A cesta k tunelu vedla poněkud oklikou XXII.-XXX.

Fandom Dobrá znamení, Crowley & Azirafal

XXII. Neslanil Vánoce

25. prosince Crowley neslavil. On přece vůbec Vánoce neslavil. Byl tehdy samozřejmě při tom. V Betlémě. Na seně. On kdo z honorace při tom tehdy nebyl, že? No, a třebaže jednou být při tom mu zcela stačilo, přesto ho nakonec Azirafal dokázal přesvědčit, aby alespoň nebyl… sám.

A tak tam seděli v tom útulnu prosáklém vůní starých knih a vyprávěli si různé, jen ne vánoční příběhy, samozřejmě. A anděl z jednoho kouta vytáhl starý gramofon, který mávnutím ruky zbavil všeho prachu, a s omluvným pohledem, který si Crowley vyložil jako: Promiň, nic naplat, ale iPod je prostě v krabici, do něj vložil jednu z mnoha desek, kterou vlastnil. Jen tato vlastně vůbec nebyla stará, jak čekal, ale až podezřele nová.

Crowley se zamračil a užuž chtěl něco namítnout o koledách nebo folklóru, ale anděl ho zarazil. „Počkej, tohle se ti bude líbit.“

A skutečně, jakmile zazněly první tóny moderny smíšené s nezaměnitelným zvukem houslí, démon vyhrkl: „Anděli, kde ty´s k tomhle přišel?“

„Líbí? Hmm?“

„Nesmírně…“

„No, možná se i ve mně, můj milý Crowley, skrývají nějaké ty utajené záliby v lidském konání. A Vanessa Mae je prostě…“ (Pozn.: Azirafal možná byl ze staré školy a moderní hudbu označoval jedním slovem za ‚bíbap‘, což byla zkomolenina pro Beatles, přesto ale nebyl žádný pitomec nebo naprostý ignorant a občas, když ho něco přímo praštilo do nosu – jako v tomto konkrétním případě – zjistil, že už není rok 1950 a lehce nakoukl pod pokličku nové doby.)

Crowley naklonil hlavu na stranu a zaposlouchal se. „Myslel jsem, že tohle už se dělá jen na CDčkách.“

„Ale kdepak, můj milý,“ osvětlil mu to anděl vesele, „vinyl je věčný.“

Pochybovačné: „To si o dalších věcech mysleli taky a kde jsou teď třeba šněrovačky a korzety?“ bylo jasnou odpovědí. Pak se ale znovu zaposlouchal do těch rázných tahů houslí a řekl Azirafalovi otevřeně: „Jsi si ale vědom toho, že tahle je taky naše, že ano?“

A anděl jen pokrčil rameny. „Cesty Páně jsou nevyzpytatelné…“

A Crowley se se zachmuřeným ‚chmmm‚ podíval na dno své sklenky a pak si nechal dolít.

„Tak se na to alespoň napijem?“

A zatímco jinde pěli vánoční koledy, jedli krocana a pudink a cukroví a sníh se snášel za okny (pozn.: ne, to bylo jen pro vyladění atmosféry, to se na Vánoce stát nemůže), za okny tohoto pochybného obchůdku s knihami v Soho hrála moderní hudba sezdaná s tou starou a dva dobří přátelé lomeno zarytí nepřátelé si do ní notovali a vzpomínali a lehce propadali nostalgii a zase z ní graciózně vyskakovali. A celé to bylo velmi velmi… no, vlastně velmi příjemné.


 

XXIII. Šel znovu nakupovat

Crowley vynalezl reklamy, soutěže o peníze a teleshopping a všechny tyto akce měly na zemi i tam dole nesmírný úspěch. Doopravdy byl ale hrdý na posezónní slevy, černé pátky, letní Vánoce a totální výprodeje. Lidé to milovali, někteří z toho dokonce šíleli a ty rozumnější to přivádělo k zuřivosti. Crowley byl vítězem v každém případě, a když se ledabyle procházel obchody s těmi rudými poutači na slevy, byl na vrcholu blaha.

