Dlouhá noc v Paříži – II. část

Autorka: Patoložka; Beta-read: Adelay

Fandom Dobrá znamení, Azirafal/Crowley

Romance, Tragedy, Hurt/Comfort, Humor, slash

 

Část II.

 

Lidé za svůj život zakusí mnoho různých polibků. Začne to hned na začátku těmi milujícími rodičovskými a pokračuje na oplátku těmi nevinnými dětskými. Pak jsou to ty laskavé, ty plaché, ty první, ty nesmělé. Jsou tu ty milenecké, ty hluboké a pronikavé i ty něžné a jemné. Existuje nepřeberné množství polibků a většina z nich prozrazuje velkou hloubku citů. Tedy alespoň ve starých romantických filmech.

Crowley ho líbal se zběsilostí a prudkostí, jako by se ho přivlastňoval. Líbal ho tak, až to bolelo nejen na těle ale i na duši. Líbal ho a byl by možná po chvíli přestal, byl by se možná vzpamatoval ze svého omámení, kdyby se do toho podivného objetí drtících paží anděl po chvíli neuvolil a nezačal mu jeho polibky oplácet.

Takhle na to byli dva a už se to nedalo omluvit.

Když se nakonec přece jen oddělili, rozechvělí nejen tím, co se stalo, ale i zimou od zvlhlé země a z nočního chladného vzduchu, chvíli na sebe jen bezhlesně zírali. Oni dva, rozpláclí na zemi a kolem nich jako švestky popadaní vojáci a hrstka dětských vzbouřenců k tomu.

Crowley se vzpamatoval jako první, vstal, oprášil se a pak podal andělovi ruku. A on ji přijal.

Rozhlédli se kolem sebe, hodnotili situaci. Azirafal nechal lusknutím prstů zmizet všechny zbraně a ujistil se, že se už nikdo nikdy nedozví, co se s nimi stalo, a Crowley probudil všechny čtyři děti a se zavrčeným: „Sortez!“ je vyhnal pryč. Vojáky nechali přesně tam, kde byli.

Zpátky došli v tichosti. Crowley v kabátě, Azirafal v promočené košili. Madam Chevalier neměla dost odvahy, aby je zkusila na jejich cestě po schodech zastavit.

Když se za nimi zavřely dveře, Crowley se o ně ztěžka opřel a jen poněkud bezduše zíral před sebe. Na pokoj, na anděla stojícího před ním, na nic. Na všechno.

V té malé místnosti byla naprostá tma. Měsíc s hvězdami byly dnešní noci, jak právě zjistili, skryté za mraky. Ale to nevadilo. Crowley viděl dobře i beze světla. To, jak sebou Azirafalovy prsty na jeho stehnech nervózně škubaly, to, jak musel z únavy klesnout na pelest, linii jeho krku v té polorozepnuté, bílé košili, kterou měl stále na sobě, jeho oči… když k němu pozvedl hlavu.

Crowley zatajil dech a hlesl jen: „Odpusť,“ ve stejnou chvíli, kdy anděl zašeptal: „Děkuji ti.“

Crowley zamrkal. „Co?“

A Azirafal se poprvé od chvíle, kdy ho konečně viděl znovu vzhůru, po více než měsíci, který prožil ve stavu bezvědomých, pousmál. Unaveně, docela smutně, ale bylo to tam. Ten váhavý úsměv a bledá zář v jeho očích.

„Děkuji, že ses o mě postaral. Muselo to být… náročné.“

„Já…“ Crowley nevěděl co říct. Co na něco takového říct, se vším tím, co se před chvílí stalo a co se ve stejný okamžik mohlo stát? Měl sto chudí začít znovu křičet, dupat nebo jinak povolit uzdu své frustraci, ale přistihl se, že ho vztek dávno opustil a není schopen ho povolat zpět. Byl jen unavený v tomhle městě, které mu kdysi přinášelo tolik radosti a požitků.

