Ashes of Armageddon – Zkázonosný prach 59

Kniha druhá – Prázdnota

Autor: Emily Waters; Překlad: Patoložka

http://www.hpfandom.net/eff/viewstory.php?sid=28048

Angst/Tragedy, Drama, Mystery/Suspense, Hurt/Comfort

18+!!!

A/N: Konečně se mi podařilo dokončit další kapitolu, a pokud to vyjde, ráda bych tuto povídku vydávala každý týden, řekněme, v pátek;-) Myslím, že tato kapitola vám ukáže, proč jsem se tak trochu zasekla a vůbec se mi do toho nechtělo. Ano, dostáváme se do dalších bouřlivých vod, jak jistě tušíte. Nuže, ale další týden slibuji, že si to vynahradíme (vážně, těšte se) – už mám rozpřekládáno, tak by to mělo vyjít.

Stále hledám někoho k betaci, kdyby měl někdo čas, chuť (Word a znalost češtiny), tak kdyby náhodou, ozvěte se mi (jednalo by se o betování této povídky někde od kapitoly 48).

Užijte si to.

Pat.

ooOoo

Kapitola 59 – Zúčtování

Jakmile Severus překročil práh Ministerstva kouzel, pocítil na vlastní kůži něco, co ho zaskočilo. Trvalo to jen milisekundu, ale bylo to nečekaně ostré, něco, co by se pro nedostatek lepších slov dalo popsat, jako by přes jeho staré jizvy a zranění přejel naráz nějaký neviditelný skalpel. Severusovi trvalo celou vteřinu, než pochopil, co se stalo – bezpečnostní štíty budovy Ministerstva kouzel ho automaticky zbavily jeho maskování a odhalili všem jizvy na jeho ruce a čele.

Severus nezpomalil krok, ale Hermiona a Harry vedle něj na okamžik zaváhali.

„Měla jsem na to pomyslet,“ zamumlala čarodějka. „Ministerstvo kouzel je poslední dobou čím dál víc paranoidní. Dnes už se do budovy nikdo s maskováním nedostane… údajně z bezpečnostních důvodů.“

„Na tom nesejde,“ odvětil Severus mimovolně. Harry stojící po jeho boku ho sledoval s výrazem otevřené hrůzy, jako by plně předpokládal, že se zhroutí na zem pod tíhou těch příšerných vzpomínek. Severus odolal nutkání se na něj utrhnout a raději se jednoduše dotkl jeho ramene a tiše zašeptal: „Harry, teď ne. Soustřeď se, prosím.“

Oslovený muž přikývl na souhlas a o pár minut později již společně vcházeli do soudní síně. Celé slyšení bylo očividně míněné jako neveřejná záležitost, nepřístupná publiku z kouzelnického světa. Severus pohledem prozkoumal místnost a poznal několik pracovníků z Odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů spolu s Amosem Diggorym, novým vedoucím.

Ve středu místnost na židli pro obžalované seděl Neville Longbottom a z obou stran byl hlídaný členy ochranky. Neville pozvedl hlavu a drobně se na Severuse pousmál, ale pak jeho tvář získala znovu prázdný výraz. Na to se Severus a Harry společně s Ronem a Hermionou posadili.

„Začneme,“ oznámil Diggory. „Pane Longbottom, jen abychom si to vyjasnili, toto není soudní líčení. Toto je slyšení, abychom odhalili, zda existují či neexistují dostatečné důkazy, abychom vás obžalovali z napadení, únosu a rovněž vraždy magického tvora. Rozumíte tomu?“

„Připadávám vám snad pitomý?“ podotkl Neville hořce.

Diggory nesouhlasně zavrtěl hlavou. „Pane Longbottome, s takovým přístupem si vůbec nepomůžete.“

Neville pokrčil rameny, jako by ho to vůbec nezajímalo. Diggory se zahleděl na pergamen ve své ruce a zamračil se. Přesto pokračoval dál.

„A nyní, než začneme procházet události minulé noci, se vás musím na něco zeptat. Právě jsem obdržel výsledky vašeho fyzického a mentálního vyšetření.“ Významně se odmlčel a bez mrkání na Nevilla zazíral.

Neville mu pohled pochmurně vracel.

„Pane Longbottome, dle vašich krevních testů jste imunní vůči Veritaséru. Můžete nám to vysvětlit?“

„Měl bych za to, že je to vysvětlující samo o sobě,“ procedil Neville suše. „Před pěti a půl lety jsem si pořídil a požil protilátku.“

„A proč byste něco takového činil?“ zeptal se Diggory, ale tentokrát bez obviňování v hlase.

