Of a Linear Circle – úryvek, Part VI. – kapitola 3: Founding

Of A Linear Circle by flamethrower Part VI. – kapitola 3: Founding – Založení školy (část)

Překlad: Patoložka

Fandom Harry Potter

https://archiveofourown.org/works/13968978/chapters/32359893

PP: Před časem jsem vám ukázala malý střípek z povídky Of A Linear Circle (ten kousek, jak si Salazar namlouval Minervu – tady) a teď bych v tom ráda pokračovala. Co potřebujete vědět k tomu, abyste z toho něco měli? Ve světě Of A Linear Circle je hlavní postavou Nizar Zmijozel, adoptivní bratr toho nechvalně proslulého Salazara… až na to, že Salazar je tu šarmantní a chytrý chlápek, kterého není možné nemilovat. Nizar Zmijozel je ve skutečnosti (nebo možná spíše původně)… no… prostě jiná, námi velmi dobře známá postava, a je ve vztahu s další velmi dobře známou postavou – Severusem Snapem, se kterým se zná od té doby, co Severus nastoupil do školy, protože byl v té době v obrazu (Nizar, ne Severus). Ano, já vím, zní to divně, ale fakt (jako FAKT) to ve skutečnosti dává smysl. A o co jde v tomto příspěvku? Dozvíte se tu, jak byly Bradavice doopravdy založené… a Salazar nám tu vyvrátí pár omylů, které se za těch pár století stihly objevit v kouzelnickém světě.

ooOoo

 

Když Minerva večer přichází do sálu ve sklepení, není si moc jistá, co má očekávat. Vždy jí přišlo, že se jedná o stísněný prostor, takový, který se hodí spíše pro vyprávění strašidelných historek, a tak si říká, co má asi Salazar za lubem. Podobné příběhy většinou dokážou strhnout pozornost mladých lidí.

Jenže namísto toho vejde do místnosti plně osvětlené zapálenými pochodněmi vsazenými ve stěnách kolem dokola a svícemi, které se mihotají v železných lustrech visících ze stropu. Místo prázdné místnosti, kterou čekala, však posezení, které bylo skoro jistě tvořené základními kameny Bradavic, proměnilo sál v úplný amfiteátr. Všechna místa byla doslova přecpána studenty, tedy až na oddělení vyhrazené pro zaměstnance s místy pro opozdilce, jako byla ona.

Vybere si místo vedle Nizara, který je usazený po boku Severuse, který zase sedí na samém kraji, aby vedle sebe nemusel snášet nikoho dalšího. „Jsi v pořádku?“ zeptá se muže, kterého má za souseda, a Nizar obrátí oči v sloup. „To už to zatraceně vědí úplně všichni? Ano, jsem v pořádku. Byla to magická nehoda, nejsem mrtvý, neumírám ani nejsem nesvéprávný. Pokud Salazar něco zpacká, jsem zcela schopný vyplnit všechny mezery.“

Minerva se usměje. „Za předpokladu že nemáš zpřeházené priority, můj milý.“

Filius sedí přímo pod nimi na jednom z míst pod Minervou a Nizarem. Je tu téměř celý učitelský sbor, ačkoliv Minerva přimhouří oči, když si všimne, že Barnaby a Eustas chybí. K jejímu překvapení sestoupila z věže i Sybila, což je opravdu zřídkavá událost. Argus postává v rohu, v náruči chová paní Norrisovou a předstírá, že je neviditelný.

Salazar postává na podiu a Minerva skoro očekávala, že se obleče po mudlovsku, jen aby je všechny podráždil, ale místo toho má na sobě černé boty a kalhoty doplněné temně zelenou košilí, která vypadá, jako by byla jednou z jeho původních lněných. Přes ni si oblékl svou dlouhou černou hedvábnou vestu vyšívanou ve zlatě a bronzu, což všechno dohromady rozhodně navozuje náležitou atmosféru.

Právě teď muž zaměřuje svůj pohled na řady před sebou a pohybuje rty, zatímco si sám pro sebe počítá. „Ach, takže v létě se rozhodně najde pár jedinců, kteří budou z výsledků svých OVCÍ a NKÚ zklamaní.“ Pak pohlédne ke dveřím, kterými se sem soukají poslední dva studenti, starší z Mrzimoru, a snaží se vklínit se mezi ostatní.

