Na Divokém západě

Autorka: Patoložka; Beta-read: Adelay

Fandom Dobrá znamení, ineffable husbands, humor, parodie

První z cyklu „Crowley vypráví“

ooOoo

Prérií povlával vlahý vítr a hnal před sebou smotaná klubka suché trávy. Dusot koní na vyprahlé půdě soupeřil s válečným bubnováním nedaleko sídlících Čejenů. Mužům jedoucím v sedlech to však bylo zcela fuk. Ostrým cvalem si to na hřbetech svých bujných ořů mířili do městečka zvaného Rockville, aby tam sjednali spravedlnost. Nebo spíše nespravedlnost… závisí, z jakého úhlu pohledu se na to díváte. Nechvalně známý Crowley a jeho banda, muži žijící za hranicí zákona s kolty proklatě, ale proklatě nízko. Měli zdejší kraj pod palcem již pěknou řádku let, nikdo se jim silou nevyrovnal, dokonce ani starý dobrý Belz s tou svou tlupou přivandrovalých nádeníků ne. Vládli zdejšímu území tvrdou rukou. Právě včera se vrátili z Hollowpeaku, aby si tam trochu zastříleli a obnovili víru zdejších lidí ve správnou věc – tu Jejich věc, a teď byl na jejich seznamu Rockville.

Do bran města vjeli za hlasitého hvízdotu a s klobouky vysoko nad hlavou. Nikdo nemohl říct, že si jejich příchodu nevšiml.

Nastala panika. Křik. Mnoho dosud otevřených okenic se naráz zavřelo.

„Zlotřilý Crowley je tu!“ a „Všichni pozor, je tu Crowley a jeho banda,“ slyšeli zpovzdálí někde v tom ruchu.

Velký vůdce Crowley se zpod svého klobouku ďábelsky ušklíbl, seskočil ze svého černého hřebce a odplivl si do prachu u svých nohou. Zase je tady, v Rockvillu. Ano. V botách na vysokém podpatku a za zvonivého zvuku ostruh na dřevěné podlaze se vydal jako zkázostrůjce do saloonu. Jeho lidé mu byli v patách a zubili se na plnou pusu v očekávání dobrého představení. Teď totiž něco uvidí. S Crowleym nebylo radno si zahrávat. A když nebyl jeho hněv namířen na ně, no tak…

Místní štamgasti posedávající u stolků a u baru, třebaže bylo sotva před polednem, zmlkli a pianista okamžitě přestal hrát a kamsi se po špičkách vytratil. Crowley se mrazivě rozhlédl kolem. V saloonu by se krve nedořezalo. Dokonce i barman ustrnul s napůl nalitou whisky.

„Tak kde že je ten prďola, který tvrdil, že se mi odváží postavit? Ten váš slavný šerif Gladstone?“

Všichni obyvatelé městečka se jako jeden muž nadechli a sklonili hlavy.

Crowley jim věnoval pohrdavý pohled. Takoví slaboši, ustrašení hlupáci. Všichni, až na… Jeho pohled sklouzl dozadu a tam, vedle otlučeného černého pianina byl malý stoleček a u něj seděl pomenší, kulatý mužík s cvikrem na nose a kostkovaným motýlkem pod krkem a poklidně si dál pročítal noviny. Když zaregistroval ten nenadálý klid, zamračil se a odložil noviny, aby se rozhlédl.

„Och, ale jemináčku, to bylo ode mne velmi nezdvořilé takhle se začíst a ani nepozdravit. Přeji krásné Boží ráno, dobrý muži.“

Crowley se zamračil ještě hrozivěji a jeho mužům na rtech zamrzly úsměvy. Obyvatelé městečka přestali dýchat.

„Zahráváte si s ohněm, pane,“ zavrčel Crowley a volným, houpavým krokem se k němu přesunul. Tyčil se nad ním ve svém černočerném oděvu jako stožár za bouřkového počasí.

Ten muž zvedl kučeravou hlavu a zářivě se na něj usmál. Všichni v tu chvíli věděli, že si s těmi svými zpropadenými vráskami kolem očí nad sebou vynesl ortel smrti.

Pak se ale stalo několik věcí zároveň.

Dvířka saloonu se skřípavě otevřela a do všeobecného ticha se ozvalo: „Stát nebo střelím, ty jeden… zlosyne!“

Crowley se pomalu otočil a líně vytáhl z pouzdra svůj kolt. Jeho banda mu okamžitě udělala průzor, aby na toho opovážlivce viděl. A tam stál místní šerif Gladstone s tou svou zářivou hvězdou na hrudi a chvějivou rukou na něj mířil svou zbraní.