Kde jinde jste mohli najít tolik lidí, kteří vstali v nekřesťanskou hodinu, jen aby se mohli postavit do fronty před obchodem? Kde jinde jste našli puberťáka, kterak se do krve přetahuje o zlevněný kus oblečení nebo elektroniky nebo čehokoliv jiného s důchodcem? Kde jinde jste mohli načapat člověka, který už počtrnácté zarovnává nákupní koš krabicovým mlékem, třebaže limit na osobu byl jeden karton?

Ano, Crowley byl na slevy vážně pyšný. A vůbec mu nevadilo, že tentokrát se mezi regály jen prochází a nasává atmosféru. Pro jednou dával za pravdu heslu (pozn.: které si sám upravil): Důležitá je i cesta, ne jen cíl.


 

XXIV. Dostal novoroční polibek

Silvestra strávili v Mayfair. Stálo to sice trochu přemlouvání a jeden fotografický důkaz v novinách o tom, že jsou všechna světýlka i zvířata vskutku pryč, ale nakonec se to povedlo. Crowley ani nevěděl, proč o to vlastně tolik stál. Ale pravdou bylo, že o tom vlastně ani moc nepřemýšlel.

A byl to celkem příjemný den. Anděl sice většinou nadskakoval při každém dalším a stupňujícím se hluku z petard, dělobuchů a světélkujících ohňostrojů, Crowley se ale většinou jen ušklíbl a dolil mu jeho sklenku, aby se měl čím vzpamatovávat.

Přesto to nebylo tak bujaré pití jako tehdy v parku svatého Jakuba, ani tak přes čáru jako tehdy v Dolním Tadfieldu. Oba se nějak nevyřčeně udržovali v příjemné, hřejivé připistosti a nesnažili se zabrousit nikam dál do nekontrolovatelných opileckých vod.

A když pak odbila půlnoc a oni si přiťukli na to, že tento rok oba i se zemí zdárně přežili, Crowleyho napadlo vyzkoušet ještě jednu tradici.

„Co takhle novoroční polibek?“

Anděl zamrkal a zarazil se. „No… já…“

„Ale copak,“ protáhl medově démon a odložil vlastní skleničku na konferenční stolek, „nelíbí se ti ten lidský výmysl?“

„Nemám nic proti novoročnímu líbání. Vlastně vůbec nic. Přijde mi to celkem… milé. Já jen… jen…“

Crowley pozvedl svá dokonalá obočí. „Jen?“

Anděl se rovněž zbavil své skleničky a pak si se složenýma rukama v klíně povzdechl. „Proč?“

Teď bylo na démonovi, aby byl nechápavý. „Co proč?“

„No… proč to chceš?“

A Crowley našpulil pusu. „Jen… test…“

„Test…“ zamumlal zamyšleně Azirafal. „No, dobrá.“

Crowleyho výraz se nezměnil, ale kdyby anděl viděl skrz jeho brýle, načapal by jeho zorničky překvapeně rozšířené.

Když se pak Azirafal iniciativně přesunul trochu blíž, skoro na dotek na tom bílém gauči, Crowley přestal na moment dýchat.

A bylo to… jako zamrznout v čase, kdy čekáte na ortel a anděl se k vám naklání a jeho výraz je pro jednou zcela neproniknutelný a vy… vy…

V poslední setině vteřiny anděl lehce stočil hlavu a dal mu svůj zamýšlený polibek na tvář. Zcela prostý, lehký, cudný polibek, jaký maminky dávají svým dětem a jaký si přátelé vyměňují při pozdravu na uvítanou a na rozloučenou.

A bylo to…

Crowley si odkašlal a zamaskoval všechno, co to s ním snad v tu chvíli udělalo, za pobavený úšklebek a slova jako: „Takže se přece jen bojíš.“

A anděl se jen pousmál a zavrtěl hlavou.

Byl první den nového roku, sotva pár minut po půlnoci a už teď se Crowleymu zdálo, že tento rok začíná být komplikovanější než ten předchozí…


 

XXV. Sepsal novoroční předsevzetí

Po tom Silvestru začal být Crowley nesvůj. Ne, že by se mu to už nestalo. Ono za všechny ty roku nebylo divu a párkrát už to s ním pořádně zamávalo, ale tohle bylo nějak… jiné. Jako rána, která se otevřela v hrudi, a i když nebyla životu nebezpečná, pořád na ni musíte myslet, protože vám působí podprahovou bolest.