„Protože se v tom čase se mnou spojila Ginny Weasleyová a požádala mě o pomoc. Byla ve vztahu s Harry Potterem, který, jak už nyní víme, setrvával v té době pod vlivem fragmentu duše Toma Raddlea. Ginny byla vyděšená. Chtěla, abych jí pomohl se dostat pryč. A tak jsem se rozhodl, že se stanu tak nezlomným, jak je to jen možné, v případě, že bych byl pak třeba zadržen a vyslýchán ohledně místa jejího pobytu.“

„Chápu,“ odpověděl Diggory a jeho výraz lehce změkl. „A v té době jste rovněž začal pobírat lekce Nitrobrany?“

„Správně,“ potvrdil Neville.

„Kdo byl vaším učitelem?“

„Stefan Hristof, mistr Nitrobrany z Kruvalu,“ odpověděl Neville s poněkud samolibým úsměvem.

„Dobrá,“ odvětil Diggory přemítavě. „Výsledky vašich skenů značí, že jsou vaše dovednosti v tomto směru dosti působivé.“

„To by zatraceně měly,“ zamručel Neville. „Utratil jsem za ty lekce polovinu jmění z babiččiny pozůstalosti.“

„Hmmm,“ zamumlal Diggory. „Vaše oddanost přítelkyni je dosti obdivuhodná, pane Longbottome. Přesto to vzbuzuje v mé mysli znepokojující otázky – bez možnosti ověřit si vaše odpovědi za použití Veritaséra či Nitrozpytu, jak si můžeme být jisti, že nám říkáte pravdu?“

Neville se na Diggoryho zahleděl bez mrknutí oka. „Mám za to, že mi prostě asi budete muset věřit.“

Zástupem v místnosti to zašumělo, ale Neville nijak nereagoval. Severus sebou lehce cukl neschopen setřást ten nepohodlný pocit, jako by znovu prožíval svůj vlastní proces za vraždu Albuse Brumbála. Zavrtěl hlavou nad takovou krutou ironií – Neville Longbottom byl souzen stejnými lidmi, kteří před čtyřmi a půl lety odsoudili k dvouměsíčnímu peklu v Godrikově Dole jeho.

„Nuže dobrá, pojďme dál,“ prohlásil Diggory tiše. „Pane Longbottome, můžete svými slovy popsat události minulé noci?“

Neville přikývl. „Byl jsem přes noc na návštěvě u Hermiony a Rona. Ron a já jsme se vprostřed noci pohádali a já odešel. Šel jsem se projít, snažil jsem se vyčistit si hlavu. Poté jsem se rozhodl, že se přemístím k Ginny a zůstanu zbytek noci tam. Jakmile jsem ale vstoupil do domu, věděl jsem, že je něco v nepořádku. Ginny jsem nalezl v bezvědomí na podlaze a Krátura – domácí skřítek – byl mrtvý. Začal jsem urychleně hledat děti, ale Alova ložnice byla prázdná. Otevřel jsem spojení v krbu a letaxem povolal zásahové oddělení bystrozorů. Dal jsem jim pozici domu a byl jsem požádán, abych udržoval letaxové spojení, abych se ničeho nedotýkal a nesesílal žádná kouzla ani kletby, dokud bystrozoři nepřijdou. Všechny požadavky jsem splnil. Když pak bystrozoři dorazili, vzali mě do vazby. To je všechno.“

Diggory se na něj díval nepřesvědčeně. „Jaká byla povaha vaší rozepře s Ronem Weasleym?“

„To je soukromé,“ odvětil Neville vzdorovitě.

„Jak to?“

„Prostě je.“

„Dobrá,“ řekl Diggory, „kdy jste minulou noc opustil přítelův dům?“

„To nevím přesně,“ odpověděl Neville. „Asi někdy ve dvě v noci.“

„A co jste poté dělal?“

„Šel jsem se projít,“ zopakoval Neville tiše. „Chtěl jsem si pročistit hlavu.“

„Byl jste rozladěný?“

„Trochu,“ potvrdil Neville neutrálně.

„Jak dlouho jste se procházel, pane Longbottome?“

„Asi hodinu.“

„A poté, ve tři v noci, jste zamířil k Ginny Weasleyové domů?“ vyzval ho Diggory poněkud skepticky.

