Bezbranný (I. část)

Autorka: Patoložka

Snarry, slash, Romance, Hurt/Comfort

Shrnutí: Souboj s Voldemortem si u Harryho Pottera vybral svoji daň. Po období paniky nad nenadálou změnou v jeho životě nastupuje smíření se situací. Stáhne se do sebe, nechce nikoho vidět. Ostatní už to skoro vzdali, ale jeden člověk vytrval…

A/N: Jako hodně mých povídek i tato vznikla nabalením na malý nápad. Nečekejte, že odhalím všechno, vlastně… pokud znáte moje povídky, tak většinou hodně zůstane skryté, přesto doufám, že to nebyl úplně ztracený čas (moje psaní a vaše čtení). Tak tedy… nová povídka od Patoložky… nečekejte zázraky 😉 Předpokládám, že můžete čekat tři části. Aktuálně jsou skoro dopsané dvě.

Děkuji moc Abigail Snape, že této povídce udělala pokusného králíčka a že mi dodala motivaci pokračovat :-*

 

Bezbranný – I. část

 

Byl usazený v křesle u krbu. Praskání dřeva. Teplo opírající se do jeho těla. A do toho všeprostupující samota a klid.

Ticho… klid… Ještě před čtvrt rokem by ho nesnesl. Nenáviděl, jak kolem něj všichni našlapovali jako na špičkách a zároveň nedokázal unést tíživost ticha. Bylo to… jako by trochu blouznil. Nedokázal se smířit sám se sebou. Ale pak se něco změnilo, možná se to stalo v okamžiku a možná to celé trvalo celé týdny, ale nakonec se z jeho úzkosti a zloby stala rezignace, strachy pomalu ustoupily do pozadí a nastalo konečně skoro… smíření se situací.

Ale teď prostě jen byl.

Přemýšlel. O všem. O ničem. Nesnažil se zodpovědět otázku stvoření nebo rozluštit záhady nekonečna, už ne, nešlo ani o něco tak obyčejného, jako co asi bude mít dnes k večeři. Nechával své myšlenky proudit a dotýkat se vzpomínek, které vlastně ani nebyly důležité. A možná byly důležité nad míru. Ale na tom nezáleželo.

Tady a teď. V tomto okamžiku byl sám sebou. A přesto nebyl. Nikdy už nebude a nikdy vlastně nebyl. Jako by skoro… neexistoval a všechno se dělo pouze kolem něj, ale ne s ním.

Už ne s ním…

Cvakla klika, na druhém konci místnosti tlumeně vrzly dveře. Na kamenné podlaze se ozvaly tiché kroky. Blížily se k němu.

Nebál se. Teď už se nebál ničeho. Proč by měl, už na tom nezáleželo. A kromě toho, tady, v této místnosti neměl čeho, neměl proč.

Pak se kroky zastavily. Vůně bylinek. Zašustění látky. Prsty se dotkly jeho ruky, trochu ji pozvedly, vložily mu do prstů hladký šálek z kameniny. Hřál. Byl těžký. Do nosu mu vnikla vůně silného čaje. Pousmál se, jen pozvednutí koutků úst, ale neotočil hlavu, oči namířené před sebe.

A pak byl znovu klid. Nehýbal se. Jeho společník rovněž ne. Jako by vyčkávali oba dva. Nebo možná ne, těžko říct.

Pak se ten druhý otočil, Harryho zasáhl jemný závan vzduchu, šustění hábitu, jemné klouzání látky po látce se vzdalovalo a přesně odměřené kroky s ním. Pohnul hlavou lehce jejich směrem, jen nepatrné pootočení, zatímco jeho tvář zůstávala beze změny. A pak promluvil. Tiše, přesto věděl, že ho druhý dobře uslyší. On vždycky všechno slyšel, i když neměl.

„Není třeba.“

Kroky se přede dveřmi zastavily, šuštot umlkl, Harry s jistotou věděl, že se druhý muž na něj otočil. A pak uslyšel jeho hlas.

„Není třeba co?“ Tolik možností… Harry si dokázal představit, kolika způsoby se jeho slova dala vyložit. Není třeba čaje? Není třeba přicházet? Zůstávat? Není třeba se litovat? Být? Nebo žít?

Pousmál se, přiložil šálek ke rtům a upil čaje. Hmmm, heřmánek, divizna a hloh. „Není třeba odcházet. Jsou tu dvě křesla, dobře to vím,“ odpověděl.

„Ano, to vskutku ano,“ přišlo ode dveří. „Avšak…“

Dlouhá odmlka.

„Avšak?“ Harry posměšně pozvedl obočí, šálek si odložil do klína.

„Vaše knihovna pozbývá jakoukoliv mne hodnou četbu.“

Pche. Jízlivost. No, samozřejmě. Harry spolkl slova: ‚A k čemu by mi byla,‘ která se sama nabízela a místo toho odpověděl: „Jsem si poměrně jistý, Snape, že si takovou dokážete obstarat sám nebo se bez ní pár minut obejdete.“

Protočil panenky, když uslyšel, jak se spolu s pochybovačným odfrknutím otevřely dveře, druhá osoba jimi bez zavření prošla a on se ocitl sám. Mistr lektvarů bez knihy – opravdu nemyslitelné.

