With Eyes Wide Open – S očima doširoka otevřenýma 16

Autorka: suitesamba; překlad: Patoložka; beta-read: Aneri

https://archiveofourown.org/works/610909

PP: Toto je poslední část povídky S očima doširoka otevřenýma – krátká kapitolka a ještě kratší epilog – a tím tato povídka, i aktuální překlady ode mne končí. Není třeba smutnit, neb já určitě zas něco vymyslím (jen teď nevím co a kdy – ale když se napíšete do odebírání novinek, tak o to nepřijdete :-D). Mám pár rozpracovných projektů, zejména rukodělné povahy, a ráda bych se jim věnovala, pak mě taky trochu zlobí výpočetní technika, ale všechno bude dobré – jak říká kamarád: „Všechno bude.“ Bude. Děkuji moc všem za krásné komentáře, Aneri za trpělivé opravdy a vám všem přeji krásné Vánoce a taky příjemný nový rok :-* Děkuji z vaši společnost 😉

Část šestnáctá

„Myslel jsem si, že tě tu najdu.“

Harry vzhlédl od kamene, nad kterým právě uvažoval.

„Víš, bývávalo to vtipné – v těch prvních šesti nebo sedmi případech, kdy jsi to řekl, zatímco jsi věděl, že mě tu najdeš.“

Severus opatrně přešel přes labyrint a vyhnul se přitom volným kamenům a dírám. Zastavil se v uctivé vzdálenosti od Harryho a usadil se na zemi do tureckého sedu.

„Už se na ten kámen díváš nějakou dobu. Smím se zeptat, o koho jde?“

Harry natočil kámen k Severusovi, aby si mohl přečíst nápis, který byl na něm. Kámen měl nepravidelný tvar, byl to zhruba pětihran, a byl stejně velký jako jídelní tác.

Rubeus Hagrid,“ přečetl Severus. Pak se rozhlédl a podíval se po jménech, která už byla umístěna, a pak se pohledem vrátil k Harrymu. „Dal bych ho ke zvířatům, které tak miloval, Harry. Co třeba pár kroků od Tesáka? Ten pes mu byl stejně bezmála neustále v patách.“

„Skvělý nápad,“ odpověděl Harry s úsměvem. Postavil se a potěžkal ten kámen v rukách, a pak zamířil k jezeru a umístil ho vedle stezky.

„Chtělo by to, aby byly všechny památné kameny na začátku a aby k sobě při procházení dobře pasovaly,“ prohlásil Harry.

„Když už mluvíme o otřepaných frázích – tak tohle jsi řekl vícekrát, než dokážu spočítat,“ zareagoval Severus. „Už budeš hotový?“

Harry přikývl. „Chci dodělat jen tenhle.“ Kývl na kámen, který právě přesunul a pak se zadíval zpět na Severuse. „Dáš mi minutku?“

Severus přikývl a Harry poklekl u kamene s Hagridovým jménem. Prohlédl si ho a pak se zadíval na místo, kde by měl být usazen, spoután s magií labyrintu. Všechny památné kameny byly ponechány tak, jak byly, přirozené. Stejně jako zbytek kamenů, které strukturu dotvářely, pocházely ze sutin z okolí Bradavic, kousků tak malých, tak zničených, že se během rekonstrukce zdí nepoužily. Kameny s vyrytými jmény padlých měly podobnou velikost a v labyrintu jim byla vytvořena místa, do kterých dobře zapadly. Takže Harry si jednoduše mohl vybrat, kam který umístí, a pracovat na jemnějších kouscích kolem nich.

Byla to dřina prováděná s radostí, která ho zaměstnávala skoro celé dva roky, a musel během ní zapojit všechnu svou dovednost a zručnost a vynaložit kupu námahy.

Jeho návrh válečného památníku, který předložil anonymně, upoutal pozornost skoro všech ve výběrové komisi. Neměl to být typický labyrint, měl být větší, zbudovaný na mírně svažitém pozemku poblíž jezera, v blízkosti Albusovy hrobky, a měl zasahovat i do jezera samotného, takže aby člověk dokázal projít celým labyrintem, musel se tou částí buď probrodit, nebo z něj vodu odčarovat.

Harryho překvapilo, kolik jezerních lidí v bitvě o Bradavice zemřelo, a chtěl, aby památník rovněž zahrnul i je.