A tak se rozhodl, že se pro ukrácení dlouhé chvíle trochu zabaví.

A zvolil si k tomu tvorbu seznamu novoročních předsevzetí.

Začal zlehka, těmi pracovní věcmi, protože to bylo vždycky jednoduché a nadmíru zábavné:

  1. Tumblr (pozn.: jeho oblíbený): změnit nastavení stránek, aby se každému na jeho dashboardu podbízely nesledované blogy ne z 50 ale rovnou z 80 procent.
  2. Mobilní operátoři: změnit všem uživatelům bez jejich souhlasu nudný monotonní tón, který se ozve, když jim někdo volá, na nějakou chytlavou uvítací melodii.
  3. Počítačové programy: podpořit vývoj upgradů.
  4. Lidé obecně: podporovat pověrčivost.
  5. Sociální sítě: změnit tvar profilového obrázku na Facebooku na šestiúhelník a pohrát si s naprogramování robota, který rozeznává povolené příspěvky od těch zapovězených, aby to dělal naopak.
  6. Internet: vytvořit duplikáty obecně známých domén za použití přípon jako eu, net, info a name, dát na ně uhrančivé, blikající reklamy a zablokovat je proti kroku zpět a zavření.
  7. Internetové prohlížeče: zmnožit používání vyskakovacích oken a udělat je rezistentní vůči adblockům.
  8. A preventivně – zrušit adblocky.

 

A pak tu bylo i pár věcí lehce osobního rázu:

  1. Za žádných okolností se nenechat strhnout ke konání dobrých skutků.
  2. Vynechat na chvíli alkohol.
  3. Víc se zdržovat mimo Soho.
  4. Podniknout cestu na Měsíc (pozn.: tady mu rychle došlo, že ve vesmíru je příšerná zima a raději to rovnou změnil na – Podnikout cestu).
  5. Nestrhávat na sebe nevyžádanou pozornost nadřízených (pozn.: v poslední době byl sice docela klid, ale jeden nikdy nevěděl).
  6. Přestat přemýšlet o Azirafalovi.
  7. Přesadit a pohnojit kytky.

Když Crowley dopsal svůj seznam a prošel si, co napsal, zamračil se a půlku z toho vyškrtal (pozn.: k té osobní se vyjadřovat nehodlal, ale u té profesní si prostě řekl, že by toho na ty ubohé smrtelníky bylo na jeden rok až moc)

A pak to znovu obnovil.

A pak to všechno zahodil do koše. Protože on nepotřeboval seznam, aby mohl fungovat a pracovat a žít svůj proklatý život. On nepotřeboval žádný, pitomý seznam. Cha!


 

XXVI. Šel se odreagovat

Existuje jen omezená doba, po kterou se dokážete potulovat od jednoho striptýz baru k druhému, než vás to přestane úplně bavit (pozn.: pokud to samozřejmě není smysl vašeho života nebo alespoň náruživé hobby). Crowleymu to vydrželo třináct dní, a to jen proto, že se doopravdy snažil, aby tomu tak bylo, ne proto, že by mu snad došly bankovky, které zastrkával tanečnicím za prádélko (pozn.: většinou ty skutečné, protože ty stvořené ze vzduchu neměly pražádnou hodnotu, a tudíž by to už vůbec nebyla žádná zábava), nebo že by snad vyčerpal množství takových barů v Londýně. Vždycky se přece mohl přesunout o kousek dál nebo třeba založit něco svého na vlastní pěst. Ne, spíš to bylo něco… jiného. Něco…

A když toho třináctého večera, jakmile znechucený sám sebou opustil ten poslední podnik, zastavil před obchůdkem s knihami v Soho, když nakoukl skrz zašlé okno a uviděl lampičku, u které nad knihou seděla nahrbeně povědomá postava, rozhodl se, že toho má právě tak akorát dost a že prostě musí pryč.

Pryč z města.

Azirafal si dělal trochu starosti. Ano, dělal a byl by býval i víc, kdyby právě nebyl leden, ve kterém se mu vždycky nakupila práce kvůli všem těm depresivním stavům a potenciálním sebevraždám. Takže si dělal o Crowleyho starosti, ale zároveň byl i velmi, velmi zaměstnaný. A když se jedné noci snažil sám sebe přesvědčit, že vnímá řádky, které čte, aniž by myslel na všechny ty smutné duše, které snad dokáže z truchlivých myšlenek vytrhnout už jen blížící se jaro, na chvíli se zadíval do plamínku lampičky a pak s povzdechem vyhlédl směrem ven z okna.

