končí a druhý začíná.

Dobře, dobře, uklidni se. Zůstaň klidný. Najdi znamení. Harry se otočil, jasně si představil znamení zla ve své hlavě a náhle čelil nespočtům vzpomínek. Odsunul je na stranu, nepomohly by mu. Soustředil se na sebe a pocítil svou magii. Ano, stále ji měl pevně pod kontrolou. Jak měl, při Merlinovi, tohle zvládnout? Cítil se ztracený, ve více než jednom směru.

„Můj pane?“ zeptal se hlas plný strachu.

Harry zjistil, že si Voldemort neuvědomil, že je v jistém smyslu zase celý, a že je nyní s Harrym propojen ještě více než kdy dřív.

„Tohle by měla být dobrá zpráva,“ zasyčel hlas. Voldemortův. Harryho.

„Snaží se prolomit ochrany.“

„Ha! A proč by to měl být problém? Nikdy je nedokáží zlomit.“

„Ale… Můj pane, prosím, je jich tu tolik…“

Ochrany, pomyslel si Harry. Hmmm.

„…a také si myslím, že je s nimi i Řád.“

„COŽE?“ Harryho hlava se málem rozskočila tím zvoláním. „Brumbál?“

„N-n-ne, ale všichni ostatní… jak to vypadá.“

„Proč jsi mi to neřekl! Crucio!“

Harryho hlava se zaplnila Červíčkovými výkřiky, které po chvíli přešly ve skučení.

„To nevadí,“ řekl si Voldemort sám k sobě. „Ani tak se jim nepodaří proniknout ochranami… Dej mi svou ruku.“

ooOoo

Bylo to beznadějné, přesně jak Severus předvídal. Dokonce i se všemi vycvičenými bystrozory z Ministerstva a celým Fénixovým řádem jen těžko ochrany byť jen oslabili. Možná, kdyby tu byl Brumbál, ale Severus toho muže nechtěl kdekoliv jinde než vedle Harryho.

Najednou něco zadunělo a pozemky se otřásly, čímž mnoho kouzelníku a čarodějek klopýtlo. Severus udržel rovnováhu a zadíval se na dům. Nemohl si být jistý, ale cítil až v kostech, že odtamtud slyšel zuřivý výkřik.

ooOoo

Harry zcela ignoroval mučení Červíčka. Krysa očividně ztratila vědomí. Zavřel oči a zavrtal se do Voldemortova podvědomí. Ochrany. A náhle tam byl, před Raddleovým panstvím. Voldemort stál na místě, mumlal si něco sám pro sebe a mával hůlkou v širokých obloucích a malých kruzích. Harry dokázal vidět, jak se magie formovala. Viděl, jak ochrany obklopily dům a propojily se s Voldemortem. Bylo to něco zcela odlišného od všeho, co kdy viděl. A nejlepší na tom všem bylo, že si jej Voldemort nevšiml. Harry byl od Voldemorta nerozeznatelný.

Bylo to skoro k smíchu, jak jednoduše dokázal nalézt místo ve Voldemortově mysli, které ochrany udržovalo. Harry by nikdy nikomu nedokázal popsat, jaké to bylo cítit vlastní a Voldemortovu magii, když se na ni díval. Všechno mu to připadalo, jako by tam fyzicky byl. Jako by ochrany byly takovou velkou mašlí a všechno, co Harry musel udělat, bylo nechat tu černou mlhu, aby ho pohltila, a natáhnout se, aby mohl trhnout za provázek. Na jeden mučivý okamžik všechno, čím Voldemort byl, problesklo do popředí jeho mysli, a pak cítil až bytostnou potřebu někoho umučit až do zešílení. Namísto toho škubnul více a ochrany se zbortily jako nestabilní domeček z karet. Odtáhl se, trochu se posbíral, aby temnota neprolínala každou jeho částečku. Zhluboka se nadechl. Tohle bylo docela snadné. Stáhl se zpět.

„ÁÁÁÁÁÁÁÁRGH!“ Výkřik čirého hněvu zaplnil Harryho okolí. Hněv prosákl skrz spojení a hrozil, že ho zahltí. Strach, který do této chvíle necítil přes všechno zaneprázdnění, ho ochromil. Pokusil se v té temnotě otočit, věděl, že ho někdo zezadu pozoruje. A pak se v té černé hmotě před ním otevřely dvě obrovské rudé štěrbiny a Voldemort na něj hleděl svýma očima. Už věděl, že tam je…

ooOoo

Severus na zlomek vteřiny přestal dýchat, když ochrany padly, jako by nikdy neexistovaly. Nastalo strašlivé ticho a všichni tázavě pokukovali po osobě vedle sebe. A pak byl ten okamžik pryč, protože někdo překročil zmizelou bariéru. Ze země zazněl podivný zvuk podobný zaskučení a Severus se připravil. Krev mu ztuhla v žilách.

„Nemrtví!“ zvolal a mnoho bystrozorů vypadalo, že podlehnou šoku a panice. Takové stvůry mohli možná spatřit zkušení bystrozoři či cestovatelé, kteří se dostali do hlubokých zapomenutých krajů, ale dali by jistě přednost tomu se jim vyhnout. Nebyli moc běžní, ale Voldemort je využíval i v minulé válce. Avšak mladší bystrozoři se s nimi nikdy nesetkali.

„Užijte oheň,“ vyštěkl Severus, když vykročil a střílel po rukách, které se začaly vyhrabávat ze země. Všude kolem se objevovaly ruce a hlavy. Výkřiky hrůzy zněly prostorem, když bylo kouzelníci a čarodějky chyceni za nohy. Velmi brzy byla všechny tráva sežehnutá a oživlí mrtví neustále přicházeli.

Severus se stále otáčel, aby ho nemohli chytit zezadu. Přestal počítat, kolik jich usmažil. Zvažoval užití silnější ohnivé kletby, i kdyby to znamenalo riskovat, ale pak se zdálo, že nemrtvých konečně začalo ubývat. Strana světla se přiblížila k domu a většina kouzelníků se pokusila znovu seskupit. Všechno, na co Severus dokázal myslet, bylo: Kde jsou Smrtijedi?

Ani ne za vteřinu, kdy se mu ta myšlenka vynořila v hlavě, zazněly zvuky přemisťování. Zahalené postavy s maskami se zjevily všude kolem domu. Každý jednotlivý Smrtijed, který odpověděl na pánovo volání, tam stál s hůlkou připravenou. Severusovou jedinou útěchou, pokud by se to tak dalo nazvat, bylo, že většina ze Smrtijedů pravděpodobně nebyla pod Imperiem. Tihle všichni vypadali dospěle a plně při smyslech. Na druhou stranu to znamenalo krvavou bitvu.

Severus neztrácel čas. Namířil hůlkou na nejbližšího Smrtijeda a zakřičel bodavou kletbu. Zasáhla ho přímo do břicha a on se předklonil. Rudá krev mu prýštila z úst bílé masky. Ve chvíli, kdy muž upadl na zem, začalo peklo.

ooOoo

Jestli byl Harry ve svém životě někdy více vystrašený, pak si na to nevzpomínal. Ty oči se na něj dívaly a on se cítil maličký jako hmyz čekající na plácačku.

Pottere,“ řekl hlas zlověstně, a pak se temnota rozpustila a Harry stál na hřbitově, kde Voldemorta viděl naposledy. Tmavá mlha byla stále všude kolem. Voldemort stál před ním, byl nějak vyšší, se širokými rameny a všechno bylo impozantnější, než si Harry pamatoval. Hadovitá tvář se zkroutila do triumfálního výrazu. „Jak milé od tebe, že jsi mě navštívil,“ zasyčel a Harry pochopil, že mluví hadím jazykem. „Možná bych se měl ptát, jak ses dostal do mé mysli?“ Harry neměl rád falešnou zdvořilost, vůbec to nevyhovovalo jeho nebelvírskosti, ale nějak mu došlo, že mu musí odpovědět. Už jen proto, že ho nemohl nechat dozvědět se, jak hluboko v jeho mysli se nachází.

Nemám tušení,“ odvětil a dodal svému hlasu špetku vzdoru, jako by předstíral odvahu, což nebylo daleko od pravdy. „Očividně jsi mě sem nějak přivedl. Co se mnou uděláš?“

Voldemort se ušklíbl ústy beze rtů a zvažoval Harryho výraz. Úšklebek se náhle vypařil. „Lžeš,“ řekl Voldemort. Jeho hlas byl prázdný, bez emocí a mluvil v angličtině. Harry by dal přednost té ďábelskosti v rudých očích před počátečním uvědoměním. „Cítím…“ Něco se zabodlo do Harryho jizvy a jeho ruka se k ní okamžitě přitiskla. Vykřikl a padl na kolena. V jednom okamžiku se Voldemort začal smát. Ne krutě, ale šíleně, jako by se všechny jeho sny proti vší pravděpodobnosti naplnily. Harryho jizva stále pálila, ale on se pokusil horečně přemýšlet a Voldemort se stále smál. Ale jakmile se snažil vzpomenout si na kouzlo, kterým by se odtamtud dostal a říct ho, či na něj jen pomyslet, Voldemort ho přerušil. Jeho hlas se rozléhal v Harryho nyní naprosto prázdné mysli. Copak, copak, Harry, neodcházíš nějak brzy? Právě jsi přišel…

Temnota ho obklopila a on se v ní propadl. Trvalo to jen okamžik, a pak se nacházel na Ministerstvu či lépe řečeno v místnosti se závojem. Smrtijedi a členové Řádu bojovali. Harry se rozhlédl a uviděl sám sebe. Trvalo mu vteřinu, než si uvědomil, že to byla ta chvíle, kdy stočil svůj pohled na Bellatrix. Zakřičela svou kletbu a Ron znovu propadl za závoj. Harry sledoval, jak se opětovně pokusil jít za ní a byl zasažen silnou výbušnou kletbou.

 „Ale ne? Žádný nářek pro svého mrtvého drahého přítele? Copak je to? …Máš docela zajímavé vzpomínky na svého kamaráda.“

Harry se pokusil otočit, protože hlas vycházel odněkud zezadu, ale všechno co viděl, byla společenská místnost Nebelvíru a jeho tři kamarády, kteří z něj vytloukali duši. „Ne,“ řekl a odvrátil se. Nějak to bylo ještě horší. Tak hrozně se pokoušel na to nevzpomínat a myslet jen na to dobré, co s Ronem prožili. Ron byl jeho nejlepší přítel, jeho první přítel. Ale z ryšavcových úst vycházelo hrubá slova, když kopal Harryho do břicha, a tvář se mu zkřivila zhnusením. Dokonce, i když Harry zavřel oči, mohl to vidět. Přitiskl si prsty na oči, skoro jako by se je pokoušel vymáčknout z hlavy. Voldemortův tichý smích se rozléhal místností jako chorá černá mlha a nutila Harryho ke zvracení. Ron neudělal takové věci. Ne, ne, to neudělal. Ron ho miloval jako bratra…

 „Milovat tě? Harryho Pottera, toho sklíčeného, osamoceného hošíka, kterému se líbí jiný chlapci? Dokonce ani nejlepší kamarád, krvezrádce, tě nemohl milovat, ty zrůdo.“ Voldemort se znovu rozesmál, jeho hlas byl plný veselí a potěšení z Harryho bolesti. Temnota se rozvířila a objevila se kuchyň Dursleyových. Petunie vřískala na čtyřletého Harryho, aby vyndal kuře z trouby. Harry se ve spěchu a z neustávající hrůzy pokusil dosáhnout na večeři holýma rukama. Petunie zaječela, večeře spadla na podlahu. Popadla křičícího Harryho za límec jeho příliš velkého trička.

„Ty odporný kluku!“ Harry, ten skutečný, zaskuhral, když Petunie zakřičela na Vernona, aby přišel a ukáznil kluka nahoře.

„Přestaň,“ zalapal po dechu. Nahoru ne, a scéna se rozplynula.