„Ano.“

„Očekávala vás?“

„Ne.“

„Takže jste se prostě ve tři v noci chtěl u ní jen tak zastavit?“ zeptal se Diggory a jeho nedůvěra každým okamžikem stoupala.

Neville se ani nepohnul. „Ano, přesně to jsem chtěl udělat,“ potvrdil.

Diggory na něj pochmurně zíral.

„Byl jste jmenován strážcem tajemství Ginny Weasleyové?“

„Ano, byl.“

„Vyzradil jste minulou noc někomu pozici jejího domu?“

„Pouze bystrozorům, když jsem krbem volal o pomoc.“

„Vyzradil jste pozici jejího domu za posledních pět let někomu jinému?“

„Ne,“ odpověděl Neville tiše.

„Proč byl dům Ginny Weasleyové stále pod Fideliovým zaklínadlem? Věřila snad, že je pro ni Harry Potter stále hrozbou?“

„Chtěla mít dům tak zabezpečený, jak jen to bylo možné. To je všechno. Můžeme ji snad za to obviňovat?“

Diggory zavrtěl hlavou. „Pane Longbottome, hodlám teď být k vám zcela upřímný. Nedostatek spolupráce z vaší strany ničemu nepomáhá. Jak dlouho jste vy a slečna Weasleyová předpokládali, že je Albus Sirius Potter infikovaný pozůstatkem nebo takříkajíc prachem fragmentu duše Toma Raddlea?“

Severus ucítil, jak Harry sevřel ruku v té jeho, a uslyšel, jak Hermiona vedle nich přidušeně zalapala po dechu. Takže Ministerstvo to už vědělo, pomyslel si znepokojeně a nemohl si pomoci, aby nezauvažoval nad důsledky takového objevu. Znamenalo to snad, že jim teď docházel čas ve více směrech než jen v jednom, neboť museli najít Albuse Siriuse ještě předtím, než se to podaří Ministerstvu?

„No, já si ale nejsem jistý, jestli je Al infikovaný prachem fragmentu z jeho duše,“ oponoval Neville. „Je to hodný chlapec, i když trochu plachý. Není k ničemu krutý nebo něco podobného.“

„A jak dlouho jste si vědom, že mluví hadím jazykem?“ otázal se Diggory.

Neville pokrčil rameny. „Brumbál taky mluvil hadím jazykem,“ odpověděl nenuceně. „To nic neznamená.“

„Že neznamená?“ vyzval ho Diggory ostře. „Tak proč jste minulé noci souhlasil s Ronaldem Weasleym, že pokud se něco stane kvůli tomu, že jste o celé záležitosti mlčel, bude na vašich rukách krev Huga Weasleyho i Severuse Snapea?“

Na to Neville neodpověděl. Jen otočil hlavu a chmurně se zadíval na Rona. Ten mu pohled vracel bez mrknutí oka.

„Pane Longbottome!“ vyzval ho Diggory. „Jak hluboce vás zasáhly události v Godrikově Dole, během kterých jste spolu s Hermionou Grangerovou a Ronaldem Weasleym zachraňovali život Severuse Snapea a navraceli řád do kouzelnického světa?“

„Huh?“ Neville na něj pohlédl zcela nechápavě. „Cože?“

„Slyšel jste mou otázku, pane Longbottome.“

„Slyšel jsem dobře, jen netuším, na co se ptáte.“

„Míváte noční můry? Halucinace? Byl ovlivněn váš pracovní výkon? Máte problémy se zvládáním vzteku?“

„Ne,“ odpověděl Neville nekompromisně.

„Ne,“ zopakoval Diggory. „Jak tedy vysvětlíte, že jste před třemi lety zaútočil na Leea Jordana?“

Neville na něj neschopen slova zíral a nic na to neřekl.

„Lee Jordan byl jedním z lidí, kteří byli před čtyřmi a půl lety pod vlivem prachu. Napadl jste ho, když jste si na to vzpomněl, že ano?“

„Ano,“ potvrdil Neville neochotně.

„Chápu,“ zapřemítal Diggory. „Bylo by tedy správné říct, že prach zaníceně nenávidíte?“

Neville se kousl do rtu a vzdorovitě na toho muže hleděl.

