A na konci tunelu bylo… světlo XIII.

Azifaral a Crowley

Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley

A/N: Tato část mi přišla velmi dojímavá, možná vám bude připadat prostě jen trapná, ale mě přišla dojímavá… 😉

Výzva č. 13 Inspirace písní

XIII.

Pro větší sílu prožitku doporučujeme čtenářům, aby si k následující části pustili píseň My Heart Will Go On z Titaniku, kterou lze najít např. zde:

Hudba začíná hrát a dostává se nám pod kůži a Azirafal se odhodlává k položení Zásadní otázky a za prvních slov divy Céline Dion (Every night in my dreams I see you, I feel you…) pokládá otázku: „Ty Crowley, nedáváš mi ty květiny náhodou ty?“

Pak necháme Céline Dion pět. A ona pěje a pěje a pěje (Far across the distance and spaces between us, you have come to show you go on…) a my ladíme atmosféru.

A pak začne první refrén (Near, far, wherever you are I believe that the heart does go on…)a my od Crowleyho dostaneme tu Převratnou odpověď: „Ano.“

A diva pěje a pěje a dostává se do ráže a naši dva idioti na sebe hledí a buduje se napětí jak na hromosvodu a pak jsou tu nakonec ty bubny (Love can touch us one time and last for a lifetime…) a ty odstartují šílenství.

Crowley přeskočí stůl jako nejmrštnější kočka a vrhne se na anděla, kterého jako by rovněž převtělili do líté saně, a oba ze sebe strhávají šaty a místností poletuje peří a hříšné myšlenky jsou smívány těmi povznesenými a je to celé velmi ohlušující a výbušné a zahlcující a… Love was when I loved you, One true time I hold to…

A Celine Dion stále pěje a celé to graduje do naprostého vrcholu a jsou používána slova jako „navždy“ a „v mém srdci jsi v bezpečí“ a „není se čeho obávat“ a „mé srdce bude bít dál a dál“:

You’re here, there’s nothing I fear,

And I know that my heart will go on

We’ll stay forever this way

You are safe in my heart

And my heart will go on and on…

 

Tak… teď jsme se naladili, ve skutečnosti se to však odehrálo trochu jinak…

Po tom památném a Převratném: „Ano,“ kterým se Crowley znovu odsoudil ke zkáze (pozn.: neboť jak víme, jednou už prokletý byl), Azirafal vstal, obešel stůl a s vážným výrazem ve tváři mu sejmul brýle, které mu zakrývaly oči.

A pak se… zcela plynule sklonil a pohledem upřeným přímo do těch plamínků, mu na ústa vložil lehký, skoro plachý a definitivně velmi něžný polibek.

A Crowley dokázal vydat jen: „Ach,“ než měl dojem, jako by ho na kůži znovu zachvátila horkost pekelná a zároveň mu vystoupila zimnice, bylo to… jako úžas polární záře. Ano, takové to bylo. A velmi, velmi dobré.

Azirafal se usmál, zvedl se z předklonu a s nataženou rukou přímo k němu, řekl: „Pojď semnou. Chtěl bych ti něco ukázat.“

A Crowley, jehož vědomí znovu utrpělo zatmění, šel.

 

Objevili se na vrcholu Big Benu, na plošince se zdobenými gotickými oblouky a nad hlavami jim visel ten bezmála čtrnáctitunový zvon původně vyladěný na tón E.

Azirafal se opíral o zábradlí a hleděl na Londýn a vypadal jako pastýř vyrovnaně přehlížející své ovečky a ne jako někdo, kdo prožil to… co oni před chvilkou.

A aby toho nebylo málo, bylo právě za pět minut pět, a jestli tedy nechtěli každou chvíli ohluchnout, měli by bezodkladně…

„Jednou jsem nad tím uvažoval…“ pronesl anděl do prázdna.

„Cože?“ Crowley se zamračil a o krok se k němu přiblížil, aby lépe slyšel. Protože jestli slyšel doopravdy dobře a znamenalo to, co to snad znamenalo, pak možná zamrzlo i peklo (pozn.: což ale rozhodně nehodlal teď jít zjišťovat, ať si tam klidně zmrznou, žádné velké city ke svým kolegům beztak nechoval).

Azirafal se na něj otočil a laskavě se usmál. „Tehdy za Shakespeara. Nějak jsem se tím nechal strhnout… vší tou láskou a nenávistí, Romeem a Julií, Hamletem, sonety… však víš – sto šestnáctý a tak dál… Byla to převratná doba.“

Crowley se pokusil vzpomenout si, co se na koci toho zpropadeného šestnáctého století dělo a naprosto selhal.