„CO JE TOHLE?“ Starší Harry ležel na zádech na posteli. Jeho nahá kůže byla zčervenalá potěšením, jak si ho Severus zvolna ale jistě bral. Dívali se na sebe, jako by oba byli ohromení z toho, že tam jsou spolu. Harry měl otevřená ústa, lapal po dechu a sténal při každém pozvolném příjemném přírazu. „Že bys po tom všem nebyl sám…? Hmmm, koukneme se…“ Černá mlha zhoustla, když Harry sledoval, jak se scéna zvolna měnila, ale jen nepatrně, na první pohled nerozeznatelně. Jen Severus se pohyboval o něco drsněji a rychleji. Harryho tvář ve vzpomínce byla trochu napjatá. A brzy poté začal fňukat a žádat Severuse, aby přestal. Ale muž pokračoval ve svém konání. Přišpendlil Harryho k posteli, zatímco se k němu nahnul a zašeptal mu do ucha: „Tohle jsi chtěl, ty zrůdo?“

„PŘESTAŇ!“ Takhle to nemůže pokračovat. Harry byl zkroucený do klubíčka, pokoušel se vyhnat ty obrazy pryč. Voldemort nezničí jeho šťastné vzpomínky! Severus byl jeho, jen jeho. Pokusil se stáhnout jako předtím, ale nemohl. Spojení bylo příliš silné a Harry ho dokonce ani nedokázal najít. A pak otevřel oči a něco si uvědomil: On a Voldemort byli spojeni jednotně. Voldemort kontroloval Harryho mysl. Přesně jako když Harry odstranil ochrany. Proč tam tedy jen tak sedí a nechává Voldemorta, aby znásilňoval jeho myšlenky? Posbíral všechnu svou sílu a odvahu a zatlačil vpřed místo, aby se stáhl. Zanořil se do Voldemortových vzpomínek, letmo si některou prohlédl, a pak ji odložil, zatímco u jiné se zastavil a uvažoval. Našel jednu, která vypadala dokonale, a vskočil do ní.

Mladý Tom Raddle promlouval k první skupině Smrtijedů. Vypadal sebejistě a pohledně. Harry se rozhlédl a uviděl Voldemorta ve své současné podobě. Zdál se být nazlobený a zmatený, z jakého důvodu se tam nachází. Harry cítil, jak se pokouší převzít kontrolu, ale Harry povolal svou magii a zaváhal. Co by fungovalo? Nakonec jednoduše zamumlal to nejsilnější upevňovací kouzlo, které znal, a seslal ho na Voldemortovy nohy a doufal, že bude stačit. Soustředil se na vzpomínku. Zašeptal Imperius na Smrtijedy a všichni se začali smát. Voldemort stojící v rohu znervózněl. Harry nechal jednoho ze Smrtijedů předstoupit, vzít Toma Raddlea za ucho a hodit ho do bahna.

„Jsi jen ubohý nečistokrevný sirotek!“ zaburácel muž a všichni se ještě více rozchechtali. Harry zanechal Voldemorta, kde byl. Nadával, kroutil se, snažil se osvobodit, ale nerozuměl tomu, co ho tam drží. Harry rychle vyklouzl a doufal, že mu tahle malá scéna poskytne několik vteřin. Znamení, znamení, znamení, pomyslel si zoufale. Smrtijedská setkání se náhodně blýskala v jeho mysli, Voldemortově mysli! Procházel je jako obrázky v knize. Tady! Všichni Smrtijedi, ti první, dostávali znamení. Voldemort tam stál a hrdě jim sděloval, co ta lebka a had znamenají. Ale stále to nebyla ta správná vzpomínka, i když Harry mohl vidět to magické spojení.

 „Ty malý parchante!“ zasyčel mu hlas za uchem a znovu byl uvržen do temnoty. „Teď tě hodlám zabít.“

ooOoo

Severus obdržel do své levé paže hlubokou sečnou ránu, fialová a červená modřina se vyjímala na jeho čele a několik menších říznutí měl skoro všude. Také byl zasažen množstvím kleteb, z nichž jedna se mu ještě nepodařila zvrátit, a proto sípal a jen sotva používal jednu plíci.

„Kruci!“ Bylo to skoro zavrčení a Severus věděl, že Black není daleko za ním. Maskovací kouzlo spadlo už dávno a muž byl půvabně ztřískaný stejně jako on. Seslal údernou kletbu vpravo na Smrtijeda, se kterým bojoval Severus, a zasáhl ho do hrudi. Muž se chytil za srdce, jak ho to překvapilo, a oči se mu obrátily v sloup. Severus lapal po dechu a sesunul se na kolena.

„Jsi v pohodě? Neumřeš mi tu, že ne?“ vyptával se stupidně Black.

„Jen je zadrž… na chvilku,“ funěl Severus. Zašmátral rukou, aby namířil hůlku na svůj hrudník a ulevil tak tlaku na svou druhou plíci. Black, nepochybně v momentu jasnozřivosti, pochopil, která kletba to Severuse zasáhla, zamumlal kouzlo a do Severuse se vřítil vzduch, až ho to skoro zadusilo.

„Nemohl´s mě varovat!“ vyštěkl.

Black pokrčil rameny, a pak se vrhnul přímo zpátky do bitvy.

Když se Severus náhle otočil, odzbrojil a zneškodnil Smrtijeda přicházejícího zezadu, a zjistil, že právě získal dobrý přehled o bitevním poli. Vypadalo to, že jejich strana vítězí, ale ne o moc. Severuse byl v tuto chvíli velmi blízko domu, a jelikož ještě nevstal, nikdo si ho nepovšiml. Přemýšlel o tom, proč se Voldemort dosud neukázal. Po chvilce váhání se zvedl a vběhl do dveří.

ooOoo

„Tonksová!“ zakřičela Hermiona, když dotyčná bystrozorka seslala výbušné kouzlo na Smrtijeda. Byla ale o sekundu pomalejší, protože jeho střela zasáhla Tonksovou do boku, odmrštila ji do vzduchu a odhodila několik metrů dozadu, přímo k nohám několika nemrtvých, kteří ještě zůstali a přesouvali se od jedné mrtvoly k druhé a požírali je. Vrhli se na její živé tělo a ona zavřískala, když se do ní jeden zakousl. Hermiona se přikrčila, vyhýbala se kletbám a přeskakovala těla, a pak zamířila hůlkou na ta stvoření. Nemohla je sežehnout, protože pak by spálila i Tonksovou.

„Dost!“ Ruka ji zadržela kolem pasu a stáhla ji zpět. Vzpírala se. „Je příliš pozdě,“ pronesl hlas a měl pravdu, protože jeden z nemrtvých právě rozpáral Tonksové hrdlo. Hermiona zalapala po dechu a odvrátila se, aby se zadívala přímo do Dracových očí. „Říkal jsem ti, abys zůstala u mě,“ řekl. „Tak pojď, pomoz mi.“ Namířil hůlkou na ty čtyři nemrtvé, kteří stále hodovali na bystrozorčině těle. Hermiona rozechvěle zvedla svou hůlku a společně je z odstupu sežehli ohněm.

ooOoo

Harry křičel, když mu bolest projela tělem jako láva. Bylo vůbec možná, aby uvnitř své mysli cítil bolest? Znělo to dost nespravedlivě. Zápasil v temnotě. To také nebylo spravedlivé. Tohle byla jeho mysl stejně jako Voldemortova. Mohl by prostě změnit pravidla.

Confringo,“ pronesl zřetelně. A Voldemort byl nějak odhozen pryč, protože nevěděl, že se pravidla změnila. Harry povolal svou magii a pomyslel si: Magie nad myslí. Pozvedl ruce a znovu napadl Voldemorta, i když ho vlastně nemohl vidět. Pak zavřel oči a nechal se pohltit temnotou, propadl do Voldemortova podvědomí, a uzamkl Voldemorta venku.

Znamení. Hned. Harry se zhluboka nadechl. Cítil, jak se k němu navrací sebedůvěra, když se před ním okamžitě objevila scéna, tentokrát ne tak zamlžená. Ne, později, po jeho návratu. Obraz se posunul, Voldemort se přeměnil do své hadovité podoby a několik Smrtijedů se trochu zmenšilo či zvýšilo, protože se objevili noví a staří už dávno zemřeli. Dokázal vidět spojení mezi nimi či spíše mezi nimi a Voldemortem. Vypadalo to, jako by byli na nějakém vodítku a ta myšlenka Harryho znechutila. Pak se podíval blíž a zamračil se. Bylo tam i spojení mezi nimi. Jedno znamení bylo navrženo tak, aby svolávalo ostatní, ale co to bude pro Smrtijedy znamenat, když se spojení přeruší? Nemohl si dovolit o tom přemýšlet.

Měl pocit, že uslyšel bouchnutí a bylo to skoro, jako kdyby někdo bušil do dveří, aby si vydobyl vstup. Ucítil tlak na ušních bubíncích a uvědomil si, že se Voldemort pokouší dostat dovnitř. Harry zatlačil proti němu, přivolal si všechnu zbylou magii, ale nebyl schopen zadržet toho muže moc dlouho. Zbývala jediná věc, která by ho mohla zastavit.

Harry přešel k Voldemortovi, který právě promlouval ke svým Smrtijedům. Znovu se tam objevila ta velká stuha, která poutala všechny živé kolem něj. Harry se natáhl, a ač jistá část jeho vědomí křičela: Ne!, uchopil ji oběma rukama. Připravil se a zatáhl. Bolelo to jako čert.

ooOoo

Severus rozrazil dveře a pospíchal do patra. Byl překvapený, že na samotných dveřích nebyla žádná ochranná kouzla. Voldemortovou chybou byla zřejmě jeho arogance. Vlastně to bylo skoro klišé. Avšak nahoře na schodech na něj jedna překážka čekala. Petr Pettigrew na něj mířil hůlkou. Celé tělo se mu ustrašeně chvělo a Severus se málem rozesmál. Neudělal to jen proto, že ten muž byl plně vyspělý kouzelník, navzdory tomu, že byl zbabělec.

„K mému pánovi se nepřiblížíš!“ zapištěl Červíček. „Zrádče!“ dodal.

Poté se Severus rozchechtal. Nejen kvůli ironii celého prohlášení, ale hlavně kvůli tomu, že si to Červíček ani sám neuvědomoval. „Stupefy!“ Přestal se smát tak rychle, že krysa měla čas jen na to vykulit překvapeně oči, než se skácela a spadla ze schodů. Severus se tomu odpornému muži vyhnul a nechal ho sesunout se z celého schodiště. Přivolal si jeho hůlku a pěvně ho svázal. Nevěnoval mu pak už ani jednu myšlenku.

Jak Severus vcházel do místnosti na konci chodby, vzrůstalo v něm napětí z toho ticha. Oheň v krbu neklidně hořel a vysoké vyztužené křeslo vypadalo opomenuté. Zvolna pozvedl hůlku a obešel ho, aby se mohl podívat, kdo v něm sedí. Slyšel, jak ta osoba ztěžka dýchá, ale i tak měl málem infarkt, když uviděl samotného Temného pána, jehož oči byly zavřené. V podstatě vypadal, jako by spal a měl přitom noční můru. Severusovi chvilku trvalo, než se dostal přes svůj šok, a pak znovu pozvedl hůlku. Ta dvě osudná slova už měl na jazyku, když se ty štěrbiny otevřely a rudé oči se mu zavrtaly až do duše.

Nastal okamžik, snad ani ne půl vteřiny, absolutního ticha. A pak Severusovo srdce jednou hlasitě odbylo. Ten zvuk jako by se rozezvučel v celém domě a dokonce se donesl i ven k bojujícím kouzelníkům a čarodějkám. Když to vypadalo, že se ozvěnou vrací zpět, přinesl s sebou tak strašlivou bodavou bolest, kterou Severus ještě nikdy nepocítil. Přiložil si ruku na srdce a hůlka mu vypadla na podlahu. Srdce mu zběsile tlouklo a jako by se kolem něj sevřela železná pěst. Severus dokonce ani neslyšel, jak Temný pán kvílí v agónii.

