A cesta k tunelu vedla poněkud oklikou XXI.

Fandom Dobrá znamení, Crowley & Azirafal

XXI. Pustil krocana na svobodu

Když se Crowley objevil příště, sotva den před svátky, otevíral hlavní dveře Azirafalova obchodu nějak pomaleji než obvykle. Vlastně bylo podivné i to, že prošel a pak je nechal otevřené, jako by čekal, až někdo projde za ním.

Azirafal si zprvu říkal, že se možná trochu kaje za ta přání, ale pak musel zamrkat, aby se ubezpečil, že nejde o zjevení, když se na svého hosta podíval pozorněji a zjistil, že přesně tak to je. Že démonovi za patami poslušně šlape… krocan. Respektive… krůta – pěkná, vykrmená, tak dvanáct kilo třicet.

K pozdravům se toho dne moc nedostali, kor když se brzy poté obchodem neslo překvapeně vyděšené zvolání: „Co že jsi?“

„Chtěl jsem pustit nějakého krocana na svobodu. Nebo krůtu,“ zopakoval Crowley a vypadal při tom trochu… rezignovaně.

„A proč, pro Pána?“ chtěl vědět anděl, který tomu stále nedokázal uvěřit.

Crowleym to trhlo, vážně neměl moc rád, když se o Něm mluvilo, ale přesto nakonec s pokrčením ramen odpověděl. „Chtěl jsem zlomit vánoční stereotyp. Vytvořit nespojitou řadu sledu událostí. Přerušit řetěz nesmyslnosti lidského konání.“

„Tím, že pustíš na svobodu jednu… krůtu?“

Crowley znovu pokrčil rameny a zamyšleně se podíval na dotyčného ptáka. „Nebo jsem si možná říkal, že vyzkouším, jestli to ještě funguje.“

„Cože?“ hlesl anděl, protože byl znovu zcela mimo.

„Však víš, jak se to tehdy dělalo. Stvořilo se zvíře, pojmenovalo se a huš s ním do přírody shánět si potravu a množit se a tak vůbec – prostě dělat, co zvířata dělávají.“

„Ne, to si tedy nevybavuji. Byl jsem na jiném… oddělení.“

„No jo, málem bych zapomněl. Soubojnický klub,“ podotkl Crowley trochu posměšně, než se vrátil k původnímu tématu hovoru: „No… každopádně, ať jí podsunu jakoukoliv myšlenku, vůbec na to nereaguje. Město se jí nelíbí. Park se jí nelíbí. Řeka se jí nelíbí. Dokonce jsem našel i jednu louku, ale taky nic. Furt mi šlape za patama.“

„Zvířatům nemůžeš jen tak podsunout myšlenku, oni reagují instinktivně.“

„Ale s těma kočkama a netopýrama a sovama to fungovalo dobře.“

Anděl si povzdechl, ne, na to halloweenské fiasko vážně moc myslet nechtěl. „Tak jsi asi zabrnkal na tu správnou strunu jejich… ach, ano… podvědomí. A kromě toho – nedošlo ti, že je aktuálně zima?“

„A kdo že byl na úplně jiném oddělení, co?“ zabrblal Crowley polohlasně a nešťastně se zadíval na krůtu, která zobákem vesele klovala do dřevěné podlahy obchodu, aniž by tam pro ni bylo cokoliv k snědku.

„Nebo je prostě jen úplně pitomá.“

„Crowley!“

„No co! Vždyť se na ni podívej! Viděl jsi snad někdy hloupějšího ptáka?“

Oba se svorně zadívali na krůtu a oba si svorně pomysleli, že… ne.

„Tak co s ní budeš dělat, teď když jsi zjistil, že do volné přírody ji jen tak nedostaneš?“

Crowley pokrčil rameny. „Pošlu ji do Dolního Tadfieldu. Ta čarodějka vypadala jako někdo, kdo by eventuelně byl pro farmaření, tak se jí třeba na něco bude hodit…“ odpověděl a pak se v duchu lehce zarazil, když jeho myšlenky vyrazily nepochopitelně směrem ke krvavým obětem. Pak to ale zavrhl jako nepodstatné.

Protože to vlastně až tak špatný nápad nebyl. V zásadě. Co je na venkově jedna krůta navíc, co? A jaké poslání jí nakonec někdo vetkne, už vlastně nebyla jeho věc.

(Další kapitola)

1 thought on “A cesta k tunelu vedla poněkud oklikou XXI.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s