A na konci tunelu bylo… světlo XVIII.

Azirafal a Crowley

Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley

Výzva č. 18 – První polibek

XVIII.

Pamatujete na jejich první polibek? Tehdy, jak za gradujícího zpěvu Céline Dion přeskočil Crowley stůl a vrhnul se na… Ach, ne, tak to vlastně ve skutečnosti nebylo. Ale stejně máme v živé paměti ten první polibek, který věnoval Azirafal Crowleymu, a pak ten první, kterým si o chvíli později a skoro o dvě míle dál uzurpoval Crowley Azirafala.

A pak došlo na mnoho dalších.

Myslíte si, že byste je všechny dokázali spočítat? Ne? Já také ne, takový šmírák teda nejsem (pozn.: musím taky spát, víte?), ale Azirafal by to dokázal. Pamatoval si totiž každý jeden z nich. Ty vášnivé a majetnické, ty letmé, ty dané jen tak pro radost, ty dlouhé a hluboké i ty krátké, ty na uvítanou a ty na rozloučenou, ty sladké i ty utěšující a sladkobolné. Všechny stály za to. A všechny byly svým způsobem první. Je to totiž jako s tou řekou, do které nikdy nevstoupíte dvakrát, víte?

Crowley si je pamatoval taky všechny, od toho prvního až po ten… před deseti vteřinami. A obzvláště si užil třeba ten na prvního máje, kdy je pod rozkvetlou sakurou nachytala babka o berli a pak spřáhla ruce a prohlásila: „No, nejsou rozkošní, Vilíku?“ směrem ke svému vnukovi. Který udělal znechucený obličej. A ona ho pak přetáhla tou holí. Ano, ten polibek choval Crowley na výsluní své paměti, třebaže byl označen za roztomilého – tedy vlastně ne on, definitivně to musel být ten anděl, který tam s ním byl…

Jo, líbání bylo fajn. A vůbec nevadilo, že to vymysleli Nahoře, definitivně to totiž zdokonalili Dole. Měli to s Azirafalem vyzkoušet už dávno.

(Další kapitola)