„A o čem jsi uvažoval?“ zeptal se místo toho.

Anděl pokrčil rameny. „O tobě a o mě. O nás.“

„O nás…“ zopakoval Crowley a polkl. „A k čemu jsi tehdy došel?“

Azirafal trochu potřásl hlavou a znovu pokrčil rameny. „Nějak to pak všechno pominulo. A měli jsme taky další věci na práci. Po Alžbětě nastoupili Stuartovci, začaly na novo církevní rozbroje, došlo k povstání, vzniky ty nepokoje v Londýně a občanská válka vůbec… a to jednoho z romantiky vyléčí.“

„A…“ Crowley si olízl rty a přistoupil k němu ještě o krůček blíž (pozn.: aniž by tušil, jestli tím on nahání plachou laň, nebo je jí sám). „A teď?“

„Teď se domnívám,“ začal anděl a Crowley zatajil dech, „že tentokrát nastal ten správný čas.“

Usmál se, nádherně se usmál a takový úsměv by zlomil nejednoho démona, který ještě před chvilkou myslel přesně na to důležité slovo „čas“, když si říkal, že má pět minut do prvního úderu a že je ten anděl asi prostě šílený, když je sem bral, a že asi zešílel i on sám, třebaže tohle mu došlo už před hodnou dobou, a že… Ale teď by nevěděl, ani co to slovo znamená.

Crowley zvedl ruku, jedním pohybem ho popadl za zátylek té plavovlasé hlavy a přitáhl si ho k polibku.

A tentokrát to nebyl plachý, lehký dotek rtů, tentokrát převládly pudy a vášnivost, kterou v sobě do teď dusil, a najednou zjistil, že plení andělova ústa, jako by tím hasil žízeň, že svírá zátylek jeho hlavy, jako by na tom závisel jeho život, a že druhou rukou neústupně putuje pod jeho kabátec až na záda, zatímco se hrudníkem tiskne na jeho hrudník a zrychleně při tom dýchá (pozn.: což byl další z lidských zvyků, které si osvojil, ale teď mu to bylo ztraceně fuk – dýchej, Crowley, jen dýchej).

A anděl se nebránil. Vůbec se nebránil. Spíš to vypadalo, jako by celý zářil a svým jednáním ho povzbuzoval k další činnosti. Jeho ruce rovněž (pozn.: třebaže opatrněji) pátraly po Crowleyho těle a oba vydávali takové přidušené, napůl mručivé a napůl kňouravé zvuky.

A pak… pak začal zvon odbíjet pátou hodinu odpolední.

Crowley prudce otevřel oči a poskočil, jako když do něj střelí.

„Pro Bo- u Satana! Azirafale, ten zvon, ten zvon!“ zvolal a snažil se ho odtáhnout pryč. Z dosahu toho ohlušujícího… zvonění.

Ale anděl zavrtěl hlavou, usmál se a přitáhl si ho zpět do náruče. A pak mu pověděl přímo do ucha. „Počkej. Tohle jsem ti chtěl ukázat. Je to… očistné.“

„Oči-stné?“ vyjevil se démon s očima na vrch hlavy.

„Příjemné…“ upřesnil anděl, načež ho lehce políbil na ucho a pak na tvář a potom se mu zadíval do očí a jeho ruce přejely přes Crowleyho hruď až na jeho ramena. A oni tam stáli a zvon v pětivteřinovém intervalu odbíjel pátou hodinu a bylo to jako stát uprostřed tornáda, kde je čiré bezvětří, jako na kraji propasti, než jste jí s určitostí propadli, a ta chvíle patřila jen jim a bylo to dokonalé, dokonalé v každém slova smyslu.

Crowley ho sevřel kolem pasu, rukama zajel na lopatky a hlavu si složil na jeho rameno. A v koutku oka, zatímco shlížel na město pod nimi a v hlavě mu rezonoval dunivý zvuk zvonu (pozn.: třebaže ne tak ohlušující jak se obával, neboť stáli přesně tam, kde měli stát), se mu objevila první a posední slza. Protože nějak takhle jste se cítili, když jste byli znovu v ráji.

A z té slzy vznikla poslední květina toho měsíce a byla to růže a byla překrásně žíhaná rudě a bíle.

(Další kapitola)

 

1 thought on “A na konci tunelu bylo… světlo XIII.

  1. Pingback: A na konci tunelu bylo… světlo XII. | Povídky od Patoložky

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s