„Tento týden jsem se poměrně dlouho rozmýšlel, jak bych vám měl následující příběh podat.“ Jeho slova si okamžitě získávají pozornost všech. „Pokud bych mluvil příliš dlouho, nikdo z nás by zítra nevstal před polednem, přesto si však každý příběh zaslouží svůj začátek.

„Tak tedy, tady je ten náš:

„Poslední žijící válečný mág Myrddin Wyllt po pět staletí sledoval, jak válka znovu a znovu stmeluje a rozděluje jeho milovaný ostrov. A tu rozhodl se v polovině devátého století, že pokud po sobě nezanechá útočiště zasvěcené magii, pak by přišla jeho celoživotní práce vniveč. Až nakonec nalezl v severních vršichách soustředění magie, jedno z nejsilnějších na ostrově, a tam umístil základní kámen. Myrddin propojil základní kámen se soustředěním magie v zemi a pak nad ním vyzvedl kamennou stavbu, první z budov školy řečené Hogewáþ. A tak je i není překvapením, že těmi nejstaršími částmi školy jsou vstupní hala, velká síň a věž, v níž se nyní nachází hlavní schodiště.“

Minerva fascinovaně poslouchá, když Salazar představuje nejstaršího zakladatele, vévodkyni Hrodwunn – Rowenu – z bavorského magického vévodství řečenou z Havraního spáru. Nadanou mladou ženu, která dokázala obsáhnout každý jazyk, který kdy slyšela, která získala samoukou své první kouzelnické mistrovství ve věštění z čísel ve věku čtrnácti let, načež pokračovala ve studiu všech druhů magie, které ji zaujaly. Z jejího jediného manželství pak vzešel jeden nekouzelnický syn a dvě magicky nadané dcery.

Rowena byla první ze čtyř zakladatelů, kteří se s Myrddinem setkali tváří v tvář, třebaže Helga dorazila brzy po ní, když prchala před svým bratrem, jenž se pokoušel sprovodit ze světa všechny případné hrozby pro jeho nástupnictví na severském trůnu. A tak se stalo, že ve věku šestnácti let Helga Hlodvirsdóttir (později známá jako Hugðilepuf) byla plně uznávaná a studovaná kouzelnice ze severu, mimořádná Vǫlva válečnice, která se rozhodla býti léčitelkou. Salazar jim bez vychloubání či falše vypráví, že Helga byla jednou z nejkrásnějších žen, které kdy chodily po zemi. K Minervinu pobavení dodává i to, jak Helga často užívala svou krásu jako lákadlo pro ty příliš pošetilé, kteří nacházeli v pěkné tvářičce rovnítko pro slabost.

Salazar sám se nejprve ujistil, že jeho sestra Estefania získá kontrolu nad jejich zemí a držbami a bude moci jednat jako markýza namísto Salazara, než přivedl svou velmi mladou rodinu do Británie – svou ženu Orellanu a dcerku Fortunatu. V Inverness se poté poprvé setkal s Godrikem a všichni byli představeni králi králů ze severu. A poté společně s Godrikovou ženou Sedemai odcestovali do vršin.

Jejich první pohled na Bradavice – tehdy spíš jen na hradní věž než na celý hrad – jim ukázal Helgu, kterážto je bránila před armádou seslanou její vlastní rodinou. Salazar tehdy briskně prokázal, že třebas mu bylo sotva patnáct a neměl ani tušení, že je zeměmluvec, dokázal povolat magii proti převaze, skolit tu bandu pošetilců k zemi a poté se k bránícím rychle připojit.

„Takže jste prostě zapůsobil typicky zmijozelským,“ vypíchla slečna Parangyová.

Salazar se usměje. „Rád bych řekl, že jsem si nenechal ujít příležitost pro takovou slovní hříčku, ale bohužel. Godrik se ujistil, že žádný takový dojem nezanechám.“

Myrddin jmenoval Godrika, Rowenu, Salazara a Helgu zakladateli školy – těmi, kteří byli propojeni se základním kamenem a byli opatrovníky bradavické magie. Stali se body kompasu, který udává směr.

„Uh… jaké je to být v patnácti propojen se soustředěním magie?“ zeptal se pan Sloper.