Pomalu upil další doušek a vychutnával si horkost, která mu proudila hrdlem. Žádná ohřívací kouzla nedokázala nahradit živé teplo – oheň, teplé prameny, zvíře… člověka, a v tomto ročním období byly Bradavice obzvláště studené i pro aktivního čaroděje, který jen neposedával v křesle.

Nevybavoval si přesně, kdy byl v této místnosti poprvé. V tu dobu ho to vlastně ani nezajímalo. Vybavoval si jen jedno datum – patnáctého května. Patnáctého května, v den, kdy se na ošetřovně probudil do naprosté tmy, dva dny po tom osudovém třináctém květnu, ne, že by tolik záleželo na smolných číslech, to jen, že ten den si Voldemort vybral pro svůj triumf. Triumf, který se nakonec nekonal. A to ani na jedné ze stran. Protože bylo ztraceno příliš mnoho dobrých lidí, než aby se tomu tak dalo říkat. Pátek třináctého v květnu roku 1998. A v ten den Harry Potter pro svět zvítězil a pro sebe zemřel…

Přivřené dveře se otevřely dokořán a muž jimi zvolna proklouzl zpět. Harry se do svého šálku pousmál. Jeden, dva, tři… šest kroků, šustot, zhoupnutí čalounění a Snape už seděl v druhém křesle, které bylo rovněž umístěné před krbem. Harry ho ani musel vidět, aby věděl, že okamžitě poté rozevřel knihu na založeném místě a záložku odložil na stolek stojící mezi nimi.

„Co jste si přinesl?“ zeptal se zběžně.

Snape ani nezvedl hlavu od stránky. „Rozum a cit.“

Harry se rozkašlal. Zaskočila mu slina. Ano, rozhodně slina. Rychle se to pokusil zapít, ale kašlání přesto pokračovalo. Když se uklidnil, otřel si oči. „Rozum a cit…!“ zaskřehotal a ještě jednou si odkašlal.

„Hmm.“

„Snape…“ otočil jeho směrem hlavu, na rtech nefalšovaný úsměv, „kterou slečnu Dashwoodovo máte radši? Elinor nebo Marianne?“

„Nemluvte hlouposti, Pottere, samozřejmě, že Margaret,“ odsekl Snape.

Harry zamrkal. „Margaret? Tu ještě pod zákonem? Měl bych něco vědět?“ Dobíravý tón, nepamatoval si, kdy naposledy se cítil takhle… příjemně.

Snape otočil stránku a poté na něj upřel svůj pronikavý pohled, Harry ho cítil až pod kůží. „Třebaže nemám nejmenší tušení, jakým nedopatřením jste se dostal ještě během studií k prvnímu publikovanému románu Jane Austenové, domnívám se však, že nejsem povinen vám zdůvodňovat své…“

„Jde o to pirátství, že jo?“ utnul ho Harry se smíchem. „O to, že se chtěla stát pirátkou, a o to, že znala dopodrobna atlas celého tehdy známého světa.“

Snape se zamračil a něco nesrozumitelného zavrčel.

Dlouhou dobu bylo slyšet jen praskání ohně v krbu, otáčení stránek a usrkávání čaje.

Bylo to uklidňující a trochu divné. Nebo možná uklidňující a hodně divné. Ale nebylo to nepříjemné. A vědomí, že váš nenáviděný učitel vedle vás čte romantickou literaturu, třebaže z devatenáctiletého století… no, to jednomu prostě vykouzlí na tváři úsměv, i kdyby sebevíc nechtěl.

 

ooOoo

 

„Takže… chtěl jste jako Margaret cestovat po světě?“

„Nezačínejte zase, Pottere,“ odsekl Snape.

Harry pomalu přejížděl bříšky prstů po kamenné zdi vedle dveří vedoucích do jeho ložnice. Ty nepravidelné, chladné povrchy jednotlivých kamenů ho fascinovaly. Nebo to alespoň předstíral. Bylo to lepší, než…

„Tak chtěl?“

„Zmlkněte, Pottere, a chopte se té pitomé hůlky,“ zavrčel Snape a založil si ruce na hrudi. Postával uprostřed Harryho obývacího pokoje, toho se dvěma křesli před krbem, a sledoval, jak ten mladík ani nenamáhá ve směru své hůlky ležící na římse na krbu otočit hlavu. Tak tvrdohlavý. A nezodpovědný…

Harry zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“

„Můžete,“ sdělil mu Snape na rovinu a zamračil se. U Merlina, neexistoval důvod, proč by někdo nemohl zvednout svou vlastní hůlku!