Aby mohl nejprve labyrint stvořit na papíře, vypátral jednoho španělského čaroděje, který byl proslulý svými komplexními návrhy, a pak strávil několik měsíců probíráním se sutí kámen po kameni, když hledal ty, které chtěl, kousky, které potřeboval. Samotný pozemek mu připravili dělníci z týmu, který pracoval na rekonstrukci, a vyznačili mu tam i hlavní směry světových stran.

Harry byl teď širší v ramenou, nohy měl silnější, paže vypracované. S nehty to už vzdal a Severus pro něj vyvinul speciální krém na modřiny a škrábance na rukách. Teplé, suché dny trávil v džínách a košili a ty chladné v ručně pletených svetrech od Moly Weasleyové a hřejivém, padnoucím kabátu, který mu Severus sehnal v mudlovském Londýně.

Památné kameny, zasazené do spletitého labyrintu a s vyrytými jmény těch, kdo za války zemřeli, nebyly umístěné podle nějakého řádu. Harry je ukotvoval sám tam, kde cítil, že by měly ležet. Položil je tam, uhladil je, nechal je tam spočinout, požehnal jim, jak uznal za vhodné – svou magií, magií země, žárem slunce a slzami deště – a pak, než se přesunul k dalšímu, vždy, vždy ucítil, že to jméno, ta osoba, ta bytost přenesla do jeho mysli i obraz, stopu vzpomínek, náznak něčeho, něčeho pro další generace.

Freda s bílým vousem poté, co překročil Brumbálovu věkovou hranici.

Hagrida sledujícího Norberta, jak se klube ze svého ohněm zahřívaného vejce.

Dobbyho se šesti pletenými kloboučky položenými na svých špičatých uších.

Brumbála hledícího na něj a vlastně vůbec ne na něj. Prosím, Severusi…

Teddymu zanechal ještě víc obrazů.

Tonksovou zakopávající o stojan na deštníky ve vstupní hale na Grimmauldově náměstí. Tonksovou měnící vzhled svého nosu, aby rozesmála Ginny. Tonksovou posílající svého vlčího patrona do hradu.

Remuse spícího ve svém obnošeném hábitu v Bradavickém expresu. Remuse učícího Harry sesílat patrona. Remuse rozrážejícího dveře do Lasturové vily se zprávou, že se mu narodil syn.

„Vypadá to skoro hotové,“ pronesl Severus, když se k němu Harry vrátil a sundal si rukavice, které mu Hagrid věnoval k Vánocům.

„Ještě musím uložit asi dvacet kamenů a pak to všechno ukotvit,“ odpověděl Harry. „Budeš tu při tom se mnou, že ano?“

„Už jsi mi přidělil východní bod. Samozřejmě, že tu budu. A spolu se mnou i ostatní – slečna Grangerová, Filius, Minerva. Přesto nejsem zcela přesvědčený, zda to bude stačit. Ty kameny jsou staré, Harry, a magie tohoto místa je…“

„Ještě starší. Já vím, Severusi.“ Harry se usmál, vzal Severuse za ruku a zamířil s ním směrem k bráně. „Děláš si zbytečně starosti. Od svého poprvé jsem se hodně naučil a už jsem si řekl i o pomoc.“

„Dělám si starosti, protože tě miluji,“ odpověděl Severus. „Je to má práce.“

„Tak to je oboustranné,“ prohlásil Harry a usmál se sám pro sebe, když sevřel Severuse pevněji kolem pasu a přimkl se k němu. Těžko se mu teď vybavovaly ty dny předtím – dny, kdy byl sám, kdy chodil s rukama v kapsách, dny předtím, než Severus přišel na Vánoce do Doupěte, dny předtím, než Teddy vyjekl: „Strejdo Sev´rusi,“ hned když vystoupil z krbu. Opravdu je někdy Edvard s Viktorií museli pozorně sledovat, aby našli známky nějakého citu? Důkaz, že opravdu žili jako manželé a skutečně sdíleli manželské lože?