A tam… tam možná něco zahlédl. Ale to byl jistě jen nějaký… stín. Nebo snad sen.


 

XXVII. Zajel si na dovolenou do Paříže

Paříž byla nádherná. Paříž byla úžasná. Paříž byla domovem bohémů a prostopášníků a flamendrů. Paříž byla městem buřičů. Paříž byla vždycky centrem změn. Přitahovala umělce a básníky a malíře. Paříž byla centrem rozkoše i semeništěm hříchu. Paříž měla Sacré-Cœur a kousek za rohem Molin Rouge. Paříž měla Tour Montparnasse a Eiffelovu věž. Paříž měla v bývalém sídle francouzských králů Louvre, v jejímž středu pyšně seděla moderní skleněná pyramida a v jejíchž útrobách se nacházelo přes třicet pět tisíc děl včetně tajnůstkářské Mony Lisy. Paříž byla vzdušná, když to bylo třeba, a sevřená, když ne. Paříž měla Seinu a mosty zamilovaných a spousty malých klíčků v řece. Paříž měla promenády, křivolaké uličky, čtvrti těch nejbohatších z bohatých i chudinské oblasti, kudy se báli probíhat i psi. Paříž měla chodníky obsypané pazourky.

Paříž byla dokonalým místem. Byla procítěná historií, nasátá moderní dobou…

Crowley tam vydržel přesně šestnáct dní, než musel utéct.

Azirafal byl znepokojený. Jenže stále bylo dost co dělat. Leden se sotva překulil v únor a všechen nádech jara opět smetl neústupný mráz, déšť a mlha. Dnešek strávil v nemocnici St Thomas, aby trochu pomohl těm, se kterými to už lidští lékaři vzdali, a bylo to… k neutišení.

Chyběla mu Crowleyho společnost. Jeho humor. To, jak vždycky přišel s něčím nepochopitelným. Démon ho vlastně udržoval ve střehu, v kondici. Bavilo ho… napravovat ty drobnosti, kterými on naopak škodil. A naopak. Doplňovali se. Skoro jako jing a jang. Anděl a démon se setkali v příšeří.

Povzdechl si. Kde jen ten Crowley zase lítal?


 

XXVIII. Chtěl navštívit sedm divů světa

Sedm divů světa se přeceňuje, pomyslel si Crowley, když stanul na vrcholu Velké pyramidy. Pyramidy v Gíze byly samozřejmě skvostné a nejstarší ze všech sedmi divů světa, ale taky se jako jediné dochovaly. Však si to shrňme:

Visuté zahrady Semiramidiny v Babylóně – pryč neznámo jak.

Feidiův Zeus v Olympii – zničen požárem.

Artemidin chrám v Efesu – zničen požárem.

Mauzoleum v Halikarnassu – zničeno zemětřesením.

Rhódský kolos – zničen zemětřesením.

Maják na ostrově Faru – zničen zemětřesením.

Suma sumárum to byl jeden div stojící, jeden div, o kterém nikdo nevěděl, jak zmizel, dva zničené požárem a dva zemětřesením. Crowley si trochu pohrával s myšlenkou, že by ty pyramidy mohl potkat třeba stejný finální osud, pak si ale řekl, že by mělo lidstvu aspoň něco zůstat a že jestli mají padnout, tak ať si za to může On sám a nesvádí se to zase na ně tam dole.

Projít těch sto pyramid mu zabralo týden. A písek pak na dlouhou dobu vážně nechtěl ani vidět ani cítit.

Azirafal začínal být poněkud vyděšený, ale stejnou měrou i trochu nazlobený a občas dokonce rezignovaný. Pozitivní bylo, že alespoň po pracovní stránce vykazoval výsledky. Počasí se pomalounku začalo vylepšovat, den se prodlužoval, jaro bylo na spadnutí. Jen po tom démonovi ani vidu ani slechu.