V nějaký okamžik musel klesnout na kolena a nahnout se na jednu ruku. A pak si všiml, i přes tu bolest, že tam bylo neviditelné vlákno pnoucí se z jeho srdce ke znamení na jeho paži. Měl pocit, jako by ho to táhlo směrem k Voldemortovi. Chtěl ho podržet a vytrhnout, ale někdo to udělal za něj z druhé strany a provaz se přetrhl. Voldemortův křik dosáhl vyššího stupně a Severus viděl, dokonce i když byl na boku, postupně odpadávat části Voldemortova těla. Jako kdyby byl tvořen z vlhkého písku a příliv právě stoupal. Stále křičel, i když už měl jen polovinu tváře a Severusův svět pohltila temnota.


 

Kapitola 34

Protego!“ zakřičela Hermiona a kolem ní se rozzářil stříbřitý štít. Automaticky se připravila, ale očekávaná kletba ji nikdy nezasáhla. Byla zmatená, ale nebyla schopná se ani podívat, co se stalo tomu Smrtijedovi, se kterým bojovala. Mávla hůlkou a kouzlo se ukončilo. Zem byla poseta těly a zůstávalo jen znepokojivě málo bystrozorů a členů Řádu. Ale nejpodivnější bylo chování zbývajících Smrtijedů. Sténali, někteří vřeštěli, a drželi se za hrudník. Většina z nich byla na kolenou. Hermiona se rozhlédla kolem a spatřila Draca. Také klečel a zoufale držel svého otce, jehož tvář se bolestivě zkřivila.

„Co se jim stalo?“ zeptal se někdo. Strana světla se zastavila a všichni vypadali vyvedení z míry. Výkřiky bolesti Smrtijedů se stupňovaly a mnoho z nich se skácelo, křečovitě zkroutilo, jako by byli pod Cruciatem. Hermiona vůbec netušila co dělat. Jejich agónie zřejmě posléze dosáhla vrcholu, a pak to vypadalo, jako by z okna prvního patra domu vyšlehl pulz světla. Když je světlo zasáhlo, i posledních několik Smrtijedů ochablo. Lucius se zřítil Dracovi do náruče, ale Hermiona s úlevou viděla, že dýchá. Smrtijed, se kterým bojovala, byl ovšem zcela nehybný. Dřepla si k němu a zkontrolovala jeho tep. Nic. Když jí došlo, co se s největší pravděpodobností stalo, pevněji sevřela svou hůlku a vyběhla k hlavnímu vchodu domu.

U úpatí schodiště minula Petra Pettigrewa. Byl mrtvý, ale stejně si v mysli poznamenala, aby jeho tělo vzali na ministerstvo. Uháněla nahoru, ale vůbec se jí nelíbila atmosféra tohoto starého domu, až nakonec pohledem zachytila světlo z krbu. Zalapala po dechu, když spatřila Severuse nehybně ležet na podlaze. Dokonce se ani nepodívala do křesla, když si k němu klekla a překontrolovala jeho pulz. Oddechla si. Byl stabilní a silný. Pomalu ho přetočila, aby ležel na zádech. Zamumlala kouzlo a ihned se jí ulevilo, když zafungovalo. Severus se ztěžka nadechl. Přicházel k sobě.

„Jen klid,“ řekla, protože se automaticky snažil chopit své hůlku. „To jsem já, Hermiona Grangerová.“ Zamrkal na ni, a pak se rozhlédl po místnosti. Pohledem se zaměřil na křeslo za Hermionou a ona se otočila. Nebylo tam nic víc než rozprostřený černý plášť.

„Je to…? Je…“

„Je pryč,“ zachraptěl Severus. „Cítil jsem to.“ Bývalý Smrtijed se náhle posadil a vyhrnul si rukáv. Hermiona pozvedla obočí, když spatřila hladkou, nepoznamenanou a velmi bledou pokožku. Oba pak naráz vzhlédli, protože uslyšeli na schodech spěšné kroky a ve dveřích se zjevil Draco.

„Je pryč,“ řekl. „Otcovo znamení. A skoro všichni Smrtijedi jsou mrtví.“

ooOoo

Brumbál cítil, jak se Harryho magie měnila. Mladý čaroděj se snažil a snažil už docela dlouhou dobu, ale ještě se nestáhl zpět. Brumbál v duchu zcela necharakteristicky zaklel. Neuposlechl Harry Brumbálovy pokyny, nebo byl uvězněný uvnitř Voldemortovy mysli?

A pak bylo všechno jen horší a horší. Harry se potil tak, že na něj Brumbál vložil chladící kouzlo. Pomfreyová tvrdila, že se jeho srdeční tep zrychluje, ale nebylo nic, co by mohli dělat. Když sebou Harry začal mlátit, Brumbál ho držel, místo aby ho spoutal kouzly. Náhle se zklidnil a Brumbálovo srdce jako by utichlo spolu s ním. Ta chvíle trvala snad věčnost, než Pomfreyová náhle zalapala po dechu a řekla, že se Harryho srdce zcela zastavilo, ale starý čaroděj ji jen sotva slyšel.

A pak se do místnosti vřítila všechna magie zpět. Byla to moc tak silná, že Brumbála málem fyzicky odtlačila dozadu. Podařilo se mu ovšem zůstat vedle Harryho, a pak mladý muž hlasitě zalapal po dechu a jeho zelené oči se prudce otevřely.

„Harry?“ řekl Brumbál. Držel Harryho za ramena. „Zhluboka se nadechni. Uklidni se. Jsi na Malfoy Manor. Mohl bys mi říct, komu jsem měl dát tvou hůlku, jak jsi mě požádal?“ Musel se zeptat, jen pro případ. Kdo mohl vědět, co se stalo, když se ti dva spojili? A otázka z nejbližší minulosti byla bez pochyby nejbezpečnější, protože Voldemort by jistě ani nezvažoval vstupovat do těchto vzpomínek.

„Cože?“ zeptal se Harry. Zuřivě mrkal, jak se jeho dýchání zpomalovalo. „Severusovi. Kde je? Je naživu?“ Jeho dýchání se opět začalo zrychlovat.

„Musíš se uklidnit, Harry,“ řekl Brumbál. Pomfreyová netrpělivě zamlaskala a Brumbál ustoupil, aby jí dovolil Harryho zkontrolovat.

„Bezesný spánek. Musíme vás přenést na ošetřovnu, Pottere. Vaše srdce se na chvilku zastavilo a já vám chci mít pod dohledem. Tohle vypijte, uspí vás to. Musíte se uklidnit.“ Ale Harry se neuklidňoval. Oči mu horečně pobíhaly po místnosti, jako by čekal, že na něj tam odtud vyskočí nějaký démon. Pomfreyová si povzdechla a položila Harrymu ruku na rameno. Prudce sebou trhnul a pokusil se posadit a dostat se od ní pryč.

„Harry,“ řekl Brumbál.

„Není tu žádná mlha,“ mumlal Harry a pohledem prohledával podlahu a zdi. „Je to trik… Ukažte mi Severuse! Nechte mě se podívat ven.“ Zvedl ruce a zatnul je do vzduchu před sebou. Nevypadalo to, že by je vůbec viděl. Pomfreyová se prudce postavila a namířila na něj hůlkou. Harry klesl na pohovku.

„Doufám, že to omráčení pro něj nebylo příliš,“ řekla ustaraně. „Pomozte mi ho odlevitovat ke krbu.“ Přenesli ho tam společně a Brumbál nabral čarodějce trochu letaxového prášku.

„Pokud uspěl, budou brzy přicházet zranění,“ varoval ji. Přikývla a zmizela i se svým pacientem v zelených plamenech. Brumbál na kratinkou chvíli zavřel oči, a pak si pospíšil ke dveřím, aby se mohl přemístit k Malému Visánku.

ooOoo

Harry plaval ve vzpomínkách. Někdy se přiblížily tak, že se vyděsil či vykřikl, protože všechny byly pošpiněné či pozměněné téměř k nepoznání. Příjemné vzpomínky se Severusem: společné vaření lektvaru, souboje a pohledy do těch uhrančivých očí Harryho milence zaměřené výhradně na něj, či dokonce jejich milování. Všechny byly pokřivené a zaplavené černou mlhou.

„Ne, ne,“ mumlal Harry. Dokážu je kontrolovat, pomyslel si. Ale pokaždé, když se pokusil vzpomínky řídit, temnota ho pohltila a objevilo se něco jiného. Nedokázal se od toho odtrhnout, nemohl cítit Voldemorta. Přivádělo ho to k šílenství! Proč nemohl nic dělat!

„Harry,“ zašeptal hlas. Severus s ním stál pod neviditelným pláštěm. Vysoké police s věštbami je obklopovaly. Luciusovy kroky se rozléhaly celým prostorem. „Kde jsi, Severusi?“ zeptal se zvesela. „Přímo tady,“ zavolal Severus. „Přivedl jsem ti toho spratka!“

 „Harry.“ Severus se mu vysmíval. Krutý smích naplněný pohrdáním.

„Harry!“

Nakonec byl Harry nepříjemně vytržen ze snu. Zalapal po dechu a posadil se. Ruce ho popadly za rameny a uklidňovaly ho. Zuřivě mrkal a pokoušel se soustředit na ošetřovnu. Projela jím zimnice, jak se snažil zcela oprostit od svého snu.

„Tady, vypij to,“ řekl někdo a strkal mu do ruky lahvičku s lektvarem. Uklidňující lektvar, jak si Harry všiml, když ho polykal. Zavřel oči a nechal jej působit. Když je znovu otevřel, Draco na něj shlížel s obavami.

„Jsem v pořádku,“ řekl Harry. Draco si odfrkl a převzal zpátky lahvičku.

„Samozřejmě, že jsi. Jen jsi prostě měl sen hned po tom, co jsi bojoval svou myslí v hlavě Temného pána. Jsem si jist, že si za to všechno zasloužíš Merlinův řád.“

„Kde je Severus?“ Harry přecházel pohledem po nemocničním křídle. Nemnoho postelí bylo zaplněno. Harry viděl, že v jedné spí i profesorka McGonagallová. Nedohlédl jí do tváře, ale z toho, co viděl, mohl usoudit, že byla příliš bledá. Harrymu se vůbec nezamlouvala ta zdejší atmosféra.

„Lehni si,“ nařídil mu Draco a zatlačil ho zpět. „Severus je v pořádku. Je přímo tady, vidíš?“ Draco jasně ukázal na vedlejší postel. Severus pokojně spal. „Schytal několik kleteb, ale až zpřetrhání spojení se znamením ho zcela vyčerpalo. Otce i matku stejně tak.“

„Budou…“ Harry nedokázal ani dokončit tu větu. Jen zíral na tvář svého milého. Vypadal pokojně. Ani nebyl bledší než obvykle.

„Budou v pořádku, ačkoliv měli štěstí.“ Harry vykulil oči a zadíval se na Draca, který začal urychleně vysvětlovat. „Sirius, Remus a Hermiona jsou v pohodě… Ale bylo hodně zraněných a mnoho Smrtijedů zemřelo po… Voldemortovi.“ Harry se zhluboka nadechl a přikývl. Draco vypadal strašně utahaně, jak si náhle všiml.

„Proč taky nespíš?“

Draco se pousmál. „Mám za úkol dávat pozor. Poslal jsem Hermionu spát. Všichni ostatní jsou tady, u svatého Munga, mrtví nebo zaneprázdnění poklízením. Pomfreyová je tady také, ale taky si šla zdřímnout. Jen jsem… Chtěl být tady, kdyby se někdo probral… Remus a Sirius se skrývají na Malfoy Manor.“

„Proč?“

„Našlo se tělo Petra Pettigrewa. Brumbál je právě teď na ministerstvu. Je tam trochu chaos, ale chce očistit Siriovo jméno a zařídit to tak, aby to byla první věc, kterou Starostolec schválí.“ Harrymu se kvůli jeho kmotrovi ohromně ulevilo. Povzdechl si a cítil, jako by se silné napětí, které v mysli pociťoval, uvolnilo. Draco se chápavě usmál. Pochvíli se Harryho myšlenky vrátily zpátky ke zraněným a mrtvým.