A pak Azirafal zvedl ruku a to gesto bylo tak přirozené a tak jasně říkalo: Pojď ke mně, že nešlo neuposlechnout a Crowley šel. Možná si až teď uvědomil, že tomu tak bylo od pradávna. Že ho vždy následoval a zřejmě vždy i bude. A mohl to tisíckrát změnit, mohl si najít jinou cestu, svoji cestu, cestu, která vedla opačným směrem, přesto to zřejmě nebylo jeho… osudem, předurčením nebo něčím takovým.

Když se ocitl na krok před ním, Azirafal ho chytil za zápěstí, s úlevným povzdechem se položil na postel a stáhl ho s sebou.

A tak tam leželi, tváří v tvář, jedny blankytné oči nořící se do skel slunečních brýlí a do těch žlutých štěrbinovitých očí za nimi, ruce obou se ostýchavě dotýkající a přesto tak jistě nacházející svůj směr.

„Čeho se bojíš?“ šeptl po chvíli Azirafal.

A bylo to tak jednoduché a Crowley měl na jazyku: Že tě ztratím. Že odejdeš někam, kam tě nebudu moci následovat. Ale neřekl nic a jen zavrtěl hlavou. Co na tohle mohl říct?

Anděl zvedl ruku k jeho očím a pomalu, mučivě pomalu mu stáhl brýle přes čelo a pak je odložil někam, kde zůstanou na dlouhou dobu zcela zapomenuty.

Crowley odvrátil zrak, sklopil ho ke svým prstům. Tohle ne…

Jenže ta ruka, ta jemná, pěstěná ruka byla zpět a neústupně ho nutila zvednout bradu.

„Crowley, tvoje oči…“ zašeptal Azirafal a Crowley se roztřeseně nadechl. Bylo to tady.

Tvoje oči od Patoložky

„Jsou nádherné, víš to?“

A Crowley znovu zavrtěl hlavou. Nevěděl. Z koutka oka mu vyklouzla zrádná slza a vsákla se do povlečení. Jak by tohle mohl jeden vědět? Někdo, kdo byl kdysi andělem a pak padl, jen aby se zrodil znovu jako démon v hadím těle, nebo možná had v těle démona. Trochu to a trochu ono. Naprosto spokojený ve své vlastní kůži, přesto při jednání s druhými s poněkud… nepatřičnými pocity.

U všech ostatních by řekl, ať si jdou do háje, třeba Gabrielovi by to vmetl do tváře přímo od srdce, u Azirafala to bylo… jiné. Jeho názoru si vážil, jeho odmítnutí se… obával.

A pak se už nebál ničeho a dokázal jen vnímat.

Možná si říkáte, co že to znamená, vždyť oni ta lidská těla přece jen používali, neměli cítit nějaké velké lidské věci, jenže stejně jako dokázali cítit bolest, když si uvědomili, že ji mají cítit, stejně tak dokázali prožívat emoce a reagovat na ně.

Azirafal zbavil myšlenkou Crowleyho kabátu, Crowley mu s čím dál větší jistotou začal rozepínat další knoflíčky na košili. Nemohl přece dopustit, aby se anděl ke všemu tomu vysílení ještě nachladil, bez ohledu na to, zda to bylo nebo nebylo možné. Lidské tělesné schránky jsou někdy dosti chatrné i přes veškeré zázraky světa.

Nebylo to poprvé, co se dotkli, nebylo to poprvé, co se objali, nebylo to ani poprvé, co oba propadali beznaději z odlišných i zcela stejných důvodů, jejich společná historie byla protkaná takovými momenty bez ohledu na to, jak moc byly osamocené.