„Co máš v plánu po odhalení labyrintu?“ zeptal se ho Severus, když směřovali do Prasinek, kde se měli setkat na večeři s Ronem a Hermionou. „Budeš mít teď tolik času, že nebudeš vědět co s ním.“

„Za pár měsíců mi bude dvacet jedna,“ odpověděl Harry. „Můžu ve Starostolci požádat o křeslo Blacků.“

Severus se rozesmál. „A…?“

„Ach, prostě o něj hodlám požádat, jasný?“ odvětil Harry. „A hodlám dnes večer Hermioně sdělit, že když si řekne, bude její.“

„Dobře,“ odpověděl Severus tiše. „Bude pro Narcisu rovnocenný soupeř. A ty máš na starosti důležitější věci.“

„Jako výrobu domku pro Teddyho,“ odtušil Harry. „Chce hrad s vodním příkopem a příkopovou nestvůrou.“

„Příkopovou nestvůrou?“

„Myslím, že pro začátek budou stačit zlaté rybičky.“

„Rozmazluješ ho,“ utrousil Severus.

„Říká člověk, který mu minulý týden krájel sendvič na trojúhelníky a odstraňoval kůrky.“

„Je pro tebe důležitý,“ bránil se Severus.

„Je důležitý i pro tebe.“

„Vypadá jako velmi slibný student,“ vedl si Severus dál svou. „Jednoduše jsem ho povzbuzoval.“

„Jo, jasně.“ Harry se usmál, spustil svou paži ze Severusova pasu a chytil ho místo toho za ruku. A pak už ruku v ruce kráčeli ulicemi Prasinek.

 

~Epilog~

Ještě naposledy, ještě naposledy, než odjede za létem – rána strávená se strýčkem Sevem v laboratoři v Londýně, odpoledne se strýčkem Harrym na vykopávkách, večery doma s babičkou a víkendy na pláži s Viktorií v Lasturové vile. A pak na podzim na univerzitu, za novým životem, novým začátkem.

Ještě naposledy být s přízraky jejich tváří, s těmi skoro vzpomínkami na jejich dotek.

Nebyl tu jediný, ale nepotřeboval být sám. Ne tady. Ne v labyrintu.

Vykročil po známé stezce, skoro se ani nepotřeboval dívat pod nohy, aby dokázal sledovat její směr.

Jeho rodiče byli spolu na západní straně labyrintu, takže když se sem vydal večer ve správnou dobu a zastavil se právě před prvním kamenem, mohl pak sledovat západ slunce a hned krok na to je cítit.

Jak může člověk cítit duši muže, kterého nikdy nepoznal? Duši ženy, která ho porodila a pak o něj přišla?

Rád stával jednou nohou na každém z kamenů a nechával se unášet vzpomínkami, které kolem něj kroužily, rád se snažil zachytit jejich sotva postřehnutelné stopy, vplétat je do klubka svého života, než stihly protančit kolem něj a vznést se ke hvězdám.

Někdy cítil, že byla tato část labyrintu myšlena jako speciální dárek od jeho kmotra, jen pro něj. Protože pokud někdo něco věděl o lásce, pak to byl strýček Harry.

Myslel si, že miluje Viktorii, a chtěl pro sebe takový druh lásky, kterou sdíleli strýček Harry se strýčkem Severusem. Takový druh lásky, který pohne horami, ale dokáže to tiše, pozvolna, až se jemně rozpadnou na kamínky naplněné magií, zpečetěné vzpomínkami a lehce přeskakující přes stříbrný povrch jezera zalitého měsíčním svitem.

Babička mu jednou řekla, když ho našla, jak se dívá na obrázek rodičů s nostalgickým, vzdáleným pohledem v očích, že si jeho otec Harryho vybral jako jeho kmotra, protože Harry sám vyrůstal bez otce a že věděl všechno o tom, jaké to je, když ho člověk potřebuje. Věděl to, protože si to sám prožil a že by Teddyho nikdy nenechal projít si tím, co zažil sám.

Harry nikdy nedělal nic polovičatě.

Teddy se usmál. Byl dost starý, aby chápal ironii, která se skrývala za svatbou jeho kmotra, to, jak to celé zorganizovala Narcisa Malfoyová, aby pozvedla svou pozici ve společnosti a získala moc. Až na to, že nakonec o všechno přišla.

Protože pak zorganizovala i svatbu svého syna s nejmladší dcerou z další bohaté zmijozelské rodiny. Jenže tahle dívka, novomanželka jejího syna, Narcisu Malfoyovou prohlédla.