„Takže… kdo zemřel?“

Dracova tvář se zachmuřila. Pohledem se přesunul na řadu postelí. Povzdechl si. „Mnoho mladých bystrozorů a členů Řádu. Tonksová a Moody. Pastorek byl vážně zraněn. Je u svatého Munga, ale nevím, jestli přežije. Několik Weasleyových bylo zraněno, ale myslím, že jsou všichni v pořádku a nemají žádná trvalá poškození… McGonagallová sotva dýchá, ale Pomfreyová stále doufá. Kratiknot a Vectorová zemřeli a také Mayhew, letošní učitel Obrany. Nemyslím, že jsi ho vůbec kdy potkal. Hagrid přišel o ruku, ale je v pořádku… A to jsou všichni, o kterých vím.“ Harry se na konci toho seznamu cítil úplně prázdný. Tonksová byla pryč, McGonagallová sotva dýchala. Přišlo mu nepochopitelná, že by tato silná čarodějka neměla být v pořádku.

„A co Smrtijedi?“ zeptal se Harry. Přemýšlel nad tím, jak je to přerušení spojení zasáhlo.

„Skoro všichni jsou mrtví. Severus, matka a otec přežili, spolu s Belatrix a jejím manželem. Zbytek zahynulo buď v boji, nebo po něm.“

„Merline,“ vydechl Harry. „Tolik lidí.“ A všichni mohli být zachráněni, kdyby jen… Ale to bylo bezpředmětné, dokonce i Harry to věděl. Žádná kdyby nikomu nepomůžou, ale Harry byl takto zvyklý uvažovat, a tak se toho jen těžko zbavoval.

„Všechno to je ministrova chyba,“ pronesl Draco přesvědčeně. „To on požadoval plný úderný zátah. Voldemort je mrtvý, ale všichni vědí, že jsi to byl ty. A všichni také považují bitvu jen za masakr a také volají po Popletalově odvolání.“ Harry na to neřekl nic. Chtěl jít za Severusem a toužebně se na něj díval. „Myslím, že by sis měl vzít Bezesný spánek,“ řekl Draco.

„Pomoz mi,“ pronesl Harry. Zcela ignoroval jeho návrh a začal vstávat.

„Co to děláš?“ Draco zněl poplašeně. Harry se natáhl k druhé posteli a blonďák pochopil. Povzdechl si, ale pomohl mu. Nadzvedl přikrývku, aby se Harry mohl přivinout k Severusově boku. Muž se ani nepohnul, ale byl pravděpodobně pod vlivem lektvaru. Harry úlevně vydechl, když ucítil teplo milencova těla. „Vypij to.“ Harry ochotně vyprázdnil lektvar, který mu Draco přitiskl na rty, a o chvilku později znovu usnul. Díky Merlinovi, nesnil o ničem.

ooOoo

Severus se probouzel pomalu, necítil se jistý sám sebou. Bolela ho hlava a něco velkého a poddajného se mu tisklo k boku. Slunce se opíralo do oken v nemocničním křídle a nutilo Severuse zavřít víčka. Toužil se otočit, aby mohl zanořit tvář do polštáře, ale nemohl to udělat kvůli čemukoliv, co bylo v posteli s ním.

Otevřel oči a shlédl. Oh, pomyslel si. Nakonec ho jeho mozek dohonil. Harry těsně kopíroval Severusovu postavu, tvář měl položenou na Severusově rameni. Vypadal klidně a Severus pocítil nával vděčnosti a úlevy, že jsou oba naživu a v pořádku. Voldemort byl pryč… úplně pryč. Bylo to všechno až příliš krásné, aby se tomu opovážil věřit.

„Jsi vzhůru, jak vidím,“ řekl madam Pomfreyová. Pobíhala sem a tam a kontrolovala své pacienty. Zamlaskala nevolí polohou spícího Harryho, ale nijak se ho nepokusila přemístit.

„Jak jsou na tom Lucius a Narcisa? A Minerva?“ zeptal se a naklonil hlavu, aby mohl pohlédnout přes léčitelku. Vyschlo mu v krku, když zjistil, že je postel McGonagallové prázdná.

„Minervu jsme přesunuli ke svatému Mungovi,“ pronesl Pomfreyová vážně. „Lucius a Narcisa odešli odpočívat domů.“ Severus se zamračil. Pomfreyová skončila svou prohlídku. „Vy oba jste po fyzické stránce zcela v pořádku.“

„Co tím myslíš, po fyzické stránce?“ zeptal se Severus. Pomfreyová se zachmuřila a podívala se na Harryho.

„Mám o něj starost,“ řekla. „Doufejme, že to bylo jen tím šokem. Bezesný spánek mu pravděpodobně ulevil, ale…“ zarazila si. Severus se na Harryho zadíval s obavami. Mladší muž se zdál být zcela v pořádku. Jeho tvář byla vyhlazená, jak ho nesužovaly žádné sny. Náhle sebou začal házet a mumlat něco do Severusova ramene. Pomfreyová provedla spěšný ústup.

„Harry,“ zašeptal Severus. Nahnul se k němu a políbil ho na čelo. „Vzbuď se.“ Zelené oči se pomalu otevřely a zamrkaly na něj. Přešla vteřina či dvě. Harry se posadil a odrazil Severusovy paže. Rozhlédl se po nemocničním křídle. „Harry?“ zeptal se Severus. Bál se ho dotknout, ale chtěl to tak zoufale, že mu položil ruku na rameno.

„Žádná mlha,“ vydechl Harry. Pohlédl na Severuse, a pak na jeho ruku. „Jsi skutečný?“ řekl a položil to jako otázku.

„Ano, samozřejmě,“ pronesl Severus měkce, dumaje nad tím, čím vším pro Merlina Harry prošel. Harry se zhluboka nadechl. „Dokázal jsi to, Harry. Voldemort je pryč. Už ti nemůže ublížit.“ Drobný úlevný úsměv se zvolna rozprostřel na Harryho tváři. Znovu vypadal unaveně.

„Jsme v pořádku,“ řekl. Očima klouzal po povětšinou prázdných postelích. Pak se zamračil. „Kde je McGonagallová?“

„Pomfreyová měla pocit, že by se o ni lépe postarali u svatého Munga.“ Harryho tvář se napjala a dlouhou dobu jen tak zíral na prázdné postele. Jeho výraz se nezměnil. „Zvládne to,“ zamumlal Severus, i když si nebyl jistý, zda ho jeho milenec vůbec slyšel. „Harry?“ Mladý muž se nakonec otočil a zamrkal.

„Jsem po řádku…“ Nad Severusovým pochybovačným výrazem si povzdechl. „Jednou budu v pořádku, já jen… tolik mrtvých.“

„Položili své životy za to, v co věřili.“ Harry si hlasitě odfrkl a Severus začínal být zmatený. Tohle se Harrymu vůbec nepodobalo.

„Máš tím na mysli, že zemřeli kvůli ministrově vyšinutosti. Mohl jsem… Nemuseli se té bitvy vůbec účastnit. Všechno se to odehrálo v hlavě toho parchanta. Neměli…“

„Takhle nesmíme přemýšlet,“ naléhal na něj Severus mírně. „Kdo ví, jak by proti tobě Voldemort bojoval, kdyby se žádná bitva neodehrála?“

„Zdál se být navzdory bitvě zaměřený jen na mě,“ oponoval Harry. Na Severuse se nedíval a ten si jen povzdechl.

„Pokud to nenecháš být, pak tě ty pochyby jednou pohltí. Už jsem o tom s tebou mluvil předtím.“

„Já vím… Omlouvám se.“

„Omluvy nejsou třeba…“ Severus se zhluboka nadechl. Znal Harryho, znal ho možná lépe než sebe sama. A možná že by dokázal i odhadnout, co mladší muž právě teď potřebuje. „Miluji tě,“ řekl. Nebylo to něco, co si říkali často, vlastně jen velmi zřídka, protože to o sobě oba věděli. Harryho oči se překvapeně upřely do Severusových. A tentokrát se na Harryho tváři rozsvítil opravdový, upřímný úsměv. Severus byl na sebe hrdý kvůli tomu, jak se s tím vypořádal.

„Taky tě miluju,“ řekl Harry a sklonil se. Severus objal jeho tvář svými dlaněmi. Vnímal, jak se i jeho koutků úst dotkl úsměv, když ucítil na Harryho tváři strniště. Přejel po něm jemně palcem a ten pocit se mu zalíbil. Doufal, že se od teď bude moci probouzet po Harryho boku a cítit to znovu a znovu.

Vypadalo to, že Harrymu došlo, co Severuse pobavilo, a účinně mu setřel úsměv ze rtů, když se jazykem protlačil do jeho úst. Políbili se, ačkoliv jejich poloha bylo značně těžkopádná, a tak se Harry začal posouvat, aby to zlepšil. Položil ruku na Severusův hrudník pro získání stability, polibek ovšem nepřerušil.

„Vidím, že jste oba vzhůru,“ řekl až příliš potěšený hlas. Neočekávaně se od sebe odtrhli a oba zrudli, když viděli, jak to v ředitelových očích jiskří. Právě přicházel do nemocničního křídla. „Mám dobré zprávy, které jsou ještě lepší po nocích, jako byla ta včerejší.“ Pár jiskřiček při té myšlence povadlo. Vyčaroval si židli a usadil se u Severusovy postele. Harry se zadíval na Brumbála, a pak na Severuse, než došel k jistému rozhodnutí. Lehl si a hlavou zůstal opřený o Severusovo břicho. Stáhl tak muže s sebou, takže se Severus musel napůl opřít do polštářů. Severus něco zamručel, ale nakonec se s rezignovaným pohledem směrem k řediteli usadil.

„Dobré zprávy by přišly vhod,“ řekl Harry.

„Minerva se zřejmě zcela uzdraví, ačkoliv tvrdí, že půjde do předčasného důchodu, a myslím si, že to pro ni bude nejlepší. Pomůže mi za sebe najít do konce roku náhradu. A také, zatímco mluvíme, je Sirius zproštěn všech obvinění.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry, jeho radost byla zcela zřejmá.

„Ano, opravdu,“ usmál se Brumbál. „Dostane také značnou finanční kompenzaci… ale ještě mám více dobrých zpráv.“ Harry zvedl hlavu a zadíval se zvědavě. Brumbál přímo zářil. „Harry, Ministerstvo ti chce udělit Merlinův řád, i když si vlastně nejsou vůbec jistí, jak jsi to všechno dokázal. Ovšem věc se má tak, že Merlinův řád může být udělen jen čarodějovi nebo čarodějce. Takže ti také chtějí dovolit složit OVCE a dokonce ti zaplatí soukromého učitele, který by tě na ně připravil, ačkoliv jsem jim vysvětlil, že to nebude potřeba.“ Harryho ústa se otevřela do tichého och. Vlastně už si možná skoro rok ani neuvědomil, že nemá statut kouzelníka. Hůlku používal a stále jen trénoval, takže úplně zapomněl, jak ho to vyloučení ze školy rozrušilo. Avšak kdyby složil OVCE, byl by kouzelníkem oficiálně… A to bylo dosti skvělé, ne?

„Měl by být alespoň první třídy,“ zabručel Severus. Harry se na něj podíval a nemohl si pomoci, aby nevyprskl smíchy.

„Znovu ze mě bude náležitý kouzelník,“ pronesl a zněl užasle.

„Vždy jsi byl náležitým kouzelníkem, Harry,“ řekl Severus. „Oni to jen neviděli.“ Harryho úsměv se změnil v láskyplný, než se k němu naklonil, zcela zapomínaje na Brumbálovu přítomnosti.

Severus mu dovolil kratinký polibek, a pak otočil hlavu směrem k řediteli. „A co Popletal?“

„Věřím, že odstoupí,“ pronesl Brumbál.

„To je jistě více než jen dobrá zpráva,“ podotkl Severus. „Nějaké zmínky o někom, kdo by ho mohl nahradit?“

„Madam Bonesová má plnou podporu zbylých bystrozorů, prakticky všech vedoucích oddělení a většiny Starostolce.“

„A jak na to všechno nahlíží tisk a veřejnost?“

Věštec nedokázal informace publikovat dostatečně rychle, a tak vydal ještě další dvě čísla, aby podrobně vylíčil bitvu a Harryho roli. Zbytek kouzelnické Británie si teprve začíná uvědomovat, že má důvod k oslavám. Učiním prohlášení ke studentům, že mohou odjet na Vánoční prázdniny dříve.“

„Skvěle,“ zamumlal na to Severus sarkasticky. „Přesně to potřebovali.“

„Dostanou domácí úlohy navíc, Severusi,“ prohlásil Brumbál.