Crowleymu stačilo jedno trhnutí hlavou, aby ho jeden z jeho mužů – pidlooký Joe – srazil tvrdou ranou k zemi.

Nastalo všeobecné zalapání po dechu. Nikdo se nesnažil ležícímu šerifovi přispěchat na pomoc. Nikdo, až na…

„To přece nemůžete!“ ozval se ten obtloustlý mužík a vypadal poněkud popuzeně.

Crowley se k němu otočil. „S vámi si to vyřídím v soukromí,“ zavrčel a autoritativně pokynul nahoru, kde byly, jako snad ve všech saloonech na Divokém západě, pokoje pro hosty.

Mužík nespěchal. Lidé v saloonu by dokonce v duchu přísahali, že utrousil něco jako: „Pff.“ Pak se postavil, urovnal si své oblečení – stáhl si obnošenou vestičku přes pupek a uhladil krémový kabátec – a začal důstojným krokem stoupat po schodech.

Crowley hodil jinému ze svých chlapů – Tomovi od Hnědooranžové řeky – svůj kožený klobouk a několika slovy jim všem přikázal, aby se tady uvelebili a trochu uvolnili třeba partičkou pokeru a něčím k pití, a pak ho následoval.

Provázel je mumlavý šum a mnoho párů nevěřícných očí. Nikdo si nechtěl ani přestavovat, co tomu opovážlivci jejich velký vůdce, bandita a zlotřilec Crowley provede. Pak se však zábava začala stáčet k normálu.

Jen co se za Crowleym a tím světlovlasým mužíkem zavřely dveře prvního pokoje na chodbě napravo, Crowley ho popadl za klopy a přirazil ho vší silou na dřevěnou stěnu.

Přimhouřené zlaté oči se výhružně setkaly s nebesky modrými a pak…

A pak následoval nádech a… „Co to zase vyvádíš, Azirafale!“, než si přisvojil jeho rty v podmanivém polibku.

„Crowley…“ vydechl anděl, opřel se roztouženě hlavou o zeď a pak… jako by si něco uvědomil, trochu se odtáhl a vyčetl mu se zamračením: „Co mělo znamenat to s šerifem Gladstonem?“

„Nikdo se mi nebude posmívat, anděli,“ zavrčel Crowley a hodlal ho políbit znovu, ale Azirafal ho zarazil.

„No dobře,“ rezignoval Crowley, „a taky se minulý týden trochu moc dovoloval na vdovu Donovanovou. Tohle ho naučí.“

„Ach, můj milý…“ skoro se rozplynul anděl a rozzářil se na něj.

„Zmlkni, anděli, prostě zmlkni.“

A pak ho znovu políbil. Vášnivě a skoro hrubě a se vší tou neukojenou touhou několika měsíců odloučení. Tak dlouho, bylo to tak dlouho.

Začal mu rozvazovat motýlka a pak mu rozhalil košili, aby se…

„Crowley! Nemůžeš přece vyprávět takové věci dětem!“ zhrozil se Azirafal, který jen tak mimochodem nakoukl do pokoje, ve kterém seděli Adam, Pepřenka, Brian a Wensleydale a s dychtivými pohledy sledovali Adamova kmotra Crowleyho, který jim právě vyprávěl příběh na dobrou noc… nebo tak něco.

Démon se ušklíbl a otočil se na něj. „Och a proč ne?“

„No… no… protože…“ zadrhl se Azirafal a na místě zrudl. „Protože je to neuctivé,“ mávl nakonec rukou.

Crowley jen povytáhl obočí a Azirafal zčervenal o to víc. „Takže bych jim asi neměl vykládat ani o tom, jak jsme během zlaté horečky zůstali zavalení v té jeskyni a…“

Anděl vyvalil oči a otevřel naprázdno ústa. Vzhlédly k němu čtyři páry ještě dychtivějších očí.

„Ehm… myslím… já myslím, že bys zasjíté mohl najít i jinou, zajímavější historku, můj milý,“ sdělil mu tónem, který, jak možná doufal, nepřipouštěl námitek.

„Och, to bych zajisté mohl, budu-li za to náležitě odměněn,“ zamrkal na něj démon.

„Crowley!“ utrhl se na něj anděl a pak roztrpčeně polkl. „Uvidíme.“

Pepřenka šťouchla loktem do Adama a zašeptala mu: „To jsou takoví pořád?“

Adam vážně přikývl. „Pořád.“

Pepřenka jen protočila panenky. „Idioti…“

Jakmile se Azirafal vzdálil, Crowley se na ně otočil a spiklenecky jim zašeptal. „Takže, kdo že chce slyšet historku o tom, jak jsme za zlaté horečky zůstali sami dva zavalení v tom…“

(Další Crowleyho příběh)

2 thoughts on “Na Divokém západě

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s