Crowley mu stáhl tu provlhlou látku z ramen a sám svoji košili rozpustil do nicoty. Až bude potřebovat novou, tak si ji zhmotní. A pak už byli kůží na kůži, v tom vzájemném, baženém teple, které tolik potřebovali načerpat. Crowley vtiskl bradu do ohybu Azirafalova krku a zhluboka se nadechl jeho vůně. A zatímco andělovy prsty mapovaly plochu jeho zad a zatínaly se do míst, ze kterých by se třeba jindy rozepínala jeho opeřená křídla, on pootevřel ústa a zkusmo jazykem ochutnal pokožku pod nimi.

Odměnou mu bylo andělovou rozechvělé vydechnutí. A tak to udělal znovu. A bylo to dobré, bylo to skoro božské, kdyby se mu nepříčilo o tom tak mluvit.

Když se nasytil ochutnávání andělova krku, zvedl hlavu a přiložil mu dlaň k tváři. Palcem přejížděl přes Azirafalovo obočí a anděl slastně přivíral oči, jako by si vychutnával každičký okamžik. Crowley neodolal a políbil ho. A znovu. Tohohle se nešlo nabažit. Měkká ústa, tak poddajná, bylo to jako opět okusit nebe.

Když se na něj po chvíli znovu podíval a Azirafal jeho pohled opětoval, zeptal se do nastalého ticha na něco, co mu právě přišlo na mysl:

„Přestavoval sis někdy, že skončíme takhle?“

Anděl se rozesmál. Zlehka a roztomile. „Co myslíš?“ odpověděl s pozvednutým obočím.

Crowley se domýšlivě ušklíbl. „No, já ano. Jsem přece démon, pokud sis nevšiml? A my démoni máme za svedení andělů plusové body.“

„Ach, ano, všiml jsem si. Ale nehledě na plusové body jsi stále démon, který neumí držet jazyk za zuby…“

Crowley přimhouřil oči a sklonil se k němu a pak mu vydechl horce přímo do ucha: „Chceš, abych držel jazyk za zuby?“ načež mu tím rozeklaným jazykem poškádlil citlivý lalůček.

A anděl zvládl jen roztřeseně odpovědět: „Bože, ne-e.“

Následující: „Mmmm…“ bylo definitivně ďábelské.

A bylo to dané. Doteky, laskání, končetiny zaklesnuté do sebe jako had obtáčející liánu nebo naopak, polibky, spousta polibků. V té malé místnosti už zdaleka nebylo jen ticho. Spíš tam bylo všechno jen ne ticho.

Crowley zkoumal andělovo tělo kousek po kousku a Azirafal se snažil držet krok a nepředbíhat příliš. A když pak dospěli do míst, která si u lidí většinou žádala největší pozornost, když dlaněmi stekly právě až tam, Crowley se kousl do rtu a trochu nerozhodně se zazmítal. Tohle bylo… tohle bylo příliš.

Možná si říkáte, že démoni musí být na takové věci zvyklí, že přece rozkoš vyvolávají a podněcují v každém z nás, že ji musí prožívat na vlastní kůži. Ale ztratit nad sebou kontrolu, dovolit někomu, aby to s vámi sdílel, zcela se poddat všem těm pocitům, to je prostě někdy… příšerně strašidelné i pro zplozence pekla.

„Já, ne…“ hlesl přiškrceně Crowley a zadíval se na anděla trochu zoufale. Co měl dělat? Nemohl to vzdát. Nechtěl se vzdát.

Azirafal ho k sobě stáhl a držel ho v objetí svých paží. Konejšivě ho hladil. „Šššš, nemusíš nic. Nemusíš vůbec nic, když nechceš.“

A právě to vědomí, že někdo věděl, že někdo pochopil, mu dovolilo se nakonec poddat a nechat se unést společně vybudovanou slastí fyzického prožitku.

Bylo to, jako když vás oslepí sluneční světlo nad vodní hladinou a do toho zavane vlahý, teplý větřík. Nadechnete se, přivřete oči a s výdechem nespěcháte. Jen to necháte plynout, než jste toho sytí. A ještě dlouho po tom víte, že to tam někde bylo.