„A přesně tohle jsem potřeboval já – více esejí k opravám.“ Harry jen seděl a usmíval se na oba profesory. Poprvé od bitvy se mu trochu ulevilo. Stále se trápil kvůli všem těm lidem, které ztratili, a někdy se prudce otočil, protože měl pocit, že zahlédl koutkem oka něco temného, jako mlhu, ale celkově měl pocit, že se uzdravuje už jen tím, že byl v Severusově přítomnosti.

„No, už vás dva nechám,“ prohlásil Brumbál. „Stále je toho třeba hodně udělat, ale vy dva si odpočiňte a najezte se. Brzy za vámi pošlu Siriuse a Remuse.“ Ignoroval Severusovy protesty, že ještě neskončili rozhovor, a poklepal Harryho po rameni. Jakmile byl pryč, Severus si povzdechl. Harry si všiml, že vypadá unaveně.

„Je ti dobře?“ zeptal se.

„Jsem v pořádku.“ Ale Harry věděl své, znal ho.

„Měli jsme velké štěstí,“ řekl Harry a poprvé si to zcela uvědomil. Mohli ztratit až příliš. Smrtijedi mohli zvítězit. Voldemort mohl… Ale lepší bylo na takové co by se stalo kdyby nemyslet. „Mám hlad,“ řekl místo toho.

„Ano,“ souhlasil Severus. „Já také.“

ooOoo

Harry se Severusem se společně najedli v posteli, ale když dorazil Sirius, v lidské podobě, společně s Remusem v závěsu, Harry se vzdálil do své vlastní postele. Sirius byl očividně šťastný ohledně té oficiální omluvy, které se mu dostane, společně s celou stranou v Denním věštci, ale snažil se mírnit. Mluvili hodně o Tonksové a Moodym. Harry se vlastně cítil lépe, že si o nich může povídat. Bylo správné vzpomínat si na mrtvé, i když se o nich mluvilo jen v tichosti bez jakékoliv obřadnosti. Jak předpokládal, to přijde na řadu dosti brzy.

Později bylo Harrymu se Severusem dovoleno odejít. Přesunuli se společně do sklepení. Harry došel k závěru, že se mu ty dlouhé prázdné chodby hradu vůbec nezamlouvají. Všude ho překvapovaly stíny. V jednu chvíli se musel otočit, protože si byl jistý, že zahlédl kousek mlhoviny.

„Harry?“ zeptal se Severus, jeho hlas byl plný obav. Harry zatřepal hlavou. Stával se z něj paranoik. Voldemort byl mrtvý. Bylo jen hloupé být tak vystrašený. Dolů došli v tichosti. Ačkoliv však už byli v ložnici, Harry měl pocit, jako by se stěny hýbaly. Byla ta místnost vždycky tak malá? A proč byla tak tmavá? Severusovy komnaty byly vždy dobře osvětlené. Harry sebou trhnul, když mu cizí ruka vklouzla kolem pasu.

„Co se děje?“ zašeptal mu hlas do ucha.

„Nic. Jen jsem unavený,“ odpověděl Harry.

„Pak půjdeme spát,“ pronesl Severus. Harry odstoupil a začal se svlékat. Vlezl si do postele pod peřinu a ulehl. Poslouchal, jak se Severus myje v koupelně. Když se pak vrátil, Harry ho upřeně sledoval očima. Zachvěl se, když muž nadzvedl přikrývku, aby se dostal pod ní. Severus si přitáhl Harryho do náruče a vtiskl mu polibek na spánek. „Chceš lektvar?“ zeptal se.

„Ne, jsem v pořádku.“ Harry zavřel oči, nechtěl myslet na to, co mu ta temnota připomíná. Nutil se dýchat klidně, ale i když cítil, jak se Severus zcela uvolnil ve spánku, nedokázal udržet své oči zavřené. Ale mít je otevřené bylo ještě horší. Stíny ho znepokojovaly, vysmívaly se mu ze vzpomínek. Nechtěl ztratit kontrolu ve spánku. Nechtěl znovu snít, takže tam jen tak ležel, neschopen si vybrat mezi stíny místnosti a temnotou za víčky.


 

Kapitola 35

Příštího rána byla výuka zrušena a všichni oslavovali, ačkoliv někteří museli ve skutečnosti pracovat. Jako třeba léčitelé u svatého Munga, kteří se starali o zraněné, nebo bystrozoři a zaměstnanci na Ministerstvu. Bellatrix a Rodolfus byli velmi rychle posláni zpět do Azkabanu a následovalo mnoho oznámení, včetně těch uvádějících Amélii Bonesovou jako kandidátku na ministryni.

Lucius Malfoy kupodivu sezval všechny na Malfoy Manor na soukromou oslavu. Tahle prazvláštní skupinka se sešla naposledy ve složení: Malfoyovi, Weasleyovi, Sirius, Remus, Severus, Harry, Brumbál a dokonce i Hermiona. Po všech těch bojích a přežití největší bitvy, jakou zažili, jednali Lucius a Narcissa se svými podivnými hosty daleko přirozeněji. Když připíjeli lidem, kteří za ně položili své životy, Harry se cítil klidný. Seděl vedle Severuse a většinou si povídal se Siriusem, který byl usazený na druhé straně, o všech těch věcech, které muž provede, když je teď volný.

Kouzelnický svět byl na pokraji šílenství potřebou vidět svého zachránce. Vypadalo to, jako by na Harryho od jeho vyloučení úplně zapomněli a nyní se zoufale snažili zjistit, kde se skrýval, jako kdyby snad utekl nebo něco takového. Brumbál byl neoblomný v tom, že Harry nebude vystupovat na veřejnosti, dokud nesloží své OVCE a nebude mít registrovanou hůlku. A protože Harry nebude skládat zkoušky minimálně do jara, byl Harry Brumbálovi vděčný, že od něj ty supy odehnal.

Když nastal večer, Sirius a Remus se chystali odejít, aby se mohli přestěhovat zpět na Grimmauldovo náměstí. Harry tam měl samozřejmě také svou ložnici, ale raději se plaše chytil Severusovy ruky pro případ, že by Sirius zmínil, aby s nimi odešel. Sirius se nezmohl na víc než na zamumlání si pod fousy a Harry si pomyslel, že si Sirius možná konečně zvykl na jejich vztah. Nebo to bylo tím, že koutkem oka zachytil Remusův pohled? Harry si nebyl jistý. Tak či tak zůstával se Severusem. Weasleyovi je opustili jako jedna skupinka o chvilku později.

Když slunce zapadlo a objevily se stíny, Harry začal být nepokojný. Cukal sebou a obracel se na židli, aby zkontroloval něco, co zahlédl koutkem oka. Sotva si všiml, že to vůbec dělá, ale Severus to registroval celé odpoledne. Naklonil se k němu a tiše mu špitl do ucha. „Půjdeme?“

Harry se otočil a zadíval se Severusovi do očí o několik vteřin déle, než to bylo nutné.

„Jo,“ řekl Harry a přikývl si pro sebe, jako kdyby došel k nějakému daleko důležitějšímu rozhodnutí. „Jsem unavený.“

Severus ho jemně chytil za ruku a poděkoval Luciusovi za báječnou večeři. Byl to nezvyklý, ale velmi zábavný večer, dokonce i Severus by to přiznal. Nechali tam Brumbála, který slíbil, že za chvilku odvede i zbývající dva studenty. Ovšem jiskření v očích mu už neochvějně ustávalo, tak to možná budou spíše ti dva studenti, kteří odvedou domů jeho.

Poté, co se vrátili do ředitelny, Severus Harryho stále držel za ruku během chůze do sklepení. Harryho cukání se jen zhoršovalo, jak byly chodby tmavší a tmavší.

„Viděl jsi to?“ zeptal se Harry náhle. Otočil se a násilím ze Severusova sevření osvobodil svou ruku. Zíral do prázdné chodby.

„Nic jsem neviděl,“ pronesl Severus a pokoušel se udržet svůj hlas pod kontrolou, jak jeho obavy vzrůstaly. V mihotavém světle pochodní se Harryho stíny pod očima zdály tmavší.

Harry se vylekaně otočil zpátky, když Severuse promluvil. „Co jsi to říkal?“ dožadoval se.

Všechen ten zmatek a strach v jeho očích donutil Severuse k zamračení. „Nic tu není, Harry,“ řekl tak klidně, jak dokázal.

Harry zamrkal a zatřepal hlavou, jako by si ji chtěl pročistit. „Omlouvám se…“ zamumlal a pozvedl ruku k hlavě. „Jsem unavený.“

Když ho Severus znovu jemně vzal za ruku, ulevilo se mu, že si Harry jen povzdechl a nechal se vést. Na cestě do Severusových pokojů už nepromluvili.

Když byli uvnitř, Harry odešel do koupelny. Využil ten den, aby si přinesl své věci z Malfoy Manoru do Bradavic. Severus doufal, že tady zůstane, až se bude připravovat na zkoušky, ačkoliv poté možná bude chtít žít na Grimmauldově náměstí, protože to bylo blíže k Ministerstvu. Severus přes Scios Totalus, které se vytratilo spolu s Voldemortem, věděl, že se Harry chtěl stát bystrozorem, ačkoliv neměl tušení, jestli je tomu tak i nadále. Možná by mohl rezignovat na svůj učitelský post, ale ještě by mohl tak rok počkat. Nechtěl, aby Brumbál tak náhle přišel o dalšího zaměstnance.

Jeho hloubání nad budoucností bylo přerušeno, když se Harry vrátil do ložnice. Měl na sobě jen pyžamové kalhoty, sesunuté až k bokům, a Severusovi se začaly sbíhat sliny v ústech. Harry byl v současné době dobře osvalený. Byl z něj plně vyvinutý, nádherný muž a patřil Severusovi. Někdo by řekl, že to možná nebylo fér, že si ho Severus ani nezasloužil, ale pokud byl Severus stále prokletý za své minulé chyby, pak si bude ten čas před rozsudkem opravdu užívat. Protože už si svlékl hábit, rozepnul si pomalu košili a přesunul se směrem k Harrymu, který se na něj díval. Jeho výraz byl pečlivě neutrální, ale Severus viděl, jak jeho pohled potemněl žádostivostí, když se k němu blížil, a těšil se z toho.

V okamžiku, kdy stáli téměř na dotek, se Harry náhle rozpustile usmál a uprchl z dosahu. Vylezl na postel a přikryl se peřinou. Severus ho sledoval napůl výsměšně a napůl uraženě, když Harry uléhal. Ten se rozvalil na posteli a mrknul na Severuse provokativním pohledem. Severus si stáhl košili z ramen a sundal si boty a kalhoty, než provedl, co ten pohled naznačoval.

„Jsi si jistý, že už jsi na to dostatečně v pořádku?“ zeptal se s pozdviženým obočím, když přistoupil k posteli. „Myslel jsem, že jsi unavený.“

Harry se líně natáhl a zatahal za Severusovi boxerky. „Je mi zima,“ řekl a lehce našpulil rty. „Pojď mě zahřát.“

Severus potlačil odfrknutí a místo toho vklouznul pod pokrývku. Překryl Harryho pevné tělo svým vlastním. Líbal Harryho na ústa a rychle se přesouval na milencův hrudník, až začal stahovat ty otravné pyžamové kalhoty dolů. K jeho uším dolehlo skuhrání, ale něco na něm bylo divného, i když ten fakt Severus nezaregistroval. Když se jeho ruka sevřela okolo Harryho polotvrdé erekce, zadíval se do milencovy tváře a zarazil se. Celý Harryho obličej byl zkřivený jako by bolestí a tu a tam zavíral a otevíral oči, jako by se nemohl rozhodnout, co dělat.

„Harry?“

Při zvuku svého jména sebou mladší čaroděj trhnul a rozhlédl se. Upřel svůj pohled na Severuse. „Jak jsi mi to řekl?“

Severus nechal být Harryho přirození, natáhl mu kalhoty a pospíšil si, aby byl blíže k Harryho tváři. „Harry,“ vyslovil pečlivě.