Harry se k němu trucovitě otočil zády, sám Snapea neviděl a nechtěl, aby on viděl jeho. „Nechci.“

Vzdorovitý. Přesně, jako když byl ještě jeho student, přesně jako jeho zavšivený ot-

„Musíte,“ přišla výhružně konečná odpověď.

„Proč?“ zeptal se Harry a konečně se na něj plně otočil. Ty nevidomé oči mířily neomylně jeho směrem. Snape… on konec konců netajil, kde to přesně stojí, že, a i když ho ten mladík už nikdy neuvidí, ostatní smysly měl zcela v pořádku.

„Třeba proto, Pottere, že já tady s vámi nebudu ztrácet celý den!“ vyštěkl Snape.

Proč to s ním muselo být vždycky tak složité? Od začátku do konce, nikdy nekončící boj o… o všechno.

Harry pokrčil rameny. „Nikdo se vás neprosil.“ Nebyl to ani nezdvořilý tón. Jen konstatování. Pouhé sdělení faktu.

Snape se nadechl k peprné odpovědi, ale pak si to rozmyslel. Věnoval mu rozlícený pohled, jedním pohybem se otočil na patě a nápadně hlasitě odkráčel.

Harry tam dál stál, rukou obtahoval kontury stavebních kamenů bradavického hradu a mysl nechával prázdnou. Jeho magie nebyla na kouzla připravená, on nebyl na kouzla připravený. To poslední, které vyslovil, přineslo zkázu nejen Voldemortovi, ale i jemu samému a půlce bradavických pozemků k tomu, na kterých v tu chvíli bojovali lidé. Dobří lidé. Špatní lidé. Lidé. Nechtěl na to myslet. A ani nemusí. On totiž teď už nemusí vůbec nic.

 

ooOoo

 

Nemluvili o tom. Nemluvili o spoustě věcí. O minulosti. O mrtvých a vlastně ani o těch živých. Nemluvili ani o budoucnosti. Harryho nezajímala a Snape nebyl ochotný nic sdělovat. Nemluvení byla ostatně součást jejich každodenní rutiny už čtyři měsíce, tak proč to teď měnit jen kvůli troše vyměněných vět?

Celý první měsíc nemohl myslet na nic jiného, než na to, co se stalo v tom ‚grand finále‘, jak to nazval Věštec nebo možná jiný plátek, to bylo jedno. Vina, tak velké sebeobviňování… a taky zlost. Na sebe, na všechny, na to, že zase musí trpět. Copak toho za všechny ty roky nebylo už dost? A panika. Úzkost. Strach…

A spolu s tím, jak odcházeli lidé, jak přestaly přicházet dopisy, které si stejně ani nedokázal přečíst, jak ubývalo soucitných slov i chlácholivých objetí, s tím přišla i otupělost a rezignace. A nakonec… nakonec z toho vzešlo smíření. Alespoň si to myslel.

Protože mimo tu neúprosnou, stále přítomnou tmu tu stále bylo moc věcí, které nedokázal, které nechtěl nebo které nezvládl.

Třeba… třeba jako znovu začít používat magii.

 

ooOoo

 

„Je tu slečna Grangerová.“

Oznámení, pobídka. Harry věděl, že to přijde. Že k tomu zase dojde.

„Je mi to jedno,“ odpověděl neutrálním hlasem.

Povzdech a pak tiché: „Měl byste…“

Prudce otočil hlavu směrem ke dveřím, ve výrazu zlost. „Je mi to zatraceně jedno. Nechci ji vidět!“

Snape vrazil do místnosti a zastavil se na metr od něj. Harryho to nechávalo chladným, už dávno v něm jeho profesor Lektvarů nevyvolával strach, byly horší věci než Snape, o mnoho horší. „Přestaňte se chovat jako ignorantský sebestředný fracek!“ zavrčel vztekle Snape.

Harry se rychle zvedl na nohy a otočil jeho směrem tvář, ruce hrubě sevřel do pěstí. „Nejsem žádný ignorantský sebestředný fracek, Snape! Tohle je můj život, můj, a nehledě na to, co si kdo myslí, nehledě na to, co si myslíte vy, chci, aby mi všichni dali už konečně pokoj! Chápete?!“

I přes ty nevidomé oči cítil, že mají jeho slova váhu. V hrdle ho škrábalo, v prstech cítil šimrání. Neustoupí. Ne v tomhle a ne teď. Prostě ne!

Snape si ho změřil přimhouřeným pohledem. „Musím vám připomínat, Pottere, kdo jste?“ zašeptal výhružně.

Harry otevřel ústa, rozpřáhl ruce, na špičkách prstů sotva postřehnutelné jiskřičky. „A kdo podle vás jsem, hmm, kdo?“ zeptal se nasupeně a pak s narůstající kadencí hlasu pokračoval: „Hrdina? Hmm? Vyvolený? Pche! Nejsem ani zatracený Chlapec-který-přežil, protože víte co? Ono už není koho přežívat, všichni jsou pryč!“ Zhluboka se nadechl, jeho pohled ztratil něco ze své ostrosti. „Ne, Snape, nejsem nic z toho. Jsem jen obyčejný, zmrzačený člověk. Jen Harry…“

„Vy nejste jen Harry, Pottere,“ přišla překvapivě klidná, ale přesto výstražně znějící odpověď. „Protože kdybyste jím byl, kdybyste se jím doopravdy nakonec stal, vážil byste si přátel tak jako tehdy on…“

A s tím se Snape otočil a s posledním utrouseným: „Řeknu slečně Grangerové, že jste byl unavený a nakonec jste usnul,“ byl pryč.