Výraz na Salazarově tváři vypadá skoro komicky. „Já jsem zeměmluvec, pane Slopere, ten, který je na magii země přímo napojený. Létal jsem tak vysoko jako nějaký zatracený drak téměř po celých deset dní. Myrddina to moc nepotěšilo, ale jelikož to byl on, kdo takové vedlejší účinky nepředvídal, pak byla chyba zcela na jeho straně. Helga mu nikdy nedovolila na to zapomenout.“

Od podzimu roku 984 až do konce zimy roku 990 pak všichni čtyři zakladatelé, Orellana, Sedemai a najaté osazenstvo budovali hrad za použití magie proudící skrz základní kámen. Myrddinovo poštěkávání a brblání, Salazarovo nahlížení do budoucna, Godrikovy instinkty, Helžina touha chránit, Rowenina touha vzdělávat – všechno posloužilo svému účelu. S prvními dny března roku 990 byly Bradavice bezmála ze tří čtvrtin takové, jaké jsou známy dnes. Roku 991 ještě přidali stavby, které Bradavice doplnily do sedmi osmin a poté, po době zakladatelů, již byly další úpravy na jejich následovnících.

„Na to si nevzpomínám,“ zamumlal si Nizar pod fousy, když se další student zeptal Salazara, proč ho jeho sestra a bratr do Bradavic nedoprovázeli. „Nevzpomínám si, že to bylo ve stejný den jako moje narozeniny.“

„Estefaniu daleko více zajímala politika a byla v ní velmi, velmi dobrá,“ odpověděl Salazar tomu studentovi. „Nizar byl, jako většina z nás, vzděláván doma, dokud nebyla škola oficiálně otevřená. Ne, že by to zastavilo kohokoliv, kdo slyšel zvěsti o tom, co máme v plánu na severu. Studenti byli odkládáni na náš práh už předchozího roku rodiči, kteří si přáli, aby jejich kouzelnické děti vyrostly v bezpečí a byly vzdělané.“

A pak došlo k formálnímu otevření školy pro magicky nadané na britských ostrovech. Godrikova žena Sedemai nastiňovala první myšlenky teorie magie, vyučovala přeměňování a testovala um žáků v levitování a létání. Někteří studenti jsou dost bláhoví, aby zkoušeli tvrdit, že nikdo s kouzly létat nedokáže, a Salazar jen obrátí oči v sloup a ignoruje je, což je přesně ten druh odpovědi, díky které jsou z tázajících jen hlupáci a ostatní si uvědomí, že to vůbec nebyl žádný vtip. Helga učila kouzla, runovou magii a léčení a rovněž i přemisťování. Godrik byl učitel obrany a dějin a byl to takový vypravěč, že jemu i jeho obecenstvu muselo být často připomínáno, že měli toho dne i jiné věci na práci. Rowena zajišťovala výuku jazyků, zeměpisu, matematiky, věštění z čísel, čtení, psaní, magie mluveného a psaného slova, magie mysli, vytříbeného vystupování, etiky a diplomacie.

„Kdy vůbec Rowena z Havraspáru spala?“ dotázala se slečna Stiversová zděšeně.

Salazar se rozesmál. „V té době bylo všechno trochu jinak. My jsme nemuseli každičký den nahánět studenty po pozemcích na celý den hodin. Jakmile obsáhli to, co od nich bylo vyžadováno, přesunuli se k další lekci. Po poměrně dlouhou dobu jsem tak byl jediný kvalifikovaný učitel pro výuku věštění, lektvarů a bylinkářství, astronomie, základní teorie magie, magie počasí, a pokud byl někdo nadaný, pak tak i zeměmluvy. Než zemřela…“

Salazar vždy zaváhal, než pronesl její jméno, a tak Minerva nyní přesně ví, o kom bude řeč. „Orellana byla dřevomluvec. Ukazovala mladým, jak zkonstruovat své vlastní koště, a ty, kteří si přáli studovat, zasvěcovala do alchymie. Nebyla zručná v lektvarech, ale vědění alchymie? To byl zcela jiný příběh. A tak to bylo jen nás šesti až do září v roce 991, kdy Orellana zemřela.“

„Jak?“ zeptá se slečna Vaneová, jedna z mnoha studentů, kteří se tou zprávou zdají rozrušení.