A pomalu začala její rodinu otáčet proti ní.

A pak měli Draco s Astorií svého syna, syna, který začne příští rok chodit do Bradavic. Malý chlapec, který říkal Severusovi dědo, malý chlapec, který poskakoval po stezce labyrintu na Prince Manoru, honil se s koťaty v dílně a žadonil o svezení na koštěti od strýčka Harryho.

A tak se to vyvinulo tak, že Malfoyovým křeslo ve Starostolci neposkytlo žádné klíče od království.

Když Teddy dokončil svou cestu, poletovali pod jeho nohama duchové. Pak se otočil a podíval se zpět.

V dějinách kouzel se učili o velké válce proti Voldemortovi a o chlapci-který-přežil. O moci, kterou tento chlapec měl, a Pán zla ne.

O lásce.

Ach, učili se i o panu řediteli Snapeovi, o jeho podílu na výsledku války, o tom, jak Harrymu Potterovi propůjčil Nebelvírův meč a jak mu na konci dal své vzpomínky a poslal ho na smrt a sám se na ni vydal rovněž.

Až na to, že nezemřeli. Žili.

Tohle se v dějinách magie učili, zbytek ne. Ne tu část o tom, jak se Harry a Severus vzali a jak se každý z nich vydal novým, nečekaným směrem. Jak se ze Severuse stal renomovaný odborník na regulaci kouzelnických nakažlivých onemocnění (strýček Harry o tom říká, že to bylo tak romantické) a jak se Harry stal kameníkem a jedním z největších světových praktiků magie živlů.

Jeho dětství bylo naplněné vůní Severusovy laboratoře, vůní stáje, ve které Harry choval poníka, kterého mu pořídili, když mu bylo šest, vůní bylinné zahrady a trvalek a růžových azalek, které Harry pěstoval pro zlost Narcisy Malfoyové u předního schodiště. Pamatoval si, jak procházel labyrintem s Viktorií kráčející vojenskými růčky v závěsu, když jemu bylo pět a jí tři, jak se plížil za nocí ze svého pokojíku do ložnice Harry a Severuse, když se bál tmy, a jak se mezi ně zavrtal a cítil se v teple a v bezpečí.

Teddy Lupin nikdy nepoznal svého otce a matku, ale rozhodně poznal rodičovskou lásku.

„Čekají na tebe, Teddy.“

Teddy se otočil a narovnal se v ramenou. Pohlédl přes muže, který na něj promluvil, směrem k hradu, na shon, který probíhal u schodů, a na to, jak se kočáry začínaly rozjíždět.

„Už jdu, strýčku Seve.“

A pak zamířil po trávníku zpět směrem k hradu.

Ještě naposledy.

 

KONEC

 

PS: Povídka je ke stažení zde: With Eyes Wide Open CZ. Veselé Vánoce;-)

 

14 thoughts on “With Eyes Wide Open – S očima doširoka otevřenýma 16

  1. samba

    Velmi děkuji za nesmírně milou, místy záhadnou povídku 🙂 Je to takový malý skvost. Epilog je třešnička. Možnost si povídku uložit, je od tebe laskavé a já to využiji. Díky

    To se mi líbí

  2. Evka

    Úžasná věc, tahle povídka. Nabídku na uložení jsem využila a už se nemohu dočkat, až si ji přečtu v klidu celou. Pohled Teddyho na závěr byl milý, jímavý, něžný. Prostě úžasné. Moc dík. 😘

    To se mi líbí

  3. weras

    Bylo to úžasných šestnáct týdnů!! Bylo úžasné,každé úterý večer sednout k počítači a najít tam další kapitolu.Je tolik stránek s touto tematikou a skoro všechny už jsou pasé.Ještě že se dají některé povídky číst pořád dokola. O to víc jsem ráda,že se toto tvých stránek netýká. I když s přestávkama,ale pořád tu jsi,pořád píšeš,nebo překládáš. Ty jsi jistota. Když začnech,vždycky dokončíš.I na tvých stránkách snad není povídka,kterou bych nečetla,i několikrát!! Velký dík!!!! A taky něco k povídce. Byla skvělá a dobře se četla. Líbí se mi epilogy,které zabrousí do daleké budoucnosti. Aspoň si nemusím vymýšlet,jak to asi všechno dopadlo.Ještě jednou velký dík a moc doufám,že se v novém roce opět brzy ozveš!!!!!