A Harry za ním zíral s otevřenou pusou a až pak mu došlo, že ta vlna vzteku, která se v něm vzedmula, s sebou přinesla i povědomé šimrání v prstech.

Magii.

A to se své hůlky už skoro půl roku ani nedotkl.

 

ooOoo

 

Věřil, že je pro svět venku mrtvý. Chtěl být pro svět venku mrtvý. Co jiného mu přece zbývalo? Byl slepý, nemohoucí a bezbranný. Neschopný komunikace s lidmi. Neschopný práce, ani učení. Neschopný ničeho. Chtěl, aby na něj zapomněli a on mohl zapomenout na ně. A nechápal, proč se někteří stále vracejí.

Zprvu to byla hlavně Hermiona s Ronem. McGonagallová. Moly. Zbylí přeživší z Weasleyovic klanu. Neville a Lenka. Možná další. Vlastně o nich nevěděl. Nechtěl, aby se o něm vědělo a nechtěl vědět nic o nich.

Pak… s plynoucím časem návštěvy ustaly. Jeho dveře zůstávaly zavřené. Mohl za to být vděčný McGonagallové, že ho nechala bydlet v Bradavicích, v nepoužívané části sklepení, a taky by i byl… kdyby to dokázal projevit.

Měl svůj byt, svůj prostor – ložnici, koupelnu, obývací pokoj a chodbu společnou se Snapem, který za ním jako jediný chodil, jak uvážil za vhodné. Kontroloval ho, občas mu donesl čaj mimo pravidelnou dodávku jídla od skřítků a občas tam jen chvíli byl.

Vlastně ani netušil, proč to Snape dělal, věděl jen, že ho nedokáže zastrašit ani vypudit a tak ho prostě jen… snášel a zahrnoval ho mlčením. Ty první měsíce mu to procházelo dobře. Až do té chvíle, kdy ho tak neobratně požádal, aby… aby třeba na chvíli zůstal s ním.

 

ooOoo

 

„Měl byste jít ven, Pottere.“

„Nechci nikoho vidět.“ Vyšlo to z něj bez zlosti, prostě automaticky. Nechtěl to už moc dlouho…

Snape si povzdechl a připravil se na další z bitev. „Je listopad a prasinkový víkend k tomu, nikdo tam nebude… A pár ohřívacích kozel jistě zvládnete.“

Harry přešel poznámku o kouzlení a zaměřil se na jinou část jeho odpovědi.

„Tak ale… neměl byste tam být s nimi? Jste přece učitel…“

Následovalo krátké ticho a pak: „Já už neučím, Pottere.“

Harry otevřel pusu, teď by druhého muže vážně chtěl vidět, ubezpečit se, že je skutečný a ne jen třeba výplod jeho mizerné fantazie. „Cože? Ale děláte přípravy, opravujete eseje, pořád tvrdíte, co máte práce!“

Snape pokrčil rameny, vzal do ruky plášť, který přinesl přehozený přes předloktí, a zatímco ho vkládal Harry Potterovi na ramena, odpověděl: „To je jen pár výběrových studentů.“

Následovalo zaražené ticho. Jestli z nabyté informace nebo kvůli tomu, že byl Harry oblečený a připravený na svou první procházku po venku po velmi dlouhé době, to bylo těžké říct. Až nakonec Snape vsadil na to první: „Nikdy jste nepomyslel na to, jak je možné, že tu bývám celé dny?“

„Ne,“ hlesl Harry a studem svěsil hlavu trochu dolů.

„Ne… hmm.“ Snape se nadechl a pak se ušklíbl. „Kde jsou dveře, víte. Sejdeme se za pět minut na chodbě.“

A Harry tam zůstal stát jako solný sloup, ústa otevřená, zelené oči navrch hlavy. Polkl. Vypadalo to, že ho čeká procházka po venku…

 

OoOoo

 

Bylo sychravo. Vítr foukal a žádné ohřívací kouzlo ho nedokázalo zastavit. Ani to Snapeovo, protože Harry si hůlku s sebou byť jen odmítl vzít.

Od hradu se vydali cestou k jezeru. Nebo to si alespoň Harry myslel. Úplně jistý si nebyl a nehodlal se ptát. On tady přece nebyl dobrovolně, tak ať se Snape trochu stará…

Ve vzduchu byla vlhkost, cítil pach tlejícího listí, v dálce se nejasně ozývalo šumění vody a s každým krokem se přibližovalo víc a víc. Vítr mu cuchal vlasy, slzely mu oči, tak je nechával přivřené.