Harry urychleně vydechl, ale nevypadal, že by se mu ulevilo. Vlastně vypadal, jako by se začal něčeho obávat. Když mu Severus položil ruku na hrudník, jeho prsty se okamžitě proplely se těmi milencovými.

„Něco je špatně,“ řekl Harry. Jeho zelené oči byly doširoka otevřené. „To nemůže… Stále je tu mlha. Vidím ji. Vím, že ano, ale pak zmizí. On je stále… Ale já vím, že není! Vím to, nejsem blázen.“

Harry blábolil nesmysly a Severus mu jen těžko rozuměl jednotlivá slova, ale jádro pochytil. „Ššš,“ řekl jemně. „To je v pořádku. Samozřejmě, že nejsi blázen.“

Ale Harryho oči se zalily slzami a dech se mu zadrhl v hrdle, než se pokusil promluvit.„Ach, Bože, Severusi, myslím, že jsem. Voldemort znásilnil moji mysl.“

A s tím Harryho slzy začaly padat a on se rozvzlykal. Otočil hlavu a přitiskl ji na Severusovo rameno, aby skryl svou tvář. Severus předpokládal, že ty vzlyky vznikaly z vícero důvodů než jen z jeho psychického rozpoložení. Harry byl citlivý člověk, vždy se cítil provinile a měl výčitky svědomí. Severus si pomyslel, že se Harry potřebuje vyplakat daleko více, než předtím, a tak se mu vlastně ulevilo, že to Harry učinil alespoň nyní. Držel svého milence, když vzlyky pokračovaly, a pokoušel se zůstat klidný a rozvážit nastalou situaci. Psychické zdraví nebylo tak jednoduché spravit magií, ale pokud byl problém způsobený kouzlem, pak to věci rozhodně usnadní. Brzy poté Harryho vzlyky odumřely a Severus si pomyslel, že už bude bezpečné promluvit.

„Dám ti bezesný spánek. A zítra navštívíme madam Pomfreyovou. Jsem si jistý, že nám doporučí někoho u svatého Munga, kdo ti pomůže.“

„Je mi to líto, Severusi. Nemyslím si, že by mi někdo mohl pomoci. Nechci jít ke svatému Mungovi… Dokonce i vzpomínky na nás dva jsou zničené. Nech mě…“ Harry se pohnul, ale Severus dokázal odhadnout jeho záměry.

„Nebuď hlupák,“ huboval ho mírně. „A neomlouvej se. Vždycky tu pro tebe budu. A i kdyby se nedalo dělat nic jiného, než nechat působit čas, aby tě vyléčil, pak si vytvoříme nové vzpomínky.“

Harry se uklidnil a začal dýchat trochu klidněji. Rukama Severuse pevně objal. „Děkuji ti, Severusi.“

„To nic nebylo.“

„Ne,“ oponoval Harry jemně a Severus si byl jistý, že cítil jeho úsměv opřený o svůj krk. „To jsi byl jen sám sebou.“

ooOoo

Harry se chtěl přidržet Severusova hábitu, ale nakonec si pomyslel, že by to bylo až příliš dětinské. Místo toho si k sobě pevně tisknul neviditelný plášť, když následoval svého milence po chodbě u svatého Munga. Pomfreyová a Brumbál, když jim stručně osvětlili situaci, Harrymu doporučili toho nejlepšího léčitele na duševní zdraví v Británii (a potažmo i na světě) a diskrétně domluvili schůzku. A protože byla nemocnice stále pod drobnohledem novinářů zoufale toužících po jakémkoliv příběhu od přeživších, Harry se rozhodl, že se tam bude pohybovat pod svým pláštěm. Severus mu řekl, že stejně v tomto směru nemá na výběr. A Harry měl pocit, že se mu tato ochranitelská stránka jeho milence moc zamlouvá. Zejména ve chvíli, kdy se této ochranitelskosti mohl podrobit a jednoduše ho nechal, aby se o něj staral.

Harry o této schůzce svým přátelům neřekl. Nechtěl, aby to kdokoliv věděl. Toužil jedině po tom, aby ta mlha zmizela a nechala ho žít jeho život se Severusem. Chtěl složit OVCE, sehnat si pořádnou legální hůlku a možná mít i nějaké to malé místo nedaleko Godrikova Dolu, zatímco by pracoval na čemkoliv, pro co se rozhodne, že bude dělat. Nechtěl se stát bystrozorem, protože nehodlal sesílat útočné kletby, dokud by to nebylo naprosto nezbytné.

Nakonec se zastavili přede dveřmi, na kterých byl štítek: Gunhilda von Paracelsus – lékouzelnice pro choroby mysli. Severus otevřel dveře a nechal je otevřené o něco déle, aby Harry mohl vstoupit. Oba se nacházeli v čekárně vymalované uklidňujícími barvami. Harry byl velmi rád, že to byla dobře osvětlená místnost a nikde se nenacházely žádné stíny. Za malým stolkem vedle jediných dalších dveří v místnosti byla usazená sestra. Vzhlédla a trochu nuceně se usmála. Severus ji ani nenechal otevřít ústa, než jí oznámil, že má domluvenou schůzku a jakékoliv čekání by se mu nezamlouvalo. Ohradila se, ale vstala a ověřila si to v ordinaci.

„Přijme vás,“ pronesla čarodějka a sedla si. Vytáhla hůlku, aby si upravila nehty.

Harry znovu proklouznul kolem Severuse a úlevně si povzdechl, když se dveře zavřely. Ordinace nebyla taková, jakou Harry očekával. Byla… zvláštní. Na jedné straně byla knihovna pokrývající stěnu od podlahy až po strop, což se vlastně čekat dalo. Starobylý mahagonový stůl byl umístěn naproti dveřím a byly na něm narovnány haldy papírů a knih spolu s několika zarámovanými obrázky lidí, kteří mu vesele mávali.

Mezi dveřmi a stolem začínalo být ovšem všechno podivné. Na podlaze byl položený velký kruhový koberec, spletený do vzoru, který připomínal bludiště, a na něm byla umístěna dvě křesla čelem k sobě, obě světle žlutá. Vypadala pohodlně a jako by člověk netoužil po ničem jiném, než se v nich opřít a uvolnit se. Co ale bylo zvláštní, to byl kus zelené trávy umístěný na podlaze přímo před jedním křeslem. Na každé straně křesla byl také malý stolek s nástroji, podle kterých by všechny ty věci v Brumbálově ředitelně vypadaly úplně prachobyčejně. Strop se trochu podobal stropu ve Velké síni v Bradavicích, až na to, že to vypadalo, že neustále ukazoval jen modrou oblohu s několika mráčky. Harry si byl celkem jistý, že je dnes venku pošmourno. A také odněkud zpívalo hejno různých druhů ptáků, ačkoliv nebyla vidět žádná klec.

Za stolem seděla štíhlá žena, něco čmárala a sem tam nakoukla do otevřené knihy. Měla na sobě světle modrý hábit se žlutými sluníčky. Velmi dlouhé rozevláté vlasy jí spadaly po zádech až na desku stolu v tlustém copu. Vzhlédla, když za sebou Severus zavřel dveře a laskavě se usmála. Její tvář ztratila ten soustředěný výraz.

„Dobré ráno,“ řekla, když vstala a obešla stůl. Natáhla k němu ruku. „Vy jste objednaný na jedenáctou, že? Obávám se, že neznám vaše jméno.“

Severus její ruku nepřijal, ale alespoň jí odpověděl. Harry si byl dost jistý, že jeho milenec nemá rád cizí lidi. „Ta schůzka není pro mě,“ poznamenal a Harry byl rád, že nad její domněnkou nezněl rozhořčeně. Nechtěl, aby ho Severus považoval za slabocha, kterému je nutné pomoci. „Harry?“ zadíval se vlevo, ačkoliv Harry se o chvilku později objevil po jeho pravé straně.

„Dobrotivý Merline!“ vyjekla léčitelka polekaně. „To je tedy skutečně účinný plášť, mladý muži,“ řekla a usmála se. Zcela jasně to na ní udělalo dojem, když se přenesla přes prvotní šok.

Harry pokrčil rameny a dovolil Severusovi, aby od něj převzal plášť a odložil ho na stranu. „Eh, díky,“ pronesl rozpačitě. „Jsem Harry.“ Potřásl jí rukou.

„Výborně, Harry,“ řekla. Na příjmení se nezeptala. „Mohl byste se posadit?“ Pak se otočila na Severuse. „Kdybyste mohl zatím počkat…“

„Ne, prosím,“ přerušil ji Harry. „Mohl by zůstat?“

Pohledem přešla od jednoho k druhému a zřejmě to rozvažovala. „Jste příbuzní?“ zeptala se.

„Ne, jsme… spolu,“ řekl Harry a letmo kouknul po Severusovi, aby se ujistil, že bylo v pořádku, když jí to prozradil. Mužův výraz byl neutrální, takže Harry věděl, že to znamenalo, že mu to nevadí.

„Hmm, no dobře. Vyčarujte si židli a posaďte se mimo kruh. Harry, proč si nezujete boty a ponožky, abyste se cítil pohodlně.“

Harry učinil, jak mu bylo řečeno, a zjistil, že ho ten kus trávy mezi prsty příjemně hřeje. Bylo to uklidňující a Harry pocítil magické vlny, které k němu klidně, skoro líně mířily. Snažil se vnímat více magie v místnosti. Nepokusil se cítit svou vlastní magii od Voldemortova pádu a automaticky v sobě zablokoval tento konkrétní dar, který objevil teprve před nedávnem, nebo to tak Harry alespoň vnímal. Nyní rozprostřel svou magii a jako obvykle si všiml Severusovy síly. Čarodějku registroval také a všechny nástroje magií vibrovaly, ačkoliv by to nikdo, kdo by se na ně díval, nezachytil.

Usmála se, jakoby věděla, co dělá, když zvolna pozvedla svou hůlku a mávla s ní. Obklopilo je podivné ticho v kontrastu ke zpěvu ptáků. Bylo to zvláštní, protože v místnosti už předtím ticho panovalo, ale nyní bylo nějak větší, jako by se tam vyzdvihla nějaká bariéra, která zastavila i ty nejtišší zvuky z chodby.

„Váš partner nás stále může slyšet. Bude to tak v pořádku?“ zeptala se. Harry přikývl. „Dobře…“ zarazila se, jako by si nebyla jistá, jak začít, a protože Harry neměl žádný nápad, tak na ni jen tak zíral. „Uvědomuji si, kdo jste, Harry. Přemýšlím nad tím, jestli má tato návštěva něco společného s vaším nedávným vítězstvím nad Tím-jehož-jméno-se-neříká?“ Harry polkl a zhluboka se nadechl. Pak přikývl. „Mohu se jen dohadovat, jak traumatická celá ta zkušenost musela být. Možná bychom tím tedy mohli začít? Natáhněte se, pokud chcete.“

Harry se zvolna zaklonil, jak mu léčitelka doporučila. Modrá obloha mu také pomáhala, svým způsobem, a tak začal váhavě vyprávět svůj příběh. Trochu jí osvětlil Scios Totalus a také jak bylo zařízení zničeno, a pak začal popisovat celou tu záležitost se spojením mysli. Velmi, velmi těžko se to vysvětlovalo, ale pomyslel si, že to zvládl docela dobře. Když došel k tomu, jak Voldemort překroutil jeho vzpomínky, cítil, jak se stíny připlížily, a začal se v křesle vrtět a kroutit se.

„Uvolněte se, Harry,“ řekla Gunhilda tiše, poprvé za celou tu dobu promluvila. „Zapnu teď jedno ze svých zařízení. Funguje jako uklidňující lektvar, ale až budete odcházet, nepocítíte po něm žádné vedlejší příznaky.“

A o moment později Harry vnímal, jak ho omývá uklizující magie a zatlačuje stíny do pozadí. Soustředil se na překrásný strop a ptáky. Připomínal si, že je Severus nablízku.

„Teď bych chtěla, abyste se zaměřil na vzpomínky, které vás zneklidňují. Mám několik přístrojů, které mohu použít. Pokuste se mi vysvětlit, jak se cítíte.“

Harry nechtěl, ale magie, která ho obklopovala, zesílila a brzy měl pocit, jako by v ní plaval. Uvědomoval si jen tu modrou oblohu nad sebou. Mluvení bylo nyní nějak lehčí. Nezaujatě vysvětloval způsob, jakým zabil Voldemorta.