„Nenávidíte dost na to,“ pokračoval Diggory, „abyste zabil pětileté dítě, které je pod jeho vlivem dříve, než by dostalo šanci stát se násilníkem a nebezpečím pro všechny?“

„Tak to není!“ vykřikl Neville. „Nikoho jsem nezabil! Když jsem se k Ginny dostal, žádné dítě jsem tam neviděl!“

„Ne?“ podivil se Diggory. „Tak koho jste potom najal, aby to udělal?“

„Nikoho! Nikdy bych něco takového udělat nemohl!“

„Že ne?“ Diggory na něj zíral, jako by ho hodnotil. „Řekl jste nebo neřekl v jednu chvíli, a teď cituji,“ zadíval se na pergamen před sebou, „pokud bych to všechno mohl udělat znovu a věděl bych, co vím teď, zabil bych Harryho Pottera v den, kdy jsem uviděl tu jizvu od krvavého brku na Snapeově ruce?“

Neville vykulil oči a znovu se zadíval na Rona a Hermionu. Hermiona zbídačeně vrtěla hlavou a Ronova tvář byla jako netečná maska.

„Pane Longbottome!“ Diggory lehce pozvedl hlas. „Jsou toto vaše slova nebo ne?“

„To je jiné!“ křikl Neville. „Harry byl násilník a neovládal se! Al nic špatného neudělal! Je to jen dítě!“

„Tedy dobrá,“ pronesl Diggory. „Pak mi řekněte – poznáváte následující prohlášení? Před třemi lety se Harry v jednom svém méně psycho momentu zmínil, že by bylo bývalo lepší, kdyby se ho matka nikdy nesnažila ochránit a nechala ho umřít. Tehdy jsem se s ním přel, ale teď, po všem tom, co se potom stalo, mám chuť s ním souhlasit.“

Neville sevřel ruce do pěstí, ale neodpověděl.

„Mně to přijde,“ zauvažoval Diggory, „že věříte, že je pro někoho lepší, aby zemřel už jako dítě, než aby vyrostl s fragmentem duše Toma Raddlea v sobě a riskoval, že stane nebezpečím pro ostatní.“

Něco v Nevillových očích pohaslo, když věnoval poslední pohled Ronovi a Hermioně. Poté, aniž by cokoliv dodal, zanořil tvář do dlaní.

„Neville!“ zvolala Hermiona. „Řekni jim, že jsi to neudělal!“

„Slečno Grangerová!“ sykl na ni Diggory. „Nepřerušujte slyšení. Nacházíte se zde jen ze zdvořilosti k…“

„Neville!“ nedala se Hermiona znovu. „Tak řekni něco!“

„Slečno Grangerová!“ varoval ji Diggory, „Ještě jedno slovo a nechám vás odvést!“

Hermiona mu ale nevěnovala pozornost. „Prosím, Neville!“

Neville pozvedl hlavu a pochmurně se na ni zadíval. „Nech to být, Hermiono. Ty i Ron si očividně myslíte, že jsem vinen, když jste se tak laskavě podělili s Ministerstvem o náš soukromý rozhovor. Tak už to nech být, ano?“

„Ale já ti věřím!“ trvala na svém. „Neville, nikdy bych si…“

„To stačí!“ Diggory pozvedl hlas o několik decibelů. „Slečno Grangerová, odejdete sama nebo vás mám nechat odvést?“

Hermiona zprudka vyskočila na nohy a věnovala soudní síni pohrdavý pohled. Jejím směrem se pohnuli dva bystrozoři s vytaženými hůlkami, ale než se jí stihli byť jen dotknout, otočila se, vypochodovala z místnosti a zabouchla za sebou dveře.

„Výslech je nyní u konce,“ oznámil Diggory. „Pane Longbottome, shledávám dostatek důkazů, abyste byl obviněn v plném rozsahu. Navíc přidávám k současným obviněním i bránění spravedlnosti. Rád bych rovněž uvedl, že abychom se vyhnuli nejvyššímu možnému zákonnému postihu, bylo by ve vašem nejlepším zájmu zcela s námi spolupracovat a plně se doznat. Pokud jsou děti stále naživu, vybízím vás, abyste ihned promluvil a dovolil nám je zachránit a navrátit jejich rodinám. Pokud tak učiníte, pak vám slibuji, že bude při rozsudku bráno na zřetel vaše příkladné hrdinství během války.“

Neville se na to zahořkle usmál.

„Nuže dobrá,“ prohlásil Diggory znaveným tónem. „Slyšení je nyní u konce.“

Severus se pokusil vytvořit s Nevillem oční kontakt, ale mladý muž se nepodíval na nikoho a prostě se nechal odvést.