Leželi ve společném objetí a nutili svá těla k nádechům. Azirafal měl zavřené oči, Crowley ho po očku pozoroval. Pak anděl ty oči otevřel a byla v nich stejná oslepující zář jako v tom slunci.

Usnuli jako dvě lžičky stulené pod peřinou, s Crowleyho rukou odloženou na Azirafalově břiše třímající jeho dlaň a s jeho bradou zanořenou do andělova krku.

Za okny svítalo, za rohem na ulici se probouzeli ospalci a začalo vyšetřování toho, co se stalo. Anděl s démonem to celé blažené prospali a svět se otáčel v drtivých kolesech dál a dál.

 

ooOoo

 

Během června příliš nevycházeli. Věděli, co se děje a co se dává do pohybu. Od vylodění v Normandii to všechno získávalo na rychlejším spádu. A všechno se to blížilo k Paříži.

Ale ještě byl čas, ještě bylo trochu… času.

„Co se ti tady ty první dny stalo?“ zeptal se Crowley jednoho odpoledne, když společně odpočívali.

Azirafal zvedl hlavu z polštáře, aby se na něj podíval, a pak ji zase nechal klesnout zpět.

„Viděl jsem nakládat konvoj…“ začal potichu a Crowley by si nejraději nafackoval.

„Byly tam i děti, spousta dětí,“ pokračoval. „A byla tam jedna malá holčička…“

Crowley na něj nevěřícně zíral a čekal.

Azirafal se přerývavě nadechl a věnoval mu pohled zmučených očí, jemné vrásky se mu kolem nich jen prohloubily. „Nevěděl jsem, co dělat. Pokusil jsem se o… zázrak a vyšlo to, ale bylo to ještě horší… Stále plakala, Crowley, tolik plakala, zatímco ji nesli pryč od toho vlaku, pryč od toho… pekla.“

Crowley ho chytil za ruku a pevně ji stiskl. A pak si ji přitáhl k sobě a pokusil se ji zahřát svým dechem. „Nemůžeš je zachránit všechny.“

Anděl na krátko stiskl víčka k sobě a pak je otevřel a přes slzy se na něj pousmál. „Ne…“

A Crowley na ty jemné klouby vložil další polibky a pak se ušklíbl. „Ale můžeš zachránit mě,“ prohlásil s rozverností v hlase.

Azirafal se samolibě usmál. „Měl jsem za to, že to už se stalo.“

Crowley pozvedl obočí. „Stále jsem padlý anděl, takže asi budu potřebovat zachraňovat bez ustání…“ zavrněl a vložil si jeden z Azirafalových prstů do úst a zkusmo ho nasál.

Anděl se široce usmál a přimkl se k němu blíž. „Hmmm, máš na mysli něco konkrétního?“

Démonův úšklebek se rozšířil. „Mám na mysli velmi konkrétní věci.“

„Ukaž mi…“ zašeptal anděl a Crowley mu ty výjevy promítl tak živě, až andělovi naskákala na tváře barva, která tam předtím nebyla.

„Ach,“ Azirafal si olízl náhle suché rty, „to je zajímavé. Ovšem domníval bych se, že to bude spíš naopak.“

Crowley zavřel oči a jal se věnovat těm na chvíli opomenutým prstům s větší vervou. „Nejsem si tím jistý…“ zamumlal kolem nich, než je propustil.

Azirafal rukou sklouzl na jeho tvář a pak ho políbil do koutku úst. „A tím prvním si jistý jsi?“

„Ano…“ zamumlal Crowley toho rozvíjejícího se polibku.

„Teď?“

„Jiná chvíle by ani nebyla vhodnější…“

A možná, že ani nebyla. Spojenci postupovali, Říše začínala panikařit, času, kterého bylo povětšinou stále dost a dost, najednou ubývalo.