Ochranná ulita z magie se lehce otevřela a dovnitř pronikl léčitelčin hlas. „Můžete mi říct, jak jste se po tom cítil? Co vás přivedlo k tomu, že si myslíte, že je něco špatně?“

„Všude vidím stíny, podobají se mlze uvnitř jeho mysli. A někdy, když mi něco připomene vzpomínky, které zneužil, mívám záblesky minulých událostí. Většinou mám strach, že sním nebo jsem stále uvnitř jeho mysli a on něco v určitou chvíli změní. Dokonce, i když vím, že je mrtvý.“ Harry si nemohl pomoci, ale cítil se hloupě, že se bojí něčeho, co už prostě není. Voldemort byl mrtvý, a přesto to bylo, jako by před ním Harry ještě neutekl.

„Hmm… Harry, vy dokážete cítit magii, která nás nyní obklopuje, že?“

„Ano,“ Harry děkovně vydechl a nechal to zaznít ve svém hlase. Byl si jistý, že slyší v jejím hlase úsměv, když odpovídala.

„Ne mnoho lidí má tuto schopnost na takové úrovni. Většina z mých návštěvníků cítí na sobě účinky mých nástrojů, ale ne magii samotnou. Z tohoto důvodu jsem se vás chtěla zeptat… je tu něco, co vás přivádí k domněnce, že je důvod vašeho stavu magický?“

„Já…“ Harry přemýšlel. Neměl tušení. Ta mlha mu přišla zcela reálná, nic jiného o ní nevěděl. „Já…“

„To je v pořádku, Harry, musela jsem se zeptat,“ řekla léčitelka cítíc Harryho zmatek. „Kdybyste se mohl posadit.“

Harry vnímal, jak se magie trochu zeslabila, když se posadil, a zadíval se na léčitelku. Nemohl dohlédnout na Severuse, protože muž byl za ním, ale byl si jistý, že cítí jeho magii, a tak to bylo v pořádku. Gunhilda upravila několik přístrojů a magie lehce zabublala, a pak se znovu usadila okolo Harryho.

„Prováděl na vás někdy někdo Nitrozpyt?“ Harry nad tou otázkou překvapeně vykulil oči. Nikdo to neudělal od… A to bylo už dávno. A bylo to příšerné a několik dnů nato byl vyloučen. A přesto z toho všeho vzešlo něco nádherného a nebyl by tu dnes nebýt Severusových lekcí v pátém ročníku.

„Ano, několikrát,“ řekl a doufal, že je jeho hlas klidný.

Léčitelka se na něj podívala, jakoby se chtěla na něco zeptat, ale pak se rozhodla, že tak neučiní. „První fáze v procesu léčení mysli se podobá Nitrozpytu. Není to exaktní věda, použijeme-li mudlovský termín, ani exaktní magie. Musím nejprve nahlédnout do vaší mysli. Pokud najdu to, co vás tíží, pak máme několik způsobů léčby. Lektvary, kouzla nebo určitý druh spojení myslí trochu podobný tomu, které jste prožil s Vy-víte-kým, ačkoliv to bych na vás s ohledem na to, co jste si prožil, nepoužívala, i když jsou si tyto dvě techniky podobné jen trochu.“

Harry se po tom trochu uvolnil v ramenou. Nechtěl nikoho znovu ve své mysli, alespoň ne takto. Předpokládal, že Nitrozpyt byl odlišný.

„Pak tu jsou také samozřejmě mudlovské způsoby, které kombinuji s magickými léky. A někdy prostě léčba není.“

Harry po těch slovech přikývl. Věděl, že to může být jeho případ, zejména když vzal v úvahu, jak k tomuto stavu vůbec přišel.

„Pamatujte, když budu nahlížet do vaší mysli, nesmíte mi vzdorovat. Možná vás někdo učil Nitrobranu, ale proti mně ji nepoužívejte, protože to by mi všechno jen ztížilo. Můžeme začít?“

Harry se obrnil a přikývl. Věděl, že nebylo pravděpodobné, aby Nitrobranu zvládl. Čokoládově hnědé oči léčitelky se upřely do jeho a ona pak zašeptala několik slov. Všechno zbledlo.

ooOoo

O hodinu později léčitelka zřejmě zjistila, co potřebovala. Nebylo to tak intenzivní jako Nitrozpyt, takže Harry byl jen unavený a nelapal po dechu, jako v průběhu lekcí Nitrobrany se Severusem. Pomalu otevřel oči a uvědomil si, že křeslo bylo nakloněné dozadu a obloha zůstávala modrá.

„Jak se cítíte?“ zeptala se Gunhilda od něj z pravé strany. Stála teď vedle něj.

„Unavený, ale jinak v pořádku,“ odpověděl.

„Dobře. Pokusila jsem se vás zaštítit před mým zkoumáním, jak to jen šlo. Vím, že jakékoliv slídění ve vaší mysli by vás v tomto případě jen znepokojilo. Tady, tohle vypijte.“ Přidržela ho za zátylek, když pil. Byl to povzbuzující lektvar, ačkoliv jen slabý. Znovu se posadil a ona se usadila proti němu.

„Víte, co je se mnou špatně?“ zeptal se Harry.

„Ano, věřím, že ano. Ale nejprve bych vám měla říct, že si myslím, že budete nakonec v pořádku.“

„Nakonec?“ Jak dlouho to bude trvat?

Konejšivě se na něj usmála. „Kromě posttraumatického stresového syndromu, což je mudlovský termín, který nejraději užívám, to vypadá, že trpíte pozůstatkem něčeho, čím byl Vy-víte-kdo, třebaže v posledním okamžiku. Rozhodně je to cizí přítomnost ve vaší mysli. Avšak je od vás tak odlišná a docela snadno rozeznatelná, že to dokážu odstranit bez poškození vaší mysli.“

Harry přikývl a pokoušel se zachovat klid. Všechno bude dobré. Jen má ve svém mozku kus šrapnelu z doby, kdy se Voldemort rozpadl na prach. Trhnul sebou. Léčitelka upravila přístroj a Harryho znovu zalila uklidňující vlna. Povzdechl si.

„Jak to odstraníte?“

„Dám vám několik lektvarů na váš posttraumatický stres. A co se týče té mlhy, kterou vidíte, když se to projeví, zvažuji několik možností. Existuje komplikovaný lektvar, který by to, jak doufám, oklamal…“

„Severus je mistr lektvarů. Jsem si jistý, že může pomoci,“ řekl Harry a doufal, že by jeho milenec uvařil jakýkoliv komplikovaný lektvar, který by musel vypít.

Gunhilda se usmála a letmo pohlédla přes Harryho rameno. „Ano, myslela jsem si, že je to on. Chodila jsem do Kruvalu, ale kolegové mi jej popisovali. Možná bych si s ním mohla pohovořit. Mohu vypnout přístroje nebo si tu možná přejete posedět o něco déle?“

„Prosím,“ řekl Harry. Toužil po tom, aby ho jednoduše znovu obklopila ta uklidňující magie. S porozuměním se usmála a znovu nastavila přístroje. Harry se zaklonil a povzdechl si. Oči se mu od bitvy poprvé bez problému zavřely.

ooOoo

Severus sledoval a vyslechl všechno, co s Harrym léčitelka dělala, a nakonec musel připustit, že byla ta čarodějka kompetentní. Slyšel příběhy o bláznivých lidech, kteří neměli titul LChM, lékouzelníka pro choroby mysli, a obcházeli kolem a nabízeli různé druhy směšných léků pro všechny typy deprese a duševních chorob. Díky tomu se té profesi dostalo špatné reputace, ale Paracelsová ji pravděpodobně vylepšila. Když zmínila ten lektvar, okamžitě začal vzpomínat, na který asi myslela. Možná, že by dokázal modifikovat léčbu schizofrenie?

Když léčitelka dovolila Harrymu odpočívat, jeho pozornost se k ní navrátila. Stačilo jen několik vybraných mávnutí hůlky, aby na dveřích zrušila protihlukovou bariéru. Elegantně k němu přišla, aniž by Harryho vyrušila, a zavřela za sebou. Usmála se a nabídla mu svou ruku. Tentokrát ji přijal a dovolil si tak ukázat svůj respekt k ní. Dělal to jen zřídka.

„Profesore Severusi Snape, jsem velmi poctěna, že vás poznávám,“ pronesla formálně. „Vlastně jsem vám chtěla napsat a probrat s vámi psychologické přínosy vlkodlačího lektvaru. Ráda bych na toto téma napsala článek.“

„Možná bychom si někdy jindy mohli sednout a promluvit si o tom,“ vyslovil Severus pečlivě.

„Samozřejmě, samozřejmě. A teď k Harryho lektvaru…“

Vypadalo to, že léčitelčina myšlenka nebylo vzdálená Severusovým úvahám a sám byl překvapen jejími znalostmi lektvarů. S jejím přínosem si byl Severus jistý, že dokáže připravit lektvar, který Harrymu pomůže už při první dávce. Gunhilda mu také předepsala další léčebné lektvary, samozřejmě všechny, které Severus již měl možnost vařit, a sepsala rozvrh pro užívání.

„Chápu to tak, že bude pan Potter brzy skládat OVCE?“ zeptala se poté.

„Vskutku, bude. Myslíte si, že to představuje problém?“ otázal se Severus.

„Záleží na tom, jak moc bude muset studovat. Nedoporučovala bych mu teď stres žádného druhu.“

„Zná všechnu látku. Neflákal se po těch osmnáct měsíců,“ řekl Severus možná trochu hruběji, než bylo nezbytné. Věděl, jak tvrdě Harry trénoval a četl. Sám toho mladého muže zkoušel.

„To je dobře. Pokud by to bylo možné, myslím, že byste si měl vzít volno.“

„Volno?“

„Ano, a jet s ním někam, kde by mu nic nepřipomínalo minulost. Aby mohl pracovat s novými vzpomínkami, které Vy-víte-kdo neponičil. Myslím, že na výletě někde v cizích krajích by se uzdravil daleko rychleji. Cestoval někdy?“

„Cizích krajích?“ byla jediná slova, která Severus slyšel. Představil si sám sebe na pláži a skoro se vyděsil. Chtěl pro Harryho to nejlepší a díky Brumbálovi budou mít teď dlouhé prázdniny, ale… bude to muset probrat s Harrym. Gunhilda se na něj napůl usmívala, napůl ušklíbala, jako by věděla, nad čím přemýšlí. Předpokládal, že tento výraz používá často. „Uvážím to,“ řekl a tím to téma uzavřel.

„Dobře.“ Otočila se zpátky k Harrymu. „Usnul. Dokážu si přestavit, že toho od bitvy či… masakru moc nenaspal,“ dodala tiše. „Pokud máte čas, mohla bych ho nechat odpočívat.“

Severus okamžitě souhlasil a usadil se na druhou stranu Gunhildina stolu. Probírali lektvary a léčení. Na konci se s ní Severus naobědval v její ordinaci a po očku sledoval Harryho, aby se ujistil, že klidně spí. Vždy, když se otočil, měla Gunhilda na tváři trochu samolibý, trochu láskyplný úsměv.

„Za chvíli bude v pořádku,“ řekla. „Když dokázal porazit Toho-jenž-nesmí-být-jmenován sám jen za použití své mysli a magie, jistě se dokáže zbavit i té poslední částečky z něj.“

A Severus se zavázal, že přesně k tomuhle Harrymu dopomůže.


 

Kapitola 36

Harry se pomalu probouzel. Cítil na sobě takový druh ospalosti, který znamenal, že spal celou noc jako zařezaný, ale i tak se toužil jen zavrtat pod přikrývky. Slunce na něj zíralo skrz velká okna, a tak si přes hlavu přehodil přikrývky a v té tmě si povzdechl.

Trvalo jim přesně dva týdny, než ustálili Harryho lektvarový režim. Severus byl přísnější než madam Pomfreyová ve svých nejhorších dnech. Harry musel následovat pokyny ve všem – kdy pít, kdy spát, kdy jít ven a kdy se měl setkat s přáteli. Také čtyřikrát krátce navštívil léčitelku Paracelsovou. Vyhříval se pak v příjemné uklidňující magii a mluvil o pokrocích, které vskutku nastaly.