    To se mi líbí

  4. Martina

    Ano, ano! Přidávám se k děkovným proslovům: moc pěkná povídka, povedený překlad a ten epilog… jak by řekl Ijáček v Medvídkovi Pú – dojemné, vždyť jsem si to myslel, i z této strany, dojemné. Díky! M.

    To se mi líbí

  5. Blangela

    V odstavci začínajícím „Severus přikývl a Harry poklekl u kamene s Hagridovým jménem.“: „Všechny památné kameny byly ponechány tak, jak byly, přirozené.“ – Přirozené? Není to chybička v překladu? Nenašlo by se lepší slovo? Neopracované, přírodní, například, by tam dle mého skromného názoru sedělo mnohem víc, ale to není chyba, jen poznámka.
    Taková ta idyla se hodí k vyznění celé povídky, ale opět se mi nezdá, že by byl Severus kdo ví jak nadšený vidinou dítěte, které mu říká „Strejdo Sev´rusi,“ řekla bych dokonce, že to, že nemá rád děti, je ještě kanoničtější než to, že byl Smrtijed a špeh… Přeci jen, děti neměl rád už jako dítě, vzhledem k tomu, že neměl moc kamarádů a většinou ho od ostatních zachraňovala Lily.
    … „Říká člověk, který mu minulý týden krájel sendvič na trojúhelníky a odstraňoval kůrky.“ Eh, to jako vážně, Severusi?! „Vypadá jako velmi slibný student,“ vážně?!
    … Ono se nám to nakonec mění na parodii: „rána strávená se strýčkem Sevem v laboratoři v Londýně, odpoledne se strýčkem Harrym na vykopávkách, večery doma s babičkou a víkendy na pláži s Viktorií v Lasturové vile.“
    Ovšem, abych autorce pouze nekřivdila, tenhle nápad je moc krásný: „Jak může člověk cítit duši muže, kterého nikdy nepoznal? Duši ženy, která ho porodila a pak o něj přišla?“ Minimálně pro Teddyho to krásné určitě je. A je fajn labyrint nakonec takto využít.
    Skoro jsem si myslela, že odpovědi na to, jak to dopadlo s Malfoyovými, se nedočkáme. A nakonec ano. Fajn, fajn, tohle se mi líbí! 😀 Cissa utřela nos.
    Weras tvrdí, že má ráda epilogy z daleké budoucnosti, které ji nenutí si věci domýšlet. Já obvykle ráda věci domýšlím do důsledků, ale tady mě skutečně zajímalo, jaké to bude.
    Když odhlédnu od jistých nedostatků povídky, stále je to moc hezký překlad a moc hezký kousek, ten konec je takový idylický a povídka tudíž nepoškrábe… Obvykle potřebuji větší vzrůšo, ale tady od začátku nějaké bylo, takže happy end vlastně nevadí. Jen by se Severus mohl chovat jako Severus a ne jako strýček, já ho mám ráda přísného, dominantního, sarkastického… ale možná jsem jedna z mála a možná je to také tím, na čem jsem odchovaná – na Styxiiných povídkách, v nichž se dbá na zachování Severusova charakteru, protože přesně tak jej máme obě rády. Proč kazit dokonalost, že ano… 🙂
    Děkuji ti mnohokrát za krásný překlad a těším se, co nakonec vymyslíš po Novém roce, budu psát bakalářku, tak nějaké odpočinkové klidné čtení se rozhodně bude hodit. Doufám tedy, že odmlka nebude příliš dlouhá… Ale samozřejmě chápu, že máš jiné starosti, to je jen zbožné přání čtenáře, který velmi rád čte tvé překlady. (Ačkoliv stále vedou Ashes of Armageddon, to je srdcovka a přes to nejede vlak…) Děkuji a přeji veselé Vánoce, klidného Silvestra a šťastný Nový rok! Užij si to a vrať se nám! 😉

    To se mi líbí

  6. Irena

    Krásná povídka. Doufám že s Harry Potterem si neskončila a v brzké době se zase setkáme s nějakou povídkou s Harrym a Severusem

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s