Když se Ron, Harry a Severus dostali z budovy Ministerstva, Hermiona nervózně přecházela přede dveřmi a čekala tam na ně.

„Byl shledán vinným ze všech obvinění,“ sdělil jí Harry bez úvodu.

„Opravdu?“ vyprskla pochmurně. „No to je prostě skvělé. Jeden z nás je mimo a my nejsme o nic blíž nalezení dětí, než jsme byli ráno. Harry, prosím tě, řekni mi, že jsi taky nenaletěl na celé tohle šílenství, že je Neville vinný?“

„Upřímně teď právě netuším, co si myslet,“ přiznal se Harry.

„Ty netušíš!“ vyjel na něj Ron. „A co je tu k tušení? On byl jediný, kdo to mohl udělat! Co je to s tebou, že se furt snažíš starat o každého proradného strážce tajemství? Kdybys prostě jen zatraceně nechal Lupina a Blacka, aby zabili Červíčka v Chroptící chýši…“

Hermiona nebezpečně přivřela oči, zatímco studovala Ronovu tvář. „Vidím, že ty už v tom máš jasno, Rone, že ano? To proto ses tak laskavě svěřil svým kámošům s detaily našeho soukromého rozhovoru. Byla to snad nějaká odměna Percymu, že nás na tenhle směšný cirkus, co si říkal slyšení, dostal?“

Ron vztekle zavrčel a pravou ruku stáhl do pěsti.

„Percy nepotřeboval odměňovat, aby nám pomohl,“ odsekl tiše, ale se vztekem v hlase. „Percy nám pomohl a dostal nás tam prostě proto, že jsme rodina.“

„Ach, no samozřejmě,“ odpověděla Hermiona ledově. „Tak mi potom vysvětli, jak mohlo Ministerstvo vědět přesně, co jsme si řekli u kuchyňského stolu, když si nám Neville vyléval srdíčko, protože udělal něco, na co by nikdo z nás neměl kuráž ani inteligenci!“

Ron nezaujatě pokrčil rameny. „Jak se to dozvěděli? Netuším. Pokud to Neville dokázal vyžvanit nám, pak to asi zvládl prohlašovat i kdekoliv jinde.“

„Slovo od slova, Rone?“ dožadovala se Hermiona. „Ale no tak! Jak moc pitomá si myslíš, že jsem?“

„A proč napadáš mě?“ vyjel na ni Ron. „Je to tvoje chyba, že je Hugo nezvěstný! Já ti říkal, že není bezpečné, aby tam zůstával, ale ty ne, ty´s musela trvat na to, že mu přece neublíží, když bude u Ginny přes noc! Ty a ta tvoje…!“

„Přestaň!“ křikla Hermiona. „Al by byl pravděpodobně nezvěstný i tak, i kdyby tam Hugo nebyl, ale na tom ti, jak předpokládám, asi nesejde, co?“

„No, samozřejmě, že na tom sejde,“ odtušil Ron hořce. „Na ostatních ti vždycky záleželo víc než na vlastní rodině.“

V odpověď na něj zírala zcela nevěřícně.

„Rone,“ pronesla nakonec tiše. „Omlouvám se. Pojďme domů… oba se trochu uklidníme a pak se pokusíme vymyslet…“

„Domů?“ zíral na ni, jako kdyby spadla z višně. „Ne, Hermiono. Čeho je dost, toho je příliš. A tak to mám právě teď s tebou.“

„Co to říkáš?“ hleděla na něj a nedokázala ani zamrkat.

„Říkám ti, že je po všem. Nepůjdu s tebou. Nemám ani energii ani chuť se s tebou objímat ani tě poslouchat. Teď ani jindy. Všechno, na čem mi záleží, je můj syn. A až ho najdu, mám v úmyslu zažádat si o plné opatrovnictví, protože ty očividně nejsi schopná myslet na to, co je pro něj nejlepší, aniž bys nejprve myslela na všechny ostatní. Je ti to dost jasné?“

Načež se s hlasitým prásknutím přemístil a nechal Harryho, Severuse a Hermionu stát na ulici v opařeném tichu.

Reklamy

2 thoughts on “Ashes of Armageddon – Zkázonosný prach 59

  1. weras

    Velký dík za pokračování povídky!Přeji ti,abys vše stíhala,jak si přeješ! Taky musím napsat,že se mi tvé nové stránky moc líbí. Opět jsou přehledné a dobře se v nich orientuje. Takže se moc těším na pokračování!!!!

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s