Několikrát prodělal záblesky minulosti či epizody, jak je nazýval, ale všechno se lepšilo. Bylo to o mnoho lepší zejména poté, co mu Severus sdělil, že na více než měsíc opustí Bradavice a temné podzemí nechají daleko za sebou. Brumbál trval na tom, aby odjeli, co nejdříve to bude možné. Harry mohl říct, že Sirius z toho byl docela smutný, protože čaroděj bez pochyby doufal, že s ním bude Harry chtít bydlet, když byl teď volný. Naštěstí měl ale Remuse a Harry svého Snapea.

Plánovali navštívit mnoho míst na světě, či spíše – Severus plánoval, a Harry bude zpět dostatečně včas, aby mohl studovat na své OVCE. Také se vrátí včas na jistou další událost, o které se dozvěděli těsně před odjezdem. Harry nemohl být za své přátele více šťastný, ale to bude vysvětleno až později…

Teď byli už týden na cestě a právě se nacházeli v Tokiu. Možná to nebyla nejpředvídatelnější volba pro čarodějnický pár, alespoň tedy ne pro kouzelníky narozené u mudlů s malou znalostí kouzelnického světa mimo Británii, ale Japonsko mělo bohaté kulturní a magické zázemí. Kouzelníci v Tokiu byli moderní a rádi experimentovali s novými věcmi, a přesto se je snažili udržovat zřetelně japonské. A proto mohl Harry spát ve dvacátém podlaží kouzelnického hotelu uvnitř mudlovského, který měl uprostřed dutinu, a tak mohly být balkóny i uvnitř, a druhý hotel mohl být ukryt v prvním. Harryho výhled byl stejný, jako kdyby bydlel ve vnější části hotelu. Právě teď ovšem nepotřeboval výhled, chtěl spíše více spánku.

„Harry, probuď se,“ dolehl k němu Severusův hlas. Harry se na to zahrabal ještě hlouběji, což vyvolalo u jeho milence přidušený smích. „I když mě opravdu těší, jak spokojeně spíš, obávám se, že musíš vstávat. Máme něco na práci.“

Harry zasténal. Severus chtěl mít zřejmě naplánované i všechny své činnosti. No, minimálně Harryho udržoval zaměstnaného a také společně vytvořili zatraceně hodně nových vzpomínek. Harry ho už chtěl požádat o pět minut klidu, když ucítil, jak se postel zhoupla a jak se hřejivá ruka plíživě dotkla jeho ještě teplejších zad. Vyklenul se proti ní a spokojeně zamručel. Ano, nové vzpomínky, jako milování v hotelu na jejich první společné dovolené.

„Hmm, pojď sem,“ zamumlal Harry. Otočil se a natáhl se k němu.

„Právě jsem se oblékl, Harry,“ zdůraznil Severus, ačkoliv jeho tón byl lehký a škádlivý.

„Tak se zase svlékni,“ oponoval Harry a jeho ruka proklouzla kolem Severusova pasu. Zabral a díky své lehčí postavě se přitáhl k Severusovi místo toho, aby ho stáhl k sobě. Naklonil hlavu a odhalil bledé hrdlo, jemně ho okusoval a nadšeně ochutnával.

„Co ty jsi? Nějaký druh postelového démona?“ zeptal se Severus, protože Harry byl stále ještě zcela pod pokrývkami. Severus je odsunul. Odtáhl Harryho ze svého krku a namísto toho jeho ústa naváděl na ta svá. Oba zasténali do úst toho druhého a Harryho ruce začaly namáhavě pracovat na knoflících, zatímco dlouhé prsty jeho milence cestovaly vzhůru a dolů po jeho obnažených bocích a zádech a vytvářely na jeho pokožce husí kůži.

„Dej to dolů,“ dožadoval se Harry a cukal za opětovně rozepnuté šaty.

„Přijdeme pozdě,“ zašeptal Severus proti jeho rtům. Pravděpodobně odkazoval na jakoukoliv pamětihodnost či událost, kterou chtěl dnešního dne navštívit.

„No a? Tohle je naše dobrodružství. Buď trochu spontánní.“ Ne že by Harry neoceňoval Severusovy pozornosti, ale vážně! Byl tvrdý a nahý, při všemocném Merlinovi! Co by měl udělat víc, aby přesvědčil tohohle zdrženlivého čaroděje?

„Máš na mysli být více jako nebelvír, že?“

„Cokoliv, jen aby to znamenalo, že budeš mít na sobě méně oblečení. Hned.“

ooOoo

(Asi o týden dřív)

Hermiona se zamračila a dumala nad tím, co měl její přítel v plánu. Po pádu Voldemorta se všechno začalo zklidňovat, ale nyní se Draco choval divně. Byla sobota a měla na sobě své obvyklé oblečení, ale Draco si oblékl formálnější oděv. Byli na Malfoy Manor, což bylo samo o sobě dost zvláštní, ale od války se ještě všichni studenti nevrátili zpět a mnoho z nich odjelo domů navštívit rodiny či šlo na pohřeb. Díky Luciusovi chodíval Draco celý ten čas domů a Hermiona ho obvykle doprovázela. Jen zřídka viděli pána či paní domu, takže to nebývalo tak nepříjemné, jak se Hermiona zprvu obávala.

„Nechtěla by ses jít projít?“ zeptal se Draco náhle. Počasí bylo pěkné, i když trochu chladné, takže Hermiona ochotně souhlasila. Draco jí vzal kabát a brzy se procházeli zahradami. Vypadalo to, že v tom Draco viděl víc než jen obyčejnou procházku. Došli až k vrbě, pod kterou byla umístěná překrásná kamenná lavička. Draco k ní Hermionu zavedl a ona se posadila. Pak k němu vzhlédla a znovu se zamračila.

„Děje se něco?“ zeptala se.

„Ne… ne, nic se neděje,“ odpověděl Draco. Rozhlédl se kolem, jako by se chtěl ujistit, že jsou sami. Pak zastrčil hůlku do kapsy, ale nechal ruku v ní. Hermiona znovu otevřela ústa. On klesl na koleno. Hermiona vykulila oči. Ani si nevšimla, jak tajně mávl hůlkou v kapse, aby si byl jistý, že bude zem suchá, než si na ni klekne.

„Dra…“

„Ještě nic neříkej,“ upozornil ji. Oči mu teď jiskřily, když se usmíval. Hermiona okamžitě stiskla rty k sobě, aby ani nemukla, neboť by jistě vydala nějaký trapný holčičí zvuk. „Ve skutečnosti jsem si připravil celou řeč a tak, ale když tě tu teď vidím… Myslím, že bude lepší, když se tě prostě zeptám.“ Zhluboka se nadechl a natáhl k ní ruku. Měl na dlani překrásný stříbrný prsten s malým zeleným kamínkem. „Hermiono Grangerová, vezmeš si mě?“

Jako by se z Hermioniných plic vypařil všechen vzduch. I kdyby všechno odhadla z toho okamžiku, kdy si klekl, stejně nemohla uvěřit tomu, že jí požádal. Zírala na ten prsten celou věčnost. Pak očima pomalu přešla na jeho vážnou tvář. V její přítomnosti byla tak otevřená.

„Co je to?“ zeptal se najednou a zvláštně nadzvedl obočí. „Hermiona Grangerová nezná odpověď?“

Překvapeně se zakuckala a usmála se na něj.„Odpověď zní ano, samozřejmě.“

I když se jeho úsměv nezměnil, stejně dokázala odhalit, jak úlevně vydechl, že se rozhodl správně. Skočila mu do náruče a políbila ho. Polibek se stával vášnivějším, až skočili na zemi, Draco byl navrchu.

„Budu muset o tvou ruku žádat i tvého otce?“ zeptal se najednou Draco a odtáhl se.

„Co?“ vyjekla Hermiona.

„Někde jsem četl, že to mudlovští muži dělávají.“

Usmála se, protože jen ona věděla, jak naprostý havraspár dokáže Draco být. Vždy si kontroloval fakta, přesně jako ona. „Ne, nebudeš muset. Někteří to stále dělají, ale můj otec to nebude očekávat.“

„Dobře… Udělal bych to, to přece víš.“

„Já vím.“ Znovu ho políbila.

Když se vraceli zpátky na Manor, Hermiona si povšimla Dracovi opětovné nervozity. Úskokem na něj pohlédla. Viděl to a povzdechl si.

„Myslím, že budu muset požádat svého otce,“ řekl. „Nebo mu to alespoň sdělit.“

„Ještě jsi to neudělal?“ zeptala se překvapeně. Prošli kolem dveří do pracovny a zastavili se současně.

„Počkáš tady?“ zeptal se Draco.

Hermiona přikývla a pustila ruku svého přítele, přesněji teď už snoubence. Sledovala ho, když zaklepal a vstoupil, a následně tam zůstala sama v chodbě. Pozvedla ruku a podívala se, jak se světlo odráží v zeleném smaragdu prstenu. Pak její pozornost upoutaly něčí kroky, a když pohlédla na stranu, viděla, jak Narcissa procházela na konci chodby. Hermiona upřela pohled do jejích očí a ona trochu zpomalila v chůzi. Hermiona by si nikdy nebyla stoprocentně jistá, ale měla pocit, jako by viděla, že žena drobně kývla hlavou. Pak byla pryč.

I když Hermiona zachránila Luciusův život, panovala mezi nimi pouze zdvořilost. Možná by to mohlo fungovat… Všechno záviselo na Luciusově konečné reakci. A pak se dveře otevřely a Hermiona zadržela dech.

Draco vyšel ven, jeho tvář byl zcela prázdná. Dveře se za ním magicky uzavřely a ozvalo se tupé zadunění. Neslyšela odtamtud žádný křik, tak jistě…

A pak se usmál.

„Pojď sem,“ řekl a Hermiona se znovu vrhla do náruče svého milence a brzy i svého manžela.

ooOoo

„Harry!“ vydechl Severus chraplavě. Harry miloval Severusovy hlasové projevy v posteli. A ten zvuk, který právě teď vydal, ho donutil prudce vyvrcholit a vystříknout na lůžko. Severus se k němu nahnul, jeho kůže těsně přilehla k té Harryho promočené potem a zakousl se Harrymu do ramene. Harry sehnul hlavu a zachvěl se, když se Severus vyprázdnil do jeho dobrovolně poskytnutého těla.

„Merline,“ vydechl Severus, když se vytáhl ven a klesl po Harryho boku. Harry nechal vyklouznout jeho nohy. Tvář mu klesla na polštář.

„Lepší než chození po památkách?“ zamumlal, když se pokusil pohnout hlavou.

„…Připouštím, že ano,“ přiznal Severus po zamyšlené pauze. Harry se zasmál a Severusovy oči při tom zvuku nabraly hřejivý lesk. Natáhl se a pohladil Harryho po tváři.

„Pozor,“ pronesl Harry. „Někdo by si tě mohl splést s mrzimorem.“ Severus se jen přisunul blíž, objal Harryho a něžně ho líbal.

„Nikdo tu není,“ řekl.

„O důvod víc zůstat v posteli,“ upozornil ho Harry.

„Mám za to, že tady pro nás bude Tokio i zítra,“ přiznal Severus.

Harry se usmál. Zítra. To byla úžasná myšlenka. Zítra a zítra a zítra. Každý den strávený s tímto mužem. Každý den plný nového, bezpečného, hřejivého – i když někdy i stresujícího a rozčilujícího – dokonalého dobrodružství bez riskování s mužem, kterého miloval. Takové zkušenosti měl Harry nejraději a věděl, že těch druhých už zažil dost.

„Ale i tak bych chtěl dnes provést nějaké průzkumy,“ informoval Harry svého milence. Severus tázavě pozvedl obočí. „Ale na dobře známém území.“ A s tím se mladík znovu ponořil pod přikrývky, aby probádal poddajnou a bledou krajinu, které nebude mít nikdy dost.

KONEC

2 thoughts on “The Scios Totalus of Legend – Legenda o Scios Totalus (30-36)

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s