„Při porodu,“ odpoví Nizar za Salazara, který vypadá, že se mu ulevilo, že to nemusí říkat nahlas. „Trpěla krevní nedostatečností – teď byste to nazvali anémií – kterou jsme se pokusili ve druhé půli jejího těhotenství se Zurim vyléčit. Domnívali jsme se, že jsme ji stabilizovali, ale… mýlili jsme se.“

Po Orellaně nebyl nikdo, kdo by mohl vyučovat alchymii, ale Nizar byl Orellanin žák v dřevomluvectví, což jim umožňovalo pokračovat v hodinách týkajících se košťat, dokud pro oba předměty nezískali nového učitele. Povedlo se jim to právě v čas, aby Nizar mohl převzít post obrany po Godrikovi v létě roku 992, neboť Godrik si přál nezabývat se bojem, dokud nenastane čas přijmout učně.

„Zatraceně, bylo vám sotva sedmnáct!“ vyjekl pan Carmichael s překvapeným pohledem upřeným na Nizara. A stejně tak i další, kteří by dali přednost tomu nebrat na svá bedra žádnou odpovědnost, dokud nebudou mít na výběr.

Nizar vypadá podrážděně. „A?“

„Fanatik,“ ucedí slečna Bhatiaová pobaveně. „Ale to už víme, pane.“

Během léta 992 nepřebýval v hradu nikdo kromě studentů, učitelů a jejich zaměstnanců… což je přivedlo k příběhu, na který byla od začátku zvědavá většina Minerviných nebelvírů. Většina zaměstnanců byla, jak jim Salazar řekl, bez magie, i když dva z nekouzelníků pocházeli z kouzelnického rodu.

Minerva poslouchá se srdcem až v krku, když jim Salazar popisuje, jak zjistil, že není radno podceňovat instinkty jeho bratra, ať už byl důvod jakýkoliv. Jednomu z těch dvou nekouzelníků z kouzelnického rodu Nizar nikdy nedůvěřoval. Ten muž vyčkal, dokud všichni kouzelníci neřešili něco mimo hrad a pak prchl i se dvěma mladými studentkami. Nizar byl už v té době Myrddinem jmenován ochráncem školy a třebaže měl hrad sdělit jim všem, že je něco špatně, pak toho dne zjistili, že jeho smysly byly vyladěné více – a přesto to nebylo dost. První z děvčat bylo už mrtvé a to druhé vážně zraněné, než byl ten muž zastaven. Nikdo není tak bláhový, aby se ptal, jak ho Nizar zastavil, při pohledu na výraz na jeho tváři.

Pokud Orellanina smrt zlomila tomu drahému muži srdce, pak jednání nekouzelnického služebníky otřáslo Salazarovou vírou v ty, kdož s nimi byli po celá léta.

„A proto byli všichni nekouzelníci vypovězeni z hradu,“ prohlásí pan Zabini. „Tehdy přestali mudlové Bradavice vidět.“

„Ne jen z tohoto důvodu, pane Zabini, ačkoliv bez dalšího vysvětlení by se to tak zdálo,“ odpoví Salazar tiše. „V našich očích čin toho muže posloužil jako varování věcí příštích. Někteří naši studenti už v té době přebývali na hradě po celý rok, jelikož pro ně nebylo bezpečné vrátit se k rodině. Církev na ostrově byla v té době daleko tolerantnější, ale mělo být hůř a my to věděli.

„Jsem naživu od dvacátého osmého prosince roku 969 až do tohoto dne,“ pronese Salazar posléze, „a bez ohledu na svůj věk stále nemohu říci, jestli jsme udělali správnou nebo špatnou věc, když jsme se rozhodli schovat. Upřímně nedokážu říct, jestli věřím, že by pak všechno vedlo k lepšímu nebo horšímu.“

Salazar pak moudře změní téma a podrobně vypráví o struktuře Bradavic a zejména o těch, kterým bylo dovoleno studovat v jejich zdech. „Vítána byla každá magická bytost,“ říká Salazar, „magie byla naší jedinou podmínkou pro studenty pro vstup do školy.“ Jeho prohlášení vyvolá náhlý nárůst mumlavého pobouření od studentů, když zjistí, že byly v Bradavicích vzdělávání ti se smíšenou krví a stejně tak motáci a Nizar se zamračí a Minerva si přeje přitisknout ruce na uši, když se ten rachot odráží ode stěn.