Ten den si anděl démona vzal tak, jak si muž bere ženu, a díval se na něj při tom s takovým nebeským úžasem, až se Crowleyho okultní podstata roztříštila a musela být znovu sesbírána a držena v těch nadpozemských pažích, dokud nebylo jisté, že se to nebude opakovat.

 

ooOoo

 

„Nepamatuji si, že by v těch předchozích válkách trpělo tolik dětí…“

„Historie se má tendenci opakovat.“

„Ano, ale je jich tolik, Crowley, tolik…“ povzdechl si anděl.

Démon se zamračil. „Proč tě to teď…“

„Čisté duše, můj milý,“ jal se vysvětlovat anděl trpělivě, „jsou to čisté duše, které měli mít před sebou všechen čas světa.“

Čisté duše, pomyslel si Crowley s pachutí v ústech, ne jako ta moje…

Azirafal ho chytil za ruku, zavrtěl hlavou. „Naše volby z nás činí to, čím jsme, ne naše předurčení…“

„V tom případě jsem se asi rozhodl špatně,“ odsekl Crowley a vytrhl se mu.

„Opravdu?“ zeptal se Azirafal zcela klidně a Crowley nemohl jinak, než že na něj zazíral jako na smilování boží. „Nemyslím si.“

A možná, že tak to přesně bylo.

 

ooOoo

 

Spěchali městem. Stávka četnictva a policie a dalších složek francouzského obyvatelstva byla na spadnutí, Němci byly nervózní jak včely v hučícím úle, stačil drobný podnět a útočili na všechno, co se hnulo. Ručičky na hodinách začaly odtikávat zbývající čas.

Azirafal byl každým dnem bledší a bledší, Crowley mu přesto často nestačil s dechem.

Neměli za úkol ukrývat židovské rodiny před deportací, neměli za úkol rozdělovat jídlo, které se zázračně objevovalo, ani držet budovy po kupě silou vůle. Paříž v té době trpěla na chronickou nefunkčnost střelných zbraní, na létání kulek opačným směrem nebo zázračnou neprůstřelnost modlitebních knížek. A přesto to nebylo ani zdaleka dost a udržovat takový štít je stálo plno sil.

„Tímhle tempem to město dočista zničí,“ prohlásil Azirafal po tolikáté, že si Crowley nebyl jistý, zda-li to není součást nějaké nové nebeské hymny. Většinou s ním ale musel souhlasit. V tomto okamžiku se však zarazil a zadíval se na v dáli se tyčící Eiffelovku, jako by tu kovovou stavbu viděl od svého dokončení v roce 1889 poprvé.

„Tak budeme muset najít někoho, kdo ho bude milovat natolik, aby to nedopustil,“ prohlásil pak a když na něj Azirafal jen nevěřícně zíral, dodal ještě: „Samozřejmě, aby mohlo i nadále být tím největším semeništěm hříchu, jak jinak.“

„Samozřejmě, můj milý, jak jinak…“

 

ooOoo

 

Generál Dietrich von Choltitz se stal vrchním velitelem Paříže dne 7. srpna 1944, kam byl převelen ze západní fronty. Ještě se nestihl ve své kanceláři v Hôtel Majestic na Avenue Kléber ani pořádně porozhlédnout a už měl nezvané návštěvníky. Byli dva. Jeden v tmavých šatech se slunečními brýlemi pevně na nose a druhý ve světlých šatech a s kloboukem. Oba byli podivní a ani jeden se mu nezamlouval. Přesto na něj nějakým nevysvětlitelným zapůsobili. Jen neokázal říct proč.

„Nevím, jak jste se sem dostali, ale okamžitě odejděte,“ sdělil jim, jakmile stanuli u jeho stolu.

Ten ve světlém obleku se ale zastrašit nenechal, ba naopak. Řekl jen: „Vyslechnete náš, ať se vám to líbí nebo ne,“ a jemu po těle přeběhla zimnice.