Byli blízko jezera, někde, kde rostly stromy, ale stále ještě na louce, protože nohy mu drhly v trávě, někde, kde…

Harrym projelo zamrazení. Zastavil se. Neočekávaně vyvlékl svou paži zpod té Snapeovy. Odmítl pokračovat. To ne!

„Ne!“ vyjekl. „Tam ne!“

„Nechovejte se jako idiot, Pottere. Kam si myslíte, že jdeme?“

Harry zrychleně a mělce dýchal. Panika. Zachvátila ho taková panika, kterou zažil naposledy na ošetřovně. Úzkost mu sevřela hrudník, před očima mu tančily hvězdy a tentokrát je vůbec neviděl rád.

Snape vyčkával. Nepřibližoval se k němu, aby ho přinutil jít dál. Prostě jen… čekal.

„K hrobce,“ zašeptal Harry nakonec. Hlas prosycený bázní. „K hrobce Albuse Brumbála.“

Snape přikývl. A pak si uvědomil, že ho druhý muž nemůže vidět, ani jeho pohyb cítit, protože se ho nedotýkal. „Ano.“

„Ne!“ vyjekl Harry a cuknul sebou. „Já tam nechci! Nemůžu. To nejde…“

„Pottere,“ pronesl Snape trpělivě, „co konkrétně si myslíte, že tam najdete? Co si myslíte, že se vám tam stane?“

„Já… já…“ Harry si prohrábl rukou vlasy a pak ji v nich pevně sevřel. „Já nevím, jasný! Ale nechci tam! Ani k pomníkům, ani na žádný hřbitov, prostě ne!“ Další přerývavé dýchání, Harry začal couvat a ani netušil kam. „Nemůžu…“

Snape ho zachytil na poslední chvíli, než uklouzl na vystouplém, vlhkém kořenu.

„Dost, Pottere, přestaňte,“ přikázal mu úsečně a Harry se kupodivu zastavil. Třásl se jako osikový list, možná zimou, možná úzkostí, pravděpodobně obojím.

„Snape, prosím…“ zašeptal mladší muž a stiskl oběma rukama rukáv jeho hábitu.

Vypadal tak… bezmocně.

„Pottere… Harry,“ vyslovil muž klidným hlasem. „Albus byl můj přítel,“ začal a pak se odmlčel, jako by se rozmýšlel, co říct. „Poznal jsem Brumbála, když jsem nastoupil do Bradavic. Tehdy byl učitelem Přeměňování, ale ještě za mého studia se stal ředitelem Bradavic. Nebyl to můj oblíbený učitel, to mi věřte. Vlastně jsem ho vůbec neměl rád, i když nebyl nejhorším, on…“ Snape se malinko pousmál, „byl to nebelvír…“

Harry ho fascinovaně poslouchal, a i když jeho úzkost ještě nepominula, Snapeova slova byla něčím, na co se mohl soustředit. Ta tichá, plynulá řeč, neutrální, možná trochu nostalgický tón. Jak mohl takhle mluvit a necítit přitom to všechno, co cítil Harry?

A zatímco poslouchal, pomalu začali kráčet dál. A on už vlastně nevěděl, jestli jdou tam, kam si myslel, nebo jestli třeba míří přímo vstříc vodní hladině Černého jezera, nezáleželo na tom tolik, jako na těch slovech a na tom tónu a na tom příběhu, který se mu jako živý odvíjel přímo před očima.

Protože v tu chvíli mu Snape něco dal, něco, co nerozdával na počkání jako písemky nebo témata esejí, ne… tohle bylo trochu jako tajemství, které muž jako Snape obyčejně nesdílí.

 

ooOoo

 

Milý Harry,

Mrzí mě, co se stalo, opravdu ano. Chtěla jsem s tebou ještě před odjezdem mluvit, ale profesor Snape mi vysvětlil, že to není možné. Takže vlastně ani nevím, co všechno víš a kde začít…

Ředitelka McGonagallová mi dala možnost složit OVCE už teď v zimě, no a protože jsem byla dobře připravená, tak se mi to doopravdy povedlo…

Harry nechal běžet předčítací kouzlo, které bylo připojené k Hermionině dopisu, a povzdechl si. Takže Hermiona dokázala to, co si celou dobu přála – ukončila školu, jistojistě na samé vynikající, a teď se posune někam dál.

Na jarní semestr mě přijali na univerzitu v Sydney na individuální studium, mají tam největší knihovnu na světě a…

Se zasténáním složil hlavu do dlaní a pak si rukama zakryl uši. Nedokáže to. Nedokáže poslouchat, co všechno ji čeká, jaká bude její kariéra, ani jak šťastná tam asi bude. Nedokáže mít radost ani z toho, že mu bude psát a že se bude do Anglie vracet na prázdniny a že se uvidí a že… bla bla bla.

Styděl se za to, ale nedokázal to. Snape měl pravdu. Nebyl obyčejný Harry, byl jen sobec a pitomec a egoista a… ubožák.