 

XXIX. Navštívil alespoň sedm nových divů světa

Nových sedm divů světa lidstvo ještě zničit nedokázalo. Velká čínská zeď byla fakt velká… a s příšerným počtem schodů. Socha Krista Spasitele nad Riem byla… taky velká, a to sakra. Chichén Itzá, zřícenina mayského města, byla až pozoruhodně zachovalá… na zříceninu. Machu Picchu bylo sakra vysoko a ten řídký vzduchu mu poněkud nedělal dobře. Petra by se mu líbila a Mojžíše měl celkem rád, jen ten písek… no však víte, písek všude. Tádž Mahal si užil, Indii měl rád. Měl rád ty lidi, jejich jídlo, do Gangy by se už vykoupat nešel, ale jinak to šlo. A Římské koloseum bylo jeho oblíbené. Za starých časů tam strávil nejeden báječný den. Třeba tehdy, když s Azirafalem…

…A pak mu to došlo. Došlo mu, že utíká a utíká zcela zbytečně, protože za celých šest tisíc let tomu andělovi neutekl a neuteče mu ani teď.

Bylo pěkné užít si trochu dovolené, ale zřejmě nastal čas vrátit se domů.

Azirafalovi věděl, že mu nezbyde než počkat, a tak se s tím smířil a nakonec se s tím i spokojil. Ono ve výsledku takové odloučení čas od času i s blízkým přítelem třeba není až tak na škodu. …Třeba.


 

XXX. Vrátil se

Bentley byl přesně tam, kde ho nechal zaparkovaný. Krásný, dokonalý, naleštěný, bez botičky a bez jediné vady. Tedy vlastně jednu vadu měl – Crowley v něm ještě neseděl.

Trochu se bál, co uvidí, až se po tom dvouměsíčním putování vrátí zpět. Ale Londýn zůstal stát na svém místě, jen pár obchodů mezitím změnilo svou adresu, některé zanikly a jiné přibyly, to samé platilo i o lidech, ale jeho byt se zachoval a jeho květiny byly… stále krásné a bez kazu. Všechno bylo fajn.

Takže… co to bylo, co ho celou dobu hnalo kamsi pryč… do dáli? Co to bylo nebo… kdo?

Vždyť… vždyť šest tisíc let! Kdo mohl říct, že ho pojí něco jako šest tisíc let? No, možná leda Gabriel s Rafaelem, jenže ti přehnaně machrovali a kdo ví, jak to mezi nimi vlastně bylo…

Crowley se zamračil. Proč ho napadlo právě tohle? Rafaela měl celkem rád, on si něco takového nezasloužil, rozhodně ne dávat ho dohromady s takovým… takovým…

A pak mu to docvaklo… Konečně.

Co já to celou dobu vlastně dělám? Celou tu dobu od chvíle, kdy jsem si myslel, že dojde ke konci světa a my už nikdy nebudeme spolu tak, jak jsme předtím… byli?

Crowley otevřel pusu a pak ji naprázdno zase zavřel.

Neexistovalo jednodušší a přímější vysvětlení.

Všechno to pití. Piknik. Dárky. Vynucování pozornosti. Ten ne-tak-úplně polibek…

Vždyť on si celou tu dobu anděla namlouval!

Crowley zaťal ruce do pěstí a pak je zase nuceně rozevřel.

Musí se projet.

Musí se projet… a hned!

A Azirafal trpělivě čekal, protože to andělé dělávají, a jak víme… taky se dočkal.

Konec této povídky

Pdf verze povídky zde: A cesta k tunelu vedla poněkud oklikou

(zpět na první kapitolu)

(pokračovat zpět na povídku A na konci tunelu bylo… světlo)

4 thoughts on “A cesta k tunelu vedla poněkud oklikou XXII.-XXX.

  1. jojo

    Že koniec, pche… A teraz to budem čítať furt dokola, kým to nebudem vedieť naspamäť a potom ďalej, lebo je to celé hrozne milé a sladké a úžasné a vôbec, ty netýraš len svoje postavy, ale aj svojich úbohých bezbranných čitateľov. No nič, idem na to… 😀

    To se mi líbí

    1. patolozka Post author

      Oooo, tak tohle je největší odměnou:-D Díky moc za komentář, jsem ráda, že sis to užila. To víš, každý autor své postavy rád týrá. Já většinou méně než ostatní:-D

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s