Bad ass, anděli? To se mi líbí,“ zamumlal ten druhý a jeho úšklebek byl definitivně ďábelský.

Strávili u něj hodinu. Hodinu, o které měl jen mlhavou představu a ke které se v následujících osmnácti dnech v duchu neustále vracel.

 

ooOoo

 

Crowley už zapomněl, jaké to bylo zažít Azirafala plně v ráži a s plamenným mečem v ruce. A když ho dnes viděl v sídle hlavního německého velení v kanceláři generála von Choltitze, musel uznat, že se mu to zamlouvalo. Velmi.

Sotva byli venku ze dveří a procházeli chodbami hemžícími se uniformovanými příslušníky okupující armády, zatáhl anděla do prvního tmavého výklenku, který dokázal najít, a přitiskl se na něj celým tělem jako mech na skálu.

„Chci tě,“ sdělil mu bez obalu přímo do ucha a andělovi nemohlo uniknout, jak moc ho chtěl.

„Dobře…“ vydechl Azirafal a pevně ho objal kolem ramen.

„Dobře?“

„Ano…“ odpověděl anděl a pak je oba zázračně přesunul přímo do postele v jejich pokoji.

Přistáli v ní nazí a studené povlečení na odhalené kůži na ně na chvíli zapůsobilo jako studená sprcha. Démon ale mávl rukou a přikrývka původně ležící pod nimi je obklopila.

Crowleyho ruce na andělově hrudníku, Azirafalovy prsty svírající jeho bedra, jejich klíny se o sebe otíraly a ústa se setkávala ve zběsilém rytmu.

Bylo to zoufalé, bylo to dobré, bylo to v každém ohledu dokonalé.

Azirafal pokrčil kolena a Crowley sklouzl o něco níž. Líbal ho na krku, kousal, škrábal nehty. Chtěl všechno. Tentokrát už chtěl všechno. A jestli mu anděl dovolí…

„Ano…“

Pronikl do něj a v jednu chvíli se svět doopravdy zastavil. Všechna ta podmanivá těsnost, která ho obklopovala, horkost andělova lidského těla, jeho paže, jeho ústa, jeho šeptané: „Crowley, jeho éterická podstata.

Andělé možná netančí, ale tohle byl dokonalý tanec dvou bytostí, které po sobě toužily.

A když pak vyšplhali až na vrchol a pohlédli si do očí, viděli hloubku citů, které přežily tolik staletí a změnily se jen tím, že rozbujely.

Crowley se k němu sklonil a hluboce ho políbil. „Takhle si tě chci pamatovat…“ řekl mu do úst.

Anděl mu vjel do vlasů a zapletl v nich prsty. A pak si povzdechl.

 

ooOoo

 

Dne 23. srpna vydal Führer rozkaz, že Paříž nesmí padnout do rukou nepřátel anebo jen jako hromada trosek, nařídil bránit město do posledního náboje a před vstupem Spojenců do města srovnat se zemí významné památky jako například Eiffelovu věž a zatopit metro. Neví se přesně, co mu generál von Choltitz na otázku, jestli Paříž už hoří, odpověděl. Ví se jen, že jeho rozkaz nesplnil a že se tím dle historie stal zachráncem Paříže.

Dne 25. srpna bitva o Paříž, ve kterém přišlo o život patnáct set Francouzů, skončila, do města vstoupila obrněná divize a kontrolu nad ním převzali spojenecké oddíly a francouzští odbojáři. Paříž stále stála.

Azirafal mohl vydechnout, oba vyčerpaní do morků kostí stáhli z města své štíty a pak padli únavou.

 

ooOoo

 

Crowley se probudil s pocitem, že je něco hodně, ale hodně špatně. Měl cítit úlevu, měl cítit… něco jiného, ale tohle něco jiného bylo zatraceně daleko od spokojenosti.

Byl večer 26. srpna a jeho svět se měl znovu převrátit vzhůru nohama.