Rozmáchl se a zlostně dopis srazil ze vzduchu na zem. Hermionin hlas utichl. Jestli kvůli poškození dopisu nebo zábleskem magie, kterou v tom okamžiku pocítil, to nedokázal říct a vlastně to ani nehodlal zkoumat…

A pak se usadil do křesla a trucovitě se zahleděl do prázdna.

Když se toho dne Snape u něj v obývacím pokoji zjevil s čajem, neřekl nic. Bylo slyšet jen, jak zvedl pergamen ze země a položil ho na římsu.

A Harry mu byl v tu chvíli za jeho mlčení vážně vděčný.

 

ooOoo

 

Harry neměl moc povědomí o tom, co se za posledního půl roku v kouzelnickém světě děje. Nenechával si číst noviny, nevycházel ven, neptal se Snapea, ani McGonagallové, ani nikoho jiného, kdo si k němu dokázal v těch prvních měsících najít cestu, nenechával si číst dopisy od cizích lidí, které mu chodily, a často ani ty od svých známých.

Ale věděl o všech ochranných kouzlech kolem Bradavic, uvnitř Bradavic i na vchodu do jeho bytu. Většinou si ale říkal, že je to spíš taková prevence… opatření proti narušení jeho soukromí, spíš, než aby šlo o bezpečnost jako takovou. Měl přece za souseda Snapea, u Merlina! A válku přece vyhráli, ať už ta výhra s sebou nesla jakoukoliv pachuť hořkosti.

Nenapadlo ho, že by mohl být v ohrožení, nebo že by Snape mohl být v ohrožení, nedošlo mu, že ho tu McGonagallová netrpí jen z dobré vůle svého srdce.

A tak když se jednoho dne u něj Snape objevil, třebaže odešel sotva před hodinou, nedošlo mu nejprve vůbec nic.

Ale cítil varovné signály, to ano.

Nejprve jeho chůze. Byla nepravidelná, příliš svižná, pak zase příliš pomalá, nervózní. Snape přece nikdy nebyl nervózní.

A pak ta vůně. Byla jiná… A ten podtón nebyl nijak výrazný, ale každý, kdo kdy přišel do kontaktu s Hagridem a jeho mazlíčky věděl, jak je pod vším ostatním cítit zvířecí kožich.

A nakonec to bylo to, kde se ten muž u něj zastavil… příliš blízko. Byl moc blízko. Snape si hleděl soukromí, Snape nikdy nestál k někomu blíž než na půl metru, ne, když k tomu nebyl důvod.

Divné… celé to bylo divné.

Harry se obrnil… jeho intuice na něj přímo křičela, že je něco špatně… a jeho hůlka byla… jako obvykle na římse.

„Pottere, půjdete se mnou,“ prohlásil odměřeně ten muž a popadl ho za ruku.

Harry se postavil, a třebaže nic neviděl, dokázal se mu svižně vytrhnout. Se založenýma rukama na hrudi se snažil vypadat co nejvíce v klidu.

„Co jste dnes vařil, Snape?“ zeptal se a doopravdy to vlastně chtěl vědět.

„Co to plácáte. Okamžitě pojďte se mnou!“ štěkl ten muž podrážděně.

„Ne!“ vyjekl Harry a znovu se mu dokázal vysmeknout tak dobře, až skončil zády opřený o zeď vedle krbové římsy. Ještě kousek a…

„Vařil jste dnes mnoholičný?“

„Cože?“ zazněl ledový hlas. „…Ne.“

„Tak proč je z vás cítit kůže z hřímala?“ zeptal se Harry.

„Kůže z hřímala se nepoužívá jen v mnoholičném lektvaru, vy jeden tupče. Máte se ještě hodně co učit!“ odsekl muž a znovu se ho pokusil chytit.

Harry potřeboval svou hůlku. Tak zoufale ji chtěl. Teď. Nutně. Byl nejvyšší čas. Protože tohle… tohle nebyl Snape. Nebyl!

Svižná ruka vetřelce hmátla po jeho levačce a současně do jeho pravačky vklouzla hůlka. Jeho milovaná, opomíjená hůlky. Tolik mu chyběla.

„Nemyslím si!“ vykřikl důrazně a pak mužovým směrem tu hůlku namířil. „Petrificus Totalus!“

Harry ucítil, jak se v jeho středu shromažďuje teplo, jak proudí jeho tělem a směřuje do hůlky. Byl to mžik a současně to trvalo věčnost a on si v tu chvíli uvědomil – konečně!

Muž padl k zemi u jeho nohou a Harry vydechl. Pokud to byl Snape, snad mu to jednou odpustí, pokud ne…

Strach. Nový strach. Ale ne o sebe. O…

Tápavě se co nejrychleji přesunul ke dveřím, kudy ten muž přišel, a otevřel je dokořán. Nic neviděl! Vůbec nic neviděl! Jak mohl někoho v takovém stavu najít? Jak mohl…

V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá.