„Říkáte, že motáci nevládnou magií?“ Salazar nevypadá, že by ho jejich první argument nějak ohromil. „Moje matka byla potomkem jedné z nejmocnějších kouzelnických rodin v celé Kastilii. Magie v její linii přeskočila předchozí tři generace, ale přesto nadále proudila v jejích žilách, jinak by ji nebyla schopná předat mé sestře… nebo mně.“

Salazar pozvedne ruku a dovolí smaragdovému plameni a stříbrným jiskrám, aby se protančili na jeho dlani. „Ten zelený odlesk mé magie pochází z rodiny mého otce. Ta stříbrná je od mé matky. Nikdy by mi ji nebyla schopná předat, kdyby ji neměla.“ Propustí oheň a ukáže na Arguse skrývajícího se v koutě. Ten vyvalí oči, když se na něj otočí polovina zúčastněných. „Pokud by motáci byly vskutku bez magie, pak by tento muž nebyl schopen hrad vidět či pracovat v jeho zdech – a přesto, přesto tu Argus Filch stojí. Váš první a naprosto hloupý argument ohledně motáků jsem lehce překonal. Ach a přestaňte urážet mou matku,“ dodá Salazar. „Stále si beru takové poznámky osobně.“

„Ale zakladatelé motáky a týpky se smíšenou krví vykopli!“ zvolá pan McLaggen.

„Nic takového jsme neudělali,“ oponuje Salazar. „Nic podobného se ve skutečnosti nestalo dříve než ve třináctém století. V tom samém století, ve kterém začalo i zotročování domácích skřítků, skřítků, kteří byli v Bradavicích svobodnými bytostmi, a začalo to tak, že byla záměrně ukryta jejich smlouva a bylo jim odepřeno vzdělání. Zbytek těch směšných pravidel, která z naprosto hloupých důvodů zakazovala studentům navštěvovat školu, se objevil začátkem čtrnáctého století.“

Salazar pohlédne na Nizara, který, jak se zdá, o něčem přemýšlí, než nakonec kývne hlavou na souhlas. Ať už se ho Salazar ptá na cokoliv, Nizar z toho není nadšený. „Co kdybych vám sdělil, že to škatulkování, které všichni znáte, to dělení na čistokrevné, se smíšenou krví a ten hanlivý výraz mudlorození, je výsledkem ohaveného konání jednoho muže v první polovině dvanáctého století? A že před tím žádné takové dělení neexistovalo?“

„Žádné uznání čistokrevných?“ otáže se pan Malfoy. Minerva se na něj otočí, ale nevidí známky útočnosti, jen zvědavost. Tento rok vskutku povyrostl a ji to nemůže těšit víc.

„Uznávány a ctěny byly starobylé a nepřerušené magické linie, pokud si respekt zasluhovaly i nadále,“ sdělí jim Salazar. „Ale mimoto? Ne. Byli jste buďto kouzelníci nebo ne. Nepotřebovali jste svůj rod, abyste byli proslulí… nebo nechvalně proslulí.“

„Vy jste toho důkazem?“ zareaguje Albus.

Minerva se zamračí. Kdyby ho neznala lépe, podezřívala by Albuse, že zní výbojně. Zvláštní.

Nizar se na svém místě postaví. „Muž, o kterém mluvíme – jehož jméno nebudu vyslovovat, jelikož si nepřeji poskvrnit jeho potomky – přišel v roce 1234 do zmijozelské společenské místnosti, aby se tam pochlubil portrétu posledního známého titulovaného ochránce hradu, jak strávil svá léta v Bradavicích, zatímco zde pracoval jako instruktor. Neuvědomil si, samozřejmě, že se vychloubá skutečné osobě. Zprvu ne. Ale když tak učinil, přesunul můj obraz. A když je člověk svázán s energetickými liniemi, aby mohl nadále přežívat? Takové násilné stržení zatraceně bolí.“

Minerva zjistí, že si ždíme ruce. Nic z toho nevěděla, což znamenalo, že na to museli přijít teprve teď někdy. Dokonce i Albus vypadal Nizarovými slovy ohromen.

„A proto jste si nic nepamatoval.“ Slečna Fawcettová vypadá posmutněle. „Protože byl váš obraz přesunutý.“

„Ne. Ne až do nedávna,“ povzdechne si Nizar. „Náš rozkošný pachatel vymazal paměť tamějšímu řediteli, aby mohl příhodně opomenout své strachy a obavy. Přesunul obrazy, skryl obrazy, proklel obrazy a přesvědčil Moudrý klobouk, aby se uchýlil raději k jednoduché písni než odříkávání historie zakládání školy. V krátkosti – tomuto muži se dokonale podařilo zničit všechno, co zde má rodina vybudovala.“ Nizar se posadí a Minerva se natáhne, aby ho poplácala po paži. On jí na oplátku věnuje chvilkový úsměv.