Ten pocit nesprávnosti se znásobil, když Azirafala nenašel po svém boku a ani nikde jinde v místnosti.

A znásobil se o to víc, když uslyšel z druhé ulice vycházející zvuky boje.

Crowley se nezdržoval s fyzickým oblékáním, všechno oblečení na sobě zhmotnil a stačil při tom proklít jakékoliv puzení, které Azirafala zvedlo z postele a donutilo ho samotného vyjít ven.

Z nočního chladu se mu postavily všechny chloupky na jeho lidském těle a on vyběhl z pavlačového domu madam Chevalier ulidí Rue de Bourgogne až na Rue Saint Domonique. Střílelo se, znovu.

V parčíku na square Samuel-Rousseau už bylo jasné, že nepůjde jen o dozvuky odporu, ale že jde o opravdovou bitvu.

Mělo to skončit, mělo to skončit, říkal si a pátral očima mezi ozbrojenci, ať už jakékoliv příslušnosti, po známé postavě.

Azirafal stál před sochou Césara Franka, na kterou shlíží anděl, a bylo by to poetické ne jen z hlediska toho hudebního skladatele a varhaníka, ale zejména z hlediska Azirafala a jeho příslušnosti, kdyby to nebylo tak neuvěřitelně… nerozvážné.

Oba už své zázraky přečerpali, Crowley to věděl a Azirafal si to musel uvědomovat rovněž. Nemohl zabránit ničemu, a přesto tam stál, v samém středu konfliktu jako nějaký… anděl.

Crowley věděl, k čemu dojde, ještě než se to stalo, než tomu dokázal zabránit. Azirafal vyšel zpoza sochy, napřáhl ruce a jeden z lidí, jeden z těch lidí, které se snažil ochránit před nimi samými, na něj namířil a vystřelil.

A anděl padl k zemi do změti svých křídel.

Crowley se vyřítil z křižovatky s ulicí Rue de Martignac a smetl je všechny, spojence nespojence, vší svou démonickou silou k zemi, nestaraje se o to, jestli je po nich nebo ne.

A pak klesl k andělovi, jemuž na hrudi začala prosakovat rudá skvrna a krev mu stékala po bělostném peří.

„Ty jeden blázne, ty jeden blázne, co sis myslel,“ šeptal horečně a snažil se zachránit, co se dalo, zatímco se nutil, aby si v hlavě opakoval, že přece o nic nejde, že když bude nejhůř, dostane Azirafal nové tělo a bude to. Tyhle současné tělesné schránky jim stejně oběma vydržely až nepřiměřeně dlouho.

Jenže ono už bylo nejhůř, neboť rána krvácela příliš. Kulka prošla přesně těmi místy, kterými neměla. Byl zázrak, že byl anděl ještě vůbec naživu.

Crowley se divoce rozhlížel a uvažoval, co dělat.

A pak mu pohled padl na velký gotický oblouk přímo před nimi. Byly to dveře do baziliky svaté Klotyldy a byl to katolický kostel, ale pokud to trochu pomůže, pokud ta vysvěcená půda zmírní následky toho hloupého činu a dá jim trochu času, pak…

Zvedl anděla znovu do náruče, jako by nic nevážil, a zatímco ten do jeho hrudníku šeptal něco, co až příliš připomínalo: „Odpusť…“ a „Bolí to…“ rozběhl se s ním tím směrem.

Proč lidé prostě nemohli přestat, když to bylo třeba? Proč si nemohli říct, že už toho všeho bylo dost, že by si měli jít uklidit před vlastním prahem a setřít vlastní prach na okenních římsách? Jenže lidé už byli takoví…

Obloha se šedivě zatáhla a začalo pršet. Crowley už měl na jazyku nějakou tu peprnou kletbu na adresu Všemohoucího, ale když zvedl hlavu, když nevěřícně přimhouřil oči a zadíval se do dáli, na místě se zastavil a s Azirafalem to trhlo tak prudce, až anděl zasténal a sbalil se víc do klubíčka v jeho rukách.

