
Crowley a Azirafal
Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley
Výzva č. 16 – Prokletí
XVI.
Možná jste si celou dobu říkali (pozn.: tedy než na to konečně došlo) – proč to tomu Crowleymu trvalo tak dlouho, že Bentleyi bezmála prošoupal pneumatiky a květináři v celém Londýně už neměli co prodávat?
Inu, vzpomínáte si na to, jak nejprve vznikli andělé a pak někteří z nich padli a byli poslání někam dolů, ještě níž než na zem? A víte, že to s sebou neslo i jistý doživotní stihomam, doživotní prokletí?
A když jste s takovým prokletím žili šest tisíc let a vlastně jste si v tom rochnili a užívali jste si všechno to svádění hříšníků na scestí a posílání je k branám pekelným a provádění nepěkných věcí a občas vám k tomu stačilo, když na pár minut vypadl internet… nu, pak bylo skoro nemyslitelné, že byste se vlastně mohli dotknout (pozn.: skutečně dotknout a sevřít a ochutnat, ne jen letmo a přátelsky dotknout jako dřív) něčeho tak čistého, něčeho tak… krásného, jako byl anděl.
Protože by se mohlo něco stát.
Mohli byste například propadnout peklu (pozn.: znovu).
Mohlo by se vám stát něco podobného jako Ligurovi, když na něj svévolně spadl kýbl plný svěcené vody (pozn.: stále platilo, že to Crowley udělal z naprostého pudu sebezáchovy a že postřikovače s vodou v jeho rukách už byly jen kosmetickým doplňkem celé té akce).
Mohli jste se popálit a nikdy už se neuzdravit.
Mohli jste přijít o tělo a pekelná byrokracie by byla tak pomalá, že byste už nikdy žádné nedostali.
Mohli jste přijít o všechno.
A mohlo se stát i to, že byste tomu čistému tvoru ublížili a stáhli ho do pekel s sebou.
Všechno tohle se mohlo stát a možná ještě víc. Koneckonců, Bůh má vekou fantazii, to už jsme zjistili dávno.
V našem případě se… však nestalo nic.
Možná se Bůh prostě nedíval.
Možná se schválně nedíval.
A možná si řekl, že je to jeho způsob, jak je odměnit za všechnu tu snahu během odvracení konce světa.
Možná to bylo všechno z toho a zároveň nic.
A kdyby se Crowley odvážil vzhlédnout, možná by na jeho tváři znovu uviděl i ten vědoucí úsměv, který mu kdysi způsoboval křeče v žaludku a který by mu teď možná přinesl velký pocit úlevy.
Pingback: A na konci tunelu bylo… světlo XV. | Povídky od Patoložky