„A proč na toho muže neukázat?“ zeptá se pan Derrick ze Zmijozelu. „Historie by ho měla povolat k zodpovědnosti!“

Několik studentů se souhlasně připojí, než Salazar stihne pozvednout ruku. „Tento muž chtěl, aby byla pravda zapomenuta. Nejlepší odplatou bude se ujistit, že i on zůstane zapomenut. Daleko raději bych pokračoval dál, než rozebíral to, co bylo.

„Tak tedy, teď jsem vám pověděl o skutečném založení Bradavic a také několik věcí, o kterých jsem tento večer vůbec neměl v úmyslu mluvit. Což znamená, že teď můžete pokládat otázky a já zodpovím úplně všechny.“

Minerva musí stisknout rty, aby se nezačala usmívat, když je Salazar podroben výslechu, který velmi připomíná ten, kterému musel čelit druhého ledna na setkání Řádu.

„Dobrá, tak teď z jiného soudku,“ prohlásí slečna Mirfieldová. „Jak to, že je tolik z nás potomkem Godrika? Přijde mi, že se nemůžu ani otočit, abych po hlavě nenarazila na nějakého dalšího vzdáleného bratrance!“

„Sedemai by se tomuhle tak moc smála,“ zašeptá Nizar a usměje se. Minerva je ráda, že to vypadá, že už má lepší náladu, teď, když už diskuze o tom záhadném padouchovi a obrazu proběhla.

„Godrik a Sedemai mezi sebou měli to, čemu byste teď řekli…“ Salazar se zamračí. „Ne, počkat, někteří jste ten pojem možná ještě neslyšeli, protože se používá zejména v nemagickém světě. Říkali tomu otevřený vztah. Godrik se mohl svobodně rozhlížet a následovat svůj pud u jiných žen, pokud mu jeho žena jeho volbu předem schválila. Sedemai to nedělala osobně, avšak pokud se jí a Godrika týkalo, nešlo o žádný stud. Věřili slovu toho druhého a věřili si navzájem ve svém jednání od momentu, když se setkali, až do chvíle, kdy je rozdělila smrt. Takže ten… ach… problém s tolika Godrikovými potomky dlí v tom, že Godrik měl tu největší smůlu, když přišlo na kouzla chránící před početím.“

Slečna Weasleyová pozvedá ruku a v očích jí jiskří. „Já jsem jednou z mnoha a mnoha sestřenic Anny Mirfieldové, pane. Takže mám za to, že jeho kouzla proti početí stále selhávala?“

„To ano. Godrik pocházel ze starého rodu anglických magických hrabat a postaral se o každé dítě, které zplodil, pokud jeho matka jeho pomoc požadovala. Problém vznikl tím, že on netušil, že kouzla tolikrát selhala, dokud se pravděpodobnost početí nezačala stavět proti němu. Sedemai ho dokonce obvinila, že byl příliš opilý, aby si pamatoval, jak správně kouzlo použít, ale to nikdy Godrikův problém nebyl. Tady šlo o jeho vlastní magii, víte. Bylo to…“ Salazar se usměje. „Bylo to něco jiného, drazí nebelvíři. Ten muž vyzařoval magii v takovém množství jako kouzelník ovládající živly, i když jím sám nebyl. Jeho magie ráda ovlivňovala věci, které měl delší dobu na sobě, a to včetně mluvícího Moudrého klobouku. Teď je z něj živý a mluvící klobouk právě proto, že to byl Godrikův klobouk a že ho zasáhlo blábolivé kouzlo. Bohové, kéž bych si v ten den vyvolil něco jiného, co po něm mrsknu.“

Minerva si přitiskne obě dlaně na ústa, aby zadusila náhlý smích. Ale vlastně se tím nemusela zabývat, neboť, jak to vypadalo, smáli se všichni.

„A já stále tvrdím, že to bylo všechno Helgy chyba!“ zvolá Nizar do toho rachotu.

„Oi! Jak by to mohla být chyba našeho zakladatele, když to byl klobouk nošený Godrikem Nebelvírem a kouzlo seslané profesorem Salazarem?“ chce znát slečna Applebeeová.

