A na konci tunelu bylo… světlo XVI.

Crowley a Azirafal

Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley

Výzva č. 16 – Prokletí

XVI.

Možná jste si celou dobu říkali (pozn.: tedy než na to konečně došlo) – proč to tomu Crowleymu trvalo tak dlouho, že Bentleyi bezmála prošoupal pneumatiky a květináři v celém Londýně už neměli co prodávat?

Inu, vzpomínáte si na to, jak nejprve vznikli andělé a pak někteří z nich padli a byli poslání někam dolů, ještě níž než na zem? A víte, že to s sebou neslo i jistý doživotní stihomam, doživotní prokletí?

A když jste s takovým prokletím žili šest tisíc let a vlastně jste si v tom rochnili a užívali jste si všechno to svádění hříšníků na scestí a posílání je k branám pekelným a provádění nepěkných věcí a občas vám k tomu stačilo, když na pár minut vypadl internet… nu, pak bylo skoro nemyslitelné, že byste se vlastně mohli dotknout (pozn.: skutečně dotknout a sevřít a ochutnat, ne jen letmo a přátelsky dotknout jako dřív) něčeho tak čistého, něčeho tak… krásného, jako byl anděl.

Protože by se mohlo něco stát.

Mohli byste například propadnout peklu (pozn.: znovu).

Mohlo by se vám stát něco podobného jako Ligurovi, když na něj svévolně spadl kýbl plný svěcené vody (pozn.: stále platilo, že to Crowley udělal z naprostého pudu sebezáchovy a že postřikovače s vodou v jeho rukách už byly jen kosmetickým doplňkem celé té akce).

Mohli jste se popálit a nikdy už se neuzdravit.

Mohli jste přijít o tělo a pekelná byrokracie by byla tak pomalá, že byste už nikdy žádné nedostali.

Mohli jste přijít o všechno.

A mohlo se stát i to, že byste tomu čistému tvoru ublížili a stáhli ho do pekel s sebou.

Všechno tohle se mohlo stát a možná ještě víc. Koneckonců, Bůh má vekou fantazii, to už jsme zjistili dávno.

V našem případě se… však nestalo nic.

Možná se Bůh prostě nedíval.

Možná se schválně nedíval.

A možná si řekl, že je to jeho způsob, jak je odměnit za všechnu tu snahu během odvracení konce světa.

Možná to bylo všechno z toho a zároveň nic.

A kdyby se Crowley odvážil vzhlédnout, možná by na jeho tváři znovu uviděl i ten vědoucí úsměv, který mu kdysi způsoboval křeče v žaludku a který by mu teď možná přinesl velký pocit úlevy.

(Další kapitola)