A na konci tunelu bylo… světlo XIV.

Azirafal a Crowley

Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley

Výzva č. 14 Obyčejný den

XIV.

Když jste byli na světě celou věčnost (pozn.: což v našem případě znamenalo plus minus nějakých šest tisíc let), mohl vám občas každý den připadat stejný jako ten předchozí. Azirafal měl svou práci jako posel Boží, Crowley byl svůdce a měl své jisté v budoucích hříšnících, o zásluhy se občas dělili oba a oba měli své tajné sítě informátorů, do kterých například patřil i vojenský oddíl lovců čarodějnic nyní čítající jednoho člena, který si ovšem jednu čarodějnici zřejmě vezme za ženu, tak se už asi řemeslu věnovat nebude (pozn.: lovci čarodějnic byli podstatní v původním příběhu, do našeho příběhu nebudou – doufejme – zasahovat).

A pak tu byli ty triviálnější věci.

Azirafal měl svůj obchod, své sbírky starých knih a starožitností a pokládal za svá i všechna ostatní knihkupectví, knihovny a budovy, ve kterých se knihy v jakékoliv podobě vyskytovaly. Rovněž měl zálibu v na míru šitých, dlouhých oblecích, ručně vyráběných košilích a hedvábných kapesnících s monogramem. Vyžíval se v dobrém jídle, v kuřecích medailoncích s koprovou omáčkou a v sushi. A nikdy neopomněl navštívit Albert Hallu (pozn.: Královskou Albertovu halu umění a vědy), když se objevil nový, zajímavý exponát nebo si nenechal si ujít premiéru oblíbené opery v Glyndborne a pravidelně luštil křížovky v Daily Telegraphu. Své účetnictví vedl tak přesně, že z něj na daňovém úřadu šíleli. A pak tu byly ještě ty výpočty, které zvládlo jen osm dalších lidí na zemi, dva z toho byli nositeli Nobelovy ceny a jeden byl zavřený v blázinci, ale o tom moc nemluvíme.

Crowley měl své černé Bentley z roku 1926 (pozn.: jehož byl prvním a jediným, velice hrdým majitelem), svůj nedbale elegantní démonský look, své vždy přítomné botky z hadí kůže a slušivé sluneční brýle a večeře v Ritzu (pozn.: do kterého si nikdy nemusel dělat rezervaci a vždy tam na něj byli připraveni). Volný čas trávil ve svém dokonalém bytě, kde jak už jsme říkali, pečoval o své bujné rostliny, a občasně také zapnul a uprgadoval počítač, který si pořídil. Bezmezně miloval Queeny – mimoto, že se jakákoliv kazeta v jeho automobilu do čtrnácti dnů přeměnila na album To nejlepší z Queen, byl jako u vytržení, když se dozvěděl, že natočili film Bohemian Rhapsody. Tehdy se nechal pozvat na předpředpremiéru konanou jen pro lidi od tisku a proklouznul tam tak mistrně, že nikomu ani nepřišlo divné, že se časopis Pekelník nevydává už od druhé světové války. Crowley byl mimojiné fanoušek i televizních pořadů – obdivoval Charlieho Chaplina a velmi ho ranilo, když v roce 1977 zemřel, zbožňoval Monty Python a jedním z jeho nejnovějších favorirů byli Kingsmani.

Oba dva bažili po informacích obecně a měli zálibu ve starých budovách a parcích, neboť ty na ně dýchali historií, kterou sami prožili. A pak tu byly samozřejmě ty kachny. Co vidí kdo na kachnách, to je těžké říct, asi jde o interakci mezi divokými opeřenci (pozn.: kteří už dávno ztratili svoji divokost, protože byli přežraní a nadmutí tím pečivem a spíš se toužili natáhnout na pekáč) a jeho krmitelem, který si konečně našel nejlepšího přítele. A pak tu byly samozřejmě děti, děti, které taky milovaly kachny. A všichni ti agenti od tajných služeb, kteří se u jejich krmení na tajnačku scházeli. Ale o tom jsme už mluvili. Jen bylo třeba to zmínit.

Dny plynuly a většina z nich byla v současné době obyčejných (pozn.: až na těch pár dní od středy 20. do soboty 23. srpna 2018, kdy se snažili zabránit konci světa), ale dnešek… dnešek byl přece jen trochu neobyčejný. Tedy byl to spíš takový první den nových dnů. Dnů, kdy už nebyli oni – sami za sebe a jen tak trochu spolu, ale dnů, kdy už to byli oni – doopravdy spolu.

Azirafal seděl na pohovce u sebe doma, ruku podloženou na opěředle a s uvolněným výrazem ve tváři četl Georgicu (pozn.: Zpěvy rolnické) od Vergilia v originále. Byl to celkem obvyklý obrázek, když neměl práci, nepídil se někde po proroctvích, neobvyklých vydáních Bible a dalších rukopisech nebo prostě nebyl někde venku, až na to, že tentokrát měl volnou ruku zabořenou v tmavých vlasech svého společníka, který používal jeho klín jako polštář a sám zabíral celý zbytek pohovky až po druhé opěradlo.

Crowley si nepamatoval, kdy naposledy strávil s někým celý, celičký den, kdy mohl obrátit hlavu, šibalsky se usmát a zavrtat se ještě blíž do živoucího tepla. Kdy ho někdo takhle svůdně hladil ve vlasech. Kdy někdo chtěl, aby s ním byl.

A přesto se to v tento obyčejný – neobyčejný den stalo. Ale teď už měl lenošení dost. Akce teď, čtení později.

Crowley přimhouřil oči, vyšvihl se do sedu a zručně Azirafalovi ukradl knihu z ruky. A pak ji odhodil někam, kam slunce asi ani nikdy nezasvítilo. Nebudou ji totiž aktuálně nějakou dobu potřebovat…

(Další kapitola)

1 thought on “A na konci tunelu bylo… světlo XIV.

  1. Pingback: A na konci tunelu bylo… světlo XIII. | Povídky od Patoložky

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s