„No to už si ze mě děláš prdel!“ zahřímal Crowley do oblak, a když to nepomohlo, když mu bylo jasné, že tohle není nějaký zvrhlý šprým, ale holá skutečnost, překonal těch posledních pár metrů do kostela, protáhl se mezi lavicemi a zastavil se před oltářem, kde anděla opatrně složil na zem, křídla mu urovnal pod zády a sklonil se k němu.

Bylo to nepatřičné – démon v kostele, přímo na svaté půdě – ale nebylo to nemožné. Kdysi se takhle přímo na kázáních bavíval sváděním znuděných hříšníků, když konečně přišel na to, že se mu nic nestane. Jen se musel vyhýbat svěcené vodě, to bylo všechno. Ale jinak? Kde jinde polapit boží ovečky do svých pekelných sítí, než na místě, na kterém On taky neodpovídá, i když byste si řekli, že odtud už na něj máte přímé spojení? Chyba lávky. On s nikým nemluvil, on jen občas nechal svět, aby si dělal, co chtěl…

Sevřel andělovu tvář v jedné z dlaní a druhou ruku mu přiložil na hrudník. Azirafal dýchal ztěžka, víčka se mu třepotala. Crowley se k němu sklonil.

„Azirafale…“

Nic.

„Zira!“

Anděl s námahou oči otevřel, a když viděl Crowleyho tvář, pousmál se a chvějivě sevřel jeho ruku na svém hrudníku.

„Crow-ley, odpusť.“

„Tím se budeme zabývat jindy,“ zamumlal démon. „Dokážeš…“ už jen chvilku, sakra, „jsme v kostele, dokážeš se vyléčit nebo něco udělat?“

Anděl zachrčel a zavrtěl hlavou.

„Zatraceně!“ ulevil si démon. „Dobře, dobře, to nevadí, to nevadí…“ opakoval si a anděl k němu znovu tázavě zvedl oči.

„Asi tu teď bude trochu rušno, anděli, takže se koukej na tomhle světě držet stůj, co stůj, rozumíš?“

Andělovy oči se rozšířily nepochopením. A pak to uslyšeli.

Ne!

Crowley ho zprudka objal a jeho křídla se kolem nich rozprostřela jako kokon. Déšť venku sílil a do toho všeho bručivě hlučely motory blížících se letadel. Von Choltitz možná Paříž nezničil, ale Führer, jak vidno, měl jiný názor a dnes v noci se to mělo projevit při posledním náletu.

Když se klenba kostela zřítila přímo na oltář, Crowley vložil andělovi na ústa polibek a naposledy do něj vdechl život. Oddálit nevyhnutelné na pár minut bylo možné, udržet je naživu přes tuto noc už ne. Když mu nakonec křídla zpřelámal mohutný trám a jeho tělo pod tou tíhou pokleslo, přestal Crowley na tomto světě lpět a vzdal se ho, protože v tu chvíli anděl vydechl naposledy.

V noci z 25. na 26. srpna 1944 došlo k poslednímu bombardování Paříže, během kterého zahynulo padesát lidí a na pět set domů bylo zbořeno.

V kostele od Patoložky

ooOoo

 

Než se prach ze zkázy usadil, křídla z obou těl zmizela a do vzduchu se vznesla dvě světýlka, jedno bílé a to druhé rudé. Chvíli kolem sebe kroužila ve spirále, a když dosáhla bývalé kostelní klenby, na okamžik splynula v jedno.

Pak ale to bílé světlo zamířilo přímo vzhůru a to rudé se sneslo k zemi a ještě níž. A ta těla pod troskami se rozpadla na prach, který nakonec odnesl vítr.

 

(Další kapitola)

4 thoughts on “Dlouhá noc v Paříži – II. část

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s