Dobře, dobře. Brumbálova slova. Ten muž na něj měl vliv, i když už byl dávno mrtvý. Ale koho má požádat?

Harry si hřbetem ruky otřel čelo, které měl zvlhlé potem, a zašeptal: „Ukaž mi Snapea,“ a z jeho hůlky vytryskl proud magie a směřoval ven z hlavních dveří. Pomalu se k nim vydal, rychle je otevřel a šmátravě se dostal do jedné z hlavních chodeb na hradě. Hůlka ho táhla dál. Ale on si nebyl jistý. Co má dělat? Co?

„Pomoc…“ zašeptal. „Potřebuju pomoc!“ zvolal hlasitěji.

Prásknutí vedle něj ho vyděsilo víc, než by si kdykoliv jindy připustil.

„Pane, Harry Pottere, pane, co pro vás může Crafty udělat?“

Domácí skřítek… Harry vydechl úlevou. Zapomněl na domácí skřítky. Jak jen mohl být tak hloupý?

„Crafty,“ vyblekotal rychle. „Víš, kde je právě teď profesor Snape?“

„Profesor Snape být přece…“ Skřítek se zarazil. „Profesor Snape nebýt ve svých komnatách, profesor Snape být… Crafty najde profesora Snapea, pane, Harry Pottere, pane. Spolehněte se!“

Skřítek se už ukláněl a chtěl zmizet splnit úkol a Harry jentaktak stihl zachytit alespoň jeho velké ucho, aby mu řekl. „Informuj paní ředitelku McGonagallovou, že ji ihned potřebuji ve svém bytě. A ať vezme někoho s sebou. A pošli nějakého dalšího skřítka, aby tam hlídal toho falešného profesora Snapea. Pospěš si.“

„Crafty ihned udělá, co si pán přeje, pane.“ A s tím byl skřítek pryč.

Harry Potter se opřel na chodbě o zeď a i s hůlkou křečovitě sevřenou v ruce se sesunul k zemi. Měl pocit, že mu nohy vypověděly službu.

 

ooOoo

 

„Musíte se zotavit,“ řekl Harry klidně.

„To není vaše věc!“ vyprskl muž už ten den asi podesáté.

Snapeova ložnice voněla po levanduli. Jen trochu, příjemně, bylo to uklidňující. Harry tady nikdy předtím nebyl. Neměl proč. Teď to bylo ale jiné…

Snapea našli v bezvědomí v jednom z přístěnků na košťata. Pulz měl slabý, prý sotva dýchal, madam Pomfreyová byla úplně bez sebe. Omráčili ho, svázali ho, odvlekli ho tam a nechali ho osudu. A to všechno v jeho vlastním domově… nebo minimálně v budově, kterou za svůj domov považoval. A z jakého důvodu? Aby se pak změnili na něj, získali přístup do jejich společných prostor a unesli Harryho?

Ještě teď mu to nedávalo smysl. Ředitelka McGonagallová mluvila o tom, že Amelii Bonesové (Amelii Bonesové, bývalé ředitelce odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů na Ministerstvu kouzel!) po válce zřejmě přeskočilo, tedy ona použila slova jako… stižená žalem pomátla se na mysli a přísahala pomstu všem, kteří se provinili na její rodině… ano, tak to řekla. A Harry byl zřejmě na předním místě v jejím seznamu. Ach, Susan.

Proběhlo vyšetřování. Nepříjemné výslechy. Po hradě se rychle rozkřiklo, že se něco stalo a bezpečnostní opatření byla zpřísněna. Harry ani nechtěl myslet na to, co všechno se mohlo vlastně stát.

Byl bezbranný. Úplně bezbranný… ale vlastně… úplně snad nebyl. Nebyl!

„Pokud to není moje věc, tak čí tedy?“ zeptal se vyrovnaně.

„Moje samozřejmě,“ dostalo se mu předvídatelné odpovědi.

„Hmmm…“ Harry se pousmál. „Tak tedy, s čím by vám mrzák jako já dokázal pomoci, abyste se vy sám dokázal zotavit?“

Snape si ho přeměřil pohrdavým pohledem – něco takového šlo vycítit a Harry to cítil.

„Trocha vody… by možná neuškodila…“ procedil nakonec skrz zuby.

Harry přikývl, zašmátral po kovovém poháru, o kterém si byl dost jistý, že stojí na nočním stolku, uchopil ho, prsty druhé ruky si pomohl, aby nad něj namířil špičku hůlky a zašeptal: „Aquamenti.“

Snape ho pozoroval zpod přimhouřených víček a když mu podal vodu, zabrblal: „Doufám, že nebudete pro vlastní zotavování podobné útoky potřebovat každý druhý týden, protože pak bych se asi raději přestěhoval dost daleko od vás… Třeba na jižní pól…“

A Harry se zasmál, uvolněným smíchem, který prozářil jeho rysy a dodal mu znovu ten mladický vzhled, který se už skoro zdálo, že ztratil.