„To ničemu nevadí. Jsme zpět u toho, že to byla naše chyba,“ připouští Nizar. „Já a můj bratr jsme se cítili býti vyzváni a vyrobili jsme jediný známý alkohol dost účinný na to, aby přemohl i severskou konstituci Helgy. No a ta vážně nebyla moc potěšená, když se příštího rána probudila se svou první kocovinou a začala na nás se Salazarem metat kouzla, protože jsme za to mohli. A pak se do toho vložil Godrik a byla z toho naprostá katastrofa.“

„Víte, už jsme si říkali, proč Moudrému klobouku pořád říkáte ‚chlastem zmáčený cár plsti‘,“ prohlásí George a zakření se.

„Ovšem teď to dává dokonalý smysl a ještě se to zdá plně přiměřené!“ vpadne do toho Fred.

„Prosím, nikdy nedávejte mým studentům alkohol,“ požádá Minerva suše.

„Minervo! Nejsou plnoletí!“ odpoví Nizar pobouřeně. „To bychom udělali jedině tehdy, až odpromují.“

„Ne, díky,“ zareaguje slečna Shahová okamžitě. „Jste Španělé a já ještě nechci umřít, profesore.“ Což vyústí v novou salvu smíchu a v další hovor.

„Dobrá! Počkat! Mám otázku!“ zakřičí pan Thomas a ostatní se více méně utiší. „Jak jste mluvil o vztahu Godrika Nebelvíra, o něčem jsem uvažoval, profesore Salazare. Jak mohli v té době žít v takovém druhu svazku?“

Salazar pozvedne na pana Thomase obočí. „Jste mudlorozený?“

„Ne, pane, smíšeného původu, ale můj otec se rozhodl spíš zdekovat, než aby se potuloval poblíž,“ odpoví pan Thomas. „Takže mě vychovávali mudlové.

Salazar přikývne. „Chápu. Dějepisné knihy na vaší základní škole by mohly vyprávět o tom, jak měly vztahy v našich časech vypadat. Většina z nich je ale mimochodem nepřesná. Řeknu jen tolik, že v křesťanských kruzích by se na vás netvářili právě nadšeně, kdybyste se poohlíželi mimo manželství – alespoň co se církve týkalo. Obecný přístup, když přišlo na takové věci, byl ale ‚hleď si svého‘. Dokud jste nezpůsobovali drama, které by otřáslo celou vesnicí, nikoho to nezajímalo. V kouzelnických kruzích však nebylo manželské uspořádání Godrika a Sedemai ničím neobvyklým. Otevřená manželství, trojná manželství, skupinová partnerství a manželství, pohanské svazky namísto manželství, běžné vztahy, mezikulturní a mezidruhové vztahy – všechno to bylo v naší době běžné. A dokud nebylo zformováno ministerstvo, bylo tomu tak.“

„To je daleko méně předpojatý postoj, než jaký jsem čekal,“ vyjádří se pan Goldstein překvapeně a jeho slova doprovází souhlasné mumlání.

„Předpojaté…“ Salazar o tom zauvažuje. „Mám za to, že jde o náhled na věc. Bez ohledu na to, zda jste byli kouzelníci nebo ne, svět byl před tisíci lety jiným místem. Žili jste s vědomím, že vás může přemoci nemoc. Že se drobná ranka může zanítit a zabít vás, pokud léčitel infekci nevyléčí. Že váš život může ukončit čepel, ať už jste byli aktivně zapojeni v boji nebo ne. A když jste si neustále vědomi smrti číhající jen za rohem… pak se smějete častěji. Milujete s větší svobodou. Žijete více přítomností. Užíváte si pouhé žití. Jste maximálně sami sebou, neboť nikdy nevíte, kdy o tu možnost přijdete.

Minerva polkne a okamžitě vystřízliví. Tohle přesně právě teď dělala. Ale když byla mladší, necítila se na to. Potřebovala zestárnout a prožít zármutek, aby dostala na pamětnou.

Salazar skloní pohled k zemi. „Nemáte ani tušení, jak vděčný jsem, že nemoci, násilí a smrt z infekce jsou teď daleko méně časté než kdysi. Ztratil jsem téměř celé potomstvo ve všech liniích kvůli moru a pandemiím. Jenže když strach ze smrti přešel, zdá se, že byl nahrazen strachem z žití. My jsme kdysi oslavovali při každé příležitosti, protože ty chvíle, ať už velké nebo malé, byly všechny hodny slavení. Teď se na pouhou myšlenku oslav mimo striktně daných západních svátků nahlíží, jako by šlo o nějakou chybu. A proč by mělo být chybou radovat se z toho, že jsme naživu?“

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s