Snape zavrtěl hlavou a když se napil vody, složil se vyčerpaně zpět do polštářů. No, jestli ho tu někdo hodlá obskakovat, tak ať si ten někdo poslouží. Snape mu to ulehčovat nebude.

 

ooOoo

 

„Neměl byste tu být…“

Harry seděl ve svém křesle a přemýšlel, když dovnitř vstoupil Snape. Teprve teď mu začalo plně docházet, co všechno se stalo a mohlo stát… Všechny ty hrůzy, které ještě vůbec neskončily a možná neskončí, co bude živ.

Snape se nenechal zastrašit a suverénně, ač pomalým krokem došel až k němu. Stále se ještě zotavoval.

Harry k němu otočil tvář, někam na jeho hruď zacílil svůj pohled.

„Neměl byste tu být,“ zašeptal znovu, „je to pro vás nebezpečné.“

„Nebuďte idiot, Pottere. Přežil jsem léta u Temného pána, nevidím důvod, proč bych neměl dojít důstojného stáří, když už tu konečně není.“

Harry nešťastně zavrtěl hlavou. U srdce ho bolestivě píchlo. „Proč to vůbec děláte?“ zeptal se tichým hlasem.

Snape naklonil hlavu na stranu, hodnou chvíli si ho prohlížel. Ty strachem rozšířené oči, ty jeho věčně rozcuchané vlasy, dýchal nějak moc rychle na to, že tu jen seděl… Člověk by řekl obyčejný chlapec, který ovšem už chlapcem nebyl a zdaleka ne obyčejným.

Pak přešel k druhému křeslu a ztěžka se do něj usadil.

„Kdysi jsem někomu slíbil, že na vás budu dávat pozor, pokud to bude jen trochu možné. Nemyslíte si doufám, že to smrtí Temné pána skončilo, že ne?“

Harry na něj znovu vložil svůj prázdný pohled. „Nenáviděl jste mě.“

„Ano,“ přisvědčil Snape.

„A nenáviděl jste za to i Brumbála.“

Delší pauza a pak… „…Ano. Někdy ano.“

„Co se stalo, že jste změnil názor?“

Snape pokrčil rameny. „Možná jsem dospěl.“

Harry se pousmál. „Přirostl jsem vám k srdci.“

Snape si posměšně odfrkl.

Harry se obrátil tváří k ohni a nasával teplo, které z něj vycházelo.

Snape seděl v druhém křesle s očima zavřenýma, ruce v klíně, odpočíval, přemýšlel. Pak oči otevřel a otočil se na Harryho.

„Pottere…“

„Ano?“

„Jak jste věděl, že to nejsem já?“

Harry sklonil hlavu, pohrával si s prsty. „Věděl jsem to…“

Snape se zvedl, jeho hábit zašustil, když před něj předstoupil a zahleděl se na něj upřeně dolů. „Pottere,“ chytil ho za bradu a zvedl mu hlavu k sobě, zelené oči znovu zcela rozšířené, těkající, „jak jste to věděl?“

Harry oči skoro bolestivě zavřel. Na moment přestal dýchat. „On byl… Ten druhý… on… choval se jinak, voněl jinak, byl slyšet jinak… poznal jsem to… Ale…“

„Ale?“ vybídl ho Snape.

Zelené oči se otevřely, utrápené. „Ale skoro ne. Snape, skoro ne! Chápete?“ Jeho tvář prostupoval smutek, zoufalství tak velké. A pak se ty oči zaleskly vlhkostí a po tváři mu stekla slza.

Snape polkl, prsty, kterými ho držel, mu konejšivě přejely po bradě, a pak…

Pak měl najednou v náruči otřásajícího Harryho Pottera. Pottera, který za posledního půl roku neprolil jedinou slzu. Potter běsnil, Potter se vztekal, Potter si nikoho nepouštěl k tělu, Potter truchlil, ale neplakal, nikdy ho nezastihl plakat.

„Nechtěl jsem, aby zemřeli. Nechtěl jsem to…“ šeptal mladík a objímal ho kolem pasu, v prstech svíral jeho hábit, tvář zanořenou někam na Snapeově hrudním koši.

„To nikdo, Pottere, to nikdo…“ odpověděl muž tiše a jeho ruka, kterou ho předtím držel pod bradou, si našla cestu na jeho temeno, zatímco druhou mu neobratně položil na rameno.

Harry to, jak se zdálo, stejně nevnímal. Dál tiše plakal, tisíc předtím neprolitých slz. Za Brumbála, Siriuse, Remuse, Tonksovou, Dobbyho, Hedviku, Freda, Moodyho, Susan, za všechny, kteří tady mohli být, za své rodiče.

Trvalo dlouho, než se uklidnil, ale Snape na něj nijak nespěchal. Nebylo proč. To až pak… poté, co znovu našel svůj hlas, Harry koktavě zašeptal: „Snape, chtěl bych… chtěl bych…“

„Ano?“

Harry se roztřeseně nadechl. „Chtěl bych se zase vrátit do života…“